---

Glimovi se vybavil jeden výjev. Viděl jak z bahna vyčuhují pouze nejvyšší komnaty velkých stupňovitých pyramid Ixtaxh-thithil-mehta. Ale An-Xileel všechno bahno vytěžil a vypumpoval vodu, pokoj za pokojem a kouzlem jí udržel venku. Jakoby se An-Xileel chtěl vrátit zpátky do starýho města.
Náhle si uvědomil že pořád jde, aniž by věděl kam. Zastavil se a náhle poznal kde je, dovedlo ho sem jeho podvědomí.
Stál u stromu, nebo alespoň u jeho části. Městský strom byl údajně starý třista let a jeho kořeny sahaly až hluboko pod Lilmoth. Glim teď stál u kamenné zdi, ze který vyrazil kořen tlustý jako stehno. Všechno kolem kořenu bylo rozmazaný, jako by to bylo pod vodou, ale ve chvíli kdy se dotkl kořene, tak se vše vyjasnilo a zaostřilo.
Stál pořád na místě, ale najednou již neviděl chátrajcí a plesnivý císařský sklady, ale monumentální kamenné ziguraty a sochy tyčící se k nebesům. Viděl město plné slávy a šílenství. Ve vzduchu cítil vůni anýzu a hořící skořice a slyšel hlasy, které mluvili starověkým jazykem. Když skrz mlhu a kouř, který se povaloval v ulicích spatřil dva měsíce vyčnívajcí z temné oblohy, tak se mu rozbušilo srdce.
Jeho myšlenky se stekly do hromady.
Když se probudil, tak si nebyl jistý jak dlouho tam takhle stál s rukou na kořeni. Pustil kořen, několikrát se zhluboka nadechl a pak odešel pryč. Kolem něj se v temné noci pomalu rozpouštěli přeludy ziguratů a soch, zmenšovali se, mizeli až po chvíli byl Glim zase v Lilmothu. Městě kde se narodil.
Všechno zmizelo, ale Glim stále něco cítil, po chvíli si uvědomil že ho volá An-Xileel, podvědomě to cítil již delší dobu, ale až teď mu to došlo.