#7
Cesta do Vorařova utíkala rychle. Došli jsme lesem k řece, kde jsme si, protože nás už žaludky bolely každý chytil pod břehem několik pstruhů. Neměli jsme sice sůl, ale vykuchané ryby jsme nadili mladými kopřivami a opekli na uhlících malého ohníčku, který Ralof připravil tak dovedně, že prakticky nekouřil. Ryby byly výborné, ale po pravdě, myslím že bych si pochutnal i na vlastním opasku, neboť císařští na nás potravinami zrovna neplýtvali. Žízeň jsme zahnali vodou z řeky, tak ledovou, že z ní trnuly zuby. V mnohem lepší náladě jsme se vydali dál po proudu řeky. Bylo to sice méně pohodlné, než po cestě, za to mnohem bezpečnější. Stále jsme neměli jasno, jestli přecijen nejsme pronásledováni.
Den se již lámal do odpoledne, když jsme za zákrutem řeky uviděli první stavení vesnice. Čekal jsem, že Vorařov bude obvyklý shluk lepenic, na které jsem byl zvyklý z jihu, o to víc jsem byl překvapen, když jsem zahlédl pevně postavené sruby, někdy dokonce s kamennou podezdívkou. Vozová cesta, procházející vesnicí se vinula důkladnou bránou a pokračovala dál na sever. Palisáda patrně nebyla potřeba, neboť městečko z jedné strany chránil dravý proud řeky, pohánějící katr na pile, která jak již jsem věděl, patřila Ralofově rodině, z druhé strany skalnatý sráz. Kolem domů byly vesměs malé zeleninové zahrady, žádné polnosti jsem neviděl. Bylo pravděpodobné, že městečko žije spíše z projíždějících kupců a okolních lesů, než ze zemědělství. Tento dojem se mi potvrdil, když jsme vkráčeli pod obloukem brány na hlavní ( a jedinou ) ulici města, která tvořila též něco jako náves, spatřili jsme několik vývěsních štítů- kovář, obchodník a támhle, pochváleni budiž bohové, dokonce velký zájezdní hostinec. To bylo dost i na o dost větší sídliště, než Vorařov. Vesnice pravděpodobně působila jako obchodní stanice pro kupce putující dále na sever, nebo naopak. Obyvatelé vypadali vcelku blahobytně, ozývalo se bučení dobytka, štěkot psů, po ulicích pobíhaly slepice, jakési děvčátko u řeky páslo lískovým prutem hejno husí. Ralof se nikterak nerozhlížel. Zajisté proto, že mu tu bylo vše důvěrně známé, zadruhé, protože spěchal.
Ralofovu sestru jsme našli zrovna ve chvíli, když několika svalnatým mužům servírovala na velký špalek pozdní oběd. Podle sekyr opřených opodál a vzhledem k tomu, že se neozývaly žádné zvuky prozrazující práci to museli být místní dřevaři. Ač do této chvíle Ralof spěchal, ale teď zvolnil do důstojného kroku. Posunkem mi naznačil, abych se držel o kus za ním. Věděl jsem o co jde. A věděl že to nebude zrovna veselé přivítání. Ralofova sestra vzhlédla a spatřila Ralofa. Nejprve se celá rozzářila, skoro to vypadalo, jako by se chtěla s radostným výkřikem vrhnout bratrovi kolem krku, ale když spatřila Ralofův výraz, též zvážněla. I muži sedící kolem stolu vstali a s vážnými výrazy sklonili hlavy.
" Sestro, nenesu dobré zprávy." prohlásil Ralof vážným hlasem. " Ragnar padl. "
" Měl dobrou smrt?" otázala se jeho sestra. Patrně šlo o starý obyčej.
" Zemřel jako válečník. Se sekerou v ruce. Může bez obav přisednout ke stolu předků. "
" Bohové budiž pochváleni. " odvětila sestra. " Pomstíme jeho smrt tisíckrát. "
" Tak se stane." přikývl Ralof. Zdálo se, že tím je obřad u konce, neboť Ralofova sestra přešla do mnohem běžnějšího tónu řeči.
" Posaďte se ke stolu. Jídla je dost. Kdo je tvůj druh, Ralofe?" podívala se jeho sestra poprvé na mě. Byla celkem hezká, ale těžká práce na pile na ní byla znát. Mohla být tak o šest, sedm let starší než já nebo Ralof. " Vidím, že také nosí zbroj Velkokrálových věrných. "
" Jmenuje se Koniaash. A zbroj je Ragnarova. Řekl jsem mu ať si jí obleče. Museli jsme se probíjet z Helgenu. Pomohl mi utéct a sejmul po cestě pěkných pár císařských bastardů." Jeho sestra na mě pohlédla poněkud přívětivěji. " Koniaashi, " pokračoval Ralof. Tohle je Gerdur, moje sestra. Támhle to je Hod, její manžel. " Potřásl jsem si s Hodem rukou. Jeho ruka byla silná jako moje stehno, hrudník měl jako sud a nohy jak mladé duby. Pod nosem mu rostl ten nejbohatýrštější knír, který jsem kdy viděl. " No a Tohle je Eywind, Erwill, Eimund a Alfsjolf. " nordové mi přátelsky kývli. " Teď dřevaři, převážně však vojáci.
" No tak představování už bylo dost." ukončila to rezolutně Gerdur. Hod byl sice chlap jak hora, ale myslel jsem že začínám tušit, kdo tu velí ve skutečnosti. " Posaďte se a dejte se do jídla. Dřevařina i zabíjení je hladová práce. Přinesu ještě chleba a džbán podmáslí." řekla a odešla směrem k usedlosti opodál.
" Podmáslí? " vyděsil se Ralof. Odpověděl mu Eywing, Erwill nebo Eimund. Všichni byli ryšaví a pihatí a já jsem si je stále pletl.
" Jo. Gerdur rozkázala. Pití až po práci. Vzhledem k tomu že děláš u pily a sekery to není zas tak blbej nápad co Alfsjolfe?" Ten se na odpověď jen zašklebil a zvedl levačku. Dva prsty chyběli.
" Tvoje sestra vzala tu novinu velmi dobře. Máš statečnou ženu, Hode. " Ten jen přikývl a dále se věnoval krajíci chleba s tvarohem. Ralof se mi však rozhodl poskytnout obšírnější vysvětlení.
" Víš Koniaashi, tady to chodí jinak než na jihu. Málokdo tu umře v posteli. Kdybychom truchlili za každého přítele, nebo příbuzného, kterého jsme z nějakého důvodu ztratili, nemohli bychom dělat nic jiného. Smrt je tady ve skyrimu až moc častá součást života. Gerdur Ragnara určitě opláče. To je jasný jako slunce na nebi, ale až na to bude mít čas. Chápeš. My na něj zavzpomínáme, popijeme medovinu a zítra začneme znova. Chápeš?" Chápal jsem. Tihle lidé přemýšleli úplně stejně jako my, vojáci. Ale my jsme se k tomu museli prokousat. Oni tenhle přístup ssáli s mateřským mlékem. A tak jsme pokračovali v řeči, cpali se chlebem s tvarohem, vajíčky na tvrdo a slaninou, zapíjeli to podmáslím a když ho dopili, vytáhl Alfsjolf s potutelným výrazem zpoza pařezu na němž seděl vytáhl koženou čutoru. Všichni jsme se obřadně napili s pocitem uličníků, kteří právě nakradli jablka ze sousedovic sadu a prošlo jim to.
" Gerdur!" výstražně zašeptal Ralof. Všichni jme propukli v řehot, když se Alfjolf snažil čutoru urychleně schovat.
" Tak Ralofe, od teď mi můžeš říkat Kony. A pánové vy ostatně taky."