---

Den 11
Vzbudil mě ženský křik, takový ten hodně vysoký, při kterém máte pocit, že vám vybuchne hlava. Nejdříve jsem si myslel, že někdo hospodu přepadl, ale když jsem vylezl z ,,Talosova“ pokoje zjistil jsem, že se uprostřed hospody producíruje duch. DUCH! A nebyl jsem opilý. Normálně tam stál duch. Takový modrý průhledný člověk. Nic nedělal jen tak stál.

Přistoupil ke mně, a říká, že se jmenuje Hroldan, starý Hroldan (asi hodně starý, vzhledem k tomu, že je to duch). Jenže si mě nejspíše s někým spletl, choval se ke mně jako k přítelovy, přestože jsem ho nikdy před tím neviděl. Začal mi vyprávět o nějakém meči, že ho měl moc rád a já jako jeho přítel pro něj musím zajít. Proč zrovna já? To si pro něj nemohl zajít sám – vždyť je to duch! Co by se mu asi tak mohlo stát?

I když… mít ducha na své straně… Nakonec jsem tedy souhlasil, že jeho meč najdu. Když se mi snažil vysvětlit, kde meč je, no to byl horor. Nejdříve se nemohl vymáčknou, a když se mu to konečně povedlo – tak to dokázal vyslovit jen v staronordském jazyku. Ale pomohla nám hostinská, celá bledá strachem vykoktala, že místo se nyní jmenuje Pevnůstka Babí kámen (no to je jméno, takhle se jmenovat moje pevnost, tak si jdu skočit).

Cesta netrvala dlouho, ale za to byla dost peprná. Potkal jsem další asi 10 polonahých jeleních lidí (od teď zkráceně Lesníci a lesničky), několik medvědů, pár vlků, kupu kolčavám a 2 uctívače BadWolfa. Tento region je opravdu nebezpečný a zvrácený.

Když jsem dorazil k bábě (ta pevnost), zjistil jsem, že patří Lesníkům. No to byla zase sranda, chvíli jsem před nimi utíkal. Za chvíli mě to přestalo bavit, tak jsem si je naporcoval. Uvnitř jich bylo ještě více – ach jo, to si zase budu muset brousit meč, on se totiž o ty jejich jelení parohy strašně rychle tupí. Na to jak jsou spoře odění, jsou dosti bohatí, v pevnosti bylo dost poschovávaných truhel s různými zlaťáky a drahokamy. Rozhodl jsem se to tam nechat, jelikož mám peněz dost, tak se pro to vrátím, až na tom budu finančně špatně.

Uvnitř pevnosti jsem meč nenalezl, takže jsem vylezl na střechu pevnosti. Zde se kupodivu nenalézali žádní lesníci, ale jen nějaká ošklivá, bezmocná stařenka. Ošklivá stařenka možná, ale bezmocná určitě ne, hned jak jsem se k ní přiblížil, tak na mě začala metat blesky, oheň a všechno možné. Porazil jsem jí díky lsti. Schoval jsem se za nějaký oltář, když se ke mně blížila, tak jsem po ní hodil vší silou kámen – trefil jsem se – a když byla vyrušená kamenem v obličeji, tak jsem jí zapíchnul. Meč měla schovaný ve své truhle s různými nechutnostmi – co někdo může dělat s obřím palcem?

Vrátil jsem se do hospody, kde jsem svítícímu duchovy vrátil jeho meč (jak ho mohl vzít, vždyť to byl duch – no některé věci holt nepochopím), který mi jen poděkoval a se zašuměním zmizel. Hostinská ta poděkovala mnohem více, že jsem se zbavil toho ducha.

Já se radostně vydal znovu na cestu. Po několika hodinách cesty jsem uviděl majestátní město Markarth – postavené dávnou rasou (údajně), tyčilo se hrdě mezi horami. Při cestě k Markarthu jsem si všiml hodně dolů a snad jen jedné farmy. Jarl musí spoléhat na dobré vztahy s ostatními, jelikož prodává rudy a kupuje obilí.

Markarthské zdi byly masivní, kamenné a velmi dobře ubránitelné. Do města jediná brána, byla obrovská, pozlacená a majestátní. Uvnitř bylo k vidění mnoho budov, některé se tyčily do výšky mnoha metrů, jiné byly vytesány přímo ve skále. Vše zde bylo uděláno z kamene (dokonce i postele, jak jsem později zjistil). Naprosto vůbec se nemuseli bát dračích útoků.

Hospoda byla hned u brány a tržnice, přesně tak jak to mám rád. Pěkné servírky, výborné pivo, skvělý bard. Zde nejspíše znovu začnu – již potřetí. Pronajal jsem si pokoj na týden dopředu a zjistil jsem, že postele jsou kamenné (au), naštěstí však na nich bylo dost kůže, že jsem kámen téměř necítil.

Musím se vyspat, zítra začínám nový život.