---

______________________________________________________________________

Sulův krk hořel, uvědomil si, že musel křičet. Byl nasáklý potem, na prsou cítil bolest, a jeho končetiny se chvěly. Otevřel oči a přiměl se rozvzpomenout, na to, kde je.
Ve dveřích stál muž s vytaseným mečem. Měl naprosto vytřeštěné, modré oči a chomáče kudrnatých, ječně zbarvených vlasů. Sul zaklel a sáhl po zbrani, zavěšené na posteli.
„Jen zůstaňte tam,“ řekl chlapík pro jistotu. „Pořád jste křičel, dělal jsem si starosti, co se s vámi děje.“
Jasnost jeho snu stále slábla, ale jeho paměť se začala vracet. Pokud ho ten chlap chtěl mrtvého, už pravděpodobně byl.
„Kde to jsem?“ zeptal se a sevřel svůj dlouhý meč, navzdory varování.
„V Hospodě u Zplihlého chasníka (Lank Fellow Inn)“ opáčil muž. A po krátké odmlce dodal, „V Chorrolu.“
Chorrol. Dobře.
„Jste v pořádku?“
„Jsem v pořádku,“ řekl Sul. „Nic, co by vás mělo zajímat.“
„Oh, jasně.“ Muž vypadal neklidně, „Myslíte si, ehm, že takhle křičí každý“
„Dnes večer zde už nebudu,“ přerušil ho Sul. „Jdu dál.“
„Nechtěl jsem vás urazit.“
„Neurazil,“ odpověděl Sul
„Snídaně je hotová, leží dole.“
„Děkuji vám. Prosím, odejděte.“
Muž zavřel dveře. Sul chvíli seděl a mnul si vrásky na čele. „Azura,“ zamumlal. Vždy poznal princův dotek, dokonce to bylo lehké. Tohle nebylo lehké. (VĚTA NEDÁVÁ SMYSL, ALE KDYŽ POKRAČUJETE, POCHOPÍTE)
Zavřel oči a zkoušel se vcítit do moře skok za ním, aby slyšel slova starého Khajiitského kapitána a viděl do jeho očí. Ta věc, vstoupila na oblohu, všechno kolem zapáchalo Zapomněním (Oblivionem). Po tom, co tam strávil dvacet let, by měl ten zápach znát.
„Vuhone,“ povzdechl si. „To musíš být ty Vuhone. Myslím… Proč jinak by mi princ poslal tu vizi? Co jiného by se semnou dělo?“
Samozřejmě, že nikdo neodpověděl.
Pamatoval si toho víc, potom, co Khajiit zemřel. Viděl Ilzheven, jako by ji spatřil naposledy, bledou, bez života a za ní v kouři zahlédl otřesenou a zničenou zem, která kdysi bývala Jitřnivánek (Morrowind). On vždy býval v jeho snech, ať už spletený s Azurou nebo ne. Ale byla tam další tvář, mladý muž, pravděpodobně Colovian, s nepatrně křivým nosem. Zdál se mu povědomý, jako kdyby se někde potkaly.
„To je všechno, cos mi dala?“ zeptal se Sul. „Ani nevím, na který oceán vyplout.“ Otázka patřila Azure, ale on věděl, že to je jen řečnická otázka. Také věděl, že může být šťastný aspoň za to.
Zvedl svoje houževnaté šedé tělo z postele, došel k umyvadlu, opláchl si tvář a přimhouřil své červené oči do zrcadla. Chtěl se vrátit, když si najednou všiml odrazu několika knih, opřených, v jinak prázdné knihovně. Otočil se, kráčel k poličce a zvedl první knihu.
POVÍDKY JÍŽNÍCH VOD, sdělil mu její hřbet.
Přikývl hlavou a otevřel druhou knihu.
NEJNOVĚJŠÍ A NEJVĚTŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ PRINCE ATTREBUSE, přečetl si…
Na titulní stránce byl vyrytý obrázek mladého muže s mírně křivým nosem.
Poprvé po letech Sul pronesl chraplavým smíchem. „No, tam půjdu.“ Poté řekl: „ Omlouvám se, že jsem o vás pochyboval, můj Princi.“
O hodinu později, obrněný a ozbrojený, odjel na jihovýchod, vstříc zuřivosti, odplatě a smrti. A přesto, že už dávno zapomněl, co je to štěstí, pomyslel si, že to muselo být podobné tomu, co cítil teď.