Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Břímě minulosti by chill
chill
Mám pro vás další svůj příběh ze Skyrimu. Tentokrát je to něco, co jsem před nějakou dobou napsala v angličtině a zveřejnila na Fanfiction.net. Teď jsem se rozhodla jej pro vás přeložit do češtiny, tak snad se bude líbit. :)

Příběh se odehrává v Ledohradu a s událostmi hry má společné jen velmi málo. Doba je někde mezi událostmi v Helgenu a poražením Alduina. Hlavní hrdinka není drakorozená. Drakorozený se v příběhu objeví… ale opravdu jen na chvilku. :) A teď už k samotnému příběhu…



BŘÍMĚ MINULOSTI, KAPITOLA 1. – TAJEMSTVÍ SIROTKA

Vítr sténal a naříkal mezi skulinami ve studených zdech a zanášel do místnosti sněhové vločky otevřeným oknem, které zíralo na bretonskou dívku opírající se o protilehlou zeď jako obličej s ústy rozšklebenými do pokřiveného výrazu. Uvnitř se ochladilo, ale takový nepodstatný detail ji nevyváděl z míry. Zhluboka nasávala čerstvý vzduch a pozorovala okolí. Ledohrad byl místem plížící se temnoty a bouřlivých chumelenic, šedým a nemilosrdným, ale skrýval v sobě krásu, kterou nelze nalézt na žádném jiném místě na Nirnu. Ve vzduchu bylo vždycky něco magického – a nebylo to tím, že se tu nacházela jedna z nejznámějších a nejprestižnějších škol magie. Místo protkávaly zvláštní síly, šeptající a vábivé, a zatímco většina lidí se jich s děsem stranila, několik odvážných v takovém bohy zapomenutém místě nalezlo zalíbení a věnovalo jim celý svůj život.

Ačkoliv zdejší tajemnou atmosféru milovala, Yrith nebyla jednou z nich.

Mírně pohodila hlavou na stranu, až jí havraní vlasy spadaly z ramen a rozprostřely se kolem ní jako temný závoj zakrývající značnou část šedo-hnědé novické róby, kterou právě měla na sobě. Líně posedávala na parapetu a nohama pohupovala židlí stojící kousek od ní, až narážela do postele po jejím boku. Pak zaslechla zvenčí kroky a hbitě vyskočila. Tiše zalezla pod postel, až z ní nebyla vidět ani píď.

Kroky se zastavily přímo před dveřmi do místnosti. Ležela bez hnutí a se zatajeným dechem a pozorovala jejich okovaný spodek. Dveře se rozletěly.

Do pokoje vkročil téměř neslyšně pár dobře udržovaných kožených bot posetých jemnými ornamenty. Obezřetně sledovala, jak se přesně uprostřed místnosti zastavily, a rukou si zakrývala ústa, aby nebyl slyšet její dech. Pak promluvil jasný, čistý ženský hlas.

„Vylez odtamtud. Hned.“

Čekala v tiché naději, že to její nezvaná návštěvnice jen zkouší. Pak se však pod postelí objevila ruka, v mžiku oka ji popadla za lem róby a s překvapivou silou vytáhla ven. Yrith zasténala, když její kadeře vymetly podlahu.

„Paní Faraldo…“

„Myslela sis, že je tak snadné mě oklamat?“ sykla přísně vyhlížející altmerská žena. Popadla dívku za bradu a donutila ji pohlédnout do svých jantarových očí. Na rtech se jí zformoval vítězoslavný úsměv. „Neměla bys být na hodině?“

„A neměla byste vy hlídat vchod na univerzitu? Nebo vám snad tentokrát přidělili jiný úkol olbřímí důležitosti?“ opáčila dívka s potutelným úšklebkem.

„Do mých povinností ti nic není, mladá dámo, a jestli si jen trochu vážíš svobody a pohodlného života, kterých se ti tu v nemalé míře dostává, okamžitě se sebereš a vyrazíš do Sálu elementů. Důvodů tě potrestat mám víc než dost.“

„Nikdo jiný nedostává tresty za to, že se ulívají z hodin!“ zakňourala dívka a zatvářila se tak ukřivděně, jak jen to dokázala. Elfka si odfrkla.

„Ale jak si přeješ. Samozřejmě můžeš mít stejné podmínky jako ostatní… pokud si za ně dokážeš zaplatit. Stejně jako oni,“ prohlásila žena odměřeně a doplnila svůj výrok o lhostejné pokrčení rameny. Yrith zavrčela a nazlobeně našpulila rty.

„Nikdy jsem nikoho z vás nežádala, abyste mě sem zapsali,“ zamumlala.

„Takže bys teď raději byla někde venku ve vánici a umírala hlady?“

„Nějak bych si poradila,“ zamručela nepřesvědčivě. „Dělejte si se mnou, co chcete. Na vyvolávání prostě nejdu.“

„Dobře. Pokud tam do tří minut nebudeš, uložím ti trest společně s Cainem, až bude mít službu na úklid. Je to na tobě.“

Yrith zbledla a zorničky se jí rozšířily neskrývaným strachem. Urychleně naházela do své torny několik věcí včetně brku, téměř prázdného sešitu a několika kamenů duší a vyrazila z místnosti. Na cestě zakopla, když se jí vyzula jedna bota, příliš velká na její drobné nohy. Nemotorně si ji znovu nasadila a napůl přeskákala ke dveřím vedoucím z budovy. Rozběhla se přes ztichlé kruhové nádvoří pokryté sněhem s fontánou modrého světla uprostřed a kolem velké sochy prvního arcimága s rozpřaženýma rukama. Z vysoké majestátní budovy, ke které mířila, zrovna vycházel ork. Yrith poznala místního knihovníka a zlehka mu kývla na pozdrav.

„Zase pozdě na hodinu?“ zavolal za ní, když jej míjela. „Tak to přeji hodně štěstí s prvními dojmy!“

První dojmy? Ohlédla se přes rameno a zvědavě zdvihla obočí. Co u všech daeder myslel těmi prvními dojmy?

Ale co, řekla si v duchu a rychle tu myšlenku odsunula stranou. Byla si jistá, že se paní Faralda později zeptá na její docházku. Nemohla si dovolit ztratit ani vteřinu. Trest s Cainem? Pomalá smrt v plamenech ohňů Zapomnění jí připadala milosrdnější. Nikdy by nedopustila, aby k něčemu takovému došlo.

Obrátila se k obrovské bráně, kterou by nebýt magie, jíž byla protkaná, nedokázala pohnout ani o píď. Otevřela ji na šířku prstu, ale i to stačilo, aby panty hlasitě zakvílely a vyslaly ozvěnu celým komplexem. V myšlenkách zaklela a sama pro sebe si poznamenala, že příště nesmí zapomenout požádat mistra Enthira o jeden z jeho kvalitních olejů na mazání pantů. Potřebovala, aby všechny dveře na univerzitě byly neslyšné a umožnily jí nepozorovaně se po ní potulovat. Byla však přesvědčená, že někdo obcházel všechny dveře a olej odstraňoval. A měla dobrý důvod podezírat jistého dunmerského studenta, až nepříjemně talentovaného na magii, který nikdy neváhal dát jí ještě nepříjemnějším způsobem najevo, že ona žádný talent nemá. Tiše si povzdechla a vklouzla do budovy.

Prošla vstupní halou až do srdce Sálu elementů lemovaného vysokými úzkými okny vykládanými malými skleněnými tabulkami ve stylu staré cyrodiilské architektury, jak ji kdysi poučila současná vůdkyně univerzity. Na opačném kraji velké osmiúhelníkové místnosti se stejnou fontánou modrého světla, jako byla venku, stála skupina lidí a poslouchala výklad mladého vysokého Norda. Na chvilku se zastavila a nejistě skupinu pozorovala, ale pak vykročila, aby se připojila ke svým spolužákům, hlavu vztyčenou a ruce povlávající kolem ní, aby vyvolala dojem elegance.

„Nazdar prcku!“ přivítal ji afektovaný hlas. „Nechci ti kazit iluze, ale tady žádné mouchy na odhánění nejsou.“

Yrith zlostně pohlédla na Dunmerského chlapce, jehož vlasy, vyztužené do špiček trčících do všech stran, ji oslňovaly stejnou barvou, jakou měly jeho oči. Probodla jej pohledem, ale on se jen pobaveně ušklíbl, zamával teatrálně rukama a celá třída se rozesmála.

„Ticho!“ zavelel vysoký Nord v čele a všichni umlkli. Muž vykročil mezi studenty a ti se před ním rozestoupili. Oči mu na okamžik sklouzly ke knize, kterou držel v ruce, než se se zdviženým obočím obrátil k ní.

„Yrith Ravencroftová, nemýlím-li se?“

„A mistr Gestor je…“ ptala se, ignorujíc jeho dotaz. Pečlivě si ho přeměřila od hlavy až k patě a srdce jí poskočilo. Muž stojící před ní byl zosobněním elegance. Vysoký, s dlouhými černými kadeřemi téměř tak temnými, jako byly její, spletenými do jediného copu přehozeného přes levé rameno, a očima ještě tmavšíma, které na ni upřeně hleděly, korunované vějířem dlouhých řas. Tvář měl štíhlou a rovný nos se klenul nad ladnou křivkou tvořící jeho rty. Na Norda byl štíhlý, ale na mága přesto urostlý, a stříbrná žlutě lemovaná róba bez rukávů zvýrazňovala svaly na jeho rukou. Kůži měl lehce opálenou, jako by část svého života strávil prací venku a část zavřený v přítmí pokoje.

„Počínaje dneškem odešel na zasloužený odpočinek,“ odvětil muž chladně. I jeho hlas byl přitažlivý, hluboký a melodický, s náznakem ostrosti, z níž jí běhal mráz po zádech. Zírala na něj s otevřenými ústy a sotva dýchala. Pak si náhle uvědomila, jak rychle bije její srdce. Sevřela ruce v pěsti a doufala, že si její reakce nevšiml. „Nelíbí se mi, když mi studenti chodí pozdě do hodin,“ dodal přísně.

„No, já… totiž, byla jsem…“ zakoktala a o několik kroků couvla. „Totiž, zapomněla jsem si učebnici a…“

„Nemáme žádnou učebnici,“ upozornil ji. Jeho oči ji probodly pohledem jako dva naostřené ledové oštěpy. Yrith se zhluboka nadechla a pohled opětovala.

„Myslela jsem svou učebnici obnovy,“ opravila se rychle, ačkoliv byla přesvědčená, že její nový učitel lež prohlédl. „Ztratila jsem ji a tak jsem se zabrala do jejího hledání, že…“

„Jste přišla pozdě do hodiny,“ dokončil bezbarvě. „Inu, doufám, že své učebnice neztrácíte příliš často.“

Zamračila se a ve tvářích pocítila nával horka, jak zrudla hanbou. Utahoval si z ní! Nejen že si z ní utahovali její spolužáci, ale už i učitelé se připojili k téhle proklaté hře a bez mrknutí oka ji zesměšňovali přímo před zraky všech studentů. Zabodla oči do země a udělala krok do strany, aby se smísila s davem. Síní se rozlehl hlasitý smích a zraky všech se upíraly na ni. Všechny do jednoho proklínala.

„Takže, slečno Ravencroftová,“ protáhl a v očích mu vesele zajiskřilo. Neochotně zvedla hlavu a jejich pohledy se setkaly. Nemohla se rozhodnout, jestli to, co cítí, byl vztek, nebo hanba, ale s jistotou věděla, že příjemný pocit to nebyl. Nervózně se ošila, ale svůj pohled neodvrátila. „Když už jste přišla pozdě, co kdybyste nám alespoň vyvolala plivníka? Rád bych zde ukázal, jak se plivníci mohou lišit v závislosti na tom, kdo je vyvolal.“

Yrith ztuhla a srdce jí spadlo až do suknice její róby.

„A-ale… já nedokážu vyvolat plivníka, mistře…“

„Singird Larkwing,“ pravil ledově, až si dívka zatoužila zabořit obličej do dlaní. „Snad byste mohla do hodiny alespoň přijít s tím, že znáte jméno svého učitele.“

Třída se opět zasmála.

„Nu, pokud nedokážete plivníka vyvolat, prostě to budete muset zkusit. Přistupte.“

Yrith střelila po učiteli rozlíceným pohledem a vynaložila veškeré úsilí, aby přesvědčila sama sebe, že zlostné dupání by ničemu nepomohlo. Neochotně se přesunula k němu a obrátila obličej ke svým spolužákům, kteří se na pohled náramně bavili. Natáhla své ruce, svraštila obočí a divoce zamávala pažemi, ale nic se nestalo. Nord si povzdechl.

„Jistě že nedokážete vyčarovat plivníka. Když budete mávat rukama jako postižený pták, nedáte magii průchod. To vás tu nic nenaučili? Hledejte svůj vnitřní zdroj energie. Odtamtud načerpejte manu a soustřeďte se na zhmotnění toho, co chcete vyvolat. Přiveďte jeho duši a dejte jí tělo. Takhle.“

S tím natáhl ruce a zhluboka se nadechl. Z jeho prstů vystřelil záblesk temně fialové energie a vytvořil přízračné tělo mohutného vlka. Zvíře zavylo a rozběhlo se ke svému pánovi. Všichni až na Yrith začali tleskat.

„Ještě někdo by si přál ukázat svůj talent?“ oslovil Singird studenty a přelétl celou třídu očima. Yrith se při jeho posledním slově zašklebila a rychle ustoupila ke svým spolužákům. Učitelův pohled se zastavil na Dunmerovi s ohnivými vlasy, který rázem vypjal hruď a hrdě zvedl bradu. Nord mu pokynul a on se postavil před třídu jako prve Yrith, jíž věnoval povýšený úšklebek.

„Dívej se,“ pravil afektovaně, když ji míjel. Pak mrknul na vysokou, plavovlasou dívku uprostřed hloučku studentů, která se ani trochu nepodobala Yrith s její malou postavou a kulatým obličejem.

Dunmer napodobil Singirda a natáhl ruce rovně před sebe. Chvilku nato už celou síň rozeznívalo vytí jeho vlastního plivníka. Učitel zavelel a obě zvířata se rázem rozběhla proti sobě. Yrith sledovala lítý souboj plný vrčení, kousání a škrábání, než nakonec Singirdův plivník zasadil vítěznou ránu a druhá šelma se rozplynula v čirý vzduch. Dunmer se zamračil, ale hlavu přesto držel hrdě vztyčenou.

„Všimněte si, že můj plivník byl mnohem silnější než Cainův a také mnohem odolnější v boji,“ začal Nord vysvětlovat. „Vyvolávání není pouhý akt přivolání bytosti nebo předmětu. Musíte se je také naučit ovládat a dát jim patřičnou sílu. Čím pokročilejší budete, tím silnější budou vaše vyvolané bytosti a také váš vliv nad nimi. Dokonce i kdyby se komukoliv z vás podařilo v tuto chvíli přivolat atronacha, můj plivník by jej s největší pravděpodobností přemohl. V mých hodinách se krok za krokem naučíte, jak správně vyvolat a ovládat mocná stvoření a vázané zbraně. Povíme si něco i o nekromancii, nicméně umění nekromancie by se nemělo brát na lehkou váhu. Jen těm, kteří budou vynikat i v ostatních disciplínách vyvolávání jej dovolím praktikovat. Vaším úkolem na další hodinu bude udělat si krátký výzkum o plivnících a atronaších a sepsat jejich charakteristiky. Chci, abyste mi odevzdali esej, kde dopodrobna rozepíšete rozsah jejich síly v závislosti na síle vyvolávače, výdrž, slabiny… a samozřejmě také správný způsob jejich vyvolávání.“

Síní se rozlehlo nespokojené remcání studentů, po němž následovalo horečnaté listování stránkami, když si všichni vytáhli své zápisníky a zapisovali si své instrukce. Pak Singird hodinu ukončil a všichni se rozešli vlastním směrem.

„Hej, prcku!“ zavolal Cain na Yrith, ve tváři povýšený úšklebek. Dívka zaťala zuby a odmítavě se Dunmerovi vyhnula pohledem. Mrštila zápisníkem do své torny a vyrazila k východu, jak nejrychleji svedla. Elf se zasmál a rozběhl se za ní. Než stačila přejít polovinu místnosti, popadl ji za límec a otočil ji k sobě.

„Nech mě být, Caine,“ zasyčela.

„Nech mě být, Caine, říká,“ protáhl strojeně a lidé v hloučku stojícím kolem něj se halasně rozchechtali. Plavovlasá kráska se zahihňala a přivinula k jeho ruce, až se svým útlým tělem dotýkala jeho boku. „Pověz, prcku, nechceš se k nám přidat na šálek čaje? Třeba bychom ti mohli pomoct s úkolem.“ Zamrkal na ni. Yrith se otřásla odporem.

„Jistě, a na oplátku vám budu muset napsat ty vaše, co? Nebo se otočím a najdu svůj papír počmáraný sprosťárnami. Ne, děkuji pěkně,“ odsekla a pokusila se vykroutit z jeho sevření. Zašklebil se na ni a odhalil dvě řady zářivě bílých zubů.

„Chudinko, ty náš malý zakrslý prcku,“ zavrněl on a dav kolem něj se rozjásal. „Tolik jsem ti chtěl pomoct, ale zdá se, že tobě se v novické třídě líbí. Až se vypracuji na mistra, pošlu ti nějakou cenu útěchy, abys z toho aspoň něco měla.“

„Sklapni!“ zavrčela dívka a ruka jí vystřelila k jeho zápěstí v marném pokusu otravného Dunmera setřást. Ten se však držel jako klíště.

„Nebo co?“ zašeptal sladkým hlasem. Vzduch pročíslo hvízdání a sem tam nějaké zatleskání. Plavovlasá dívka, stále visící na Cainovi, měla ve tváři nespokojený pohled. Očima zlostně probodla Yrith, která se jen zašklebila.

„Rozpárám tě na kousky,“ ucedila a doplnila svou výhrůžku o výraz naprostého znechucení.

„Tak si to zkus,“ vyzval ji samolibě.

Yrith toho měla právě dost. Popadla ruku svírající její límec oběma svýma a poslala dotěrného spolužáka k zemi i s kouskem své róby. Síní se rozlehla kakofonie výkřiků a dupání. V okamžení se kolem bojujícího páru utvořil kruh lidí, kteří se vysmívali i povzbuzovali, tleskali a hvízdali. Cain se s vražedným výrazem ve tváři pomalu zdvihl, chytil dívku za vlasy, surově ji přitáhl blíž a hlavu jí zvrátil tak, aby se mu dívala přímo do jeho ohnivých očí. Zařvala a kopla jej do kolene. Dunmer výkřik opětoval a bezděčně ji pustil, aby si mohl svůj zraněný kloub chránit. Yrith se postavila na nohy, ale to už ji zezadu strčilo několik párů rukou a poslalo ji zpět k chladné kamenné podlaze.

„Tak my utíkáme z boje? Jen se vrať zpátky, ty malá špinavá zakrslice!“ křičeli na ni. Cítila, jak se jí do tváří nahrnula krev zbarvující je do sytě ruda a polilo ji horko. Zpražila své spolužáky rozlíceným pohledem, ale než mohla udělat cokoliv, aby se dostala ze své zoufalé situace, její protivník si ji opět přitáhl. Rychle se shýbla, aby uchránila obličej před přicházející ránou, a podkopla mu nohy, až padl obličejem k zemi. Elfský chlapec utlumil pád rukama a vzhlédl.

„Tos přehnala,“ zasyčel a zvedl ruce. Yrith se přikrčila a přivřela oči, očekávajíc další ránu, která však nepřišla. Místo toho ji oslepila stříbrná sprška mrazivých ledových štěpinek, které se jí zabodávaly do kůže a zanechávaly po sobě drobná zranění. Dívka se roztřásla chladem a bolestí a cítila, jak ji pomalu opouští síla. Vyděšeně vzhlédla ke svému dunmerskému protivníkovi.

„Co se tady u všech daeder děje?!“ zaburácel zezadu hlas. Dav studentů se rázem rozestoupil, aby uvolnil cestu navrátivšímu tmavovlasému Nordovi.

Oba dva zápasící studenti o krok ucouvli, tváře provinilé a plné hanby. Yrith hypnotizovala očima rozpraskanou dlaždici na podlaze. Cain roztřeseně zvedl hlavu a pohlédl učiteli do rozzuřených očí.

„Tohle neskončí bez následků,“ zašeptal nebezpečným tónem. „Opravdu jsem si nemyslel, že mě zde hned první den přivítá tak špatná morálka. Tahle škola je očividně v mnohem horším stavu, než jsem čekal. Dám si na vás dva dobrý pozor. Za trest budete společně každé ráno a večer chodit dolů na pobřeží a sbírat pro univerzitu nalovené ryby. Váš trest potrvá jeden měsíc. Nějaké otázky?“

„Cože?!“ vydechla Yrith šokovaně. „Celý měsíc?! To přece nemůžete udělat!“

„Mohl bych toho udělat mnohem víc, slečno Ravencroftová, a mějte na paměti, že pokud to uznám za vhodné, nezaváhám ani vteřinu,“ pohrozil prstem směrem k oběma.

„Ale…“

„Slečno Ravencroftová, ještě jedno slovo,“ varoval ji tiše.

Věnovala mu zoufalý pohled, ale neřekla nic. Cain k ní rozzlobeně upíral zrak a svíral své pěsti tak silně, že mu přes ebenovou kůži pokrývající jeho ruce téměř prosvítaly bělostné klouby. Yrith si hořce pomyslela, že v tu chvíli mají přinejmenším jednu věci společnou.

Zvedla se ze země a beze slova vypochodovala z místnosti, tváře stále rudé vztekem. Zastavila se, až když opustila nádvoří, a ocitla se na nebezpečně úzkém mostě vypínajícím se do dechberoucích výšin, jenž spojoval útes, na němž stála univerzita, se zpustošeným městem Ledohradem. Opřela se o rozpadlou nízkou zídku, která jej obklopovala, a zhluboka se nadechla. Očima zkoumala rozlehlou šedou propast pod svýma nohama. Někde tam dole v mlhách se ukrývala úžina spojující jeden záliv Moře duchů s druhým. Vítr jí cuchal její havraní vlasy a bičoval jí obličej, až se jí oči orosily slzami. Zavřela je a jen tiše dýchala, aby se uklidnila. Po chvíli se však nervózně ošila a usoudila, že čerstvý vzduch jí pro klid duše stačit nebude. Pomalu se obrátila zpět k ledohradské univerzitě a pousmála se. V hlavě se jí zrodil plán.

Vrátila se hlavní branou na pozemky školy a svižným krokem přešla dvůr zpět k Sálu elementů. Vstoupila a pokradmu proklouzla za masivní pokované dveře po její pravé straně. Točité schody za nimi ji dovedly až do knihovny. Yrith se šťastně rozhlédla po rozlehlé místnosti rozdělené sloupovím na vnitřní a vnější kruh. Všude kolem byly nespočetné skříně a police s knihami a místo protkávala ona zvláštní vůně starého zažloutlého papíru smíšená se stoletým prachem a vřelým závanem od svící. Po knihovně byly sem tam rozmístěné stolky a lenošky a na protější straně od vchodu stál dřevěný pultík, za nímž postával onen mohutný ork, kterého Yrith potkala na cestě na hodinu. V ruce držel těžký svazek a byl tak zabraný do čtení, až sebou polekaně trhnul, když nová příchozí zaklepala na dřevěnou desku, o níž se zrovna opíral.

„Malacath tě vem, holka, to jsou mi překvapení!“ zaburácel. „Tak co, ty můj malý škarohlíde? Jak to šlo?“

„Nestojí za řeč,“ mávla rukou. „Máš tu Hloupou Náhodu?“

„Ty bez těchhle příběhů už vážně nedokážeš žít, co?“ zasmál se. „Někde tu bude. Dnes už takové knihy skoro nikdo nečte, takže hledej pod největší vrstvou prachu.“

„Díky,“ usmála se na něj. „Poslyš, Uragu… nevíš, kde má pracovnu mistr Larkwing?“

„Larkwingova pracovna? To je všechno, co potřebuješ? Najdeš ji hned vedle stolku na očarování ve druhém patře Sálu klidu. Prevít jeden, zařídili mu to tam nově, tak dostal celé podlaží pro sebe.“

Yrith zvědavě zdvihla obočí a naklonila se ke knihovníkovi. „Copak? Nemáš ho rád?“

„Nemám rád? To je eufemismus! Když tu studoval, vždycky mi přeházel celou knihovnu vzhůru nohama! A že prý tu mám nepořádek… Srovnával mi knihy podle velikosti. Velikosti, chápeš?“

Yrith se pobaveně uchechtla a rukou si zakryla ústa. „To budeme dva. Díky moc,“ zavrněla s povděkem. „Pokud něco potřebuješ ve městě, řekni mi. Zdá se, že budu muset na večerní procházku.“

„V tom případě mi vem novou sadu brků od Birny, prosím.“ Věnoval jí vřelý úsměv, ale pak mu přes tvář přelétl stín obav. „Už sis našla nějaké přátele?“

„S tou smečkou tupců mluvit nebudu,“ odfrkla si ona a vzdorovitě si založila ruce přes prsa. Ork si ztěžka povzdechl.

„Nemůžeš se přece do konce života stranit všech lidí,“ řekl jí, jak nejjemněji to se svým drsným orsimerským hlasem dokázal.

„Já se jich nestraním! Oni se straní mě!“ protestovala hlasitě.

„Neuzavírej se do sebe, ano? Zkus se na to podívat z jejich strany. Oni nevidí pod masku, za kterou se před nimi schováváš.“

„Za žádnou masku se neschovávám,“ zavrčela mrzutě. Nato se otočila, popadla knihu z police a odkráčela pryč. Urag ji ustaraně sledoval. Rezignovaně zavrtěl hlavou, než se jeho pohled stočil zpět ke knize, kterou měl rozečtenou.

Zpět do Sálu elementů a přes kruhové nádvoří, a pak dveřmi nalevo od hlavní brány. Tiše vstoupila do Sálu klidu. Vědoma si toho, že učitelská ubikace nikdy nebyla zcela opuštěná, nejprve prozkoumala vstupy do dveří lemujících osmiúhelníkovou místnost, ve které se ocitla. Když nikoho neobjevila, zvolila nejkratší možnou cestu a pustila se kolem fontány modrého světla v jejím středu až ke schodům na opačné straně. Kdysi se doslechla, že profesionální zloději vždycky měli vyhlédnutou nějakou temnou stezku a růžky skryté ve stínu, ale podle jejího názoru bylo nejsnazší jít tou nejpřímější cestou. Pod svícnem je vždycky tma, říkalo se, a ona se rozhodla se tím řídit. Její mantra ji dosud nikdy nezklamala. Ani tentokrát se nezdálo, že by se měla setkat s neúspěchem. Brzy si vesele vykračovala po schodech nahoru a ke svému štěstí zjistila, že ani ve vyšších patrech není živáčka. Tiše jako myška se vplížila do pracovny svého nového učitele, zavřela za sebou dveře a rozhlédla se kolem.

V místnosti byl stůl, dvě křesla, postel, masivní truhla z lakovaného dřeva a několik skříněk a poliček, kde byly pečlivě podle velikosti a názvu seřazené knihy. Uvnitř skříněk byly v dokonalých sloupečcích poskládané svršky. Dokonce i barevně byly setříděné tak, aby ladily, modrá k modré, červená k červené. Yrith přejela prstem po mahagonovém opěradle jednoho z křesel. Nikde nebylo ani smítko prachu. Tiše se pro sebe zasmála. Tohle bylo víc, než v co mohla doufat.

Opatrně sňala ze stolu úhlednou hromádku knížek a zamíchala je mezi ty na poličkách. Dala si záležet, aby na první pohled nebylo nic vidět, tituly však byly zpřeházené natolik, že by se i král Zapřísáhlých musel snažit, aby se v takovém chaosu vyznal. Pak vzala několik košil a vložila je mezi róby. Ze vzniklého stohu odebrala polovinu a ukryla ji do truhly. Nakonec v místnosti promíchala, co mohla, a to vše tak, aby na pohled nikdo nic nepoznal. V očích jí zajiskřilo nadšením, když se na své dílo podívala. Zanedlouho sem její nový lektor dorazí a nebude mít ani ponětí, že nic v jeho pokoji už není na svém místě. A až to zjistí, bude už příliš pozdě.

Spokojeně pokývala hlavou a v duchu se pochválila za dobře odvedenou práci. Pak opustila místnost stejně tiše, jako když přicházela, a na rtech jí hrál škodolibý úsměv.

Když se dostala o podlaží níže, zaslechla hlasy. Ztuhla a srdce se jí divoce rozbušilo na poplach. Rychle se vkradla za točité schodiště a vmáčkla se do stísněného rohu za ním. Dva lidé se bavili v přízemí a ozvěny jejich hlasů se nesly celou věží.

„Slyšel jsem, že za její přítomnost zde vděčíme vám,“ zazněl hluboký, melodický hlas. My o vlku, napadlo Yrith a věnovala svému novému učiteli nepěkný úšklebek. „Co má to děvče za problém? Nemá žádné přátele, její přístup je špatným příkladem pro její spolužáky… vždyť se ani nechce učit! U Devíti bohů… se vší úctou, paní Faraldo, škola nemá peníze ani na vlastní výzkum, přijali jsme zbohatlické caparty, jen abychom přežili… a vy tu vydržujete tohohle… parazita?“

„Chápu vaše stanovisko, mistře Singirde,“ ozvala se Faralda svým jasným, zvonivým altem, „ale prosím vás o shovívavost. Vzít ji do učení byl jediný způsob, jak ji přimět aspoň na chvíli zapomenout na její rodiče. Vím, že zrovna nepatří mezi talentované studenty, ale prosím vás… zkuste to s ní vydržet, než bude dost stará na to, aby odešla.“

„A tohle vám tvrdí ostatní učitelé?“ zeptal se vyvolávač s podtónem podráždění. Chvilku mlčel, a pak dodal tišším hlasem: „Tvrdí vám, že nemá talent? Nebo si to myslíte vy?“

„Všichni jsme se tu na tom shodli.“ Yrith téměř cítila, jak Faralda pokrčila rameny.

„Ach tak. To nejspíš vysvětluje, proč se odmítla byť jen snažit,“ zavrčel nevrle. Bretonská dívka se pod schody schoulila a zatoužila být zpátky ve svém pokoji.

„Víte, ona… má problém pustit si někoho k tělu. A nejspíš ji trápí, že se jí všichni jen vysmívají…“

„Čemuž rozhodně pomůže, když nakráčí do hodiny a bude mávat rukama jak hastroš od Sheogoratha,“ protáhl Singird sarkasticky. „Teď mě dobře poslouchejte. Je mi jedno, kdo byli její rodiče, a je mi jedno, jak srdcervoucí osud ji potkal. Jestli se urychleně nerozhodne spolupracovat, tak tu nezůstane. Doufám, že jsem se vyjádřil jasně.“

„Na to nemáte pravomoce!“

„Ale mám právo odevzdat arcimágovi prohlášení společně s důkazy, že její jednání není v souladu s Kodexem. Také mám právo na svolání porady, na které se tato záležitost projedná, a pokud jsem si stačil všimnout, nejsem zdaleka jediný, komu vaše… pozitivní diskriminace přijde neadekvátní, paní Faraldo. Říkám, že tu nezůstane.“

„Ale vždyť nemá kam jít!“ vykřikla elfka roztřeseným hlasem.

„To není moje starost,“ zasyčel Singird chladně. „Přeji vám pěkný den.“

S tím se pustil po schodech a zanechal nešťastnou učitelku ničení vlastním myšlenkám. Po chvíli ticha zaslechla Yrith kroky a pak prásknutí dveřmi. Rychle se pustila po schodech dolů, až ke vstupním dveřím, kde se na okamžik zastavila. Z místnosti na samém vrchu osmiúhelníkové věže se ozval poplašený výkřik. Dívka jen zkřivila tvář v kyselém úšklebku, zaťala pěsti a opustila budovu dřív, než se začaly otevírat dveře, ze kterých následně vyšli obyvatelé pracoven za nimi. Rychle přeběhla dvůr, vklouzla do budovy téměř identické s tou, kterou právě opustila, a zamkla se ve svém pokoji, kde si otevřela knihu. V okamžení se ponořila do světa zločinu a nešťastných událostí a nechala se pohltit příběhem.

Když slunce začalo klesat k západu, neochotně knihu odložila a přehodila si přes ramena svůj plášť. Proradný Dunmer na ni čekal hned za hlavní bránou a na rtech mu hrál pro něj tak typický zlomyslný úsměv. V pravé ruce držel vak, kterým po ní hodil, jakmile vstoupila na úzký most.

„Tohle mi nes, prcku. Stejně je to tvoje vina, že jsme tady,“ zavrčel na ni.

„Nejsem tvoje služebná,“ sykla Yrith zlostně, ale on se jen smál.

„Uvidíme, na jak dlouho. Nemysli si, že u téhle smradlavé práce zůstanu. A teď hejbni tou tvou línou zadnicí, nebo si do ní kopnu.“

„To si zkus…“ odsekla, jen aby ho ještě více pobavila.

„Nebo co? Nahlásíš to učitelům? A komu z nás uvěří spíš, co?“

Yrith zrudla v obličeji, rozzlobeně popadla vak a oddupala přes most směrem k městu. Cain se jí držel těsně v patách a záludně se přitom uchechtával. Dívka doufala, že se v okolí objeví nějaká stráž, ale město bylo úplně tiché a zpustlé. Stíny se pomalu protahovaly a plazily se po rozpadlých pozůstatcích starých domů, které před osmdesáti lety během velké pohromy pohltilo moře. Dnes se lidé báli se k rozvalinám jen přiblížit. Ve městě kolovaly historky o duších, které se stále potulovaly ruinami ve snaze posednout případné zbloudilce.

Oba dva věnovali spadaným trámům a sutinám jen letmý pohled a v tichosti spěchali po střídmě vydlážděné cestě zasněženou krajinou. Slunce už téměř ustoupilo nadcházející noci, když za sebou nechali poslední doškovou střechu. Nebe zakryla těžká oblaka a na zem se pomalu začaly snášet sněhové vločky. Jejich pláště brzy zakryla tenká bílá pokrývka. Pak se v jejich blízkosti ozval chrastivý zvuk a Yrith se otřásla.

„Copak, bojíš se, prcku?“ uchechtl se Cain, kterého viditelně pobavilo, jak jeho společnice trhla zlostně hlavou.

„Ani ve snu,“ zamumlala, ale ani ona sama svým slovům nevěřila.

„Bůůů, jsem velký král sněžných trollů a stáhnu tě z kůže!“ zvolal se smíchem a zvedl ramena, aby napodobil trolla.

„Sklapneš už konečně?! Nemusíš pořád…“ vyjela po něm Yrith, ale vzápětí zalapala po dechu a zorničky se jí rozšířily hrůzou a překvapením.

„Copak, bojíš se, že tě zašlápnu, prcku?“ vysmíval se jí on.

„Caine… za tebou…“ zakoktala.

„Myslíš si, že mě vyděsíš, co?“

„Otoč se, ty trollí zabedněnče!“ zařvala. Konečně se ohlédl přes rameno, až se mu oči rozšířily stejně jako jí, a uskočil několik kroků jejím směrem.

„To je…“

„Ledový přízrak! Co budeme dělat? Takhle blízko městu přece nebývají!“ vydechla zděšeně.

Cain zvedl ruce a obklopil je koulí z plamenů. S výdechem vystřelil proti přízračnému stvoření, ale sotva se jej oheň dotknul, ozvalo se zasyčení a plamen zmizel stejně rychle, jako se objevil. Ještě dvakrát to dunmerský chlapec zkusil, než se na něj přízrak vrhnul a zabořil mu své mrazivé zuby do pláště. Do pravého nadloktí, které Cain zvedl na svou obranu, se mu rozšířil chlad a z hrdla se mu vydral poplašený výkřik. Nohy se pod ním podlomily a on se sesul k zasněžené zemi. Yrith zařvala hrůzou.

Chvíli stála na místě, roztřesená a vystrašená, a pozorovala, jak se přízrak vlní ve vzduchu těsně nad jejím společníkem. Ležel tam bezmocně a téměř odevzdaně. Dívka zaťala pěsti i zuby. Pak pomalu zdvihla ruce a zhluboka se nadechla.

S přivřenýma očima nechala ze svého srdce proudit čistou energii. Kolem rukou se jí objevila myriáda fialových jisker, které se brzy zformovaly do tvaru dvounohé bytosti. Otevřela oči, aby mohla pohlédnout na svůj výtvor. Před ní se v ladných otočkách předváděl ohnivý atronach a ozařoval potemnělou cestu zlatým plamenem protkávajícím celé jeho tělo.

„Běž,“ vyzvala ho rozechvěle. „Běž a zabij ho.“

Atronach vyrazil vpřed a vypálil na přízrak celou řadu ohnivých střel. Než se k němu přízrak stačil vůbec přiblížit, zbyla z něj jen hromádka beztvarého ledu. Cain nevěřícně vzhlédl ke své společnici.

„Tys právě…“

Naklonila se k němu a varovně zdvihla ukazováček.

„Nic jsi neviděl,“ sykla na něj. „Nic nevíš a tohle,“ rozhodila rukama, „se nikdy nestalo.“

„Skutečně?“ zavrněl on.

„Ty jeden… právě jsem ti zachránila tu tvou mizernou černou zadnici!“

„Jenže to se nikdy nestalo,“ usmál se na ni sladce. „Vlastně bych na tebe pro jednou mohl být i hodný, když mě do svého tajemství zasvětíš. Přidej k tomu ještě pár službiček… a taky to, že mě to naučíš, samozřejmě.“

„Táhni do Zapomnění,“ vyštěkla vztekle a oddupala směrem k pobřeží.

„Tak to je možná čas, aby se ostatní dozvěděli, že jsi jim lhala. Učitele to bude zvlášť zajímat.“

„To bys neudělal!“

Opodál se ozvala rána, když atronach zmizel v plamenech.

„A proč ne? Dej mi jediný důvod… takový, který mě donutí si to rozmyslet.“

„Stejně bys to nepochopil,“ zabručela a zrychlila, aby odehnala tíživý pocit nejistoty, který se jí pomalu rozléval myslí a obracel jí útroby vzhůru nohama.

„A co bych nepochopil? Jsem chytřejší než ty, nepodceňuj mě.“

„Prostě bys to nepochopil,“ zopakovala neústupně. Nepochopil bys obavy člověka, který vyvoláváním zabil vlastní rodiče, dodala ve svých myšlenkách a otřásla se, když si vybavila onu osudovou noc. Ne, o jejím zvráceném nadání nesmí nikdo vědět. Přísahala, že už nikdy nic nevyvolá. A dnes to bylo poprvé a naposled, co svůj slib porušila.
Upravil/a chill dne 04.06.2017 20:27
Just chill.
--
Všechny mé příběhy naleznete také na chill.sekai.cz.
 
http://chill.sekai.cz/
Adrian_S
Když vynechám takové ty věci, kde se pořád opakují slova "které" a "a"... že někde napíšeš "se" dvakrát za sebou ve větě a občas vynecháš interpunkci tam, kde by měla být...

Musím jen vstát ze židle a zatleskat! Takové dílo se tu už neobjevilo dlouhou dobu a pro mne je radost něco takového číst! Smile

Kromě těch výtek, co jsem napsal nahoře, nemám nic jiného, s čím bych nesouhlasil. Tohle je paráda..

PROZATIMNÍ HODNOCENÍ: Z mé strany, splňuješ délku příběhu, postavy jsou zajímavé, děj je napínavý. Malinkaté chybky, ohledně gramatiky, ale jinak... krása! Za mne 95%!
WinkJen tak dál!
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Floki
Hodnocení na procenta odemne nečekej...ale za mne..prostě parádní čtivo a výborné dialogy Smile
 
EldeR
Rozhodně pokračuj Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
chill
Děkuji moc za chválu. :)

***


Kapitola 2. – Spojenec či nepřítel?



„Prosím,“ řekla Yrith a položila na stůl průsvitnou krabičku. Za zdobnými tabulkami z matného skla vyskládanými v mřížce pokryté jemnou kůží s pozlacenými rohy bylo vyskládaných několik různě velkých brků. Krabička sama musela mít cenu několika vzácných knih, ale bretonská dívka věděla, že její poněkud nekonvenční orkský přítel se nespokojí jen tak s něčím.

„Vřelé díky, jsi můj zachránce,“ pravil knihovník a zvedl hlavu, aby jí mohl pohlédnout do očí. Věnoval jí vroucný úsměv, který, jak Yrith dobře věděla, neukazoval světu příliš často. „Musel jsem opsat jednu knihu a ještě mi tři zbývají. A vedení nenapadlo nic lepšího než hodit všechno papírování k novému systému na mě! Brky mi mizí, než stačím říct Ledohrad. A arcimág ze mě chtěla udělat učitele historie! Věřila bys tomu?“ Pak se zamračil a rukou si prohrábl svůj sněhobílý plnovous. „Jsi v pořádku? Vypadáš… strhaně.“

„Byl to náročný den,“ odpověděla vyhýbavě a sledovala, jak se mu oči zúžily v touze po uspokojivější odpovědi. Yrith dobře věděla, že její přítel jí z tváře dokáže vyčíst každičký pocit.

„U Malacatha, děvče, ty jsi tak paličatá,“ povzdechl si. „Jen mi pak nechoď plakat na rameno, až se zas nebudeš mít komu svěřit.“

Dívka našpulila rty, rozčilená a zahanbená současně, a odvrátila oči. Pak se však její pozornost obrátila ke knize, kterou měl ork rozečtenou. Byl to objemný, těžký svazek, jehož široké stránky zakrývaly většinu stolu. Překvapeně zkoumala její uhlově černé desky se stříbrným zdobením, přesvědčená, že podobnou knihu nikdy v životě neviděla. V knihovně měla přečtenou drtivou většinu knih a zbytek znala od pohledu.

„Co to čteš?“ zeptala se a ukázala na ni prstem. Ze zdvižené ruky jí visel útržek rukávu. Zamračila se a vzpomněla si na svůj souboj s ledovým přízrakem. Útrpně si povzdechla, když si uvědomila, že bude muset oprášit svou dovednost s jehlou a nití.

„Jen nějaká stupidní braková literatura. Někdo mi to sem nedávno pohodil, tak jsem se začetl,“ odvětil knihovník. „Nic pro tvůj vytříbený vkus. Ale tak… až mi dojde dřevo, aspoň budu mít čím zatopit.“

Yrith zvědavě zvedla obočí. Pokud na světě existovala jediná bytost, která by v životě neublížila knize či svitku, pak to byl Urag gro-Shub. Podezíravě si knihu prohlédla. Ptala by se dál, ale místní knihovník byl přinejmenším stejně tvrdohlavý jako ona, ne-li víc. Pokrčila rameny a prozatím nechala jeho tajemství být.

„Půjdu spát,“ řekla a bezděčně rukou zašátrala po roztržené části svého rukávu. Otřásla se, když se dotkla své kůže. Prsty měla od předchozího výletu jako led.

„‘Brou noc,“ zamumlal on a obrátil se zpět ke knize. „Opatruj se. A už si, pro všechny bohy v Éteriu, najdi nějaké přátele, nebo z tebe bude starý mrzout a budeš mít šediny, ještě než natáhnu bačkory.“

„O takových věcech nemluv!“ zvolala popuzeně. „Jsi jediný, koho tu mám.“

„A to je právě ten problém, ty trubko,“ zamručel on.

Zavrtěla hlavou a vykročila směrem k východu. Zvuk trhané látky ji přiměl podívat se na svou ruku. Zamračila se, pleskla se po nezbedných prstech a v duchu se ostře pokárala. Proběhla Arkáneem, jak se říkalo místní knihovně, skrz vstupní halu do Sálu elementů a přes dvůr kolem sochy prvního arcimága Šalidora, až do Sálu úspěchu, kde byli ubytovaní studenti. Minula několik učitelů, jimž kývla na pozdrav, aniž by se podívala, koho přesně zdraví.

V hlavní síni Sálu úspěchů tvarované do typicky ledohradského osmiúhelníku bylo překvapivě živo. Většina studentů stála kolem fontány, jejíž modré světlo procházelo celou věží odspoda až nahoru, a z jejich středu vykukovala hlava mladého vysokého redgardského chlapce, jehož Yrith nikdy dřív neviděla. Stál na nízké kamenné zídce obklopující fontánu a cosi vyprávěl.

„… a pak jsem ho viděl vyjít ze stanu a ten kluk vedle mě zrovna opakoval ‚Vylezl ze stařešinovy zadnice!‘ Od té doby tomu místu nikdo neřekl jinak než Stařešinova zadnice.“ Redgard se teatrálně uklonil a menší dav kolem něj zaburácel smíchy. Yrith se zdálo, jako by se zasmála i sama fontána za ním. Ve sloupu světla uprostřed to vesele zapraskalo a kolem se rozlétla sprška drobných modrých jiskřiček.

„A hele, prcek je tu,“ ušklíbla se afektovaně plavovlasá elfská dívka. Altmerka, Leyna Travi, patřila k těm nejotravnějším a nejbohatším spratkům z celé univerzity. A také k nejvěrnějším Cainovým poskokům. Říkalo se, že její otec slouží Aldmerskému spolku a její místo na škole jí štědře financuje. Yrith si povzdechla.

„Vaše spolužačka?“ zeptal se Redgard. V jeho temně modrých očích se zablýskly zvědavé jiskřičky. Se zájmem se obrátil k Yrith, ve tváři vřelý, uvolněný úsměv. Bretonka k němu vzhlédla, měříc si jej od hlavy až k patě. Dokonale oválný opálený obličej lemovaly temné vlasy spletené do bezpočtu drobných copánků sahajících mu až k bedrům. Stejně jako všichni ostatní studenti měl na sobě obvyklou novickou róbu béžové barvy, zjevně pořízenou ve spěchu z druhé ruky, neboť mu byla krátká a značná část jeho dlouhých končetin zůstala odhalená. Chlapec tomu však nevěnoval pozornost a místní chladné podnebí ho očividně netrápilo.

„Qassire, věř mi, s touhle se opravdu zahazovat nechceš,“ utrousila plavovláska a střelila po Yrith pohrdavým pohledem. „Je to chudá lůza, je naprosto nesnesitelná, nic neumí a není na ní jediná dobrá věc.“

„Ale no tak,“ pravil chlapec uklidňujícím hlasem a zvedl jednu ruku na znamení míru, „jen se neunáhlujme. Jak se jmenuješ, štístko?“

Yrith probodla chlapce pohledem. V rodném Daggerfallu se výraz štístko používal pro otrhané žebráky, kteří se toulali ulicemi a žadonili almužnu. Byla to jen náhoda, nebo si z ní utahoval ještě dřív, než vůbec věděl, jak se jmenuje? Rychle se narovnala a pravou ruku si přitiskla k tělu, aby skryla svůj roztržený rukáv.

„Yrith,“ zamumlala podmračeně. „A jestli mě omluvíte…“

Redgard elegantně seskočil ze svého místa a přistál jen několik kroků od ní. Zeširoka se na ni zazubil, odhaluje pohled na svůj oslnivě bílý chrup. Zmateně na něj zamrkala.

„Já jsem Qassir,“ řekl a natáhl k ní ruku. „Od zítřka spolu budeme docházet na výuku. Rád tě poznávám.“

Chvíli ruku nejistě pozorovala. Pak mu gesto se strojenou dychtivostí opětovala.

„Máš pořádný stisk,“ zasmál se vesele. „Nechceš se k nám na chvíli přidat? Je tu zábava.“

„No…“ zakoktala váhavě. Nabídka zněla lákavě, už dlouho neměla pořádnou společnost. Zrak jí sjel na nevraživé tváře jejích spolužáků a rychle zavrtěla hlavou. „Promiň, jsem unavená a mám ještě něco na práci. Když mě omluvíš…“

„To je ale škoda,“ povzdechl si on, ve tváři výraz upřímného zklamání. „Tak teda zítra!“

S tím vyskočil znovu na zídku a začal ji houpavým krokem přecházet, jako by tancoval. Dav se opět rozesmál. Redgard se potutelně zašklebil. Yrith podivného spolužáka chvíli pozorovala, než se konečně obrátila ke dveřím do svého pokoje.

***


Singird Larkwing vkročil do pokoje svého bývalého mistra, jen aby jej našel prázdný. Když mu zrak padl na stůl u protější zdi, nebo, lépe řečeno, hromadu knih, svitků, schránek a nejrůznějších přísad, které ho skrývaly před jeho zraky, obrátil oči v sloup. Několik kulatých průsvitných předmětů leželo na zemi pod ním. Hned vedle truhly v nohách postele se rozlévala kaluž neznámé zelené kapaliny. Zdálo se, že Phinis Gestor se za celá ta léta, kdy se neviděli, ani trochu nezměnil. Singird si povzdechl a rukávem bezděčně setřel vrstvu prachu z jedné z poliček. Znechuceně se podíval na zašpiněnou látku a rychle ji vyklepal.

„Jestli hledáte Phinise, zrovna odešel do Arkánea,“ ozval se za ním tichý, klidný hlas. Otočil se, aby pohlédl do tváře přísně vyhlížející bretonské ženě, jejíž tvář korunovala bujná kštice krátkých hnědých vlasů.

„Á, slečno Ervine,“ kývl na ni. „Děkuji, vypravím se tedy tam. Jak si vedou starší studenti?“

„J’zargo a jeho experimenty,“ vzdychla ona a rezignovaně zavrtěla hlavou. „Trvalo mi pět hodin uklidit ten svinčík, promiňte mi ten výraz, co tam po něm minule zůstal. Opravdu netuším, co byly ty chlupaté věci zač. Nejsem si jistá, jestli to vůbec chci vědět.“

„Nemáte to s tím kvítkem snadné,“ zasmál se Singird. „Nu, já pomalu půjdu, uvidíme se později. Nezapomeňte mi odevzdat ten formulář. Tahle škola by zasloužila nápravu.“

Aniž počkal na odpověď, vyrazil k východu. Matně stříbrná róba mu divoce povlávala kolem lýtek, jak pospíchal ke knihovně doslova dechberoucím tempem. Když konečně zdolal všechny schody a před ním se otevřel výhled na svícemi ozářené police plné knih, sotva popadal dech. Chvíli tam stál a jen tak obdivoval police zasazené mezi masivním kamenným sloupovím podpírajícím vysokou klenutou střechu, na nichž stály do úhledných řad srovnané knihy. Ne sice tak úhledných, jako když tu byl naposled, ale přece ho ten pohled těšil. Atmosféra Arkánea vždycky dokázala uklidnit tělo i mysl, ačkoliv místní knihovník celý dojem poněkud narušoval.

Hned naproti vchodu, vedle knihovníkova stolu, stálo křeslo, v němž se pohodlně rozvaloval plešatějící Breton, plně soustředěný na knihu, jež mu spočívala na klíně. Kousek od něho se o stůl opíral orkský knihovník zahloubaný do textu obrovského svazku ležícího před ním a zamyšleně se kousal do rtu. Singird pohlédl na jeho zažloutlé zuby a zelenkavou kůži a sám pro sebe nad výjevem zašklebil.

„Mistře Gestore,“ promluvil tichým hlasem, přesto však dostatečně ostře na to, aby prořízl ticho oné klidné, mdle ozářené komnaty. Jeho bývalý učitel vyvolávání sebou překvapeně trhnul a v mžiku se narovnal.

„Ale ale, jestlipak to není náš malý génius,“ usmál se Phinis Gestor. Starý vyvolávač se zvedl z křesla a vřele svého studenta objal. „Slyšel jsem, že mě sem přijedeš nahradit. Vítej zpět, Singi.“

Ork opodál si významně odkašlal, ale nikdo z přítomných mu nevěnoval pozornost. Oba byli příliš zaneprázdněni nostalgickými vzpomínkami na staré časy.

„Copak tě sem přivádí?“ zeptal se Breton. V očekávání pozdvižené obočí Uraga gro-Shuba přitom ignoroval. „Nevěřím, že to byly peníze, co tě sem přilákalo. Jarlové ve městech by ti určitě nabídli mnohem víc, ne?“

„Peníze? Ne, to ne. Něco hledám… a někoho. Ale když už mluvíme o penězích, univerzita musí být vskutku zoufalá, že si pro trochu zlata bere do učení takové nekňuby.“

„Už to tu bylo i lepší. Nemáme už žádnou podporu od měst, a i když politiku nesnáším, začínám si říkat, že by se tu snad hodila nějaká vlivná osobnost. Ale ta děcka neodsuzuj, Singirde,“ pravil přátelsky. „Nejsou zdaleka tak špatní, jak si o nich myslíš.“

„Tady lidi už nemají kouska vychování,“ zavrčel Urag. Oba dva konečně stočili své zraky k němu. „Ani slušně zdravit to neumí. A ti nekňubové jsou lepší než kterýkoliv z vás. Víte, že to tu teď vlastním? A ještě jsem starší než vy oba dohromady.“

„Tak… promiňte… pane,“ zamručel Singird a založil si ruce přes prsa. „Totiž… dlouho jsme se neviděli.“ Ork se nad polovičatou omluvou zamračil a raději se obrátil zpět ke své knize.

„Larkwingu, ty ses fakt ani trochu nezměnil, co?“ odfrknul si ještě.

Nord se zašklebil a koutky jeho úst mu zacukaly v pokušení odseknout. Nakonec odolal a otočil se zpět na svého mistra, který se jen tiše pousmál.

„Vlastně jsem vás hledal, mistře Gestore,“ oznámil mu. „Chtěl jsem vám něco ukázat. Třeba byste mi s tím mohl pomoct.“

Vytáhl si z rukávu kus papíru, rozložil ho před sebou ve vzduchu a podal svému učiteli. Papír obsahoval několik rozsáhlých diagramů složených z nespočtu úseček a křivek protínajících se do složitého ornamentu. Pod nimi bylo načmáraných celých několik odstavců poznámek. Phinis přimhouřil oči a pozorně obsah prostudoval, než zdvihl hlavu.

„Tak to jsem nečekal,“ pravil zamyšleně a znovu se zahleděl na papír. Jeho oči klouzaly od linky k lince, až obtáhly celou síť. „Ty si docela zahráváš. Na tohle budeš potřebovat spoustu výbavy a materiálu… a taky médium. Jsi schopný mág, Singirde, ale musím tě zklamat. Je mi líto. Určitě jsi sem kvůli tomu vážil dlouhou a náročnou cestu. Nemyslím si ale, že jakýkoliv živý mág ti v tomhle bude schopný asistovat. Poslední zemřel před dvaaosmdesáti lety během Velkého zhroucení. Samozřejmě můžeš o laskavost požádat nějakého draka, ale mám jisté podezření, že ty potvory nejsou zrovna dvakrát ochotné. Ještě se můžeš zeptat našeho arcimága, co si o tom myslí,“ zasmál se. „Nakonec je to sestra drakorozeného.“

Singird si tiše odfrknul. Jeho poslední setkání s novým arcimágem nedopadlo úplně podle jeho představ.

„Tolik k mým bláhovým přesvědčením. Doufal jsem, že se mezi novými studenty najde nějaké zázračné dítě…“ jeho hlas odezněl. Nord bezmocně zavrtěl hlavou.

„A proto jsi tu práci přijal, rozumím,“ přikývl Phinis. „Jenže na tohle bys potřeboval extrémně mocného vyvolávače. Jsou to jen děti, Singi. Vzdělat se v tomhle řemesle jim může zabrat celý život, možná i déle. Neočekáváš od nich trochu moc?“

„Očividně. Polovina z nich by zasloužila okamžitý vyhazov. Zejména Yrith Ravencroftová. V životě jsem neviděl většího budižkničemu.“

„Tak pozor, hochu,“ ozval se nečekaně Urag. Zdvihl hlavu a očima Singirda probodl. Jejich pohledy se střetly v divokém souboji o dominanci. „Dotkneš se jí a přísahám, že budeš litovat. Tahle škola je budižkničemů plná, ale ona mezi ně rozhodně nepatří. Jen si potřebuje pár věcí srovnat.“

„Vidím, že tu má pěknou řádku příznivců,“ pravil Singird a tvář mu zkřivil kyselý úšklebek. „Asi by si s tím srovnáváním měla pospíšit. Aby si brzy nemusela hledat střechu nad hlavou.“

Urag se narovnal v celé své úctyhodné hrozivosti. Z očí mu šlehaly plameny, ale to už se Phinis rychle přesunul a postavil se mezi své kolegy, aby zabránil hrozící potyčce.

„Ale no tak, co kdybychom se všichni uklidnili,“ řekl a zamával na každého z nich rukama v gestu míru. „Singirde, neunáhluj se, prosím. Přeháníš a bereš to všechno moc vážně…“

„Zato ona věci nebere dost vážně!“

„U všech bohů, zmlkni už, ty kyselej ksichte, ten plešoun má pravdu!“ přerušil ho Urag. „A přestaň už se konečně tvářit, jak kdyby sis na hlavu vymačkal citron.“

„Plešoun?“ Phinis střelil po orkovi napůl pobouřeným, napůl pobaveným pohledem, a pak se významně podíval na zelenkavou kůži, která postupně nahrazovala řídnoucí bílou kštici.

„Kyselej ksicht?“ připojil se k němu jeho učeň, tvářící se jako živá definice výrazu, který právě zpochybnil.

„Pro milost Stendarrovu, radši toho nechme,“ zavrtěl Phinis rázně hlavou. „Singirde, co kdybys prozkoumal zdejší sbírku? Urag nedávno vytvořil kopii jednoho ze Svědectví proroka. To je ta antologie, co napsal Dorion Trith, než přišlo Velké zhroucení.“

„Dobrá,“ povzdechl si neochotně Nord a následoval Bretona do jednoho z výklenků lemujících celou knihovnu. Většinu jeho prostoru zaplňoval stůl, na němž byly do úhledných sloupečků vyskládané knihy. Singird se naklonil a očima přeměřil každý hřbet a růžek. Pak jediným přesně vypočítaným pohybem urovnal jednu hromádku a věnoval svému dílu láskyplný pohled. Phinis vzal z vrcholu jednoho sloupečku v kůži vázaný svazek bez dekorací a podal jej svému studentovi. Nord jej opatrně rozložil na stole a prozkoumal jeho obsah. Stránky byly popsané jemným rukopisem plným elegantních křivek a tenkých linek srovnaných do dokonale rovných řádků.

„Pěkná práce,“ uznale kývl hlavou Singird, „zejména když zvážím, kdo ji má na svědomí.“

Ork svraštil obočí a odfrknul si.

„Říká nordský mág,“ prohlásil stroze.

„Zelenáči by měli držet jazyk za zuby,“ ucedil mladý mág.

„Tys byl vždycky hubatej až hanba,“ opáčil Urag.

Phinis Gestor na ně upřel oči a nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Tak až se uklidníte, dejte mi vědět,“ povzdechl si. „Zatím budu dole v Sále elementů. Možná byste měli požádat místní studenty, aby vám ukázali, jak se chová dospělý člověk.“ Bretonský mistr vyvolávač opustil Arkáneum s očima obrácenýma v sloup. Hlasy za ním se postupně vytrácely, až utichly docela.

***


Yrith rozčileně dupala sněhem a probojovávala se nakupenými závějemi. Přes rameno se jí pohupoval pytel ryb. Za sebou slyšela funění, jak se v závěsu za ní řítil její dunmerský spolužák.

„A všechny úkoly z vyvolávání,“ pronesl sladkým hlasem. Yrith i přes obtíže, s jakými se prohrabávala nakupeným sněhem, zrychlila svůj krok.

„O tom si můžeš nechat zdát,“ zavrčela zadýchaně. Horečnatě před sebou rozhrabávala chladnou bílou pokrývku, až se kolem ní vzdouvala bílá mračna.

„Jako bys měla na výběr,“ zakřenil se na ni. „Nevypadáš, že bys zrovna stála o odhalení. A…“

Dívka se zprudka zastavila a otočila, až do ní její společník nechtěně vrazil a ztratil rovnováhu. Zachytil se o lem její róby a strhnul ji s sebou do kupky načechraného sněhu. Skončili jako uzlíček těl a trčících končetin, pokrytí sněhem od hlavy až k patě.

„Vy dva, co to tam děláte?!“ ozval se podivně zastřený hlas. Opodál stál strážný v ocelové helmě zakrývající celou jeho hlavu a podle všeho koukal jejich směrem. Yrith se zvedla na loktech a divoce potřásla hlavou, aby se zbavila štiplavých vloček na tváři. Pak se otočila a zamrkala. Cain se k ní nakláněl tak blízko, že vyplňoval celé její zorné pole. S prudkým nádechem se zašklebila, kopla ho do holeně a vyšvihla se na nohy.

„Au! Ty jedna…“ ohnal se po ní. Druhou rukou si ledabyle oprášil sníh z ramenou a vlasů. Dívka se jen zasmála, ve tváři výraz pobavení nad jeho pečlivě pěstěnými špičkami ohnivých vlasů, které nyní splihle visely kolem jeho obličeje. Z jejich konečků odkapávala voda a vytvářela ve sněhu drobné důlky.

„Víš, přemýšlela jsem nad tím, co jsi říkal,“ pravila zlehka, „a došla jsem k závěru, že mě prozradit nemůžeš.“

„Pche! A proč ne?“ odfrknul si on.

„Protože tvá pýcha by neunesla, kdybys měl odhalit někoho, kdo je lepší než ty. Zvlášť, když to budu já.“ Yrith nahlédla do pytle, který svírala v ruce, a zkontrolovala jeho obsah. Pak opět vykročila do kopce vedoucího k univerzitě, nevinně se usmívajíc na přihlížejícího strážného. Stál tam bez hnutí a ona se snažila uhodnout, co se asi pod tou jeho vědrovitou helmou ukrývalo za výraz.

„Má co?“ odfrknul si pohrdavě Dunmer, znovu se potácející v jejích patách. „Jak si dovoluješ se mnou takhle mluvit?“

„Jasně,“ řekla. „Tak nepředstírej, že ty znáš mě. Na rozdíl od tebe tu nejsem ze své vlastní svobodné vůle. Nemám důvod, proč bych se vůbec měla snažit stát se mágem.“

Než mohla říct jediné slovo, znovu po ní skočil a srazil ji zpět do studeného sněhu. Pravá ruka tlačila k zemi její rameno, zatímco levá se sápala po jejím krku. Bezcitně ho popadl, až zalapala po dechu, a v očích mu nebezpečně blýskalo. Upustila pytel na zem vedle sebe a nozdry jí zaplnil zápach rybiny.

„Ty si myslíš, že to byla moje volba?“ zasyčel na ni zuřivě. Ruce se mu třásly, což jen zvýšilo Yrithinu nejistotu a nepohodlí. „Myslíš si, že jsem se jednoho dne prostě sbalil a šel sem, rozhodnutý stát se mágem? Ani náhodou. Víš co? Seš ubohá. Ubohá a směšná. Ať je po tvém. Co je mi po nějakých tvých tajných znalostech nebo bohové vědí čem. Lidi jako ty, co neumí nic než na sebe upozorňovat a dělat, že jsou něco víc, mi fakt pijou krev. Víš… já se aspoň snažím.“

S tím vstal a odkráčel pryč. Yrith zůstala sama s výhledem na jeho záda a svými zmatenými myšlenkami. Ležela ve sněhu a sledovala chomáčky páry vycházející z jejích úst, neschopná jediného pohybu. Co to u všech daeder mělo znamenat? Poprvé v jejím životě jí Cain připadal tak říkajíc jako lidská bytost, ale nebyla si jistá, jestli se jí takhle líbil. Na urážky z jeho strany byla zvyklá, ale na nenadálou bolest v srdci, kterou po sobě zanechala tahle, už ne.

„Jsi v pořádku?“ uslyšela nad sebou hlas. Vzhlédla, aby vypátrala jeho původce, a její oči se setkaly se dvěma temnými mezerami v ocelové helmě. „Ten kluk, co právě odběhl… udělal ti něco?“

Ztěžka vydechla a pomalu se posadila. Natáhla se po pytli a rozsypaných rybách.

„Kdo ví,“ zamumlala nepřítomně. Strážný tam stále v tichosti stál a zjevně si neuvědomoval, že mu přes jeho helmu nemohla vidět do obličeje. Konečně se donutila vstát a posbírat všechen úlovek. Pak se klopýtavě vydala zpět k univerzitě.

Jakmile odložila čerstvou nálož ryb do univerzitní kuchyně, vyslouživší si od místních několik tázavých pohledů za svůj pocuchaný vzhled, vypravila se do Sálu elementů, aniž by se obtěžovala tak podřadnými záležitostmi jako vzít si ze svého pokoje učebnici či papír na psaní poznámek. Brána ji přivítala svým obvyklým skřípotem a pak už rázovala vstupní síní vykládanou od lesklé podlahy až po vysoký strop chladnými šedými kameny hrubě opracovanými do kvádrů. Kráčela kolem fontány jasně modrého světla, až se nakonec připojila ke svým spolužákům.

Proměny byly tím jedním jediným předmětem, k němuž neměla naprostý odpor, považujíc je za jediné užitečné magické odvětví. Na hodinu přispěchala plná něčeho, co se s jistou dávkou představivosti dalo přirovnat k nadšení. Svým spolužákům, častujícími ji svými obvyklými úšklebky a kousavými poznámkami nevěnovala jediný pohled a beze slova si stoupla stranou od hloučku lidí ve středu síně. Překvapeně pohlédla na Caina, který stál opodál a očima probodával své přátele. Ti se shromáždili kolem svého nového redgardského spolužáka a nadšeně s ním o něčem debatovali.

Yrith musela uznat, že charisma mu nechybělo. Očima přejela jeho temně modré oči pozorující své okolí bystrým, zkoumavým pohledem, útlou, avšak pevnou a obratnou postavu a množství tenoučkých copánků povlávajících mu kolem ramen. Bylo na něm něco zvláštního, co nedokázala pojmenovat.

Pak se jejich oči setkaly. Vesele na ni zamával a Yrith nervózně přešlápla na místě. Jeho vstřícnost a přátelskost ji znepokojovala, ale než se nad ní stačila zamyslet, vešla do místnosti postarší bretonská žena s přísným výrazem ve svém útlém obličeji lemovaném slámově žlutými vlasy spletenými do složitého systému uzlíků a copánků. Účesy paní Colette Marence byly odjakživa předmětem veřejného obdivu. Yrith nejednou přemýšlela, kolik času asi tráví lektorka obnovy úpravami svých vlasů a kolik magie do nich vkládá. I přes svůj vysoký věk byla přitažlivá, ačkoliv většina mužů na univerzitě si to zjevně neuvědomovala.

Učitelka přispěchala rázným krokem k hloučku studentů a přelétla je rychlým pohledem, aby zkontrolovala docházku. Pak promluvila hlasem připomínajícím rozvrzané panty vstupní brány do Sálu elementů. Její hlas byl to jediné, co na ní Yrith vadilo.

„Dobré ráno, třído,“ řekla. „Jak jste si jistě všimli, včera se k nám připojil nový student. Vzhledem k tomu, že jsem si pro vás na dnešek připravila nějaké úkoly do dvojic, někdo z vás bude muset být s Yrith, takže…“

Yrith se zamračila. Skvělé zahájení, pomyslela si nevrle. Pohledem zalétla ke snědému spolužákovi, jemuž se nedostalo ani možnosti se představit, než si plně uvědomila obsah učitelčina sdělení. Když došlo na práci ve dvojicích, vždycky skončila s učitelem. S tím byl teď konec. Ani v nejmenším se netěšila na to, až bude vydána napospas některému ze svých nenávistných spolužáků. Odevzdaně si povzdechla.

„To je v pořádku,“ ozval se Redgard a v širokém úsměvu odhalil dvě řady zářivých, vybělených zubů. „Já s ní budu.“

„Jsi si jistý?“ optala se Colette nejistě. „Svým magickým nadáním se zrovna neproslavila.“

„Slyšel jsem, ale být v týmu s někým nadaným by přece byla nuda, ne?“ zasmál se a zamrkal na Yrith. Zamračila se s v duchu přemítala, jestli ji má jeho odpověď těšit, či urážet.

„Škoda, chtěla jsem být s tebou ve dvojici,“ zakňourala Leyna a pohodila hlavou, až se kolem ní její dlouhé, plavé vlasy rozprostřely jako závoj.

„Běž s Cainem,“ vybídl ji Qassir. „Líbí se ti přece, ne?“ Doplnil svou poznámku o další mrknutí. Yrith se neubránila úšklebku.

Plavovlasá kráska vypadala najednou zaskočeně a tiše přešlápla, zjevně zvažujíc odpověď. Do obličeje se jí vkradl ruměnec a Yrith přemýšlela, jestli je to proto, že skutečně měla samolibého Dunmera ráda, nebo protože ji Qassirova slova uvedla do rozpaků. Na spánku jí naskočila podrážděná žilka. Ohleduplnost a zdrženlivost mu zjevně nic neříkaly.

„Výborně, tím je všechno vyřešeno,“ uzavřela celou debatu Colette a zatleskala, aby si získala pozornost. „Připravte se na meditaci.“

Meditace byla obvyklým zahájením každé hodiny obnovy. Yrith se snažila držet se zadaných instrukcí a soustředit se na sílu svého ducha, vnitřní energii, která byla spojená s jejím tělem a ne zcela oddělitelná. Veškeré její pokusy však vyústily jen v marnou snahu zbavit své myšlenky Redgarda sedícího vedle ní. Zasmušile svraštila obočí, když si uvědomila, že tentokrát nechce selhat a ukázat mu své nedostatky, které dozajista převažovaly nad jejími klady. Vzdychla a k uším se jí donesl tichý smích. Zvědavě pootevřela jedno oko a pohlédla na křenícího se Qassira. Upřeně ji sledoval a v pobavených očích mu tančily veselé jiskřičky. Když si všiml jejího pohledu, ústy něco naznačil.

„Nemůžeš se soustředit?“ domyslila si.

Odpověděla prostým pokrčením rameny.

Natáhl k ní ruku. Pocítila nutkání se odtáhnout, ale neochotně mu odolala, zvědavá, co má v úmyslu. Jeho prsty se jí lehce dotkly a začaly klouzat směrem vzhůru. Zhluboka se nadechla a už už se chystala ho zastavit, ale pak ruka ustala v pohybu a jeho prsty se jí pevně omotaly kolem zápěstí. Bezděčně zavřela oči, jako by ji k tomu přinutila nějaká neviditelná síla. Najednou pocítila, jak do ní pronikla silná vlna energie a zastřela jí mysl. Ocitla se ve zvláštně uklidňujícím šedavém světě prázdnoty. Po chvíli zapomněla, kde je a co dělá, a z podivného transu ji probralo až další zatleskání Colettiných rukou oznamující konec meditace.

„Cos to udělal?“ zeptala se tiše Qassira a upřela pohled na jeho znepokojivě klidnou tvář.

„Ále, jen takový nevinný trik, co jsem se naučil doma,“ prohlásil bezstarostně. „Jen jsem ti nasměroval energii správným směrem.“

Yrith se zamračila. Takže nevinný? Ani ona nebyla tak hloupá. Pokud dovedl ovládat energii duší jiných lidí, pak nevinný bylo to poslední slovo, které by pro to použila. Jen o krok dál a byl by z něj nekromant.

„Už to nedělej,“ zavrčela.

„Ale pomohl jsem ti, ne?“ zavrněl. „Hele, ještě bych mohl…“

„Prostě to nedělej!“ přerušila ho příkře ve snaze nedat mu prostor se bránit. Chtěl na ni dotírat? Nevěděla sice, co má v úmyslu, ale přece mu to nebude usnadňovat. Pořád pro ni byl jen cizincem, někým, kdo by zdaleka neměl být tak přátelský, natož aby jí sahal na duši. Jeho přízeň ji znervózňovala. Možná jí samota svědčila. Příliš mnoho pozornosti jí bralo půdu pod nohama.

Redgard si povzdechl a zatvářil se jako ztracené štěně. Yrith si skousla ret a rychle se odvrátila. Tohle od něj nebylo fér. Ale ona se nevzdá.

Jejich dalším úkolem bylo zkoušet si ve dvojicích magické štíty. Zatímco jeden měl střílet slabé a neškodné střely, ten druhý měl za úkol je vykrýt. Yrith začala jako útočník. Pro jednou se nemusela stydět za svá slabá kouzla ničení. Nikdo jí nevyčítal, že neumí vyčarovat silnou ohnivou střelu, paní Marence s ní naopak vypadala nadmíru spokojená. Yrith čarovala s úsměvem, než přišla řada na ni, aby vykouzlila vlastní štít. Po čtvrtém neúspěšném pokusu si odevzdaně povzdechla. Qassir k ní přistoupil, ve tváři soucitný výraz. Podrážděně na něj pohlédla.

„Neboj,“ řekl a jemně ji chytil za ruku. „Ne každý je dobrý hned od začátku. Hlavně buď v klidu. Cítíš tu energii, která obklopuje tvoje srdce?“

Přikývla. Tahle část byla jednoduchá. Naučila se to kdysi dávno, když studovala vyvolávání.

„Tak se do ní ponoř. Vytáhni si její část a použij ji tak čistou, jak jen to jde. Nemíchej do ní jiné energie, když vytváříš magické štíty. Jsi to jen ty a tvá duše. Zpočátku to možná bude těžké, ale časem se do toho dostaneš.“

Další přikývnutí. Matně si vybavovala, že něco podobného už kdysi slyšela, ale jen málokdy věnovala pozornost svému okolí, natož učitelům.

Plně se soustředit na sebe, místo aby se spoléhala na jiné zdroje, pro ni bylo náročné. Zavřela oči a zaměřila se na svou duši. Vědomím se do ní ponořila a ucítila své vlastní rozvířené pocity. Pak se zlehka dotkla temného okraje svého podvědomí, zákoutí, do nějž se nikdy neodvážila, jemuž se vždycky bála čelit. Přivítala ji temnota a nenadálý chaos, změť pocitů a barev. Polévalo ji horko a chlad zároveň. Okamžitě se zase stáhla.

Vzhlédla ke svému společníkovi. Ve tváři se mu zračily obavy a sledoval ji nejistým, obezřetným pohledem.

„Jsi v pořádku?“ otázal se. „Vypadáš, jako bys právě vypila elixír ze síťovce… víš, jak Brelyna vždycky míchá lektvary. Slyšel jsem o nich celkem dost historek.“ Na rtech se mu mihl potutelný úsměv.

Yrith se ušklíbla, napůl pobaveně, napůl nejistě.

„Chtěla bych pokračovat,“ řekla.

Přikývl a zasypal ji sprškou drobných jisker. Ponořila se hluboko do své duše, aby našla potřebnou energii, ale ta vířila a bublala, utápějíc ji v moři protichůdných pocitů. Yrith se znovu polekaně stáhla a uskočila, když k ní dolétlo Redgardovo kouzlo. Její partner svraštil obočí a ona v jeho tváři na okamžik spatřila zklamání. S povzdechem zavrtěla hlavou.

„Zkusíme to ještě jednou,“ pravil tiše. V jeho hlase byl náznak čehosi, co nedokázala pojmenovat. Cítila, jak se jí v zátylku zježily vlasy, a sotva znatelně se otřásla. Vzrušení? To snad ne…

Zdvihl obě ruce a prsty mu obklopily jasné plameny. Yrith sebou škubla. Kouzlo vypadalo silnější než cokoliv, co kdy na univerzitě spatřila. Zamžourala do jeho oslnivé záře a na okamžik zaváhala. Pak pomalu přikývla. Bude mu důvěřovat. Vypadal zkušený, určitě věděl, kolik síly musí do svých kouzel vložit. Zhluboka se nadechla.

Z konečků Qassirových prstů vystřelila mohutná ohnivá koule a dechberoucí rychlostí se hnala k ní. Sálem elementů se náhle rozlehly výkřiky jejich spolužáků. Na okamžik před sebou Yrith viděla smrt a cítila její chladný dotek. V mysli měla najednou prázdno. Zalapala po dechu.

Pak bezmyšlenkovitě vylovila z hlubin své duše čistou energii a rozprostřela ji před sebe. Před jejíma napřaženýma rukama se objevil průsvitný blikotající štít. Yrith ucítila náraz, když se přiřítila žhavá koule a štít ji s hučením pohltil. Pak padla na kolena a lapala po dechu. Roztřesenýma rukama si zakryla ústa a pozorovala, jak se kolem ní shromažďují její spolužáci. Srdce jí bilo tak divoce, že jí Qassirův hlas zněl vzdáleně a zastřeně.

„Vidíš? Věděl jsem, že to zvládneš!“ slyšela kdesi nad sebou. Když vzhlédla, spatřila jeho zářivý úsměv, než jej nahradila Colettina hrozivě rozkročená postava.

„Tohle… tohle…“ koktala. Yrith si v duchu představovala její vyděšený výraz. Učitelka stála zády k ní a tělo se jí třáslo směsicí hněvu a rozrušení. „To si odpykáš,“ zašeptala nakonec. „Tohle se už nikdy nebude opakovat, nebo odsud vyletíš, než stačíš říct troll. Yrith možná není… možná nebyla nejschopnější, ale stále patří mezi naše studenty.“

„Takže budu taky chodit pro ryby?“ zeptal se Qassir klidně. Úsměv na jeho rtech byl snad ještě širší než dříve.

„Dva lidé jsou dle mého názoru na takovou práci víc než dost,“ pravila učitelka přísně.

„Škoda,“ povzdechl si chlapec a natáhl se pro svůj vak. „Doufal jsem, že se k vám budu moct připojit.“ Šibalsky na Yrith zamrkal a ladně odkráčel pryč. Ani jediný pohyb neprozradil rozrušení z toho, že ho čekal trest. Yrith za ním nevěřícně zírala, neschopná jediného slova.

***


Překládat svůj vlastní text je šílené. Omlouvám se, jestli se tahle kapitola čte blbě nebo je prostě špatná. Zkusím to příště trochu jinak...

***

Upravil/a chill dne 26.08.2017 23:54
Just chill.
--
Všechny mé příběhy naleznete také na chill.sekai.cz.
 
http://chill.sekai.cz/
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Raethai by chill » Skyrim - Váš svět 6 02.06.2017 08:32
Dawnguard-ztraceno v minulosti Archív zodpovězených dotazů 6 17.10.2013 18:46
Zaseknutý Quest- Návrat z minulosti Archív zodpovězených dotazů 19 15.08.2012 15:26
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 565 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 2805 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 2029 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 1765 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 7347 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 3969 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 3399 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 3416 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4097 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist