---

„Ale vždyť tam žádný oheň není.“ Namítla Annaïg, když začala vytahovat ze země jeden ze sporáků.
„Počkej,“ Vyštěkla Slyr. „Tohle je kanec?“
„Voní to jako kanec.“ Odpověděla Annaïg.
„A ten je pro pracovníky v paláci Prixon a ti nemají rádi jídlo moc opečené, na rozdíl od obyvatel Oroyského panství, ti mají rádi zase všechno spálené: Zavolej si pacholka ať ti s tím pomůže.“
Annaïg pokračovala v přípravě sporáku, pot jí štípal v očích a cítila jak jí opouštějí síly.
„Co jsi myslela tím že tam není žádný oheň?“
„Nejsou tam plameny, jen rozžhavené kameny, aby to byl oheň musí něco hořez, dřevo, nebo třeba papír.“
Slyr se zamračila. „Ano, tak asi také může vypadat oheň, ale proč bychom vařili na hořícím dřevě? Vždyť bysme do týdne spálili všechny stromy.“
„Tak co tedy rozehřívá ty kameny?“
„Nic, jsou prostě horké.“ Odpověděla Slyr. „No to je jedno, zavolej pacholka, ať ti přistaví kotel.“
Annaïg zavolala pacholka a ukázala mu nahoru ke stropu. Pacholek se vydrápal na železné trámy a řetězy a přisunul ohromný železný kotel nad sporák. Annaïg mezitím vyzvedla sporák do výšky, kde se plotna dotýkala kotle.
„Oheň zde ovládáme dobřem, ale moc si nevíme rady, když je třeba něco uvařit pomaleji.“
„No pro začátek bysme mohli podusit tyhle červené kořeny.“
„Myslíš Helsh? Ano to bysme určitě mohli.“ Podivila se Slyr a rychle svůj údiva zamaskovala.
„A taky tyhle malé ptáčky, ty by se v tom mohli pěkně povařit.“
„To by mohli, ale nezapomínej, že tohle pujde do Oroyského panství.“
„A ti mají rádi vše spálené.“
„Přesně tak.“
Annaïg by přísahala že se Slyr na chvíli pousmála, ale pak se hned zase vrátila do práce.
A tak Annaïg smažila, vařila, pálila a pekla. Přišlo jí jako by uplynuly celé dny, když konečně přišla Slyr a zevedla jí do temné noclehárny, kde byl stůl a asi dvacet rohoží na spaní. Na stole byl kotel, několik misek a lžic. Annaïg se sotva držela na třesoucích se nohouch a když jí Slyr ukázala jaká rohož je její, rychle se na ní svalila.
Pak prozkoumala obsah kotle. Byl tam guláš z nějakého jí neznámého masa a podivného ořechového zrní. V tu chvíli jí to ale připadalo, jako to nejlepší co kdy jedla.
„Až dojíš, měla by si se vyspat, za šest hodin jdeš zase do práce.“
Annaïg přikývla a rozhlédla se po Glimovi.
„Tvého přítele odvedli.“ Odpověděla jí Slyr na nevyřčenou otázku.
„Co? Kam?“
„Nevím, ale bylo jasné že o vaření toho moc neví a navíc nikdo moc nevěděl co je zač.“
„A kdy ho přivedou zpátky?“
Slyr se náhle zatvářila soucitně. „Obávám se že ho už nepřivedou.“ Odpověděla a odešla.
Annaïg se schoulila do klubíčka a dala se potichu do pláče. Vytáhla svůj přívěšek a otevřela ho.
„Najdi Attrebuse,“ Zašeptala. „musíš ho najít.“