Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Thief Loď

Přidal Skritecek dne 30.07.2012 12:22
#128

Lodní vesla, prorážela vlny. Loď se svižně pohupovala po klidných vlnkách. Kapitán stál na zádi, a pozoroval svou dočasnou posádku. Každý držel veslo, a pravidelně zabíral. Kapitán si pomyslel, co by tito dělali na širém moři v bouři. Vlastně tam byli, pomyslel si, ale nemuseli řídit loď. Kapitán si pomyslel, že by s touto posádkou, nějak moc nedoplul.

Řeka Horus už se blížila, a kapitánovi v hlavě vrtala jedna věc. Vody znal velmi dobře, ale kolem řeky jezdil málokdy, a ještě méně si ji prohlížel. Ale něco mu říkalo, že tam něco není v pořádku.
Zašel do své „pracovny“ na palubě. Zde měl své věci, které vždy potřeboval po ruce. Waret už by jako obvykle šel za ním, a vyzvídal, ale nemohl, jinak by se loď vychýlila ze směru. Mogru’nar tam chvilku hrabal v truhlách, a prohlížel velký dubový stůl. Po chvíli vyšel se srolovanou mapou v ruce. Rozložil ji na schodech, a neodepřel od ní zrak. Chvilku se na ni koukla, a pak začal pokyvovat hlavou, a nespokojeně bručet. To už Waretovi nedalo. Kývnul na člena cechu vedle, aby přestal veslovat, a šel za kapitánem. Loď se o něco zpomalila.
„Co se děje?“otázal se Waret, když došel ke kapitánovi. Waret čekal na odpověď, ale kapitán se furt koukal do map. Po chvíli konečně odpověděl: „Jo… jo…je to zlý.“ Odvětil jednoduše, a stále se koukla do mapy.

Waret nenáviděl odpovědi napůl. Lidi odpoví napůl otázky, když stejně ví, že se jich člověk zeptá znova.
„Co je zlý?“ ve Waretové hlase, už byl mírný náznak nespokojenosti.
„No… tuto.“ A ťuknul prstem do mapy. Waret už si začínal myslet, že mu to Mogur’nar dělá schválně.
„Co tuto?!“ Waret už to skoro zakřičel.
„No tuto…“ Waret už zuřil. Ale pak kapitán dodal právě včas, aby neskončil přes palubu. „Nemůžeme vplout na řeku.“
Waret byl zvyklí na to, že se hlásí vše dohromady, problém a jeho příčina, to kapitán asi neměl ve zvyku.
„A proč ne?“ Waret stále rozdýchával ten rozhovor.
„No… řeka je mělká, místy úzká, silný proud… a jsou tam mosty.“ Kapitán se stále koukal do map. Nechtěl se koukat Waretovi do očí. Ten pohled ho… děsil. A když slyšel zvýšený hlas, už vůbec se mu nechtěl kouknout do očí.
„Mosty“ to si mohl Waret uvědomit, a teď si uvědomil tu blbost, co udělal. Přes řeku vedli mosty, vedle kterých Waret chodil. Ale v zápalu povolání, na to vše zapomněl. Byla to jho vina, a on si toho byl vědom, ale to nesměl dát najevo. Sedl si na schod, promnul si obličej a vdychl.
„To nemůže být jediná akce, která by se podařila bez komplikací,“ řekl k sobě. Ale Waret nebyl jediný, komu to dělalo starosti. Měli dohodu s kapitánem, kterého měli nechat v městě, na Horusu, a vzít si zlato, ale teď když tam nemůžou… Nechají ho někde na moři, zabijí ho, utopí, uškrtí…, kapitánovi běhali hlavou všelijaké myšlenky.
Najednou se ale Waret zvedl a přešel blíž k veslům.
„Takže, jsou tu další komplikace,“ říkal Waret cechu. „Nemůžeme vplout do řeky, ale možná mam plán.“ Teď už se na něj otočil i kapitán. „Allys, jak daleko je to město, jak si tam byla nakoupit to dřevo?“ Allys se v duchu smála slovu „Koupit“, pak si uvědomila, že Waret čeká na odpověď.
„Pár kilometrů za Horusem.“ V Allysině tváři byl stále nechápaví výraz.
„Vesluj!“ vmísil se do rozhovoru kapitán. Loď se totiž začala stáčet doleva. Allys se ihned otočila zpět k veslu. „Dobře,“ pokračoval Waret. „Zajedeme tam, vysadíme tam Mogru’nara, vezmeme zlato, a půjdeme po pevnině. Pár lidí nevědělo, kdo je Mogru’nar, ale rychle jim to došlo. Allys se zaradovala, když zjistila, že vypadne z toho zpropadeného moře. Kapitánovi, se zas nelíbila věta „vezmeme zlato“.
„No, tak pokračujeme,“ řekl Waret a opět si sedl ke svému veslu.




V dáli už se rozprostíralo kamenné Golimundské město. Nalevo se nacházela krásná oblázková pláž, a za ní se vlnili cesty, přírodní krásnou krajinou. I osvícené kamenné město, zdáli přidávalo na kouzelném momentu. Byl soumrak, a svítící měsíc se zčásti schovával za bílými mraky. Část se odrážela od vody, a tak tvořila zrcadlo. Měsíční paprsky svítily na klidnou hladinu průzračného moře, které rozháněli jen pohybující se vesla. Už jen létající loď, kouzelný prášek všude kolem (ten trochu připomínali létající světlušky kolem) a je to jako v pohádce. Krásná chvíle, pomyslel si Armun.

Ale ten krásný okamžik skončil, když už byl špatný úhel na měsíční světlo, a kamenné město, už zblízka též čarovný dojem kazilo. Loď připlula do přístavu, a začali ji prohlížet. Když cech a kapitán přečkali prohlídku lodě, začali vyndávat zlato. To kapitána velmi mrzelo, ale smlouva s cechem se mu do budoucna vyplatí víc. Kapitán se s nimi skamarádil, když už mezi nimi nepanovalo to „unesení“.
„Nedlužím ti ještě něco, za to dřevo na loď?“ Vzala si toho víc, než na co si měla zlato.“ Slušně se otázal kapitán, když kolem něco procházela hnědá plavovláska. Allys se na něj široce usmála. „Kdo říká, že jsem něco kupovala.“ A elegantně sešla z lodě. Kapitán se hlasitě zasmál. Waret odpočítal polovinu zlata, a tu si vzal. Část ze svého nechal kapitánovi, na opravu lodě. Allys byla vděčná, že má pod nohama pevnou půdu. Všem se motala hlava, a blbě chodilo.
„Mogru’nar Golimundká plavební společnost!“ křičel kapitán, na Wareta aby nezapomněl kontakt na něj, když je ten společník cechu.
„A jak to tam teď odtáhneme?“ zeptal se Armun a ukázal prsem na truhlu se zlatem. Waret se zamyslel a hleděl na pytle. „No… budeme si muset sehnat vůz.“
„No, to vím taky, ale kde ho tady chceš sehnat?“ A ukázal rukou na město.
„To je ta těžší část…, ale nechal bych to na zítřek, to něco vymyslíme. Teď v tom zpropadeném městě musíme najít hospodu.“ Popadl truhlu, a vydal se do města.





„Tady něco je.“ Řekl Waret. Ostatní hledali kde myslí, protože Waret nemohl ukázat. Golimundké města byla jenom uličky, a kolem domy. Když Waret uviděl, že neví kde myslí, pokrčoval: „Tam v té uličce.“ Od širší uličky, vedla malá ulička, opět do širší ulice, kde stála i hospoda. Nad dveřmi visela cedule, s obrázkem piva. Teď už cech šel za ním. Jako každá budova, to byla malá kamenná hospoda. Nad dveřmi bylo na dřevě napsáno „Golu mor ho foruste“ Tyto města, na hranicích měla ve zvyku, dávat nápisy v hospodě, i jazykem bližné země, aby přilákali více návštěvníků. Pod velkým názvem bylo napsáno drobně „Válečníkovo hospůdka“. Názvy cizího jazyka byli vždy drobnější, než jejich jazykem. To „mor ho“ budou nějaký členy, pomyslel si Waret, a jako první vkročil do hospody s truhlou v ruce.


Zde kapitola, opět se omlouvám za zdržeí

Upravil/a Skritecek dne 30.07.2012 12:23