---

Kapitola Osmá

„Tohle není kuchyně, to je...“ zašeptala Annaïg Glimovi, ale nenašla vhodná slova.
Ze začátku jí to přišlo jako kovárna, nebo obří pec, protože uprostřed místnosti byly velké obdélníkové jámy vykládané do běla rozpálenými kameny. Nad jámami viseli na řetězech zavěšené železné rošty, klece a krabice a nad nimi ohromné díry odváděli z kuchyně teplo a výpary hluboko do Umbrielu. Vlevo i vpravo byly u stěny rozžhavené sporáky, kolem kterých se ve spěchu motalo velké množství různých bytostí s noži, sekáčky, pánvemi, hrnci a mnoha dalšími podivnými nástroji.
Vzduch byl zde o něco dýchatelnější než dole v Middenu, ale i tak působil velmi rozmanitě a rozhodně cize.
Pak tu byla ta stvoření. Mnoho jich připomínalo lidi, nebo elfy. Dál se tu motali drobné postavy s cihlově červenou kůží, divokými obličeji a malými růžky na hlavě. Vedle nich pracovaly mrtvolně bledé bytosti s modrými vlasy a také sférické pruhované bytosti. Také tu byly jakési opice s gobliními tvářemi. Ty běhali kolem polic a vyhazovali z nich různé láhve a plechovky na hromadu která se táhla šedesát stop podél zdi, i přesto byl strop místnosti mnohdy vysoký stejně jako nejvyšší pracovníci.