---

Titus Mede byl již ve svém životě lecčím. Bojoval v armádě psanců, vedl vojsko v Colovii, pak se stal králem Cyrodilu a zároveň císařem.
A také byl Attrebusovým otcem. Byli si velmi podobní. Attrebus měl také dlouhý a hubený obličej se silnou bradou a zelenýma očima. Po matce Attrebus zdědil mírně křivý nos a blond vlasy. Jeho otec měl vlasy kaštanové, ale časem již skoro prošedivěly.
Titus seděl ve svém křesle a zamyšleně otáčel v rukouch korunu. Když Attrebus domluvil, povzdechl si.
„Black Marsh, říkáš?“
„Ano, Black Marsh, tak to říkala.“
„Black Marsh,“ Zopakoval Titus zamyšleně a nasadil si korunu zpět na hlavu. „Takže?“
„Takže co?“
„Takže proč se o tom vůbec bavíme?“ Otočil se ke svému rádci, zvláštnímu, zavalitému muži s hustým obočím a blankytnýma očima. „Hiereme, nevíš proč s o tom vůbec bavíme?“
Hierem si odfrkl. „Nemám tušení, Vaše Výsosti. Black Marsh je nám spíše trnem v patě. Argoniani odmítly naší ochranu, tak ať se se svými problémi vypořádají sami.“
Náhle si Attrebus něco uvědomil. Doteď si nepoložil otázku, jestli není Annaïg jen čarodějka, která ho chce lstí přivést do záhuby.
Chtěl jí věřit a všechny jeho instinkty mu říkaly, že mluví pravdu. Teď ale věděl, že se opět nebude moct svými instinkty řídit.
„Ty už o tom dávno víš,“ obvinil ho.
„Něco jsme zaslechli,“ odpověděl rádce.
„Zaslechli?“ Vyprskl zlostně Attrebus. „Otče, létajcí město a armáda nemrtvých, to tě opravdu neznepokojuje?“
„Říkal si že se to pohybuje na sever k Morrowindu a kt omu šnečím tempem. Moje zprávy říkají to samé, takže není důvod k znepokojení.“
„To ani nepošleš průzkumníka?“
„Synodu a kolejím našeptávačů již byli uloženy úkoly, aby o tom zjistili, vše co dokážou,“ odpověděl za Tituse Hierem. “A samozřejmě máme specialisty, kteří se tím zabývají, ale vojenské oddíli se vyšlou až když se to přiblíží k naším hranicím. Mimochodem jedná se o oddíli, které stejně nebudou pod vedením prince.“
„Ale Annaïg nemusí přežít tak dlouho.“
„Takže jde o tu dívku?“ Odpověděl posměšně Hierem. „To proto chceš udělat expedici do Black Marshe? Aby si zachránil dívku v nesnázích?“
„Nemluv se mnou tímto tónem, Hiereme. Pořád jsem tvůj princ, zdá se že jsi na to pozapomněl,“ zpražil ho Attrebus.
„Nejdu o tu dívku,“ vkročil do rozhovoru opět otec. „Jde o to dobrodružstvý. O písně a příběhy, které o tom vzniknou.“
Attrebus cítil, jak v něm narůstá hněv. „Otče, říkáš nesmysly. Teď to možná není náš problém, ale až to každého občana Black Marshe a Morrowindu promění v chodící mrtvoly, obrátí se to proti nám. Každným dnem ta armáda roste, tak proč nevybojovat menší bitvu teď, namísto velké bitvy později?“
„Snažíš se mě poučovat o strategii a taktice?“ Zvýšil hlas otec. „Já jsem dobyl tohle město s méně než tisícovkou mužů a spojil jsem opět císařstvý dohromady jen s hrstkou nýtů. Tak se neopovažuj zpochybňovat mé rozhodnutí.“
„Navíc,“ přizvukoval Hierem. „Nemůžeme vědět jistě, že se to otočí proti nám. Jak víme přišlo to odnikud a můžeme předpokládat, že to stejně tak odejde.“
„To je teda pěkně blbej předpoklad.“
„Pokud se to příblíží hranicím císařstvý, budeme připraveni. Do té doby se tím nebudeš dále zabývat. To je mé poslední slovo.“
Otcův tón mluvil za vše. Chvíli zíral na svého otce a jeho rádce, pak se povrchně uklonil, otočil se na podpatku a odešel.
Venku se posadil na schody. Snažil se uklidnit a srovnat si myšlenky. Už se chystal odejít, když zaslechl na dlažbě kroky.
Byl to mlady, ryšavý muž s protáhlou a pohublou tváří, která byla poseta pihami. Na sobě měl císařskou uniformu.
„Trebe!“
Attrebus vstal a vroucně se s příchozím objal.
„Jsi nějak pohublý, Floriusi,“ řekl. „To tě matka dostatečně nekrmí?“
„Teď mě spíše krmí tvůj otec.“
Treb kousek odstoupil a prohlédl si svého strarého přítele. „Koukám že jsi se dostal na kapitána. Gratuluju.“
„Díky.“
„Nikdy jsem tě neměl nechat nastoupit k mému otci, měl by jsi jezdit se mnou.“
„Asi máš pravdu. Už je to dlouho, co jsme spolu něco zažili. Pamatuješ si ještě, jak jsme se vplížili do tržní čtvrti a...“
„Pamatuju si jen, jak nás strážní odvlekli za uši pryč,“ odpověděl Attrebus. “Ale kdyby si chhtěl, mohl bych ti zařídit přeřazení.“
„Byl jsem přiřazen, abych vedl posádku ve Water's Edge. Možná až mě odvolají.“
„Budu na to dávat pozor,“ odpověděl Attrebus. „Stejně jsem rád, že tě zase vidím.“
„Nezajdeme se někam napít?“
Attrebus se na chvíli zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Bohužel, musím ještě něco zařídit, ale někdy jindy s tebou rád někam zajdu.“
„Dobrá, budu si to pamatovat,“ odpověděl Florius a po chvíli odešel.
Attrebus se vydal za Gulanem. Našel ho u brány.
„Jak to šlo?“ Zeptal se Gulan.
„Schromáždi všechny vojáky v mém domě v Ione. Tam se můžeme vybavit a zítra vyrazíme. A nikomu se o tom nezmiňuj.“
„Takže to šlo až takhle špatně? Chystáš se jednat proti císařově vůli? Jsi si tím jistý?“
„Nedělám to poprvé.“
„O to lépe si tě pohlídá.“
„Musíme si dávat dobrý pozor. Rozpusť stráže, jako by dostali volni a ať každý samostatně dorazí do Ione. My dva půjdeme stokama.“
Gulan se na něj pochybovačně podíval, ale přikývl.
Attrebus ho poplácal po zádech.
„Uvidíš, starý příteli, že tohle bude naše největší výtězství.“