---

část dvacátá: Naděje umírá poslední
Zarath

Probudilo mne škrábání na obličeji. Kočička Tsavi se ani nenamáhala se mnou nejdříve zalomcovat. Deštivou noc jsme strávili ve sklepení panství elfského šlechtice, kterému Tsavi sloužila. Jak se ukázalo, onen vysoký elf byl jeho syn, třebaže jeho otec patřil k vysokým hodnostářům frakce Thalmoru, on se tajně podílel na akcích la Resistance. Pobyt na letních ostrovech mi ukázal, že situace není až tak černobílá. Ne každý elf je Thalmor a ne každý je má zrovna v lásce. Hlavně ne Talyrand, onen elfský mladík, který nám dočasně poskytl přístřeší.
Ztěžka jsem se zvedl z pár starých pytlů ve spíži, které pro mne byly zatím provizorní postelí. Tsavi pokynula, abych šel za ní.
Došli jsme do společenské místnosti přepychového sídla. V noci jsme se tu moc neprocházeli a ve tmě jsem všechny ty poklady neviděl.
„Wow, tvůj tatík asi není zrovna z nejchudších kruhů, co ušáku?“ Zahvízdal jsem údivem. Tsavi zasyčela a dupla mi tlapou na nohu. Zatímco jsem se svíjel v bolestech, Talyrand, oděn do vojenské košile a Thalmorských gatí dopíjel sklenku vína.
„Chovej se tu jako doma. Teda, pokud ses doma v Hammerfellu choval slušně hehe. Naposledy jsem to řekl partě orků a měl jsem co dělat abych dal barák zpět dohromady.“ Přisedl jsem si ke stolu, zatímco Tsavi zůstala stát opodál.
„To tvůj tatík nezjistí, že si tu děláš z baráku ústředí vaší organizace?“ Pozvedl jsem obočí.“ Elf však zavrtěl hlavou.
„Víš jak něco nejlépe ukryješ?“ Odpověděl mi otázkou.
„Jak?“
„Tak, že to necháš vše na očích. Můj otec dlouhodobě pracuje na velvyslanectví ve Skyrimu. Mně svěřil svou práci doma. Mám kontrolu nad částí Thalmorských zásob, nad jejich dokumenty. Nad dalšími operacemi. Nedělá mi problém poupravit údaje o stavu naší výzbroje, aby nikomu nepřišlo podezřelé, že něco chybí poté, co jsem část poslal ostatním částem la Resistance. Mají tím kontakt přímo srdci Thalmoru, tam kde by to nikdo nečekal. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma…“ Mladík se pousmál a dopil sklenici.
„Proč jim pomáháš? Neměl bys jako elf spíš Thalmor podporovat?“ Zeptal jsem se. Elf se ušklíbl a odložil sklenici. Tsavi ji chtěla odnést do kuchyně, avšak ušák pokynul, že nemusí.
„Cítím z tebe silnou nenávist redguarde. Nenávist vůči mé rase. Copak ti Thalmor udělal? Jsi částí jednoho z mnoha dalších dojemných příběhů, které jsme po celém Tamrielu vytvořili během Velké války?“ Podíval se mi do očí a prohrábl si své dlouhé zlaté vlasy.
„Dá se to tak říct…“ Zatnul jsem zuby i pěst. Opět se mi vybavil ten mlhavý, přesto však stále živý a bolestivý obraz mé vyvražděné vesnice. Tsavi vycenila zuby a sáhla po zbrani, připravena svého pána bránit, ale ten pokynul rukou.
„Neboj, nic nám neudělá, potřebuje nás…“ Poté se podíval z okna, kterým procházely paprchy letního slunce. Léto. Připomínalo mi to mou domovinu, písčitý Hammerfell. Zatímco ve Skyrimu teprve končila zima, jak je známo, zde jak klimatem, tak magií, na Letních ostrovech je celý rok krásné počasí.
„Mám své osobní důvody proč jsem v la Resistance. Ty je znát nemusíš. Ty musíš splnit úkol od Xaviera a my ti s tím musíme pomoci. Nic víc, nic míň. Můj otec mi dal vědět, že mají dorazit dokumenty ze Skyrimu. Dorazily a já je zničil. Měly být od redguarda, kterého měl poslat. Přesněji redguardky, která Thalmoru pomáhala už dělší dobu, avšak ji „někdo“ zařízl…“ Podíval se na mne a zazubil se.
„Tak ty dokumenty chtěli poslat po jiném zpráteleném redguardovi, který taky před týdnem dorazil.“
„A chutnal mooooc dobře…“ Zasyčel Agroniánský sluha, který prošel pokojem ven na zahradu.
„Nikdo neví, že ten pravý se měl už objevit, takže, ty se za něj budeš vydávat. Xavier ti prý dal falešné dokumenty. Onen důstojník, kterého máš zabít, k sobě nikdy nikoho nepouští, až na výjimky. Když ho zabijeme, Thalmor jeho pravomoce převede na mne, tudíž se la Resistance odemknou další možnosti. Půjdu s tebou abych…“
Khajiitka však svému pánovi skočila do řeci.
„Ne pane, nemůžeme riskovat, že vás ztratíme. Bez vás la Resistance přijde o důležité kontakty a informace. Půjdu já. Já jsem v tuhle chvíli postradatelnější.“ Kočička zašvihala ocasem, div že neshodila drahou vázu u dveří.
„Vyrážíme hned? Využiji každé příležitosti podřezat pár ušáckých krků.“ Zazubil jsem se. „Ale mám jeden dotaz… Jak se dostaneme pryč? Rád bych se z Letních ostrovů dostal živej.“
„Neboj, na to jsme taky mysleli. A hned nemůžete vyrazit, až za tři dny. Zatím se připrav na svou akci a pořádně si nacvič vystupování, Tsavi tě s tím seznámí. Já zatím musím pro tebe vyjednat audienci u toho důstojníka, kterého máš sejmout a vzít mu šutr. Ta byrokracie je dnes strašná… Co se útěku týče, podařilo se mi jednoho našeho spojence dostat mezi gardu oné administrativní budovy, kde atentát proběhne. Jakmile se strhne bitka mezi vámi a strážnými, najde si vás a vyprovodí tajnou chodbou do kanálu až k přístavu a ty pokojně unikneš.“
„Dobrá tedy…“ Povzdychl jsem si. Co má sakra ta la Resistance pořád s těma kanálama?!!!

Alex

Vplížit se do Samoty nebyl žádný problém. Jeden z vojáků Bouřných hávů se oblékl za vozku, zatímco já a Fark, zabaleni do látek jako mrtvoly, byli naloženi do vozu. Stráže nás pustily, protože jim vozka namluvil, že veze mrtvé z nedaleké vesnice do Síně mrtvých.
Grog a ostatní se různě strategicky rozmístili v převlecích po městě, aby nám následně vyvolaným zmatkem usnadnili útěk. I s Laurou… Doufal jsem každým kouskem svého těla, že je má láska stále naživu. Normálně by asi pro obyčejnou dívku neriskovali, ale asi na ně zapůsobila skutečnost, že jsem synem samotného požírače světů a že ode mne na oplátku čekali, že budu bojovat na jejich straně. Jak se situace vyvine, to jsem mohl jen hádat, chtěl jsem v téhle válce zachovat pokud možno neutrální postoj, avšak, pro Lauru jsem najednou byl ochoten obětovat i svou neutralitu…

„Chcete je pomoci vyložit?“ Zeptal se legionář, když vozka zaparkoval vůz u síně mrtvých.
„Ne v pořádku…“ Vozka seskočil. „Jdi si lehnout, je už pozdě.“
„Nemohu pane, hlídka mi končí až ráno…“ Vozka se usmál.
„Legie má tvrdý život, nedopřeje ti dostatek spánku…“
„To ne pane, ale přidal jsem se zde abych dopomohl k záchraně Skyrimu, ne abych lelkoval…“
„Každý občas potřebuje schrupnout…“ Vozka vyvolal nějaké kouzlo a seslal ho na legionáře, který sebou práskl o zem.
„Myslím, že jsem říkal žádní zbyteční mrtví…“ Řekl jsem, když jsem se vybalil z látek a pomohl s tím samým Farkovi. Nord v kapuci se však jen pousmál.
„Nebojte, je to jen paralyzující kouzlo, ani ne za patnáct hodin bude zase jako rybička… A konečně se prospí hehe… Pojďte za mnou, pokud si dobře pamatuji, šatlava je napojena na síň mrtvých, aby nemuseli popravené vězně nosit moc daleko.“ Pomohl jsem Farkovi seskočit z vozu. Za temné noci kdy oblohu zalilo stádo hvězd, začal Bouřný háv páčit zámek. Já zatím ukryl paralyzované tělo látek na vůz.
„Odkud toho tolik víš?“ Zeptal se Fark.
„Kdysi jsem byl vězněn v Samotě za krádež. Podařilo se mi utéct, a při útěku jsem náhodou narazil na vchod do daleko méně hlídané síně mrtvých. Šikovná cestička…“ Zámek cvakl a všichni tři jsme se vplížili dovnitř. Fark jako první zkontroloval chodby, avšak se ukázalo, že zde nikdo není. Došli jsme tedy k tajnému vchodu vedoucímu do šatlavy. Nikdy bych ale nečekal, co nalezneme na druhém konci…
„Konečně se opět setkáváme… Alexi?? Nebo jak si se představil tehdá v Helgenu…“ Tulius. Všichni tři jsme vytasili zbraně a byli připraveni se bránit, napočítal jsem kolem toho imperiála nejméně pět dalších legionářů.
„Čekal jsem na tebe. Vzhledem k tvé vychytralosti by bylo pošetilé nepočítat s možností, že se pokusíš do šatlavy dostat přes náš tajný průchod ze síně mrtvých.“ Stařík se zazubil.
„Propásl jsi příležitost v Helgenu, už mě nedostaneš! Jděte nám z cesty, nebo se připravte na smrt!!!“ Zamračil jsem se a nastavil meč. Tulius čepel katany však s ledovým klidem holou rukou sklonil.
„Vím, co tu hledáš… Respektive KOHO tu hledáš. Ale nenajdeš ji. Ne zde v celách. Thalmor ji střeží v magickém vězení, přes které se ani ty nedostaneš. A ještě k tomu v kasárnách, tudíž se k ní neprobojuješ, nemáš li v plánu vyvraždit kompletně celou posádku Samoty. Mám pro tebe jiný návrh, jen schovejte ty zbraně…“
„Jak ti můžu věřit? Co když mne chceš hned na to oddělat?“ Zeptal jsem se. Tulius se zasmál.
„Kdybych chtěl tvou smrt, přitáhl bych si tu víc mužů. Viděl jsem, jak jsi schopen jedním slovem odhodit zástup urostlých chlapů… Tihle tu jsou jen pro případ, že nepřistoupíš na můj plán. A že budu muset zavolat posily… Máš mé slovo vojenského guvernéra ve Skyrimu, generála císařské legie, že na tebe žádnou křivárnu nechystám…“
„To nám bude muset asi stačit, to?“ Řekl Fark nervózně a schovali jsme zbraně.
„Teď k věci. Laura, ta, kterou Thalmor zajal, je můj chráněnec. Vychovávám ji od maličkého miminka, byla sirotek. Já a má žena jsme ji přijali za vlastní, protože my jsme své děti mít nemohli. Vychovával jsem ji a stále ji mám rád jako vlastní dceru. Myslíš, že bych dopustil, aby ji ti ušatí parchanti jen tak podřízli? Bohužel nemůžu nic dělat, mám příliš velkou zodpovědnost vůči politické situaci a mé city musí ustoupit mým povinnostem, i kdyby to znamenalo obětovat mou nevlastní dceru pro zachování křehkého míru mezi císařstvím a Aldmerským spolkem. Chránil jsem ji i poté, co byly Čepele zakázány. Snažil jsem se od Thalmoru vyprosit, aby ji propusil, dokonce jsem za ni nabízel sebe sama, avšak marně. Mohl jsem ji jen párkrát navštívit… A pak jsem to zjistil…“
„Zjistil co?“ Zeptal jsem se. Tulius se na mne podíval.
„Pamatuješ, jak ses převlékl za strážného a ukradl tu mapu? Možná to před tebou nedala najevo, ale od té chvíle, co jsi ji zachránil před těmi ne zrovna disciplinovanými legionáři o tobě mezi námi dvěma básnila. Navenek byla vážná, avšak když jsme byli sami, vyprávěla mi o tobě. Byl jsi pro ni jako ti šarmantní padouši, o kterých jsem ji vyprávěl v pohádkách, když byla malá. Nevím, zda do tebe byla už tehdy blázen, ale teď už je. Vyprávěla mi, jak tě zachránila. Jak jste společně hledali lék na jed Zapřisáhlých a jak jsi ji zachránil ze spárů draka. Miluje tě. A vím, že ty miluješ ji, tudíž jsem počítal, že nedopustíš, aby se jí něco stalo. A nechci to dopustit ani já. Normálně bych s tebou nespolupracoval, ale teď je k tomu dobrý důvod…. Navíc nemyslím si že by bylo dobré ji Thalmoru nechat, určitě to, na co ji potřebují, nebude nic šlechetného ani dobrého… Mám pro tebe tedy onen návrh…“
Za světla plápolajících pochodní se na mne vozka i Fark podívali. Čekali, co řeknu.
„Jaký je tedy tvůj plán, když nemohu Lauru zachránit teď?“ Tulius se usmál.
„Jsem rád, že nejsi tvrdohlavý… Dobrá tedy. Thalmor chce zítra provést nějaký rituál, ale neřekl jaký. Jen že kvůli okolnostem ho nemohou provést zde v Samotě a musí odejít někam pryč, dál od civilizace, do opuštěné císařské pevnosti. Mí muži půjdou jako doprovod, avšak dovnitř je nepustí, budou pouze střežit okolí. Vím však, že po dobu kdy Lauru povezou a kdy bude v pevnosti, nebude uvězněna magií… Ale za to přísně střežena. Nemohu ti s jejím osvobozením pomoci, avšak mohu mým mužům rozkázat, aby na tebe a tvé „přátele“…“ Tulius se podíval na bouřného háva v kápi, který nás přivezl.
„…nezaútočí, pokud je tedy vy nenapadnete. Bude to mezi vámi a Thalmorem. Můžeš své muže ukrýt v pevnosti dřív, než tam zítra ráno dorazíme. Když ji zachráníš, nebudeme ti na útěku překážet… Thalmor si to vysvětlí jako důkaz naší neschopnosti. Co ty na to?“
Neměl jsem důvod Tuliovi nevěřit. Vše co mu měla Laura říct byla pravda.
„Souhlasím… Avšak… Pokud je to jen nějaká lest a Lauře se něco stane, pokud jsi mi tímto chtěl zabránit v její záchraně…“ Podíval jsem se generálovi do očí.
„Osobně tě rozsápám svými tesáky v dračí podobě… Dobře, dejte mi mapu a ukažte, kde ta pevnost je.“

o osm hodin později

Fark sehnal ještě další posily pro naše překvapení pro Thalmor. Byli jím válečníci Alik´r z Hammerfellu, vedení jeho starým kámošem Kematu. Měli v plánu se vrátit z neúspěšné mise, kdy měli přivézt do své domoviny na soud zrádkyni, která během Velké války své město vydala Thalmoru. Bohužel se o ni už někdo „postaral“. Využili však této příležitosti, jak dělat ušákům škodnou.
V noci jsme potajnu v klidu obsadili prázdnou pevnost, zbylo už jen čekat, a doufat, že mi Tulius nelhal. Nikdy bych si selhání neodpustil, kdyby to mělo za následek Lauřinu smrt…
„Je čas…“ Pokynul mi Fark. Z rovnoměrně rozmístěných, skrytých v budovách pevnosti, jsme my dva byli ve strážní věži a měli přehled, co se děje.
„Zatím si nás nevšimli…“ Řekl lesní elf a natáhl šíp do luku. Zamířil. „Naši tohle pochopí jako signál. Radši se připrav, bude to ostrý…“
„Jako každý den zde ve skyrimu…“ Zašeptal jsem a sledoval Farkovy ruce.
Šíp vyletěl a zasvištěl směrem ke kůlu uprostřed nádvoří. Elf, který se chystal mečem odpravit Lauru se s překvapeným výrazem a šípem v krku zhroutil na zem. Fark neváhal a nabil další šíp, tentokrát připoután k lanu, jehož druhý konec byl připevněn k jednomu z trámů hlediště strážní věže. Vystřelil a střela se zabodla do dřevěného kůlu, jen pár centimetrů od Lauřiny hlav. Je to sakra dobrý střelec…
„Nezapomeň si pásek, jinak si spálíš maso na rukách…“ Fark přehodil přes lanu kožený pásek a odrazil se od kamenné zdi věže. Já ho hned následoval. Oba dva jsme se řítili na nádvoří, kde se Thalmorové chystali k obraně před našimi muži. Na hradbách se k jejich překvapení objevili Kematovi chlapi, kteří překvapené vojáky v mžiku oka odrovnali šavlemi. Vypukl boj.
Fark se na poslední chvíli pustil jednou rukou a vytasil dýku. Zatímco letěl z asi dvou metrové výšky na zem, ve vzduchu prořízl hrdlo elfovi s kopím, dopadl na zem a udělal kotrmelec. Já se zastavil až kopnutím do sloupku. Pustil jsem se a vytrhl padlému z opasku dýku, kterou jsem přeřezal Lauřiny pouta.
„ALEXI!!!“ Zvolala překvapeně.
„Není čas nic vysvětlovat, vezmi si to!!!“ Hodil jsem jí její katanu.

Třebaže elfové měli zpočátku velké ztráty, začali nám pomalu vracet rány z brzkého přepadu. Bouřné hávy ztratily už dobrých deset mužů, stejně tak Kematu už přišel o jednoho ze svých elitních válečníků.
„Vypadá to, že můžeme vypadnout, Grogu, řekni Ulfrikovi ať své muže odvede do vozů, které si přivezli Thalmorové, ty kteří se tam nevejdou odnesu na hřbětě v dračí podobě!!!“
Ucítil jsem bolest na své pravé paži.
„Alexi pozor!!!“ Po Lauřiných slovek jsem spatřil, že mi ji omotal ostrý řetězový bič. Drakorozený blb?
„Promiňte, že kazím romantiku, co takhle si dát trojku?“ Trhl k sobě a já udělal salto vzad a dopadl na obličej, zatímco mi bič udělal krvavou ránu na ruce. Na Lauru se vrhl jeden elf, ale stihl jsem zařval, abych ho odzbrojil. Pak mne ale drakorozený kopl do břicha a já přeletěl na záda.
„Co kdybys už konečně chcípnul…“
„Fus ro dah!!!“ Vyletěl do vzduchu a já vyskočil na nohy. Na chvíli je od něj pokoj. Bouřné hávy se začaly stahovat, ale Princ vytvořil před prchajícími spojenci magickou bariéru.
„Nikam červi… Budete litovat svého či…“
Chtěl jsem se rozběhnout na Prince se svým mečem, ale cosi mi sevřelo hrdlo. Natáhl ke mně ruku. Ta blbá démoní magie… Vyzvedl mne do vzduchu.
„Měl jsem s tebou už dost potíží ty par…“ Hiretan vykřikl, když mu Galmar uťal svou obří sekerou ruku. Bariéra zmizela.
„Víc bojuj míň kece…“ Princ zbývající rukou Galmara udeřil a ten odletěl pár metrů pryč. Vrhlo se na něj pár Ulfrikových vojáků, avšak ihned je zachvátily plameny.
„Sakra, amulet králů!!!“ Ozval se Fark a začal hledat po zemi.
„Proč jsi tak důležitou věc tahal až sem?!!“ Zařvala na něj Maria z hradeb, když šípem skolila elfa, který se pokusil zaútočit na Lauru. Poté se po temné elfce ohnal jeden z jeho druhů, avšak Farkova žena jeho meč zablokovala lukem, chytila ho za uniformu a přitáhla si ho.
„Ahoj snídaně…“ V tu chvíli mu prokousla hrdlo a začala sát jeho krev.

„Hezký šutr…“ Grog zasekl zakrvácenou sekeru do země a sáhl po amuletu králů.
„Fus ro dah!!!“ Rok odletěl pár metrů pryč. Na jeho místo přiběhl drakorozený blb. „Bídný červe, teď tuhle cetku navždy zni…“ Jeho ruka odletěla od jeho těla dřív, než se stihl Amuletu králů dotknout. Zatímco redguard řval, Grog, opět třímající svou sekeru vyplivl hlínu s trsem trávy a sebral „cetku“ ze země.
„Díky, rád jsem se proletěl, ale já upřednostňuji koně….“
Drakorozený se plazil bez ruky pryč. Najednou už nebyl takový hrdina. „Vždyť… Vždyť jsem tě odhodil, měl bys mít zlámané…“
„Dobrá vyvážená strava z pavoučího a srkavčího masa, mamutího sýra a chauřího chitinu ti zpevní kosti, nikdy nepodceňuj orka sráči!!!“ Po těchhle slovech Grog zasekl redguardovi sekeru do hrudi, prorazil zbroj a vše okolo potřísnil krví.
„Alexi, vůz je plný, změň se už!!!“ Zakřičel na mne Fark, když jsme Laurou v obklíčení společně odráželi útoky. Zařval jsem a ledovým dechem vytvořil z několika útočníků ledové sochy.
„Potřebuji víc místa!!! Všichni co nejdál ode mne!!!“ Zavolal jsem a Laura hned odběhla. „Fus ro DAH!!!“ Odhodil jsem od sebe zástup Thalmorských vojáků a začal se měnit. Ulfik zatím měřil tep na krční tepně svému příteli Galmarovi, bohužel se ukázalo, že je už mrtev, proto skočil na jeden z vozů naloženého našimi lidmi a vyrazili pryč.
„Nikam nepo…“ Princ se pokusil zabránit otevření brány, když tu jsem jeho tělo scvakl dračími čelistmi, zamával a odhodil ho pár kilometrů pryč.
„Naskočte!!!“ Maria spolus Kematovými zabijáky seskočila z hradeb na můj hřbet, stejně tak Laura s Grogem, Farkem a pár vojáky se vyškrábali po mých dračích šupinách.
„Držte se, odlétáme…“ Párkrát jsem máchl křídly a vznesl se. Stihl jsem ještě dav udivených Hiretanových přisluhovačů zahltit ohněm a vydal se kvapem pryč…
Tulius dodržel slovo. Ulfrika a jeho muže při útěku nikdo nezastavil. Ti dva si pouze vyměnili vážné pohledy, ale Tulius nakonec na svého rivala kývnul, že odvedl dobrou práci. Pro dnešek zůstaly meče v pochvách. Lze se však jen dohadovat, kdy tomu bude pernnamentně… Mír je stále daleko, tohle je jen krátká přestávka.

Byli jsme už daleko od Samoty, když Laura, sedící na mém dračím hřbetě promluvila:
„Děkuji za záchranu… Všem, kteří pro mne položili život…“ Zněla smutně. Třebaže byla bezpochyby ráda, že žije, nepřipadalo jí správné, že pro ni tolik lidí zemřelo. Věděla však že by to neměla říkat nahlas, nechtěla znít nevděčně vůči těm, kdo se za ni obětovali.
„Děkuj Alexovi… Bez něj bychom o tobě nevěděli. Chtěl jít původně sám, avšak jak jsi viděla, asi by to nedopadlo dobře…“ Řekl Fark, když se svou ženou pozorovali zem pod námi.
„Nikdy nepřestanu vám drakům závidět ten pocit létání…“ Zasnila se Maria, stále s krví kolem úst. Třebaže trénovaná vražedkyně, na svou ženskost nikdy nezapomínala.
„Farku, musíme si na výročí domluvit u Alexe, aby nás svezl. Tohohle se nikdy nenabažím…“ Fark protočil oči.
„Nechali jsme za sebou tolik mrtvol a ty myslíš na naše výročí… No dobrá, Alexi?“ Poťukal na jednu ze šupin. „Jsi tam?“
„Neruš mě, řídím…“ Zazubil jsem se svými obrovitými tesáky. Laura se zatím otočila na Groga, který si prohlížel Amulet králů. „Krásný šperk. Nikdy jsem žádný jako malá holka neměla… Komu patří?“
„Teď zrovna nikomu…“ Zamručel Grog. „Můžeš si ho prohlédnout, ale pozor ať ho neupustíš, Alex by ho pak musel tam dole hledat jako jehlu v kupce sena.
„Neboj…“ Dívka vzala šperk z obrovitých zelených dlaní orka a začala si ho uvazovat kolem krku.
„Chudák holka, první šperk co v životě má příležitost si nasadit a nikdy ho na sobě mít nebu…“ Mariu však dlouhovlasá dívka s rezavými vlasy přerušila dotazem:
„Sluší mi?“
V tu chvíli všichni zmlkli. Já samým překvapením málem přestal máchat křídly, ale ustál jsem to. Musel jsem se soustředit, kam letím, avšak jsem si byl jistý, že všichni nahoře na Lauru zírají.
„Ty… Tobě ho jde nasadit?!“ Zeptal se roztřeseným hlasem Fark.
„Jde, proč by nešlo?“ Zeptala se tázavým hlasem Laura.
„Je sakra dobře že jsi nás přemluvil Alexi ať jdeme s tebou… Sakra dobře…“