---

část devatenáctá: Lord Dagon

Fark

"Žádáme o audienci u Ulfrika." Oslovil jsem strážného před palácem králů. Zatímco Adram obdivoval nordskou architekturu, má žena za mnou klela, jelikož jí byla zima. Hold Větrný Žleb, nejchladnější místo ve Skyrimu. A když se ve Skyrimu řekne že je někde zima, znamená to, že se tam už medovina neprodává v lahvích, ale nařezaná na kostky. To ostatně zjistil náš přítel Grog, obrovitý ork se právě vrátil z tržiště, kde prodával zbraně zabitých banditů a nakupoval zásoby.
"Ulfrik dnes žádné návštěvy nepříjmá." Řekl strážný opřený o vrata.
"Tak si bude muset udělat čas." Řekl ork a rozkřoupl v zubech zmrzlou medovinu.
"Dáš mi taky kousek?" Podíval se na něj Adram a po chvíli oba dva lízali zmrzlou medovinu jako bohatá děcka cukrátka.
"Hele, je mi vážně líto ale náš pan Ulfrik je vážně zaneprázdně..." Mariu to dopálilo a chytila strážného pod krkem.
"Hele mladej, mrznu tu už DVĚ HODINY a přestává mě to bavit, už pomalu necítím prsty na rukou, takže buď hezky vlezeš do toho paláce a vysvětlíš svému pánovi že s ním potřebujeme mluvit, nebo si ty prsty ohřeju ve tvých vnitřnostech!!!" Šarm mé ženy zapůsobil a do tří minut jsme stáli před Ulfrikem, rozvaleném na trůně.

"Áááá Fark. Co tě sem přivádí ty stará vojno?" Usmál se na mne jarl. Poté se podíval na mou ženu a Groga.
"A kdo jsou ku*va tihle?" Než stihla má žena Ulfrikovi prostřelit hlavu šípem, Adram mu vysvětlil důvod naší návštěvy.
"Aha... Takže drakobijný řev..." Poškrával se na bradě. "Argenir mne zavrhl, proč bych vám měl pomáhat?"
"Protože pak nebude nikdo kdo Alduina zastaví, přiletí ten obrovský černý drak a ukousne ti tvou velkou nordskou prdel." Řekl Grog a rozkřoupl další kus zmrzlé medoviny. Stráže v rozích začínaly slintat.
"Pořád málo..." Ulfrik se zamračil. "A já jsem ULFRIK BOUŘNÝ HÁV, ne jen tak někdo. Mluvte se mnou jako kdybyste mluvili s velekrálem!!!" Maria protočila oči, ale neříkala nic.
"Nevím jak se správně mluví s mrtvolama, Ulfe, ale myslím že by od tebe bylo fér na oplátku že jsi oddělal velekrále tady Adrama naučit thu-um, vzhledem k tomu že jsi byl takový posera a místo boje s mečem jsi na něj zařval..."
Ulfrik po mých slovech zaťal pěst. "...a pak jsi zdrhal jako Khajit čorkař abys neskončil v šatlavě..."
Po dalších slovech Ulfrik v ruce rozdrtil sklenici s vínem.
"...a pak aby to nebylo málo..."
"DOST!!" Ulfrikův hlas se rozlehl po celém sále. Vstal z trůnu. Galmar Ranař, jeho poskok ustoupil. V tu chvíli by člověk slyšel spadnout špendlík na zem, nebýt Groga, který dále v klidu křoupal led.
"Už to dál nevydržím, nemůžu už předstírat že to bylo jinak!!!" Ulfrik naštvaně odhodil kusy skla, které zbyly z jeho sklenice a ovázal si zakrvácenou ruku, kterou si pořezal o střepy. Galmar mu dal ruku na rameno.
"Neblbni, budeš vypadat jako idi..."
"NE!! Musím říct pravdu. Tady nejde o souboj mě a Torryga, ale o hrdost Skyrimu a zachování víry v Talose. A ke svým mužům musím být upřímný..." Ulfrik si ovázanou rukou mnul obličej a posadil se na stupínek. Všichni jsme se na sebe podívali.
"Ehm... Pravdu o čem?" Zeptal se Adram.
"O tom jak jsem sejmul velekrále... Torryga. Bylo to kapánek jinak." Ulfrik měl nadále hlavu v dlaních. Stráže v sále nastražily uši.
"S Torrygem jsme byli staří kámoši, nikdy bych mu neublížil, ani v souboji. Když jsem na sněmu Jarlů měl proslov, že bychom se měli vykašlat na říši a vyhlásit nezávislost, protože s říší to jde od deseti k pěti a začínají se nám tu díky ní roztahovat Thalmorští parchanti, před odjezdem mi řekl, že jsem byl fakt dobrej, ať se za ním stavím že to zkusíme nějak vymyslet. No tak jsem se za ním pak stavil, pozval mne do hodovní síně a my tam začali na arch pergamenu sepisovat deklaraci nezávislosti Skyrimu. Jenže... Jsme tak trochu nordové a..."
"Ožrali jste se jak hovada, chápu. Chlapi..." Kroutila hlavou Maria.
"Padlo pár lahví medoviny a začali jsme psát úplný kraviny, oba jsme měli nalito a Torryg hrál na flétku, Elisiv zrovna nakupovala nové šaty a tak nebyla doma, tak jsme si dali pánskou jízdu. Zrovna když jsme chtěli domluvit sraz mužských jarlů pod záminkou nějakého důležitého sněmu a že bychom to pak u mě v paláci pořádně rozjeli, Torryg, jak už měl v sobě tak dobré tři flašky, navrhl, abych mu předvedl Thu-um, vyhecoval mě že prej to nedám, jelikož jsem vázán přísahou. Nakonec jsem byl ale zlitý tak, že jsem z hecu zařval, bohužel, jak jsem byl ožralej tak zrovna na něj. V tu chvíli jsme vystřízlivěl a uvědomil si co se stalo, běžel sehnat pomoc, ale Torryg to měl tak trochu už za sebou..."
"Tak sis vymyslel tu blbost se soubojem a rebelií, aby si Elisif myslela že její manžel zemřel v hrdém souboji a ne při klukovině se svým nalitým kámošem." Dořekl jsem to za něj. Stráže se začaly smát, zatímco si Ulfrik mnul obličej.
"Občanská válka by byla to poslední co jsem chtěl, jenže když vyjednávání selhalo a "skončilo to soubojem" lidi se začali najendou kolem mne shromaždovat. Zašlo to moc daleko, jenže Impérium najednou vypsalo odměnu na mou hlavu. Co na to říct. Dobře tedy, naučím tě to Thu-um, abych smyl alespoň část své hanby..."


Vůdce Bouřných hávů došel ke zdi, něco začeptal a na zdi sálu se objevila planoucí písmena v dračí řeči. Záře najednou přešla na Adrama a spolu s ní z Ulfrika vyšlehly nějaké paprsky, které Adram pohltil. Ulfrik mu předal své vědomosti.
„Můžete jít…“ Zamračil se Ulfrik a vydal se spolu se svými veliteli plánovat strategii, když tu dveře rozrazil jeden z jeho vojáků. Místnost naplnil chladný vítr.
„Zavírejte ty dveře sakra, nebo zmrznu!!!“ Zaklela Maria.
„PANE ULFRIKU!!! NAD MĚSTEM JE DRAK!!!“ Galmar, Ulfrik a ostatní stráže okamžitě vytasily zbraně.
„Vypadá to, že si můžeš svůj nový řev okamžitě i vyzkoušet, drakorozený!“ Podíval se na něj Ulfrik. Grog zatím sundal ze svých zad dvojbřitou sekeru.
„A já zatím začít vymýšlet, zda z draka bude guláš nebo ražničí.“
Vyběhli jsme před palác králů na nádvoří, zrovna když drak přelétal nad námi. Adram zařval, draka zasáhl proud energie a byl donucen přistát.
„Kur*a ku*va ku*va!!“ Drak začal nadávat.
„Co to sakra?! Odkdy draci mluví běžně lidskou řečí?“ Podíval se na Adrama Ulfrik, jenže breton byl nejspíš stejně překvapený jako on.
Když plaz přistál na nádvoří, vrhli se na něj strážní.
„Hele, nechtě mě! Mám důležitější věci na práci než si tu s vámi hrát!!!“ Nikdo draka však neposlouchat.
„Jak chcete… FUS RO DAH!!!“ Tlaková vlna odhodila dav Bouřných hávů, dalšího drak švihl ocasem. Pak se podíval na nás a zarazil se.
„Adrame? Mario? Grogu? Co vy tu sakra děláte?!“ Všichni jsme se zarazili.
„Ehm… Mario? Ty máš za kámoše obří létající ještěrku?“ Podíval jsem se na svou ženu, ale ta jen zavrtěhla hlavou.
„Moment, hodím se do vhodnější podoby…“ Ještěrku najednou obklopila záře podobně jako když jeho duši pohlcuje drakorozený, ale tentokrát se ještěrka jen změnila v týpka v thalmorském plášti, který však určitě nepatřil původně jemu, s katanou na zádech, čírem na hlavě s copánkem a pár piercingy v obličeji.
„Alexi?! Ty jsi…“
„To je dlouhý příběh, řekněme, že jsem tak trochu zjistil, že můj otec je drak, tudíž proto umím používat thu-um aniž bych byl dovakhin a mám tuhle podobu a…“
„Smím dotaz?“ Galmar zahřměl a zvedl pravici do vzduchu. Mladík s piercingy se na něj podíval. „Ano?“
„Jak můžeš být sakra synem smrtelnice a draka?!! To byla tvá máma zoofilka? A jak vůbec přežila… To jak ji tvůj otec… No… Prostě… Proces… Početí?!“ Alex protočil oči.
„Otec v přítomnosti mé matky měl většinou lidskou podobu… Stačí? Jsi už několikátý člověk, co se mě na to ptá… Co děláte ve větrném žlebu?“ Podíval se na nás.
„Mohli bychom ti položit úplně stejnou otázku. My jsme tu byli s Adramem aby se mohl naučit drakobijný řev, který potřebuje proti Alduinovi.“ Řekl Grog, když sežral poslední kostku medoviny. Alex se na chvíli odmlčel a podíval se do země. Pak však upnul pozornost opět na nás.
„Pronásleduji únosce své společnice. Zachránila mi život, tudíž to samé dlužím já jí. A při té příležitosti zmasakrovat pár Thalmorů, začínají mi lézt krkem…“
Proplížil jsem se nenápadně za mladíka a zapnul mu amulet kolem krku. Teda, pokusil jsem se, okamžitě sklouzl a spadl do sněhu pod ním. Když se na můj zklamaný obličej nechápavě podíval, jenom jsem odsekl: „Vysvětlím ti to potom…“
Ozvalo se zapískání.
„Sice k tobě nemám žádné závazky, synu draka, ale jestli jsi nepřítel Thalmoru, jsi náš přítel. Nehledě na to, že tam kam se chystáš, najdeme mnoho jejich tajného materiálu. Jdeme s tebou!“

Zarath


Tma deštivé noci mne dokonale skryla, tudíž nebyl problém proklouznout do přístavu.
„Tady tady!!!“ Ve tmě jsem na molu proklouzl mezi strážnými. V temné uličce na mne čekala Kahjitka. Měla na sobě oblek služebné a byla přikrčená.
„Vivat…“ Zasyčela.
„La resistance.“ Odpověděl jsem. Kočičí žena kývla. „Pojď za mnou.“
Skrčená v temné uličce odklopila víko kanálu. „Dovnitř!!“
„Snad nečekáš, že vlezu do takové… Au!!“ Kočika mi zaťala drápy do zad… Sedací části těla, vtáhla mne do kanálu a za sebou zatáhla víko.
Když jsme přistáli na pevné zemi, vytáhla zpod sukně louči, škrtla o stěnu a vzniklou jiskrou ji zapálila. Poté pokynula tlapou, ať jdu za ní, přičemž mne neustále fackovala svým ocasem.
„Já Tsavi. Xavier říkal, že ty jsi hrdina z Hammerfellu. Ani neví, jak riskujeme pro ten jeho šutr, ale když už máme šanci zabít tak důležitého důstojníka Thalmoru, proč mu s tím nepomoci. Mám dohlédnout na to, abys zůstal naživu, a to v rámci možností udělám. Pamatuj, jsme průvodce, ne chůva.“
„Nemusíš se mnou jednat jako s děckem, umím se o sebe postarat…“ Sotva jsem dořekl větu, zíraly na mne ty kruté Khajití oči. „…v rámci možností.“
Došli jsme do jakési křižovatky mezi kanály, ve které byla shromážděna skupina asi dvanácti členů La Resistance. Jeden z nich, vysoký elf středního věku k nám došel.
„To je ten, o kterém se Xavier mluvil?“ Ukázal na mne. Měl jsem sto chutí té slečince jednu vrazit. Nejsem žádná cvičená opice aby se na mne ukazovalo!
Tsavi přikývla. „Ano, to je on. Pokud nic nenamítáš, mohli bychom začít s akcí.“ Všiml jsem si, že všichni ti členové, všech možných ras, ze mne nespouštějí oči. Jako kdyby se mne chystali každou chvílí zabít.
„Toho si nevšímej…“ Promluvil ke mně náhle elf, čímž narušil hrobové ticho tohohle ponurného, temného, tichého kanálu, kde šel, slyšel akorát tak tlumený zvuk silného deště nad námi.
„Mí lidé musí být neustále ve střehu. Jelikož naše část La Resistance operuje přímo v srdci Thalmoru, jsme velice blízko odhalení, ze dne na den můžeme být odhaleni a zajati. A věř mi, Thalmorové se se škodnou dvakrát nemazlí… Pojď za mnou, dovedeme tě do úkrytu. Zítra naplánujeme, jak provedeme tu akci…“

Neznámý Thalmor

Císařská pevnost nedaleko Samoty se ukázala pro Prince výborným místem, jak sehnat Krev urozeného. Provádět popravu ve městě by nebylo nejpraktičtější, už jen kvůli všem těm čumilům okolo. Kde jsou ty časy, kdy jsme se nepohodlných lidí zbavovali podřezáváním krků v celách. Bohužel, vzhledem k okolnostem musel náš pán vzít Krev urozeného na volném prostranství.
Byl jsem to já, kdo jen na koni vedle něj. Císařští psi s jejich nordskými poskoky měli nepočetnou jednotku Thalmoru doplnit, kdyby se přeci jen něco zvrtlo, avšak náš pán musel, pro jistotu nosit masku, aby tihle nevěřící nespatřili znak jeho dokonalosti, dar od jeho bývalého pána Flaviria a to démonickou tkáň. Nečekal jsem, že by legie jakkoliv vzdorovala, i kdyby zjistila že nám pomáhají démoni, ale přeci jen bylo lepší je držet v sladké nevědomosti.
Pevnost zvenku obklíčilo císařské ležení. Dovnitř jsme pustili jen naše. Těm psům přeci nelze věřit.
Náš pán, oděn do černého pláště, vjel do pevnosti po jejím obsazení jako první, následován dvojicí jezdců, vozem s vězenkyní a dalšími jezdci a oddílem vojáků. Poté byla brána zavřena.
Císařští tuhle prastarou pevnost nepoužívali už desítky let. Dnes však k jejímu využití byla ideální příležitost. Ranní paprsky začínajícího dne pomalu zesvětlovaly pohled na zaprášené nádvoří pevnosti, uprostřed kterého byl již připraven kůl.
„Připoutejte ji k tomu kůlu. Kněží na místa!!!“ Princ seskočil z koně a předal ho jednomu z vojáků. Já taktéž seskočil a vydal se k vozu. Dívka, značně potlučená z dní strávených v žaláři by měla být podle všeho zesláblá tak, že by neměla být už ani při vědomí. Avšak stále vnímala, nejen to, i přes těžké okovy držela hlavu zpříma a z obličeje ji nezmizel odhodlaný výraz. Necítila strach, ani špetku úcty k nám. Nemít na nohou i na rukou těžké okovy, neváhala by na nás zaútočit holýma rukama.
Otevřel jsem zadní vrátka vozu a chytil ji za řetěz.
„Hni se!!!“ Vstala a seskočila. Přistála bosýma nohama na kamenité cestě, avšak nebylo ani trochu znát, že by ji to nějak bolelo. Třebaže začínalo jaro a Samota má o dost teplejší klima než většina Skyrimu, byla ještě docela zima. Třebaže měla na sobě jen tenkou potrhanou vězeňskou košili a pod ní jen spodní prádlo a kráčela po studené trávě skropené ranní rosou, ani na chvíli se nezaklepala a ani na chvíli se nezastavila. S hlavou vzpřímenou, odvážná až do konce. Kdyby byli všichni císařští takoví, Velkou válku bychom určitě prohráli ani ne do týdne. Možná je pravda to, co se o ní říká…
Dovedl jsem vězenkyni a spoutal jí ruce za záda, za kůl. Poodstoupil jsem stranou. Princ chtěl, aby před smrtí viděla, co se stane.
„Před dvěma sty lety Martin Septim spojil svou krev s Amuletem králů, čímž brány do Oblivionu navždy zavřel… Avšak když dokázala Septimovská krev brány zavřít, dozajista je dokáže i otevřít…“ Princ k dívce přišel.
„Sleduj!!!“ Trochu ji řízl do ruky a do malé zkumavky odebral krev.
Poté přešel k dvěma Thalmorským kněžím, kteří dokončovali jakýsi obrazec na zemi. Princ chvíli mumlal nějaké zaklínadlo, když tu se před ním zjevila… Brána do Oblivionu!!! Byla však slabá a sotva se držela, vypadalo to, že se každou chvílí zavře. Princ však neměl v plánu přes bránu kohokoliv přivést…
„Mocný Mempfisi Dagone, bratře… Před dvěma sty lety jsi téměř zpustošil tento ubohý svět… Zatímco ty chceš ničit, já chci tvořit nové. Nastolit nový řád a novou vládu. Avšak, můžeme si být navzájem prospěšní…“
„Já princ Dagon S NIKÝM nespolupracuji a NIKOHO NEPOTŘEBUJI BÍDNÝ ČERVE!!!“ Ozvalo se z brány. Princ však pokračoval.
„Martin Septim tě za cenu vlastního života uvrhl v Zapomnění, tento ubohý svět měl tu drzost vzdorovat tvé velikosti!!! Já ti chci umožnit návrat, pomstu!!! Nakrm se na duších a mase těchto bídných červů, kteří nejsou schopni udržet řád mezi sebou, natožpak nám vzdorovat!!! Dovol mi, abych tě do tohoto světa vpustil a ty si mohl vybít svůj vztek!!! Abys mohl nakrmit své armády dremor, napájet je krví jejich obětí, aby zabíjely pro tvou slávu!!! Pohlť jejich duše, abych já, Princ Hiretan, mohl poté z těch, jenž toho budou hodni, vytvořit nový řád, abych mohl vést vyvolené rasy k vítězství a vytvořit dokonalý svět!!! Dokonalý svět, kde budou jenom silní!!! Kde nebude nikdy více podřadných ras nehodných naší velikosti! Kde ty budeš pánem onoho světa a já pánem světa života, kde nám a ostatním daedrám budou vyvolení věčně sloužit, aby slabí staří bohové jako Akatosh, Talos, Arkaj, Kynareth a další krysky, skončily tam, kde patří a to v Zapomnění!!! Tam kde kdysi odvrhli nás, daedry!!!“
Dagon chvíli mlčel, avšak poté opět promluvil: „Dobrá tedy. Brána se brzy zhroutí, jelikož bariéra mezi našimi světy je příliš silná, proto poslouchej pečlivě: Přesně za pět dní začni vyvolávat. Odeber se do pevnosti Helgen, kterou nyní mají v rukou bandité. Prolej jejich krev a vyhledej skrytý vchod do svatyně, kterou před mnoha lety zbytky kultu Bájného Úsvitu užívaly jako poslední útočiště. Právě zde je hranice mezi našimi světy nejslabší. Nalezneš vše všechny potřebné instrukce a materiály k tomu, abys mohl přeměnit pevnost v obří bránu, kterou vstoupí mí sluhové spolu se mnou do Tamrielu a pomohou ti nastolit řád! Nezapomeň však, že potřebuješ Krev Urozeného. Až ji odebereš, tak ho zabij. Nepotřebujeme riskovat, aby se vše pokazilo jako před dvěma sty lety. Těším se na naše další setkání… Hiretane…
Brána se zhroutila. Princ se poté otočil na mne.
„Krev jsem již odebral. Víš, co máš dělat.“
„Ano pane.“ Vytasil jsem meč, když tu jeden kněz řekl: „Neslyšel jste někdo mávání dračích křídel? Přísahal bych že…“ Princův šampion, redguard Zarath po dotyčném švihl bičem a roztrhal ho.
„Ticho buď…“
„Pojďme to skoncovat…“ Postavil jsem se před vězenkyni a rozpřáhl se.