---

Nejdřív jsem váhal. "Zabít někoho, jen protože si to přeje malý kluk?" přemýšlel jsem. "Udělám to!" řekl jsem sebejistě. "Já věděl že mě zachráníš" usmál se Aventus. Má cesta tedy vedla do Riftenu kde by se měl Dobrodušný sirotčinec nacházet. Cestu tam jsem neznal a tak jsem byl nucen si zase najmout povoz. Při rozhovoru s jeho majitelem jsem se dozvěděl, že v Riftenu sídlí nezblaze známý cech zlodějů. To se mi zalíbilo...

Usnul jsem a probral jsem se až u dveří k městu. Přišel ke mně jeden ze strážných hlídajících bránu a povídá: "Pro vstup do města mi musíš zaplatit!". "To bude nějaký podvod.." řekl jsem. "Dobře, dobře.. jenom ne tak nahlas.." omlouval se hned strážný a pustil mě dovnitř. Hned za branou se bavili dva lidé o cechu zlodějů. "Co si o nich myslíš ty?" zeptala se žena. "No, popravdě bych se k nim docela rád přidal" odpověděl jsem. "Tak to jsem se v tobě asi zklamala" řekla zase poklesle. Šel jsem dál až na místo kde stojí sirotčinec. "Hezky jsi zvládl toho chlapa u brány" povídá muž, pěkně oblečený, nejspíš bohatý. "To byl tvůj muž?" ptám se. "Ano, je z našeho cechu.. nechceš mi pomoct z takovou prácičkou?" "Co by to jako mělo být?" ptám se zas. "Počkej až odlákám pozornost a pak ukradni prsten z támhletoho stánku. Potom ho dáš do kapsy támhletomu." ukazoval. "Proč ne, já jsem pro každou špatnost" usmál jsem se. Brynjolf, jak se jmenoval začal něco blábolit a lidé se kolem něj shromáždili. Já se připlížil ke stánku, vyháčkoval jeho spodní část a z pokladny vyjmul prsten.

Teď už zbývalo podstrčit prsten tomu, komu bylo přikázáno. To se mi hned povedlo a nikdo si ničeho nevšiml. "Paráda" řekl Brynjolf. "Tady máš podíl. Kdyby jsi chtěl další práci, stav se dole v kanálech, v krysí díře. Můžeme tě vzít do cechu. A teď se měj." Rozloučili jsme se a já šel dál k sirotčinci. Vešel jsem dovnitř a poslouchal. ".. a pokud všechno nebude jak má, dostanete další bití.. rozumíme si!" povídala Grelod. "Máme tě rádi Grelod" řeklo každé dítě zvlášť z donucení. Grelod si šla lehnout a já se potichu proplížil k jejímu pokoji. Lehla si a já ji rychle, zato účinně bodnul přimo do zad.

Nikdo si ničeho nevšiml a já jsem šel vše ohlásit do Větrného žlebu. Aventus mě velkou radost, dal mi nějaký stříbrný tác a tím pro mě měl úkol skončit. Teď sedím ve svém pokoji, v Bílém průsmyku. Všude už se mluví jak někdo zabil "hodnou" paní z sirotčince. Už se těším, jaké dobrodružství mě čeká zítra.