---

Děkuji za pochvaly ;) Mám to v PC všechno ve worldu spolu s takovým shrnutím celého děje. Jsem rád že se vám to líbí, ale nemyslim že by to byl až takovej zázrak abych s tim šel do nakladatelství :P

______________________________________


Kapitola 6

Falmerové! Po tomhle prohlášení byli chvíli všichni ticho, až na plačící ženu.
První se vzpamatoval mladý válečník.
„Pojďte, necháme jí trošku klidu,“ ukázal na ni. „Někdo ji odveďte domů a postarejte se ať není sama.“
Několik dalších žen se ji chopili a odvedli ji pryč.
„Bohové, smilujte se nad námi. Falmerové!“ vyhrkl jeden z farmářů. „Proč by unášeli děti?“
„To nevím,“ řekl mladý muž, který se představil jako Orin. „Nemáte tu s nimi už nějaké zkušenosti?“
„Párkrát se už stalo že nám zmizela ovce a všechno ukazovalo na falmery, ale tohle? Nikdy nezabíjeli a neunášeli,“ řekl jiný vesničan.
„Ani družiníci nemají s něčím takovým zkušenosti,“ poznamenal zamyšleně Orin napůl sám k sobě.
Hned ho zahrnula vlna otázek.
„Vy patříte k družiníkům?“ „Vydáte se za falmery?“ „Zachráníte ty děti? Zaplatíme vám.“
Orin v tu chvíli vypadal, že má vztek sám na sebe. „Kde je otec těch dětí?“ zeptal se.
„Zemřel už před lety,“ dostalo se mu odpovědi. „Vydáte se tedy za falmery? Zaplatíme vám vším co máme.“
Orin neodpovídal. Bylo mi jasné že jeho nordská čest mu velí jít falmerům po stopě, ale dalo by se to považovat za sebevraždu. Sám proti bůhví kolika falmerům. Bylo mi jasné že bych mu měl pomoci. Od mé cesty mě to zdrží jen pár dní. A navíc, můj otec zemřel když zachraňoval své krajany z rukou jejich únosců, jak bych mohl stanout před jeho hrobem ve Falkreathu když bych sám něco takového odmítl udělat?
Orin si mého váhání asi všiml, protože když jsem vzhlédl, díval se na mě a v jeho očích byla nevyřčená otázka.
„Pomohu ti,“ přikývl jsem. Bylo na něm vidět že se mu ulevilo.
Farmářům se ve tvářích objevila nová naděje a začali nám slibovat vše možné když uspějeme.
„Za půl hodiny před hostincem,“ řekl jen Orin a zmizel na schodech do svého pokoje.
I já jsem se vydal do svého a začal jsem si rychle balit. Oblékl jsem si róbu a cestovní plášť. Sebou sem si plánoval vzít jen to nejnutnější, zbytek nechat u hostinského.
Netrvalo mi to ani dvacet minut a byl jsem připraven vyrazit. U hostinského jsem si uložil zbylé věci a ten slíbil, že se o ně postará než se vrátíme.
Orin už čekal venku. Měl na sobě zbroj s ocelovými pláty, u boku se mu houpala bitevní sekyra a na zádech měl krátký meč a štít. Vedle něj stál jeho kůň a mladík ze stájí čekal kousek stranou s mým koněm.
„Pojď, každá minuta drahá,“ řekl Orin, vzal koni uzdu a hned vyrazil. Rychle jsem spěchal za ním.
Byla stále tma, ale dva měsíce nám aspoň trošku svítili na cestu a Orin byl evidentně vynikající stopař, takže jsme rychle pokračovali dál. Museli jsme ale jit pěšky a koně vést za sebou abychom viděli stopy.
Když se konečně rozednilo, mohli jsme nasednout a vyrazit rychleji. Falmerové šli pěšky, navíc to vypadalo že oba chlapce nesli, protože Orin nikde nenašel jejich stopy. Mohli jsme jen doufat že jsou ještě naživu.
Cestou jsme prohodili pár slov, dozvěděl jsem se o Orinovi že mezi družiníky je už asi pět let a že procestoval celý Skyrim při plnění různých zakázek.
Já mu pověděl něco málo o sobě a o životě na univerzitě. Samozřejmě jsem mu neřekl nic o mých důvodech opustit univerzitu.
Bylo už kolem poledne, když Orin najednou zvedl ruku, zastavil a sesedl z koně. Napodobil jsem ho šel jsem k němu.
„Pár set metrů před námi je zřícenina nějaké staré pevnosti,“ povídá. „Zdá se, že stopy falmerů vedou přímo tam. Mohli se tam jen utábořit, ale podle mě je pravděpodobnější že to je jejich doupě. Falmeři mají rádi temnotu, pod pevností mohou být katakomby ve kterých se mohou bez obav skrýt.“
„Tak co teď?“ zeptal jsem se. Cítil jsem jak mi divoce tluče srdce. Věřil jsem své magii, ale uprostřed boje se může stát cokoliv.
„I kdyby snad byli zalezlý v chodbách pod pevností, na povrchu budou určitě stráže. Měli bychom postupovat opatrně a stráže vyřídit pokud možno co nejtišeji,“ pokračoval družiník.
Po chvilce zaváhání sundal ze zad krátký meč a podal mi ho: „Umíš zacházet se zbraněmi? Magie je mocná zbraň, ale když se nepřítel dostane až k tobě, není dost času zareagovat kouzlem a pak je nejlepší dobrá čepel. Věř mi, už jsem viděl mágy takhle umírat.“
„Před lety jsem několik let občas trénoval s jedním bojovníkem,“ odpověděl jsem a meč si od něj vzal. „Nejsem sice žádný mistr meče a bude chvilku trvat než si připomenu co znám, ale vím, že do přítele se má bodat tím ostrým koncem.“
„Výborně,“ usmál se Orin. „To je to hlavní, zbytek půjde sám.“
Chvíli se zdálo jako by můj společník zhodnocoval situaci a vybíral nejlepší postup, když na mě kývl ať jdu za ním.
„Počkej,“ zarazil jsem ho. Nechápavě se na mě podíval.
Jednu ruku jsem položil na jeho ocelové pláty na rameni a soustředil se. Tam kde se má ruka dotýkala jeho zbroje se objevila slabá modrá záře a postupně se rozšířila po celé zbroji. Když jsem dal ruku pryč, chvíli ještě modře zářila, ale za chvilku pohasla.
„Magická ochrana,“ odpověděl jsem na nevyřčenou otázku v jeho očích. „Odkloní útoky vedené na tebe stranou.“
V jeho tváři se objevilo překvapení a po chvíli nadšení.
„Není to očarování jako takové,“ dodal jsem hned, protože mne napadlo na co myslí. „To by vyžadovalo mnohem víc energie. Tohle je jen dočasná ochrana a až se energie do kouzla vložená vyčerpá, zmizí. Stejně se snaž utokův vyhýbat nebo je vykrýt štítem.“
„I tak ti děkuji, mohlo by mi to zachránit život,“ odvětil. „Připraven vyrazit?“
Já byl chráněn magií své róby, ale stejně jsem ještě použil stejné ochranné kouzlo na sebe. Pak jsem přikývl a oba jsme potichu a přikrčeni k zemi vyrazili.
Trvalo nám asi deset minut dostat se až k tvrzi, která nebyla tak velká jak se zdálo z dálky. Odhadoval jsem spíš že v minulosti mohla sloužit jako strážní věž. Pomalu jsme se plížili podél zdi, až jsme se dostali k vstupní bráně. Orin nenápadně nakoukl dovnitř, o chvíli se vrátil a potichu povídá: „Jak jsem čekal, jsou tam dva falmerové na stráži. Napravo u zdi pevnosti je zbytek rozpadlé věže, ale uvnitř by taky mohl jeden nebo dva být. Na druhé straně od nás jsou masivní dveře, nejspíš vedou pod zem. Tak začneme. Já půjdu první a vrhnu se na ty dva. Neviděl jsem že by měli luky takže bych se k nim měl dostat bez obtíží. Ty zůstaň schovaný a sleduj, jestli zprava z té věže nepřispěchají posily a kdyby ano, tak je přivítej svými kouzly. Domluveno?“
Přikývl jsem.
Orin pevně stiskl svou sekeru, upravil si v ruce štít a vrhl se dovnitř. Dva falmerové sedící u malého ohně zvedli hlavy když ho spatřili a chvíli jim trvalo než jim došlo co vlastně vidí. Než se vzpamatovali a popadli zbraně, byl Orin už na půl cesty u nich. A přesně jak předpokládal, ze zbytku kdysi nepochybně impozantní věže vykoukl další falmer. Z toho jak si upravoval bederní roušku jsem odhadl, že si asi musel odskočit. Hned se však chopil zbraně a chystal se přispěchat společníkům na pomoc.
Než stačil udělat jediný krok, zasáhl jsem ho výbojem blesku do hrudi. Kouzlo jsem seslal ve spěchu a nemělo takový účinek jaký bych si přál, ale stačilo to aby se zapotácel a kvůli svalové křeči, která po útoku blesky následuje, upustil zbraň. Když se oklepal, podíval se odkud útok přišel. Uviděl mě, hned sebral zbraň a vyřítil se na mě. Ani já jsem ale nelenil a hned po seslání prvního kouzla jsem připravoval další a silnější. Dal jsem si načas a vložil do kouzla více energie. Když jsem s ním falmera zasáhl, s rozpaženýma rukama se poroučel k zemi a z jeho těla se slabě kouřilo. Ihned sem začal připravovat další pro případ že by Orin potřeboval pomoc.
Ale družiník věděl co dělá. Jeden protivník mu ležel u nohou z rozraženou lebkou a druhý právě ustupoval pod jeho útoky. Falmer se omezil pouze na krytí jeho útoků, ale muselo mu být jasné že proti zkušenějšímu válečníkovi nemá šanci. Když odrazil svým mečem jeden z Orinových útoků, můj společník ho hned prudce udeřil štítem do ramene. Falmer zavrávoral a víc družiník nepotřeboval. Jednou ranou sekyrou poslal falmera za jeho společníky.
Celý boj trval jen pár vteřin. Orin se na mě podíval, pak na mrtvého falmera kousek stranou ze kterého se ještě slabě kouřilo a uznale pokývl hlavou. Já mu pokývnutí oplatil a magickými smysly jsem prozkoumal magickou ochranu co jsem vložil na jeho zbroj. Byla neporušená. Ani jeden útok se nedostal až na Orinovu zbroj.
Ten mezitím u jednoho ze strážných našel klíč k pevnosti.
„Můžeme?“ zeptal se.
„Za chvíli,“ odpověděl jsem. „Napadlo mě že dovnitř by se nám hodila společnost.“
Soustředil jsem se a shromaždoval energii. Na zemi přede mnou se objevil runový obrazec, který jasně zářil. Nad ním se objevil stín bytosti. Stín který rychle dostával určitý tvar. Za chvíli runový obrazec na zemi zmizel a přede mnou stál atronach vzduchu. „Výborně,“ řekl z úsměvem Orin.
Opatrně vložil klíč a odemkl masivní dveře. Za nimi byly schody do podzemí.
Všichni tři jsme začaly sestupovat dolů do temnoty.

______________________________________