---

Podobalo se to můře, třebaže můře její velikosti. Křídla měla vnadná, sametově hebká, tmavě zelená až do černa. Hlava byla pouhou černou lesklou koulí s dlouhou, zlomyslně ostrou jehlicí, vybíhající z obličeje jako nos. Jejích šest nohou, nervózně klapajících po zemi, stály všechny na stejném místě.
Naklonilo se to směrem k Annaïg a vypadalo to, že větří, vyvolávajíc tak slabý melodický šum. Pak to ucítilo Glima.
Nastala chvilka napětí a Annaïg se snažila udržet paniku v malinké krabičce, daleko uvnitř své hlavy.*
Tady není nic k vidění, pomyslela si na jejich počínání. Nejsme vetřelci, nic takového. Narodila jsem se přímo tady, na tomhle místě…
Zamávalo to křídly a odletělo pryč nadpřirozenou rychlostí.
„Co to u Iyortha bylo?“ zavrčel Glim.
„Nemám ponětí,“ odpověděla. Stála a kulhala se ke světlu, kam ty věci letěly. Glim ji následoval.
Jen pár kroků je zavedlo k puklině, která se ukázala být pouhých dvanáct stop široká. Pod ní byl útes, který se zdál být více než kolmý, ten se ve skutečnosti zkroutil a mizel pod nimi.
„Myslím, že jsme někde ve spodní třetině toho kužele,“ řekla.
Dole, byla více vzdálená džungle, kde toho nebylo moc k vidění, ale prostor mezi ostrovem a korunami stromů byl dost živý.
Blízko ostrova byl vzduch plný můro-čehosi, poletujících v nevídaných variacích, jako nějací vzdušní tanečníci. Jak Annaïg zpozorovala, někteří se odloučily od skupiny a skočili rovnou dolů, a když prolétly určitou nadmořskou výškou, náhle se staly nezřetelnými a připomínaly dým, a právě je rozpoznala, jako ty věci, co zahlédla ze skály.
Taky zahlédla zářící praménky, následující létající bytosti dolů, dolů do stromů a pak náhle

*Nevzpomněl jsem žádné české přirovnání, které by k tomu sedlo