---

Zdravím, tak tu mám další díl, který jsem právě dopsal. Tento díl se vrací do Magnusova dětství a vysvětluje například to jak přišel o oko. Upozorňuji, že to může být tentokrát trochu víc sadistické.

Magnus
část 1.

S pochmurným výrazem ve tváři se od Normana vzdaloval. To co teď cítil, byl podivný směs hněvu, smutku a ztracenosti. Oba zemřete… držel v mysli jeho slova. Zarmoutilo ho, že věděl, že je to pravda. Nevěděl o Tulákovi skoro nic, přesto se mu na něm něco líbilo. Možná ta podobnost, která mezi nimi byla. Také brzy přišel o oba rodiče.

Bylo to ještě za časů, kdy žil v Norðwegu. Mnoho dobrých vzpomínek na ně ale neměl, jeho otec doma skoro nikdy nebyl, a když ano, tak by ho nejraději poslal zpět, tam odkud přišel. Často to byla nějaká z tamějších krčem a… teď si myslel, že mohl čas trávit i někde jinde s nějakou jinou ženou. Dost by to vysvětlovalo. Křik, hádky, brek to bylo jediné, co dokázal domů přinést. Jednou dokonce zažil i něco mnohem horšího na co by nejraději zapomněl.

Byl to jeden z případů, kdy byl otec úplně mimo. Přišel domů pozdě, snad už po večeři a sotva překročil práh, začal na ženu křičet. Netušil proč, vždy se totiž dokázal naštvat kvůli každé maličkosti. Dodnes si pamatoval ten nenávistný křik, který mu svíral žaludek a ježil kůži po celém těle. Tenkrát už ležel v posteli a ubíral se ke spánku, když to vše začalo. Vybavoval si, jak se snažil zacpat uši polštářem. Jak ho silně tiskl k hlavě, aby nic neslyšel. Avšak zoufalý brek své matky ustát nemohl. A tehdy se v něm něco pohnulo. Přestal veškerý strach vnímat, sotva co zchodil nohy z postele a postavil se. Zaťal pěsti a šel se podívat co se děje. Nenáviděl ho, avšak nebyl připraven mu ublížit. Kromě toho, že to byl pořád jeho otec, to byl muž silný a velký jako hora. Nic by proti němu nezmohl. Přesto že to vše věděl, ho poháněla nějaká síla, která ho hnala se zatemněnou myslí vpřed. Síla, kterou nemohl specifikovat a síla, kterou cítil i dnes. Vylezl z pokoje a pospíchal do ložnice. Když však do blízké místnosti bez dveří troufale nahlédl, ihned ztuhl. Oba byli v široké posteli a otec se shýbal nad jeho matkou, která byla pod ním. Označoval ji hrubými výrazy a strhával z ní oblečení. Bránila se mu, ale on ji pevně tiskl. „Nech ji!“ pamatoval si živě na slova, která zařval. A také na výraz v otcových očích, když se k němu obrátil. Bylo tam jakési překvapení a zlost, které může předvést i divoký pes. „Zmiz !@#%§ do svý postele!“ vyštěkl na něj.
„Nech mámu bejt!“
„Řekl jsem ti… řekl jsem ti, abys šel !@#%§ do svý postele! Nebo se snad chceš dívat, ty nechtěnej šmejde?“
„Horalde prosím, nech ho být!“ snažila se ho matka, Thyri, bránit.
Udeřil ji do tváře, odstrčil od sebe a vyskočil z postele. Malý Magnus stále stál bez pohnutí na místě. Pokusil se otci ještě něco říct, ale roztřásla se mu brada a z jeho otevřených úst už nevyšlo nic dalšího.
„Horalde, ne!“ prosila stále Thyri, ale muž jí nevěnoval pozornost.
Díval se Magnusovi do očí a rukou si přitom projížděl po opasku. Olízl si suchý spodní ret a rychlým škubnutím si pásek z kalhot vytrhl.
„Ne!“ zvolala Thyri.

To už se Magnus stačil rozeběhnout ven. V lehkých šatech vyběhl do temné a studené noci, aniž by znal cíl. Na bosých nohách cítil chlad vlhkého bahna a za ním slyšel otcův křik. Viděl jen tisíce hvězd na nekonečné obloze a před sebe viděl sotva na deset kroků. Ve tmě se doslova ztrácel. Soustředil se pouze na své kroky. Levá, pravá, levá, pravá. Teď nesmí zpomalit. Naneštěstí se mu levá noha zabořila do jedné z blátěných kaluží a on do ní obličejem skoro celý zapadl. S nádechem se z ní celý promočený vynořil. Chtěl uhánět dál, ale už bylo pozdě. Pocítil pevný stisk na své pravé paži a celý se tou silou protočil. Otec ho několikrát švihl opaskem přes hýždě a potom zuřivě vlekl zpět domů. Bránil se, ale nebylo mu to platné. Když rozrazil dveře dovnitř a opět je za nimi zabouchl, stála v kuchyni i jeho matka.
„Prosím tě… já tě prosím… nech ho být,“ zoufale brečela Thyri.
Rozeběhla se k synovi a začala mu hladit zablácené vlasy. Odstrčil ji. Svalil chlapce na podlahu a napřáhl znovu ruku s řemenem.

„Ne!“ vykřikla a vrhla se po jeho zbrani. Snažila se jen ochránit své dítě a i kdyby věděla to, co bude následovat, své rozhodnutí by nezměnila. Jeho ruku zastavila, ale jen na chvíli. Na to ji vzteklým chvatem oběma rukama silně objal krk a své sevření nemínil uvolnit. Nevydala ze sebe ani hlásku. Pouze se mu dívala do očí a chrčela.
Magnus svalený v kuchyňském koutě se na chvíli na nic nezmohl. Připadal si jako v nočním děsu a děs to opravdu byl, jen ne sen. V okamžiku se zvedl na nohy a začal do otce bušit.
„Mami! Pusť ji! Mami, ne!“ Beznadějně.
V návalu adrenalinu jeho podvědomí udělalo nové rozhodnutí. Rozhodnutí, které může udělat jen člověk v této situaci. Popadl ten nejnebezpečnější předmět, který v místnosti byl a zaťal ho otci do zad. Nůž mu tam zůstal nechutně trčet a jemu se zvedl žaludek. V tom stejném momentě otec sevření povolil a matčino tělo se bezvládně svalilo k zemi. Rukou si nůž v zádech nahmatal, uchopil rukojeť a rychlým trhnutím ho ze sebe vytáhl. Byl stále otočený zády k hrůzou požíranému chlapci, když se proti němu náhle prudce ohnal. Vtom nastalo naprosté ticho. Ticho, které chlapec nepochopil. Ticho, které z otcova vyjeveného výrazu nedokázal vyčíst. Oba byli upoceni a zírali na sebe naprosto zděšenými výrazy. Náhle to pochopil. Jeho pravé oko již nedokázalo vidět. Cítil jak ho po tváři hřeje vlastní krev. Kdyby se teď na sebe podíval do zrcadla nejspíš by zešílel. Od oka až k ústům se mu táhla dlouhá krvavá rána. „Tati…“ řekl tak tiše, že si nebyl jist, jestli to slyšel alespoň on sám.
Otec mu však už nepomohl. Místo toho se zbaběle vydal na útěk. Nic jiného by od něj v danou chvíli ani nečekal. Nezajímal se o něj, šlo mu jen o jeho matku. Sklonil se nad ní a začal ji oslovovat. Nereagovala. Uchopil ji proto za rameno a z posledních sil ji k sobě otočil. Ten výjev si bude pamatovat až do smrti. Měla široce rozevřené oči, dopadem zlomený nos a v obličeji naprosto beznadějný výraz. Nevěděl, co následovalo dál. Ztratil vědomí.

Ráno se probudil v cizí posteli a první tvář, kterou spatřil, patřila starému vousatému muži, jenž se nad ním skláněl. „Klid, dítě. Já se o tebe postarám. Ještě si odpočiň a toho oka se nedotýkej,“ promluvil na něj klidným hlasem doktor. „Před chvílí tu byli muži ve zbroji, kteří tě našli. Viníka už mají. Slíbili, že dostane to, co si zaslouží.“

Netrvalo dlouho a slibu dostál. Strážní ho prý našli ve zvratkách a naprosto zřízeného v tamější hospodě. Jarl ještě ten den pronesl rozsudek smrti a nikdo se proti němu neobořil, ani sám Magnus. V momentě byla hlava jeho otce na špalku a nový popravčí si od oka plánoval trasu úderu. Magnus na Jarla z davu kývl a ten předal povel katovi. „Proklínám tě ty čubčí synu,“ zněla poslední tyranova slova. Sekyra zasvištěla vzduchem a zlomila Horaldovi krk. Mladý popravčí neváhal a sekl znovu. A znovu. Nakonec se hlava od těla oddělila a skutálela ze špalku dolů. Dav jásal a na Horaldovo jméno sprostě nadával. Někdo si na tělo dokonce i odplivl. A Magnusovi to vůbec nevadilo. Ani to, že jednotlivé části jeho otce posloužili jako žrádlo pro prasata. Vždyť si to zasloužil.

Nevěděl, jak s ním mohla matka vydržet. Ale nevinil ji z toho, z ničeho ji nevinil. Byla to ta nejlepší žena, kterou kdy poznal. V její přítomnosti cítil jakési bezpečí, klid, lásku… Vzpomínal si, jak ho ukládala do postele, hladila po rozcuchaných vlasech a vyprávěla různé příběhy. Nepamatoval si však na ně, ale na příjemný hlas, kterým je vyprávěla. Vzpomínky na tyto chvíle si chovával hluboko v paměti a na vše zlé, co se přitom dostávalo na povrch, se snažil zapomenout. Jeho páska přes oko mu však vždy připomínala den, kdy vše ztratil.