---

Jelikož tu hodně lidí píše své zážitky ze hry formou povídek, řekl jsem si že to zkusím taky. Se psaním sice už mám nějaké zkušenosti, ale pořád je co zlepšovat, vlastně trpím takovým problémem že když dostanu nápad, tak mne to pořád podvědomě nutí to zapsat, tudíž jsem se k tomu konečně dokopal.
Abych ale nekopíroval ostatní a nebyl na jedno brdo, napadlo mne že napíšu povídku s vlastním příběhem a to co se děje ve hře Skyrim bude spíš jen takové pozadí.
***************************************************************

Kapitola jedna:
Kámoši od špalku

Celé tělo mne bolí. Nemohu ani dýchat. Na chvíli jsem se pokusil otevřít oči, ale hned jsem je musel zavřít. Moje hlava... Snažil jsem se dát dohromady to, co si pamatuji naposledy. Celý nějak nadskakuji a mám pocit že jsem v pohybu. Když jsem se konečně donutil otevřít oči, všiml jsem si, že mám zavázaná ústa a taktéž spoutané ruce. Co se to sakra stalo?!
Rozhlédl jsem se kolem. Jedu na jakémsi povoze v konvoji několika dalších, spolu s dalšími třemi lidmi, u otěží sedí chlápek ve zbroji císařské legie. Když jsem otočil hlavu, spozoroval jsem, že za námi jede po zuby ozbrojený jezdec. Naproti mě seděl urostlý ork s mohavkem na hlavě a četným tetováním. Přes levé oko měl jizvu a navlečen byl do roztrhané košile. Vedle něj seděla taktéž spoutaná osoba, avšak nevěděl jsem zda je to muž či žena. Vlastně ani rasu jsem nedokázal tak úplně rozpoznat. Byla totiž kompletně zahalena v plášti s kapucí. A vedle... Sakra, už si vzpomínám.
Vedle mě seděl nord. Byl to asi čtyřicetiletý chlap s ušpiněným obličejem a provizorně ošetřeným přeraženým nosem. A na sobě měl modrou zbroj. Tu si pamatuji... Včera v noci. Zrovna když jsem šel po jedné lesní cestě, připletl jsem se do cesty partě nordů, oděných jako on. V jejich čele jel na koni další, avšak mnohem lépe oblečený i ozbrojený. Oslovovali ho... Ulfe... Ulfan... Ulfrik!! Pamatuji si jen že si mne moc nevšímali, já se jen pro jistotu uklonil, protože jsem soudil že to bude nějaký šlechtic. Co jsem pobýval zde v Tamrielu, tak tu je lepší šlechtu moc nenasrat. Jinak nasere vás. Ulfrik se na mě jen usmál a řekl "Vítej ve Skyrimu cizinče" a pak to začlo. Najednou se odevšad vyrojili vojáci říše. Propukla bitva. Chtěl jsem utéct, ale císařská legie šla i po mně. Musel jsem se bránit.
Ani si nepamatuji, jestli jsem někoho stihl zabít. Poslední co si pamatuji bylo to, že Ulfrik "zařval". Moc dobře znám ta slova: "Fus Ro Dah". Vyvolalo to tlakovou vlnu, která odhodila nebo roztrhala dobrých pět legionářů. V tu chvíli jsem se zastavila sledoval to. Věděl jsem o co jde. A právě kvůli tomu jsem se vydal do Skyrimu. Avšak mé pozastavení ne stálo vědomí, jelikož mne o sekundu později nějaký imperiál vzal tupým předmětem po hlavě. Pak si pamatuji už jen jak křičím a padám k zemi, zatímco vše černá.

Dobře, zhodnotíme situaci. Sedím spoutaný, se zavázanými ústy v povoze obklopeném ozbrojenými imperiály. Spolu s nějakými neznámými magory a jedním z těch, kterým jde Říše po krku. A o mě si ta Říše myslí, že k nim patřím. Alexi, do čeho ses zase namočil?!
"Ááááá vypadá to že jsi vzhůru..." Podíval se na mne ork. "Nemáš ponětí kde nás berou?"
"Se zavázanými ústy ti asi neodpoví tupče..." Ozvalo se od postavy v kápi. Podle hlasu to byla žena.
"Nejsem si jistý... Ale Sovngard nás volá..." Řekl z ničeho nic nord a dál se díval do země. "Měl sis pro návštěvu Skyrimu vybrat jinou dobu chlapče..."
Po chvíli mlčení se opět ozval nord: "Já jsem Olgrim. A vy?"
"Na mém jménu by sis zlámal jazyk. Říkej mi Grog... Po těch několik málo minut které nám zbývají..." Vjížděli jsme do nějaké pevnosti. Civilisté se začínali sbíhat kolem konvoje, ale císařské stráže je ihned odháněly a matky začaly schovávat naše děti.
"Ten zkurvysyn Tulius..." Odplovl si nord. "Měl jsem vědět že se s námi nebudou vláčet až do Imperial City..." Spatřil jsem staršího, ale stále ve čilého, muže v generálově zbroji, jak sedí na koni a kontroluje si nás. Z jeho pohledu mě mrazilo.
Povozy najednou zastavily. Celkem byly tři. Pořád jsem se snažil pochopit, co se to vlastně děje, ikdyž jsem to věděl už dávno, jenom jsem si to tak trochu nechtěl přiznat.
"Ven z vozů!!!" Vrátka na zadní straně se otevřela a všichni jsme začali vylézat. Za zástupem císařských stráží jsem spatřil popravčí špalek a kata. Tlustého chlapa s nechutně vypadající obrovitou sekerou. A !@#%§...
"Jakmile uslyšíte své jméno předstupte!" Zahlásila písařka stojící vedle kapitánky stráží, když jsme vylezli z vozu.
"Olgrim z Ledohradu." Odškrtla si jméno a kapitánka poslala norda pryč.
"Maria de Chanteur...." Odškrtla si dalšího a nyní odešla pryč postava v kápi.
"Moment, tohle nepřečtu..." Podrbala se ve vlasech dívka, ale kapitánka věděla že jde o orka a odvlekla ho rovněž. Pak se však mladá písařka podívala na mne.
"Moment... Kdo jsi sakra ty?" Začala si něco šeptat s kapitánkou, ta pak ke mě přišla a strhla mi z úst látku, takže jsem mohl mluvit. Zároveň mi však dala pod krk nůž s tím, že pokud něco zkusím, zabije mě.
"Jméno cizinče." Řekla dívka. Tlouklo mi srdce a váhal jsem na odpovědí. Ovlivní to, co řeknu můj osud? Nebo jim ho mám prostě říct a smířit se s ním?
"Jmenuji se Alex... Alex Bolmot..." Dívka se zarazila. "Paní, na seznamu není... Jsi císařský? Na norda nevypadáš." Zavrtěl jsem hlavou. "Breton?" "Ne... Jsem cizinec. Nepocházím z Tamrielu. Můžete mi říct o to tady sakra jde?!"
Kapitánka mne však jen nakopla a zařvala: "Další vězeň!" V tu chvílu se v dáli shroutil jiný spoutaný nešťastník, kterého za pokus o útěk zastřelili šípem.

Shromáždili si nás kolem špalku. Ten chlap, podle všeho Tulius, začal mluvit k Ulfrukovi, něco o nějaké vraždě velkokrále nebo co. Ulfrik se nijak nehájil, možná proto, že mu taktéž zacpali dršku kusem látky, stejně jako ještě před chvílí mě. Uvažoval jsem, že se zkusím probít ven... Byl jsem však moc slabý na to, abych použil svou schopnost...
Kněžka nám sice chtěla udělit požehnání pro naši následnou pouť na onen svět, avšak nějaký nord ji vyrušil a sám nakráčel ke špalku s tím, že na to nemá celé ráno a že nemá zájem poslouchat takové žvásty. Buď byl magor, nebo hrdina. Každopádně, na jeho poslední slova nikdy nezapomenu: "Mí předkové na onom světě se na mne usmívají. Kdo z vás může říct to samé?"
Pak mu usekli hlavu. Jako na potvoru, další jsem měl jít já. Kapitánka mne dovedla ke špalku a položila na něj mou hlavu. Naskytl se mi pohled nauseknutou palici vězně přede mnou a do nosu mne následně udeřil pach krve, do které mi následně vtiskli hlavu. Před očima mi začínal běžet celý můj život...
Ozvalo se zařvání. Nikdo nevěděl o co jde, ale mě to byl zvuk velmi známý. Když se mi kat chystal useknout hlavu, na střeše blízké věže přistál... Drak.
Proud ohně zapálil kata. Bez váhání jsem vstal. Kapitánka na mne sice vytáhla meč, ale já už sebral dost sil k tomu, abych použil svou schopnost... "YOL!!!!" Zařval jsem a z mých úst taktéž vyšlehly plameny. Zatímco se ta svině pekla, Grog mi pokynul hlavou, abych běžel za ním a tou ženskou v kápi. Na popravišti proběhl zmatek, jakýsi Bouřný háv, tak si ti nordové v modrých zbrojích říkali, se zmocnil dýky a spěšně mi přeřezal pouta. Poděkoval jsem mu a popadl ze země pohozený meč. Vydal jsem se za Grogem.
"Musíme se dostat někam dovnitř než nás ten drak spálí na uhel!!!" Zařval. Nebyl jsem proti. Měl jsem ale nějaký divný pocit... Ten drak. Před chvílí se díval přímo na mne, ale nezahltil mne plameny. Vlastně mne zachránil. Pochybuji však že byl na mé straně... Ale... Jako by mne k sobě volal...

"Moment, rozvážu vám pouta...." Začal jsem přeřezávat provazy. "Pohni si!!! Zaměřuje se na nás!!!" Křičela žena v kápi, ale v tu chvíli jsem byl už hotov. Otevřel jsem dveře a vběhl dovnitř budovy. "Pozor!!!" Ozvalo se za mnou, ale já zareagoval moc pozdě. Jeden císařský voják čekal za dveřmi. Ohnal se po mě mečem. Já sice stihl uhnout, ale upadl jsem při tom na zem. Grog se ho chystal napadnout holými pěstmi, ale Maria ho předběhla. Stáhla si kapuci a skočila na něj. Povalila Imperiála na zem takovou rychlostí, třebaže vypadala jako slabá a křehká. Nakonec se ukázalo že se jedná o temnou elfku. To mne ale nefascinovalo jako to, co udělala potom. Ne že by vytáhla skrytý nůž a zařízla ho. Ne. Ona ho ZAKOUSLA! Prostě se zakousla do krku vojáka a zatímco vřískal, vyrvala mu kus tepny a začala sát krev. Já a Grog jsem zůstali nevěřícně stát, dokud nebylo dílo dokonáno. Naše společnice následně vstala a ještě s krví kolem úst se usmála. Náš strach ji asi pobavil.
To bylo poprvé co jsem naživo spatřil upíra.