#4
Vozy drkotaly po rozbité cestě. Bylo mi jasné, co se s námi stane a modlil se ke Kyne, aba mi byli bohové milostivi. Ralof sveřepě mlčel. Jen nějaký zloděj koní naproti mě pořád ječel jak je nevinej, jak je nevinej... Dal bch mu pěstí, kdybych měl trochu víc vůle v řetězech. Ulfrik, jarl Větrného žlebu, vůdce povstání, držel hlavu hrdě vzhůru a šlehal kolem sebe pohledy plnými pohrdání a vznešenosti.
Když jsme dojeli k hradbám Helgenu snesla se na nás sprška mrtvých potkanů, shnilých hlávek zelí, praázdných láhví a tak podobně. No ne, že bych to nečekal. Nevezou mě do basy poprvé. Na popraviště ano, v to sem nováček.
Dojeli jsme na místo. Kovář svými kleštšmi odštípl nýty, které nás poutaly k vozu a kopance a rány jílců mečů, dřevců kopí a tak podobně nás vyhnaly z vozů. Jedev oo druhém jsme museli bosýma nohama dojít k optiovi, který četl naše jména. A pak mě zarmazilo u srdce. Rikke. Démonka Rikke, tak jsme jí říkali. Za povstání v Hammerfellu ráda vyslýchala mladé holky. Bičem a žhavým železem. Čím mladší, tím raději. My, vojáci jsme nebyli taky žádní svatí, pálili jsme, drancovali, znásilňovali, ale z toho co dělala Rikke se i nám dělala husí kůže.
"Toho popravte taky!" řekla a ukázala na mě. V tu chvíli mi přišlo na mysl zařvat na legionáře okolo, co je to za stvůru, ale zbaběle jsem se rozhodl, že sekera do krku je rozhodně lepší, než to, co by vymyslela svým chorým mozkem Rikke.
Tato, ty si rozhodně mrtvej, tak se uvidíme, a nevěř že ti nerozsekám hubu... Akatoshi, shlédni na mojí duši. A odpusť mi hříchy...
Bouřní hávové umírali hrdinsky. Nikdo z nich neprosil o milost, nepodělal se, muži i ženy kráčeli na smrt s pokřikem na rtech a sami pokládali hlavu na špalek. Já hrdina nejsem. Třásly se mi kolena když jsem šel ke špalku. No co, Koniaashi, tolikrát si čelil nabroušený oceli a teď se budeš bát? S kletbou na rtech jsem položil hlavu na špalek.
" Buď rychlej..." zavrčel jsem na kata.
" Hříšníku odpusť mi co musím teď vyko..." nedokončil kat odvěkou formulaci. Rána sekyrou nepřišla. Místo tojo se ozval ze všech stran děsivý řev. Na střeše domu přímo přede mnou seděl drak. Ne nenajedl jsem se červrných mochomůrek. Vážně drak. Legionáři se ve strachu rozutekli. Holt to nebyla naše Legie XI Cyrodiilia, my by sme necouvli před ničím. Proti všemu jsme totiž bojovali...
Byla to příležitost k útěku, ale já jsem se zahleděl do očí draka, chrlícího oheň na legionáře, trhovce, řemeslníky, zemědělce, prostě na všechny, kteří chtěli najít bezpečí v domech. Pohlédl jsem do dračích očí a pochopil jsem. Všechno zahyne v plamenech, všechno bude zničeno.... Z hrůzy mě probudil Ralofův hlas:
" Žoldáku, dělěj! Do věže,
!@#%§ do věže!" a tak jsem ho poslechl. Utíkal jsem do věže, jako by mi za patami hořelo a to vlastně nebyla tak úplně lež.
Ve věži leželi lidé, ženy, děti, muži, vojáci i obyvatelstvo. Někdo byl strašně popálen, někdo jen zraněn padajícími troskami. Legionáři, uprchlí vojáci Ulfrika, Kyniny kněžky i normální ženy jim nabízely vodu, obvazovali jejich rány, U zdi ležela čarodějka, která evidentně přecenila své svíly a z uší, očí i z pod sukně jí tekla krev.
" Zmizíme odsud!" zařval Ralof . " Brácha tu seděl v base, našli jsme tajnou chodbu!"
V tom drak rozbil stěnu věžw a zařval. Všem ztuhla krev v žlách. Ralof vyběhl po schodech a vyskočil dírou ve zdivu ven.
" Jdu za tebou!" zakřičel jsem. Tady těm lidem nemůžu pomoct. Ne s okovama na rukou. Rozběhl jsem se po schodech a skočil. Dopad byl tvrdý, ale jsem zvyklý na tvrdší zacházení. Propletl jsem se mezi troskami hořící ho města, myslej jsem si, že jeem ztracen, ale v tom jsem spatřil Ralofa, jak zápolí s dubovými dveřmi. Dorazil jsem k němu a společnými silami jsme je vrazili. Vítězoslavný úsměv Ralofovi brzo vystřídal výraz absolutního smutku.
Na zemi leželo tělo muže. Hodně mladého muže, ještě bez vousů. Mohlo mu být tak dvanáct. Přesto měl v mrtvolné ruce křečovitě drženou sekeru, jejíž ostří se černalo zaschlou krví,
" Bratře!" zavyl Ralof" Ty svině za to zaplatěj!" a dal se do hořkého pláče, pláče muže, který nikdy neuronil slzu, ale najednou byl konfrontován s něčím, co mu zbouralo svět, jak domeček z karet. Ovšem Ralof byl Nord. Otřel si slzy a jeho obličej ztvrdl tak, že připomínal kamennou bystu.
" Už je v Sovngardu, umřel jako válečník. Jako hrdina. Teď si vem jeho brnění a sekeru, Žoldáku a ukážem těm sviňákům, že aspoň dva bojovníci tu eště zůstail!"
" Neměl jsem nejmenší chuť pouštět se do Ralofovy, ale byl to jediný spojenec, kterého jsem měl na dosah. Ralofův bratr byl na svůj věk nebývalá korba a tak jsem jeho vatovaný kabátec a brň oblékl bez větších problémů. Ralof mi svou sekerou přesekl pouta, , takže nejen že jsem se mohl obrnit, byl jsem i ozbrojen. Po té, co jsme zabili hlídku u cel, jsem získal ( opět ) unifikovanou spathu a siccu, krátkou dýku k dobíjení nepřátel. Procházeli jsme chodbami, až jsme narazili na mučírnu. Kostry v klecích a rafinovcné steoje na ubližování bližním na mě neudělaly zdaleka takový dojem, jako pět útočících legionářů. Ralof vyrazil stralivý pokřik a zanedlouho z jeho cíle tryskala krev v celých gejzírech. Nechtěl jsem zůstat pozadu. Mohutný muž v plné zbroji se po mě rozmáchl obouručákem. Bohužel zapoměl, že je v podzemí a zajiskřilneškodně čepelí po zdi. Sicca lehce pronikla mezi pláty a legionář se s cmrtelným chropťením svezl na podlahy. Spatřil jsem, že Ralof bojuje se dvěma soupeři. Zaútočil jsem, abych vyrovnal šance. Ten legionář mě nečekal. O tom rozhodně svědčil ten výraz mnaprostého překvapení na jeeho uťaté hlavě, Druhému jsem rozpůlil přilbu na půl. I s hlavou