---

Annaïg se otočila a běžela, běžela, tak, jak nejrychleji mohla, směrem ke kuchyni k druhým dveřím, těm, co vedly na zahradu.
Byla teprve na půli cesty, když se jí bezcitné, mozolovité ruce přitiskly na rameno.
„Dlužím tvýmu otci,“ zavrčel ork. „Takže budeš se mnou, holka.“
Svíjela se v jeho sevření, ale ti další byli všude kolem.
Otec se naklonil a políbil na čelo. Byl cítit tmavým rýžovým vínem.
„Miluju tě,“ řekl. „Vzpomeň si na to v následujících dnech a letech. Na to, že nakonec budu přímo vedle tebe.“
___________________

S půlkou lahve Theilulu nalité v břiše, Hlupík-Glim si razil křivou cestu zpátky k staré Císařské čtvrti. Věděl, že to Annaïg podráždí, s jeho pozdním návratem, ale v tu chvíli se o to moc nestaral. Každopádně, nebylo moc zábavné, sledovat ji mísit páchnoucí směsi, což je to, co určitě dělá celé odpoledne. Neměl poslední dobou trávit tolik času se svými bratranci––nebo vlastně s kýmkoliv jiným, kromě Annaïg. Kdyby měl, mohl, vědět že nebyl sám ve vizi odříznutý od stromu, že pouze An-Xileel a dalším, dokonce divočejším lidem, z hlubokých bažin se zdálo, že jsou s ním naprostém vztahu.
Bylo to nepříjemné v mnoha směrech a možná nejnepříjemnější bylo to, že jeho mysl––jako mnoha z jeho lidí––těžko věřila v náhodu. Pokud strom dělal cosi neobvyklého v tentýž čas, kdy se létající město objevilo z ničeho nic, zdálo se nemožné, aby tu nebyla nějaká spojitost.
Možná mluvil Annaïgin otec pravdu––přeci jen starý muž pracoval s An-Xileel. Možná byl čas jít, pryč od Malomůry a jejího nepoctivého stromu.
Pokud byl nepoctivý. Pokud nebyly spleteny všechny Hist.* Protože kdyby byly, musel by se nadobro dostat z Černých močálů.

*Nevím co by to mohlo být. Má to velké písmeno, tudíž je to název, ale v překladu je to citoslovce "pst" nebo "ticho", také je tak nespisovně nazvána historie, popřípadě mě napadlo, že by to mohli být kořeny dosaďte si tam, co chcete ;)