Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adrian_S
Část 6. - Štvanice

Slunce pronikalo skrze jehličí a listí na stromech, paprsky dopadaly na mýtinu, kde se zrovna pásla divoká zvěř. Majestátní losi a sobi přežvykovali trávu, neměli tušení, že se k nim blíží nějaké nebezpečí. Kousek od nich se v křoví přibližovala dvojice mužů s lukem v ruce a toulcem na zádech. Kráčeli pomalu a opatrně, jakmile spatřili svou kořist, oba naráz zandali šíp do tětivy a připravili se. Jeden z lovců už chtěl vystřelit, druhý ho však zadržel a prstem mu kamsi ukázal…

„Hele, podívej!“ lovec ukázal ke vzdálenějšímu stromu, kde se promenádoval bílý jelen, „Sejmi losa, já si vezmu jeho!“

Lovec souhlasil, pustil tětivu se šípem, ten se zakousl do těla losa a zvíře padlo k zemi, sobi v okolí začali nechápavě zdrhat. Ačkoli byl bílý jelen daleko od nich, utíkal také. Nestřílející lovec poplácal svého kamaráda po rameni, pak mu poručil, aby ho následoval. Vyběhli ze svého úkrytu, kroky mířily za majestátním zvířetem, které kličkovalo mezi stromy. Utíkali, co jim síly stačily, věděli moc dobře, že onen jelen je unikátní, takový se nevidí každý den. Po pár minutách, kdy přeběhli polovinu lesa, zahnali lovci zvěř ke skaliskám, odkud nemohla nikam utéct. Rozkazující lovec natáhl šíp a namířil na cíl. Ačkoli měl přesné oko a jeho kořist postávala na místě, stále nestřílel… něco mu vrtalo hlavou.

„Na co čekáš? Střílej!“ pobídl ho druhý muž, lovec však sklonil zbraň a zvěř se na něj podívala.
„Já… nemohu…“
„CO? CO TO ZASE ŽVANÍŠ! TAKHLE NÁM UTEČE!“ naštval se lovec, vzal šíp do ruky a natáhl tětivu, lovec mu přerušil míření.
„Co blbneš? Skloň to! Vůbec nevíš, na koho to míříš!“
„Ty, idiote! Zdrhne nám!“ křikl na něj lovec, zvěř se dala na únik.

Rozzuřený lovec ji chtěl sledovat a zastřelit, avšak neustále byl zastavován svým přítelem, který chtěl pravý opak.

„Nemáš tušení, na koho jsme to mířili! To byl bílý jelen, zvíře samotného Hircina!“
„No a? Zvěř jako zvěř, co je na tom?“
„Ty, pitomče! Kdybychom ho zastřelili, sami bychom si na sebe přivolali kletbu!“ okřikl ho neustále bránící lovec, „Buď rád, že…“
„Imbecile, uhni!“ odstrčil ho muž a vydal se za zvířetem, bez ohledu na starosti svého přítele, který se za ním rozběhl.

Díky dlouhým nohám a kličkování mezi větvičkami se zuřivý muž ztratil z dohledu pronásledovatele. V hlavě neměl nic jinačího, než smrt bílého jelena. Nechtěl si ujít příležitost ulovit něco tak unikátního. Když se rozhlédl kolem sebe a nespatřil nikoho za svými zády, skrčil se a velmi pomalu se plížil skrze husté křoví až na mýtinku, kde se jelen pásl. Připravil si zbraň k útoku, hluboce se nadechl a zamířil…

Na poslední chvíli se na něj jelen otočil, ale neutekl. Do loveckých zad pronikla velmi silné bodnutí, které mu nejen vyrazilo dech, ale také ho shodilo na zem. Jenže nebyla to jen jedna rána, přibývaly další a další… plíce se nedokázaly nadechnout, oči nevěděly, na kterou stranu se mají podívat a ruce nedokázaly opětovat napadení.

„Nedopustím, abys ho zabil!“ pronesl jeho přítel a nechal ho odejít ze světa.

Ptáci v lese se rozletěli do okolí a nastal prapodivný klid, kdy nebylo slyšet ani cvrlikání brouků v lučině. Lovcova krev se sákla do země, muž si stále nemohl připustit, že se dopustil vraždy. Vyděšen a nejistě obral svého kamaráda o šípy a cennosti, které měl s sebou a tělo odtáhl do houštiny, aby nebylo vidět z paseky. Oddechl si… jakoby měl tušení, že si právě zachránil život před daedrickou zvěří. S nejistým krokem se vydal zpátky k úlovku, jenž mezitím tlel.

Po několika hodinách porcování kořisti a stahování kůže se vydal na cestu zpátky do chatrče, kdesi až na druhé straně lesa. Chýlila se noc, lovec rytmicky vydechoval a s nákladem na zádech přemýšlel, zda udělal vůbec správně, že zastřelil svého přítele. Byl již na půli cesty, zrovna procházel vysokým houštím, když se do přírody vloudila tma a lovec kráčel naslepo. Vysílen a poměrně hladový se posadil na pařez, snažil se nabrat sílu na pokračování. Sotva odhodil jelena ze zad, kdesi v křoví uslyšel podivný zuřivý zvuk, podobající se vrčení psa. Než si stačil vytáhnout zbraň do ruky, zvíře vyběhlo ze svého úkrytu a bez milosti ho napadlo. Lovec se bránil ze všech sil, čenich smrděl zkažeností a hnilobou, stále na lovce dorážel a nedařilo se mu jej zakousnout do masa. Pak to přišlo…

Lovec se rozzuřil, kopl vlka do tlamy, ale než stačil vrátit nohu zpátky, zvěř kousla pořádně až na kost. Ačkoli muž silně zařval a chytl se za ránu, překvapilo ho, že vlk přestal útočit a jen na něj civěl, jakoby mu chtěl říct „To máš za to!“. Vyděsily ho však oči, jež se barvily v červených tónech. Jakmile si uvědomil, co se stalo a přestal se mu dívat do očí, vlk utekl zpátky do divočiny. Své zranění proklínal a snažil se zjistit, jak moc vážné je. Krev se z rány moc nevalila, ale příšerně to štípalo. Roztrhl si kus svého oblečení a zavázal ránu, raději se ještě do okolí podíval, jestli onen vlk kolem něj nepobíhá, ale neslyšel ani štěknutí.

O několik hodin později se dostal s bolavou nohou konečně do své chatrče. Stoly a židle byly rozlámané, sušené bylinky poházené po zemi a roztrhaný spací vak ležel v koutě. Jaká úleva pro lovce, když odhodil zvíře na stůl a posadil se na zem. Okamžitě se podíval na nohu, která rychle hnisala a stále více bolela. Síly ho opouštěly, už neměl chuť se do něčeho pouštět, ani rozsvěcet lucernu. Ulehl do vaku a pokoušel se usnout, za pár vteřin o světě ani nevěděl…

„AAAUUU! Co to sakra…?!“

Probral své oči k životu a s velkými bolestmi se doplazil ke stolu, chvíli si hrál s křesadlem, díky němuž zapálil lucernu a mohl se tak podívat na zranění. Na podívanou neměl slova… místo hnusně zraněné nohy viděl hustý porost, táhnoucí se od paty až ke stehnu. Vstal ze země, bolest-nebolest. Rozhazoval vše kolem sebe, co mu přišlo pod ruce. Agonie se nedala vydržet, sundal své kalhoty, jen aby spatřil to, čeho se obával… i druhá noha se mu začala chlupatět. Strachy se dostal k oknu a pohlédl na nebe, kde zářil jasný úplněk. Křičel nahlas, znenadání zařval intenzivněji a velice emotivně. Jeho tělo se měnilo čím dál rychleji, trup se mu chlupatěl a na končetinách rostly svaly. Do hrudi se dostávala bolest tak silná, že by překonala kousnutí medvěda, žebra chtěla puknout a srdce tlouklo, jak nejrychleji mohlo. Nehty spadly na zem, na místo jich se zrodily obrovské drápy, které snad patřily draku. Nakonec i řvoucí hlava se změnila… tváře silně prorostly, nos se zvětšil a vlasy jakoby přestaly existovat.

Poté přišlo cosi děsivého… Už nenaříkal, místo toho vyl jak divoká šelma, když se chystá k lovu. Chtěl promluvit a zaklet si, jenže jeho hlas vydával děsivý řev, kterým uřval celé okolí, a vše náhle ztichlo. Chtělo se mu brečet, ale emoce se vytratily z jeho hlavy. Radostné oči byly vyměněny za zlé a z čumáku mu každým dechem stoupal obláček horkého vzduchu. Než si uvědomil, kým se vlastně stal, košíky s jablky za jeho zády byly smeteny novou tělní ozdobou… ocasem.

Z lovce se právě stal vlkodlak…

Řval po celé chatce, nevěřil, co se s ním stalo. Nechápavostí a strachem všechno kolem sebe svými pazourami, silnými jak bukové větve, rozházel či roztrhal. Místo obyčejné chůze pobíhal po čtyřech jak divoký pes a skákal po místnosti jak pominutý. Až si konečně uvědomil, že nic nezmůže, se zastavil na místě a klekl. V krvi mu kolovala zvířecí krev a v hlavě podivné myšlenky, kterým jasně rozuměl. Tělo si žádalo nakrmit… Chuť na čerstvou krev byla mocnější než lidský rozum. Bez váhání vyběhl neuvěřitelnou rychlostí z chatrče kamsi do divočiny.

Ani ne za pár vteřin bylo přes celý les slyšet jen děsivé vytí a žalostně bolestné naříkání zvěře. To, co lovec ulovil za týden, ve své nové podobě udělal za několik málo chvil. Pět srnčích koster leželo na krvavém kameni, nad nimi postával nový dominantnější tvor, jenž vzhlížel na svítící měsíc.

Celou noc lovil ve svém novém těle, kdejaká zvěř pokud na něj narazila, neměla šanci uniknout. Jakmile mezi větvičkami pronikly sluneční paprsky, vlkodlak se zastavil a celé tělo začalo bolet. Bylo to intenzivní, jakoby mu trhalo cosi kosti v těle. Místo poklidného rána nad tichým lesem znělo jen skučení a naříkání, konečně už v lidské formě. Lovec ležel na zemi nahý a bez tušení, co se s ním stalo. Pár minut mu trvalo, než se vzpamatoval a oklepal ze sebe spadané listí. Zadíval se na svou nohu, na které již nebyla rána, ale zato o dost chlupatější než druhá.

„Musím si najít nějaké šaty… a pomoc!“ pronesl si již nahlas, vstal ze země a utíkal skrze les kamsi do neznáma.

Sám netušil, kde se nachází, byl velmi hluboko v lese, které lehce již šplhaly do hor. Na mýtině, jež se uprostřed nacházela tůně, se zastavil. Přiblížil se k ní a než se napil, zahleděl se na sebe. Na těle měl jizvy od zvířecích drápů, na některých místech mu zůstala zaschlá krev z obětí, i několik modřin. Uvědomil si, že v tomhle stavu nemůže mezi lidi, jen by je odradil a vyděsil. Přesto věděl, že se nemůže pohybovat po lese bez ošacení. Z tůně se osvěžil, smyl ze sebe špínu, která šla pustit, a vydal se dál lesem, až se dostal k rozpadlé věži, kterou obývala pouze kostra člověka. Ačkoli se ho lekl a tělo si i po očistě žádalo spánek, odendal kosti na stranu a lehl si. Stačilo pár chvil a usnul…

Ve snu se mu zdálo, jak pochoduje se svou zbraní po mýtině a číhá na velkou zvěř. Natáhl luk a vystřelil, avšak když se šíp zarazil do zvěře, bolest se ozvala u lovce, což nechápal. Byla nesmírná a skoro jako živá. Rychle probudil své oči a kromě zjištění, že na nebi opět svítí měsíc, spatřil rychlé chlupatění končetin a samotného těla. Bolest byla silnější než před pár chvílemi, lovec moc dobře věděl, co se s ním právě stane. Za děsivého řevu se probudila šelma, toužící se nasytit. Mocné zavytí se ozvalo do okolí, zvěř se měla již na pozoru. Vlkodlak vyběhl ze svého úkrytu kamsi do přírody, jeho lov právě začal. A ačkoli po několika hodinách ulovil více zvířat, než v předchozí noci, hlava stále toužila po větší kořisti. Šelma se vydala na okraj lesa, probíhala krajinou rychle jak silný vítr na moři. Doběhla až k mýtině u cesty, než učinila další pohyb, zastavila se u stromu a zaposlouchala do okolí, před ním se ozývaly jasné lidské hlasy. Odkryl pár větví, zrak spatřil rozdělaný malý tábor se dvěma muži u ohně, hřející si ruce…

„… abych ti řekl, už se nemůžu dočkat, až dorazíme do Falkreathu. Zas po roce hon těch nejlepších lovců…“
„Heh, jo… máš pravdu. Já jsem nedočkavej na toho Hircineova lovce, na tu Redgardku! By mě zajímalo, jak to dělá, že vždy trefí svou kořist?“ vlkodlakovi se rozšířili oči překvapením.
„To je prý tajemství.“ odkašlal si muž, „Už jsem se jí na to jednou ptal a neodpověděla mi.“ pronášel lovec s prosebným hlasem, „Ale stejně to bude zajímavý, jestli si obhájí znova titul. Taky bych chtěl mít ten prsten na ruce. Aspoň jednou!“
„Proč? Snad nejseš vlkodlak, ne?“ vysmál se mu přítel.
„Co to je za blbost? Jakej vlkodlak? To je jen nějaká báchorka, ne?“
Zasmál se druhý lovec, „Ty neznáš pověsti o Hircinovi?“ první lovec jen zakroutil hlavou, „Jedna z nich vypráví o muži, jenž se prohlašoval za lovce a přitom to byl podvodník. Hircine ho proklel a vytvořil z něj vlkodlaka. Ten podvodník ve své podobě nemohl jít mezi lidi, proto ho žádal o odpuštění a na svou smrt přísahal, že nebude dělat lovce. Hircine mu dal prsten, který změnil jeho vlčí podobu na lidskou, ovšem…“ přiložil poleno do ohně, „Po krátké době, kdy se podvodník stal člověkem, byl roztrhán vlky v lese.“

Vlkodlak byl v hlavě celý bez sebe, nemohl uvěřit, že opravdu něco takového existuje, začal kolem sebe skákat a omylem způsobil takový ruch, že oba lovci přestali mluvit a tiše hleděli do okolí.

„Slyšels to?“
„Jo… ale… odkud to bylo?“

Oba se zvedli od ohně, zašli si do stanů pro zbraně a mířili s nimi do okolí. Vlkodlak si neuvědomil, že je stále ve zvířecí podobě, vylezl z úkrytu a schválně dával před sebe pazoury, že jim nic neudělá. Než si však všiml, že je stále zvíře, oba lovci naráz vyděšeně křikli a vystřelili po něm. Hroty šípů se zabodly do chlupatého těla, jež velmi silně zařvalo. Ve zvířeti se probudily instinkty, ani se dlouho nerozmýšlel a rozeběhl se k nim smrtícím tempem. Za pár chvil se tábor obarvil do ruda a lidský hlas ustal. Noční můra všech lovců se stala rázem skutečností, ve vlčí mysli se odehrávala bitva, kdy zvíře chtělo ochutnat krev člověka, ale člověk ji zase odmítal. Avšak zvíře vyhrálo a vlkodlak se dal do spořádání svých nových obětí, které neměly žádnou šanci.

Po několika hodinách, strávených v mrtvém táboře, se nad jeho hlavou rozednívalo. Vlkodlak se v bolestech začal měnit zpátky na člověka, jenž si ihned uvědomil, co způsobil. Bylo mu špatně, chtělo se mu zvracet, ale došlo mu, že tím již nic nezachrání. Vzal si ze zbytků těl polo-roztrhané šaty a výzbroj a vydal se hledat do lesa onoho Hircinova lovce. Neměl tušení, kde se nachází či kdy dorazí, něco jej však táhlo k hranicím Hammerfellu.

Nedaleko zavřených bran se sousední provincií číhal polo-vlkodlak na uznávaného lovce. Vyhlédl si pěkné místo, kam chodila veškerá vysoká zvěř. Byl si jistý, že zrovna na toto místo přijde. Vyčkával hodiny a hodiny, avšak nikdo nepřicházel a zvířata ubývala. Už se chtěl vydat na jiné místo, když si mezi stromy všiml, jak se na palouček přibližuje bílý jelen… ten samý, kterého zachránil před několika dny. Jelen se zastavil, rozhlédl do okolí a vesele okusoval trs traviny. Za pár chvil ucítil muž za sebou kroky.

„Taky se na něj chystáš, příteli?“ před ním se krčila redgardská lovkyně, v kožené zbroji.
„Na toho jelena?“
„Ne, na veverku!“ dodala sarkasticky, „Máš skvělou pozici i příležitost. Teď je jelen k tobě zády! Lepší příležitost už nebudeš mít!“
„Vždyť to je Hircinův jelen!“ pronesl tiše lovec, „Když ho zabiju, prokleje mě!“
„Ale, to jsou jen povídačky… Kdybych ho každej rok nezabila, nepotěšila bych ho a on by se mnou nepromluvil…“
Lovec náhle zbystřil, tušil, že je to právě on, koho hledá, „Ty jsi Hircinův lovec?“
„To se divím, že mě neznáš… Jsem Eriana, Hircinův lovec. A ty jsi?“
Muž lapal po dechu, v rychlosti se podíval na její ruku, která držela luk, prsteníček jí objímal prsten s vlčí hlavou, „Jsem Sinding.“
„Fajn, Sindingu… konec tlachání! Střílej, nebo to udělám za tebe!“ rozhodla Eriana, v jeho očích viděla něco jiného, než touhu zastřelit zvíře, otočila se k němu bokem a připravila si luk ke střelbě.

Sinding stále váhal, díky zvířecí krvi v žilách a instinktu v mysli nedokázal racionálně uvažovat… Už chtěla vystřelit, na poslední chvíli muž udeřil do luku tak, že střela odletěla kamsi pryč. Jelen zpozoroval letící střelu, okamžitě se přestal pást a utíkal pryč. Eriana byla celá bez sebe, velmi hlasitě ho okřikla a nechápala, co ho to popadlo. Na místo vysvětlení však dostala od něj pěstí do obličeje, to už pochopila, že je ona tou kořistí. Mlátili se dlouhou dobu, oba si vyměnili pozice i zranění a ani jeden z nich nechtěl prohrát. Naštěstí se Sindigovi povedlo poslední ranou omráčit ženu na pár vteřin. Padla do trávy, rychle z její ruky sundal prsten a utíkal pryč do lesa. Než se probrala, byl již pryč.

„Aby tě Hircine proklel, bastarde!!“ křikla na celý les, ptáci ve větvích se rozletěli do všech stran.

Udýchaný a vyčerpaný Nord doběhl ke svému úkrytu s nadějí, že ho nikdo nenajde. V rukách držel šperk s vlčími oky, které se na něj dívaly a dodávaly mu odvahu.

„Hircine, pane lovů a honů, prosím, sundej ze mě kletbu a já ti přísahám, že již přestanu s lovem. Ochutnal jsem tvou sílu a moc, ale nechci jej vlastnit. Přísahám, že toto bylo již naposled, co jsem udělal nějakou špatnost! PŘÍSAHÁM!“ promlouval na prsten s nadějí, že ho vyslyší a nechá jej být.

Prsten si nasadil na ruku, jeho tělo se lehce zatřáslo a chlupy naježily, avšak nic zvláštního se nestalo. Chvíli se radoval, že opravdu to funguje, ale uvědomil si, že všechny proměny proběhly za tmy, proto počkal ve skrýši až do večerních hodin. Vyšel opět měsíc, Sinding se třásl strachy, že se opět promění. Čekal dlouho na chvíli, kdy přijde bolest, ale nedostavovala se. Čekal půl noci… jeho tělo se nezměnilo.

„FUNGUJE TO!!“ křikl do okolí samou radostí a tančil na jednom místě.

V hlavě mu proběhly myšlenky o novém životě, že přestane dělat lovce a odejde do města. Už se nemohl dočkat, až vysvitne Slunce a začne nový den v novém životě. Nastalo ráno, Slunce svítilo někde v mracích a Sinding se dal poklidným tempem hledat cestu do města. Za pár minut na ní narazil, pokračoval stále po ní, až kdesi v dáli spatřil kamenné zídky. Věděl, že se blíží do svého cíle.

Ve městě bylo celkem rušno, několik lidí postávalo u jarlovy síně a o něčem hovořili. Kovář ve své dílně mlátil do kovadliny a zvuk praskajícího kovu zněl po celém okolí. Ženy z hospody se opíraly o zábradlí a sledovaly dění, po chvilce si všimly i přicházejícího návštěvníka, zamávaly mu. Sinding byl celý bez sebe, měl radost, že po několika dnech vidí radostné tváře. Přistoupil k ženám a zeptal se jich, jestli nevědí o nějaké práci.

„My nikoho v krčmě nepotřebujem, ale zkus se poptat na pile.“ prozradila mu děva, „Bolund pořád někoho shání…“.

Sinding jí poděkoval, rychlým krokem se vydal skrze město k pile. Kromě několika starších lidí se mu do cesty také připletla malinkatá dívenka s košíčkem plných květin.

„Ahoj!“ usmála se na něj, „Nechceš květinu?“ a dala mu do rukou červenou Horničku, Sinding opětoval úsměv a pohladil po krásných vláscích.
„Lavinio! Pojď zpátky, hned!“ ozval se odkudsi z farmy mužský hlas, dívenka se otočila za hlasem, potom na návštěvníka a odběhla pryč.

Nord radostně kráčel kupředu k potoku a několika poraženým stromům, na jednom pařezu posedával muž se sekerou v ruce, v otrhaných šatech a s upoceným čelem. Návštěvník k němu předstoupil, představil se a nabídl mu pomoc, což dřevorubec nečekal. Okamžitě ho přijal a hned zaúkoloval. Jakou radost měl Sinding, když si uvědomil, že to všechno, co provedl v minulých dnech, mu bylo odpuštěno.

Uběhlo několik dnů, ve městě si Sinding již vytvořil jméno a všechny přesvědčil o své spolehlivosti. Kdykoli někdo potřeboval s něčím pomoct, okamžitě se nabídl. A jak si ho lidé chválili. Avšak každou noc, než zalehl, cítil v sobě něco neobvyklého, jakoby chtělo vyjít něco z jeho těla ven. Nedával tomu moc pozornosti a nechal to být.

Jednoho rána kráčel středem Falkreathu, lidé se probouzeli do nového dne, jen pár jedinců již bylo vzhůru. U velikého pařezu se krčila malinkatá Lavinia, jež trhala kvítí a broukala si u toho. Na moment se otočila od květiny pryč a zahlédla Sindinga. Rychle k němu přiběhla, pozdravila ho a žádala po něm, aby jí něco vyprávěl. Lavinia si ho nejvíce oblíbila, milovala jeho příběhy. Muž si u ní poklekl, hladil po vláscích a stále se usmíval. Vyprávěl jí o zdejších lesích a o některých bylinkách. Vyptával se jí, čím by chtěla být, až vyroste, Lavinia mu prozrazovala svou touhu, kterou ovšem nezaznamenal. Sindinga v té chvíli rozbolelo celé tělo, nechápal, co se to děje. Natáhl před sebe ruce a vytřeštil hrůzně své oči… jeho ruce chlupatěly.

„Lavinio, uteč!“ křikl.
„A proč? Co se děje?“ zeptala se ho nechápavě, načež jí už neodpověděl.

Postávala u něj jak socha a dívala se, jak se jeho kůže změnila na zvířecí srst se strašlivým křikem, jenž se měnil do vytí. Jakou hrůzu spatřila, když se na ní dívalo zvíře s velkým čumákem a špičatými zuby. Košíček květin upustila na zem, bezhlavě zavýskala strachy a dala ruce před sebe. Sinding se bránil ze všech sil, ale instinkt lovce byl mnohem silnější. Nemohl si pomoct, vrhl se po dívce. Jedním pařátem jí shodil na zem a druhým se podepsal tak nechutně…

Dveře mnoha stavení se rozletěla, lid vyběhl ven a nevěřili svým očím, mezi nimi byli i Lavininy rodiče.

„LAVININO!!“ křičela její matka a pustila vodopád slz, když spatřila zvířecí tlamu ve své dcerce.
„VLKODLAK!!!“ rozkřikli se ostatní lidé, ve městě nastal chaos.

Stráže vyrazily z kasáren rovnou na místo činu, již se zbraněmi v rukách, vlkodlak pochopil, že je v pasti a nechtěl se nechat chytit. Od rozcápaného těla se rozeběhl k mužům ve zbrojích, několik jich položil na zem, když se ohnal pazourami kolem sebe a utíkal z města pryč. Všechen lid se ozbrojil a vydalo za ním, Mathies a Indara s brekotem postávali nad ostatky své. Farmář se jí snažil uklidnit, ale bylo to nemožné.

Sinding pobíhal po lese jak pominutý, moc dobře věděl, že proti takové přesile nemá šanci. Chtěl se někam schovat, ale nic ho nenapadlo, ani na svou starou skrýš si nevzpomenul. Nemohl stále pochopit, co se to s ním stalo. Pobíhal lesem a neuvědomil si, že tu stále mohou být ti nejlepší lovci. Než si vše uvědomil a proběhl mezi skalami, jednou končetinou zavadil o past, která ho chytla a vystřelila několik sáhů do vzduchu. Vyl ze všech sil, byl natolik překvapený, že ani nevěděl, co se to právě stalo. Svými pazourami nedosáhl na provaz, který by mohl přetrhat, neustále se kroutil na místě a doufal, že lano povolí. Což se však nestalo…

Za pár hodin uslyšel hlasy, poznal, že to jsou obyvatelé Falkreathu. Jeho síly odcházely kamsi pryč, chtěl se ještě jednou pokusit se dostat ze sevření, ale bylo to marné. Náhle uslyšel kousek od sebe blížící se pochod. Jako naschvál se jeho tělo začalo měnit zpátky, zvíře nechápalo, co se to děje. Za doprovodu vytí a následného naříkání se měnilo zvíře zpátky v Norda. Než proběhla změna do konce, několik lidí vyšlo na místo, odkud byla vidět ona past. Se zatajeným dechem pozorovalo člověka, který nebyl člověkem. Za chvíli k němu přišli všichni hledači s vražedným pohledem.

„Pomozte mi, prosím!“ volal o pomoc Sinding.
„Ty, vrahu! BESTIE! CHCÍPNI!“ halekali někteří lidé, „ANO! ZABÍT HO! UPÁLIT! UPÁLIT!“
„DOST!“ ozvala se z ničeho nic jedna stráž, jež jí poranil během útěku, „O tom, co s ním uděláme, rozhodne jarl! Odvážem ho a hodíme do jámy!“
„A co když uteče?!“ zeptal se nahlas jeden z pronásledovatelů.
„Neuteče!“ dodala stráž a požádala jednoho z mužů, aby vylezl na strom a odřízl lano, což se stalo.

Jen, co spadl na zem, lid se po něm vrhl jak myši na sýr… kopali a mlátili ho hlava-nehlava. Sinding celý od krve pomalu padal do bezvědomí ze svých zranění, lidé ho zvedli ze země, svázali a odváděli zpátky do města, cestu mu znepříjemňovaly rány, padající ze všech stran nebo trhání jeho oblečení. Už je ani nevnímal, sám sebe se ptal potichu, proč mu tohle Hircine udělal.

„Tvářil ses jako mocný lovec, místo toho si jen šířil faleš, bludy a vraždil!“ ozvalo se mu kdesi v hloubi duše, „Ten, kdo chce být lovcem a neuznává pravidla života, si zaslouží být jen kořistí! Jen si trp a doufej, že tě lovec rychle uloví!“

Sinding pochopil, kdo právě k němu promluvil. Po chvíli došli do města, strážci ho odvedli do vězení, do polo-zatopené cely. Na schodišti do něj strčily, Sindigova hlava se ponořila do ledové dešťové vody a ze země u schodů vyjeli ostré bodce, zatarasující možný únik. Vězeň vstal a zahleděl se kolem sebe, moc prostrou neměl, jen nad sebou, ovšem uniknout bylo nemožné.

„Pár dní si tu zůstaneš…“ pronesla stráž, „Můžeš se modlit k Arkajovi, abys to měl rychlý…“ stráž odešla kamsi pryč.

Sinding si sedl do vody a nechápavě hleděl na vlnící se hladinu. Nechtěl uvěřit, že opravdu umře. Zlostně udeřil, až se kapky vody rozstříkly do všech směrů, na své ruce spatřil vlčí prsten, který nešel sundat. Snažil se o to celé hodiny, ale marně.

Po několika hodinách, když se za ním přišlo podívat celé město, ukázat si na bestii a kázat mu o slušnosti a rychlé smrti, přišel i jarl Siddgeir, který neměl tušení, co s ním udělat. Sinding trávil celé dny o hladu, jedinou společností mu byla stojatá voda, kamenné stěny a mříže, jež se ani nepohnuly.

http://imgur.com/v56bIlH.jpg


O několik málo chvil se otevřely dveře zvenčí, Sinding jen mlčky pozoroval hladinu. Tušil, že u mříží stojí buď stráž, nebo někdo z obyvatelstva a ukazuje na něj prstem. Avšak nic neslyšel, pozvedl hlavu od vody a pohled ho překvapil. Před mřížemi stála neznámá postava v železné zbroji a s rohatou přilbicí na hlavě. Cítil z ní něco neurčitého… něco jedinečného. Vstal ze země, otřel si kapky z těla a přiblížil se k návštěvníkovi…

„Přišel ses kouknout na zrůdu?“
Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:12
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Adrian_S
Část 7. - Přání k nezaplacení

Padla již tma a ze samotské brány vyšel muž v černém hábitu s veselou náladou. Prošel kolem stráží, jež se mu uklonily, a popřály mu šťastnou cestu domů. Pro muže to byl dneska velice dobrý den, splnil své plány a dokonce potěšil i jarlu, která neměla zrovna dobrou náladu. Tiché kroky se nesly po cestě do přístavu, tam si vzal loďku a vyjel s ní do mokřadu na druhé straně řeky…

Po hodině plavby v dálce spatřil svůj domov, chatka uprostřed malého ostrůvku, plných květů smrtniček a rulíků. Než stačil loďku zastavit na břehu, z chatky slyšel neznámý vyděšený hlas, jenž se pokoušel křičet. Ani ji nestačil uvázat ke kůlu, ihned vyběhl z loďky ven ke dveřím a rozrazil je… oči se rozšířily překvapením a zároveň i strachem.

Veškeré stoly a bedny byly poničené, jen pár jich zůstalo netknuto. Krásně zdobené zdi i nábytek lemovala krev lidí, již leželi mrtvě na zemi. A místo poklidného ticha mokřadu a pohledu na čistý domov viděl obrovskou chlupatou stvůru s pařáty, patřící snad obru a tlamou vlka, jež čichala k mrtvolám.

„CO TO, U STENDARRA?!“ pronesl, když spatřil před sebou vlkodlaka.

Bestie si přestala všímat rozsápaných těl, otočila se na příchozího a rychlým krokem se po něm chtěla vrhnout. Ačkoli byl muž velice rozzuřený, v hlavě si zachoval klid a rozvahu, do svých rukou si rychle připravil jakési kouzlo, jež zeleně zářilo. Vypustil jej z rukou, když už se po něm bestie natahovala. Tělo chlupáče se okamžitě zastavilo a na zem spadlo jak zralá švestka, z tlamy bylo slyšet jen rytmické dýchání. Čaroděj nemohl uvěřit, co se to v jeho domě stalo. Měl takové malé tušení, že onen vlkodlak není jen vlkodlak, ale něco více. Každou chvíli čaroval ochromovací kouzlo a doufal, že to vydrží do ranních hodin.

Stačilo hodinu takto čarovat, vlkodlak se začal měnit před očima čaroděje. Chlupy padaly do všech stran, pařáty se měnily opět na krásné lidské ruce a tlama se zmenšovala. Kdo by to řekl, že se do tak odporného zvířete vyvinula krásná mladá dívka, čaroděj jen s otevřenými ústy sledoval proměnu a nevěřícně kroutil hlavou.

„Co to? Jillian? TY?!“ pronášel nešťastně.

Kouzlo za pár vteřin pominulo, děvče se opět mohlo hýbat, divila se, proč leží na zemi nahatá a před ní stojí její otec, lekla se ho.

„Tohle mi vysvětli! Co to má tohle, u bohů, znamenat!“ spustil na ní tvrdě.
„Otče? Co… tady… já… ty?“ rychle se zvedla ze země a snažila se najít nějaké šaty nebo něco, čím by se zahalila, kus krvavé látky jí postačil na zakrytí předností, „Otče, prosím… nech mě to vysvětlit!“
„Ty… a vlkodlak?“ hlasitě se ozýval, „Mluv, než ti něco nehezkého provedu!“

Dcerka si sedla, místo zničené a smutné tváře nahodila opovrhanou a spustila arogantně, „Ty, jakožto nejmocnější mág ze Samoty, si dovoluješ kázat něco o proměnách, když je sám provádíš? To tvé věčně čarování na rostlinách nebo na šutrech… nebo někdy na lidech. A co já? Já jsem svým způsobem taky kouzelník!“
„Ty nemáš tušení, cos to prováděla!“
„Ale mám, otče… mám!“ kývala hlavou, „Mám takovou moc, jakou nemá nikdo jiný!“, otec si sedl na jednu z nerozbitých židlí a zahleděl se do země, ptal se jí, koho to vychoval, „Ty si myslíš, otče, že ze mě bude nějaká pitomá služka? Nebo snad…bardka? Pche! Tohle je můj život!“
„Tvůj život? TVŮJ ŽIVOT? Zabíjet nevinné lidi, jen aby ses najedla?“ křikl na ní zlostně, „Ti muži a ženy, kterés sežrala, měli rodiny! Co teďka budou jejich potomci bez nich dělat?“
„Musí si zvyknout, to už je život…“ chladně se linulo z jejích úst.
„A co řeknou lidé, až se tohle provalí, co? Už to slyším „Podívejte, Jillian Lortová je požíračka lidí a její taťulda Sebastian neschopný idiot! Bacha na ně! Upalme je!“…“ zakroutil nesouhlasně hlavou.
„Jen, ať si to říkaj a přijdou…“ pronášela s dávkou odvahy, „Hircine bude na mé straně…“

Jakmile pronesla poslední větu, Sebastian se vzpamatoval ze šoku a velice rychle se rozhlédl po místnosti. Na jedné ze stále stojících lavic spatřil podivnou ozdobu, která do jejich domu rozhodně nepatřila… Malý buben s vyobrazenou vlčí hlavou. Jillian zpozorovala jeho počínání a okamžitě se po něm vrhnula, tušila, co chce udělat. Naneštěstí pro ni byl její otec na tuhle reakci připravený, v rukou si připravil znovu ochromovací kouzlo, díky němuž spadla na zem jak kus kamene. Ze stolu sebral buben, vyšel ven z chatrče a vyhodil jej daleko do moře, doufajíc, že jej nikdo nenalezne. Poté se vrátil zpátky za dcerou, pohled na mrtvé místo ho více než tížilo, v hlavě přemýšlel, co má udělat, aby napravil místu původní lesk a aby zachránil dceru od hnusného prokletí. Napadla ho jistá myšlenka, ale obával se, že nejspíš nevyjde, v téhle chvíli mohl těžko někomu věřit. Popadl kus lana, odtáhl dívku ke stropnímu trámu a přivázal ji k němu.

„Teď tu pár hodin vydrž, vrátím se s pomocí…“ pronesl k ní a bez rozloučení a úklidu odešel ven, Jillian se nehnutě houpala svázanýma rukama na laně.

Sebastian zamkl za sebou dveře chatky, naskočil na loďku a vyrazil zpátky do samotského přístavu, doufal, že u jarlova dvora najde jistou pomoc. V hlavě mu nastal zmatek, když zapřemýšlel, na koho by se mohl obrátit. Neměl zdaleka tušení, jestli mu vůbec někdo pomůže, jakmile se svěří s něčím tak odporným. Cestou do Modrého paláce přemýšlel nad mnoha proslovy a frázemi, které by dokázaly někoho přesvědčit. Ocitl se před hlavními dveřmi do paláce, všechny nápady a myšlenky byly rázem ta-tam a už nevěděl, co si počine. Jen se pořádně nadechl a vstoupil dovnitř.

Hned zamířil do trůnní místnosti k jarlu, která tam ovšem nebyla a ani nikdo jiný důležitý, mimo hlídkující stráže. Sebastian ztratil dech, ještě na schodišti se rozhodoval o prozrazení tajemství té nejvyšší. Chtěl se otočit zpátky, když náhle z chodby uslyšel známý hlas, jenž mu dodal trochu odvahy…

„Sebastiane? Co tady děláš? Já měla za to, žes odjel domů.“ na chodbě překvapeně postávala dvorní čarodějka Sybille.
„Sybille, ah… potřeboval bych… no…“ neměl tušení, jak začít, ale čarodějka ho pozvala k sobě do komnat, bylo na něm vidět, že mu srdce cosi tíží.

Jaktak k ní kráčel, tušil, že by mu přeci ona mohla pomoct. Požádal ji, aby zamkla za sebou dveře a vyslechla ho, což také učinila.

Poté oba předstoupili doprostřed místnosti, „Tak, co se děje? Ještě ráno jsi byl dobře naladěn a teď, jako by tě vlci pokousali…“
Sebastianovi se naježily chlupy na těle, přirovnání to bylo trefné, „Sybille, mám velký problém a nevím… jestli ti ho můžu říct.“
„Tak mluv, poslouchám tě.“
„Já se obávám, že když ti to řeknu, vypukne panika. A to nechci…“ zahleděl se jí do očí, „Slib mi, že to nepovíš nikomu ve dvoře… že to bude jen mezi námi.“
„Ať je to cokoli, můžeš mi věřit.“ uklidnila ho, z jeho úst vyšlo těžké povzdechnutí.

Čaroděj se jí svěřil s podívanou, kterou zažil doma. Mluvil o dceři nejprve jak o monstru a příšeře, ale poté zmírnil, stále si uvědomoval, že i přes ono prokletí je jeho dcerou, kterou nechtěl ztratit. Sybille byla chvílemi rozporuplná, v hlavě jí proběhlo několik myšlenek a některé odvážné dávala i najevo. Avšak když naléhal, aby nebyla zabita, vztyčila ukazováček a přerušila jeho řeč.

„Možná bych ti mohla pomoci…“ zaběhla do truhlice u postele a cosi tam hledala, poté jen těžce promluvila, „Zatraceně, nemám to tady…“
„Co nemáš?“
„Napadlo mě vyrobit lektvar, který by jí uzdravil, zbavil se té lykantropie, ale nemám tady na to suroviny. Nepředpokládám, že to počká do zítřka, že ne?“
„Máš naprostou pravdu! Nepočká to.“

Sybille se zamyslela, opřela si bradu rukou a přemýšlela, až si luskla prsty a podívala se na čaroděje. Požádala ho, aby s ním odešla do města, přesněji do Angelininých voňavek. Sebastian sice namítal, že teď uprostřed noci budou mít jistě zavřeno, ale byla si jistá, že jim vyhoví. Zeptala se ho, kolik zlata má u sebe, a i když byl čaroděj nevrlý a nepomýšlel, že bude utrácet ze svého, Sybille mu jen lehce prozradila, jestli se neobětuje, prozradí tajemství. Sebastian jen polkl a kývnul hlavou.

„Pojďme!“ pronesla a společným krokem vyšli z paláce ven, na druhý konec města.

Za pár chvil dorazili ke dveřím, jež voněly po různých bylinkách, Sybille na ně silně zabušila a doufala, že někdo přijde otevřít. V zámku se ozýval rachot, dveře otevřela stařenka.

„U všech bohů, kdo to ruší v tuhle dobu?“
„Odpusťte, že vás rušíme, paní Morrardová,“ promluvila čarodějka, „potřebujeme vaši pomoc.“
„Pomoc? Teď? Nevíte, kolik je hodin?“ trochu zlostným hlasem pronášela.
„Jde o neodkladnou záležitost, potřebujeme vaši laboratoř.“ ozval se Sebastian a nabídl jí měšec se zlatem, jejž si chvíli prohlížela a vzápětí i vzala.

Stařenka zavřela za nimi dveře a ptala se jich, co potřebují, Sybille poručila jisté ingredience, které měla naštěstí na skladě a už pro ně upalovala, Sebastian doufal, že její počínání vyjde. Mezitím se čarodějka postavila k laboratoři a připravovala si hmoždíř, několik baněk a kahan. Stará dáma vyšla ze schodiště s plnou nárůčí, vše položila na stůl.

„Tady máte vše, co potřebujete. Nechám vás tu o samotě. Ale chraňte vás bohové, jestli mi tu něco jiného zmizí!“ poté za sebou zavřela dveře a odešla ke krbu.

Sebastian se postavil vedle Sybille, která měla již připravené věci a pustila se do míchání. V hmoždíři nechala rozdrtit několik podivných kořenů společně s lístky modrých květů. Do baňky vytlačila z podivného kořene tekutinu, jenž se držela na dně tak pevně, až povolila jen díky zahřívání. Všechny tři ingredience smíchala v baňce a nechala ohřívat. Jaká podívaná pro muže, když si Sybille vyhrnula rukáv hábitu a nožem, jež očišťovala kořen od špíny, se řízla do ruky a nechala nakapat trochu krve. V hlavě měl spoustu otázek, ale něco mu říkalo, ať se raději neptá, jen by jí rušil. Poodešel k pultu, pochodoval z jedné strany na druhou s opřenou bradou a doufal, že její lektvar vyjde. Po pár minutách přelila směs do prázdné lahvičky a zazátkovala. Už to vypadalo, že je dílo dokonáno, ale čarodějka dál pokračovala a požádala ho ještě o strpení.

Hodinu strávili společně v laboratoři, dokud Sybille konečně nepronesla, „Hotovo!“, Sebastian celý zvědav předstoupil před ní a zadíval se na lahvičky, jedna v zeleném nádechu, druhá v červeném.

„Tohle by mělo zabrat, jestliže ne… Arkay jí pomož.“ promluvila na začátek své řeči, „V téhle červené lahvičce je lék na lykantropii. Mělo by to u ní přestat účinkovat do několika dnů.“ čaroděj celý nadšený, zlost a zuřivost z dceřiny proměny byla rázem pryč, „Ale kdyby to nevyšlo, použij tuto zelenou lahvičku. Je to ochromovací jed. Trvá velmi dlouho, takže…“
„Rozumím… Doufám, že nebudu muset použít ten jed.“ přiznal se muž, „Já… nevím, jak ti mám poděkovat, Sybille.“
„Neděkuj mi, ještě není po všem. Poděkovat mi můžeš, až mi oznámíš úspěch.“ chladně se z ní vynořilo.

Čaroděj popadl obě lahvičky a bez rozloučení se vydal zpátky domů, stále doufal, že dcera bude doma. Lahvičky cestou k loďce cinkaly a Sebastian se nemohl dočkat výsledku, věřil, že jistě její lék zabere a jeho největší starost zmizí. V přístavu nasedl na loďku a vyrazil směrem k močálu, cesta mu trvala podstatně krátce než kdykoli jindy. U dveří svého domu chvíli naslouchal, jestli tam někdo je. Otevřel dveře a jak se mu ulevilo, když spatřil stále svázanou dceru ke stropnímu trámu, jež na něj házela vražedný pohled.

„Jsi vzhůru, to je dobře!“
„Rozvaž mě, otče!“
„Nejdřív jedno po druhém…“ přišel k ní blíž a před ústa natáhl červenou lahvičku, „Tohle vypij!“
„Nic nebudu pít!“ křikla zlostně.
„DĚLEJ! Nebo tě nerozvážu!“ s dávkou zuřivostí pronášel a vyčkával trpělivě, až si sama vezme lahvičku do úst.

Jillian se však místo toho kroutila a snažila se mu shodit lektvar z rukou na zem. Jeho trpělivost jistě přetékala, stál u ní několik desítek minut, dokonce si i přitáhl židli a jen tak vyčkával, až si o ní sama požádá, ale marně. Náhle vstal ze židle, přišel k ní blíž, a i když se pořádně bránila, chytl její tvář, díky bolestivému chvatu jí otevřel ústa a veškerou tekutinu v lahvi do ní nalil. Nebylo mu zrovna nejlépe, když si uvědomil, že ubližuje vlastní dceři, ale nic jiného mu nezbývalo. Chvílemi se dávila a nechtěla polknout, naštěstí se to povedlo a on si mohl konečně oddechnout.

„Hodná holka…“ tiše se ozval, natáhl ruce k uzlu, který rozvazoval.

Jillian po rozvázání spadla bezvládně na zem, nemohla se pohnout a byla nesmírně unavená. Čaroděj jí odtáhnul k posteli a doufal, že se z toho za několik dní dostane, tak jak to řekla Sybille. Dcerka neustále mluvila cosi potichu, její hlava létala z jedné strany na druhou a nemohla si ani pořádně vybavit, kde se vlastně nachází, Sebastian jí uklidňoval, že bude vše v pořádku. Nakonec po chvíli bloumání usnula a on si mohl oddechnout, že se mu podařilo do ní dostat namíchanou směs. Usadil se na židli a hleděl na ní, dokud také neusnul…

Mnoho dní strávil v mokřadech, nevyjížděl do Samoty, jen se zdržoval v okolí svého domu a sbíral močálové květy, jichž bylo okolo požehnaně. V chatce neustále posedával na židli a sledoval uzdravování, které se však nekonalo. Místo zlepšení propadala do křečí, křičela, jako by byla pod ní zapálená hranice a ani své oči nemohla otevřít. Čím více čekal na zázrak, tím více byl zklamaný a nechápal, proč lék nefunguje. Nechtěl připustit, že bude muset kvůli své proměně zaplatit životem. Přistoupil k posteli, nad jejím tělem vytáhl druhou lahvičku a do úst jí vše nalil, dcerka okamžitě ztuhla. Smutný a zoufalý vyšel z domu ven, zamkl za sebou a odplul do města.

Ačkoli dvorní čarodějka pro něj udělala, co mohla, nechtěl jí podat hlášení, místo toho po příjezdu do přístavu zamířil rovnou do krčmy, pomoc vyhledával na dně korbele, utápěn ve vlastních slzách. Nadšená atmosféra ho vůbec netěšila, spíše ho naopak tížila, když viděl veselé tváře měšťanů, jak skotačí kolem sebe a baví se na účet života, zatímco on musel trpět kvůli nedomyšlené dceřině touze.

„Vypadáte nějak nešťastně, čaroději…“ ozval se krčmář, když se zahleděl do Sebastianovy tváře.
„To jsem… Proč si myslíte, že bych měl být šťastný, když vše, co jsem měl rád… už není takový, jaký mělo být?“
„Tak s vašimi kouzly by se to nechalo zlepšit, ne?“
„Pche, kouzla.“ odvětil a napil se, „Všichni si myslí, že kouzla vyřeší všechno… Chtěl bych vědět, kdo na takovou myšlenku přišel…“
Krčmář na něj hleděl jak na podivína, od tak moudrého muže nečekal taková slova, „Co vás trápí? Možná bych mohl pomoci.“

Jeho nabídka čaroděje natolik rozesmála, že jen mával rukou, aby ho nechal v klidu, tou samou rukou se snažil držet hlavu nad stolem. Jen stručně odvětil, že on mu těžko pomůže, leda tak, kdyby uměl plnit přání.

„Přání?“ zeptal se ho tiše, čaroděj ho téměř nevnímal, ale všiml si, jak mu hospodský ukazuje, aby se nahnul blíže, „No, o něčem bych věděl… jen si potřebuji rozpomenout…“ a natahoval k němu ruku, čaroděj pochopil, co po něm chce.

Z kapsy hábitu vytáhnul několik zlatek a položil do dlaně, krčmář se usmál, „Ale nechte si to pro sebe! Ode mě to nemáte!“ čaroděj kývnul hlavou, „Několik poutníků z východu se chlubilo, že jim jedna daedra splnila jakékoli přání… Nemám tušení, jak se jmenuje, ale prý se nachází v průsmyku u Haemarovy hanby.“
„Haemarova hanba?“ obočí čaroděje vzrostlo vysoko, sám se divil, že někde něco takového existuje.
„Prý tam. Zkuste to, třeba budete mít štěstí…“

Na stole nechal celý měšec zlata, požádal krčmáře o plnou tornu jídla. Jakmile mu jí naplnil vším možným jídlem, bez rozloučení a poděkování vyrazil z města ven, na místo, kterému moc nevěřil, ale přeci bylo jeho jedinou šancí.

„Kam to bude, čaroději?“ zeptal se kočí Sebastiana, jenž se mu dech ozýval kdesi za zády.
Naskočil na vůz, pár zlatek položil vedle jezdce a chladně požádal, „Do Ivarova Dvora!“.

Kobyla před odjezdem párkrát klepla kopyty do země a povoz se dal do pohybu. V čarodějově mysli se odehrávaly různé scénáře, co podnikne, až bude u oné daedry a o co by ho měla požádat. Nakonec si uvědomil, že vlastně ani neví, jak vypadá…

Téhož dne, pozdě večer, dorazil povoz do vesnice v Průrvě, Sebastian seskočil na zem před hostincem a svou tornu hodil na záda. Než se stačil jezdec otočit s povozem, rychle se ho zeptal, jestli nemá nějaké informace o daedře, plnící přání. Ačkoli se mu to zdálo nepravděpodobné, kočí mu jen prozradil, aby si dával pozor, co po ní chce. Hledat by jej měl v průsmyku, v jedné z jeskyní. Sebastian mu hodil poslední zlatku do rukou a vydal se na cestu přes kamenný mostek, kamsi do podzimního lesa.

Ve tmavém lese se zjevila modro-bílá záře, ke které se zvěř neodvažovala přiblížit. Pod touto září kráčel nic netušící a obávající se čaroděj, mířící kamsi do hor. Po několika mílích narazil na opuštěnou chatku, kolem které pobíhalo několik vlků, avšak ani jeden si ho nevšímal. Sebastian přidal do kroku, za chvíli místo šustění listí pod sebou uslyšel křupání sněhu a našlapování kamene. Vítr z hor se do něj opíral, jako by ho nechtěl pustit ke svému cíli. Přesto se čaroděj nedal a vytrvale pokračoval vzhůru po cestě, jež se ztrácela v bělobě.

Kroky se zastavily v jedné zatáčce uprostřed průsmyku, před čarodějem se objevil vchod do hory, vedoucí kamsi. V duchu prohlásil, že nejspíš je na místě, protože neměl tušení, co ho čeká a zda ho někdo neposlal sem zbytečně, vyčaroval na sebe magickou kůži a sáh od sebe vyvolal ohnivého elementála, jenž mu svítil na cestu. Do rukou si připravil útočná kouzla, svého vyvolaného požádal, aby šel pomalu před ním. Atronach ho poslechl, pomalým tempem zašel do jeskyně, Sebastian jen polknul a doufal, že jeho kroky budou na správném místě. Tělo se vydalo vstříc hoře…

„Áh, ti lidé jsou tak směšní! Vidíš to, Barbasi? Mají tak jednoduchá přání, že by si je dokázali sami zařídit, ale oni NÉ, že chtějí MOU pomoc… Chápeš to, pse?“
„Možná pro tebe jsou jednoduchá, ale kdybys byl v jejich kůži, pocítil bys, jak je to moc trápí…“
„KŮŽE! To je ono! Příště tohle budu muset po nich chtít! Hodnej pejsek!“
„Hmm… Chtít kůži farmářů jen kvůli tomu, aby měli lepší úrodu… To mi nějak hlava nebere.“ ozval se Barbas a párkrát zaštěkal.
„A v tom je ten vtip! Proč mít lepší úrodu, když je vlastní kůže důležitější? Brambora mi těžko nahradí… srdce.“

Podivný rozhovor se nesl v místnosti, kde uprostřed byla vztyčena socha postavy, držící v jedné ruce masku a ve druhé hladí psa. Kromě několika obětin, ležících v miskách před sochami, nebyla nijak zdobena. Smrad a zkažený vzduch lemoval zdi, nakonec lemoval i jistého čaroděje a jeho doprovod. Pohled na sochu ho překvapil, ústa zůstala otevřená.


http://imgur.com/qab3w2B.jpg


„Áh, další smrtelník, žádající si jisté přání! Vítej!“ ozval se hlas ze sochy, Sebastian se lekl, „Ale, no tak, bát se pouhopouhého hlasu není třeba. Nebo že by tu stál… hehe, strašpytel?“
„Kdo to ke mně mluví? Je tu někdo?“ zvolal na hlas, mezitím se atronach rozplynul.
„Ano, mluvím k tobě, človíčku! A měl by ses mi klanit, když jsi přišel ty za mnou… a ne já za tebou!“
„Stačilo ho normálně uvítat, nemuselo to být zrovna takové…“ ozval se druhý podobný hlas, Sebastian se zahleděl na sochy a vůbec netušil, kdo to s kým mluví.
„Mluvíš se mnou, človíčku!“ ozvalo se nahlas, „Já jsem Clavicus Ničemný, daedrický pán přání a tužeb! Jestli máš něco na srdci, po čem prahneš, jsem schopný ti to zajistit. Ovšem, za malou cenu…“
„Takže ty jsi ta daedra, o které všichni…“
„Ano, ano… Jasně, můžem tu debatovat o mé věčné existenci, zatímco tvoje se pomalu blíží ke konci!“ vysmál se mu Clavicus.
„Páníček ti chtěl jen říct, abys neplýtval časem. My ho máme dostatek, ale ty moc ne…“ Clavicus se opět ozval, tentokrát okřikl lehce svého čtyřnohého služebníka.
„Tak, když už jsme se představili, co takhle nám říct své jméno… a co máš na srdci?“ zeptala se ho daedra, čaroděj chvíli mlčel, představil se a zmaten hledal nějaká slova pro vytvoření otázky.
„Jestli jsi tak mocný, Clavicusi… Potřebuji zbavit se prokletí mé dcery.“
„Prokletí?“ otázala se daedra.
„Má dcera je vlkodlak. Snažil jsem se jí vyléčit, ale nezabralo to. A mnozí touží po její smrti, ale já nechci, aby umřela. Jsem již zoufalý… Prosím, pomoz mi!“
Daedra se chvíli neozývala, až po několika vteřinách, když Barbas zaštěkal, „Áha… Takže tady chtěl být někdo Hircinovým služebníkem! A zdá se, že stvořitel chce, aby se z lovce stala kořist… Pěkné!“
„Pomůžeš mi teda?“ zeptal se jí ještě jednou.
„Ááno, pomůžu! Boj proti daedrám jsem už dlouho nedělal a tohle bude velmi zajímavé, takže nebudu za to nic chtít.“ poté se chvíli odmlčel, „Svůj lék najdeš v truhlici, tady nad schodištěm. Vem si jej a…“ zasmál se pořádně, „… vyléč svou prokletou dcerku!!“
„Lék? Tak… dobrá…“ nechápavě souhlasil a stále postával před sochou, cítil, že daedra ještě nedomluvila.
„Neboj se, použij ten lék na svou dceru v plné síle. Neumře, za to ti ručím!“
„Páníčku, ale…“
„TICHO, PSE!“ okřikl jej znova, hlas opět mířil na čaroděje, „Až dokončíš léčbu, ten lék bych chtěl zpátky. Rozumíš?“
„To je vše? Nic víc?“ zeptal se nejistě Sebastian.

Jen, co pronesl svá slova, se z ničeho nic socha psa zmenšovala až do životní velikosti zvířete, během vteřiny kámen z povrchu zmizel a před čarodějem postával severský čtyřnohý přítel, jenž vrtěl ocasem sem a tam a párkrát zaštěkal.

„Fascinující, jak si všichni smrtelníci myslí, že daedry chtějí jen složité věci…“ sarkasticky pronesl po celé místnosti, „Ano, to je všechno! Můj služebník Barbas ti bude dělat doprovod. Chci se opravdu ujistit… že ten lék ti opravdu pomůže. Pak se vrať se s Barbasem zpátky, rozumíš?“ Sebastian jen kývnul souhlasně hlavou, „Dobrá tedy… Můžeš odejít!“

Sebastian se uklonil a poděkoval mu za pomoc, vydal se po schodech za sochu, kde ve sněhu postávala velká dřevěná truhlice. Barbas ke kouzelníku přiběhl v tu chvíli a zafuněl, znělo to jak prosba, aby truhlu neotevíral. Muž ji ale otevřel, jeho oči se zděsily a nemohly pochopit, co to má znamenat…

„Sekeru?“ otočil zrak na psa.
„Je to jediný lék, kterým se dá tvá dcerka zachránit!“ prohlásil pes, druhá věc, kterou čaroděj nemohl pochopit, „Musíš ji na ní použít. Pokud je mi známo, Clavicus tuhle věc zná a ví moc dobře, co dokáže.“
„Já ji ale nechci zabít! U Stendarra, kolikrát mám to říkat…“
„Hej, hej! Čaroději, nerozčiluj se!“ okřiklo ho zvíře, „Můj páníček by ti ji nedal jen tak pro nic za nic, kdyby k tomu neměl důvod. Teď je ten důvod. Ber, dokud můžeš!“

Sebastian vzal z truhly velkou obouruční sekeru, jenž byla sice zdobena překrásně, ale ruka ji sotva uzvedla. Byla více než masivní a v pažích cítil neznámou mocnou sílu, jež se mu dostávala do celého těla. Stále měl své vědomí, než vyšli ven z jeskyně, prohlásil, že ji nepoužije, na to mu pes jen odvětil, že mu nic jiného nezbude a udělá to. Malou chodbou vyšli ven ze síně…

Protože již neměl čaroděj žádné peníze na útratu, musel se vydat domů pěšky. Za doprovodu psa kráčel po stezce na sever. Několik dnů mu trvalo, než přešel zasněžené hory, zelené lesy, bohaté a barevné pláně, až se konečně dostal do své krajiny, do močálů. Veškeré zásoby, které si vzal ze Samoty, byly již pryč. Byl vysílený a unavený z nošení tak těžké sekery na zádech. Barbas vedle něj kráčel spokojeně a cestou mu vykládal, jak by měl onen lék použít. I když se to Sebastianovi nezdálo, díky oslabené mysli si přiznal, že jistě ta sekera má jen nějaký zastrašovací efekt, že bohatě postačí ukázat ostří nebo v tom nejhorším, říznout na méně důležité místo na těle.

V dáli byla vidět jeho chatka, jaká radost, když se brodil skrze močál a čím dál více se blížil ke dveřím svého domu. Pár sáhů před dveřmi se Barbas zastavil a ani se nehnul, čaroděje to překvapilo.

„Ty se nejdeš podívat na účinek léku?“
„Ne, protože vím, jak to dopadne. Ale musím tě varovat, až vstoupíš dovnitř, musíš ji ihned použít…“
„Proč?“
Barbas zaštěkal, „Protože jinak zemřeš!“

Sebastian na něj mávl rukou, myslel si, že jen lže a v hlavě měl svůj jistý plán. Sotva otevřel dveře, cítil, že se něco změnilo. V chatce byla tma, okna zabedněná a veškerý interiér, který nebyl dříve zdemolován, byl polorozpadlý. Klece, ve kterých se chovala drůbež či pokusná zvířata, byla naházena na jedné straně místnosti. Po celé podlaze tančila krev z neznámých obětí, ve tmě bylo slyšet jen jakési vydechování. Zavřel za sebou dveře, venku Barbas ještě jednou zaštěkal a čaroděj v oné chvíli vyčaroval magické světlo.

Tělo ihned zkamenělo a zároveň se vyděsilo, před ním stál vlkodlak, požírající právě neznámou oběť. Zvíře se rychle otočilo, v mžiku se pařáty ohánělo kolem sebe. Jedna rána poslala čaroděje na druhou stranu místnosti, kde tvrdě narazil na stěnu, Sebastian nemohl uvěřit, co se to před ním odehrálo. Barbas venku štěkal jak pominutý, věděl, že nemůže nijak pomoct a tak se tam posadil na místě a hleděl na dveře, zda se neotevřou. V místnosti se kromě strachu ozval i děsivý řev lykantropa, čaroděj si zakryl uši a dělal, že není v místnosti, ale moc mu to nepomohlo. Chlupáč kráčel k němu pomalu, ale jistě, muž si rychle v rukách vytvořil ochromující kouli a vypustil na něj, ale bez účinku. Než se přímo k němu dostalo zvíře, zkusil ještě pustit pár blesků, ale zvíře jako by nic necítil. Teď už byl u něj natolik blízko, že Sebastianovi mnoho nezbývalo. Vlkodlak se natáhl svými pařáty a na poslední chvíli se čaroděj vyhnul smrtícím drápům, jež se zarazily do dřevěné stěny. Uskočil do strany a došlo mu, že kouzla nebudou fungovat. Na zádech měl stále onu mocnou zbraň, vytáhl jí a doufal, že ona moc bude užitečná. Jen si jí dal do ruky a lehce se otočil, zbraň ho myšlenkou ovládla a bez slitování se vrhla po vlkodlakovi. Stačila jediná rána do zadní části krku, a chlupáč padl k zemi…

Nikdo nečekal tak rychlý boj, čaroděj doufal, že ho pouze omráčil, avšak po pár vteřinách započala změna lykantropa do lidské podoby. Když viděl, jak sekera tančí na krku jeho dceři a barví se rudě, pustil se zbraně a rozbrečel. Přesně tohohle se nechtěl dopustit… ale stalo se. Sedl si nad jejím tělem a nechával své oči pracovat, venku Barbas stále koukal na dveře a během toho si lehl. Smutně zafuněl…

Za několik minut se dveře chatky otevřely, Sebastian vyšel i s mrtvolou ven a hodil ji do loďky. Poté se podíval na psa, pak zpátky na loďku a zatlačil do ní.

„Kam pluješ?“ zeptal se pes, ovšem odpověď se nedozvěděl.

Chvíli ho sledoval, s loďkou vyplul na moře, někde v divokých vlnách Sebastian zastavil a svou mrtvou dceru vyhodil do moře. Těžko se s ní loučil, ale už nemohl nic udělat. Byl obelhán, takovou zradu nečekal a i tak se chtěl rozhodnout s navrácením majetku. Připlul zpátky, Barbas očekával jeho reakci.

„Vyřiď té daedře, že mu lék nevrátím! To, co mi způsobila, si nezaslouží zůstat v našem světě. Postarám se, aby už jej nikdo nepoužil!“
„Moudré rozhodnutí…“ překvapeně se ozval pes, „Být na tvém místě, taky bych to tak udělal. Je to příliš mocný artefakt. Nebezpečný v mocných rukách… obzvlášť mého páníčka.“

Sebastian odešel do chatky, sekeru nesl na zádech a zamkl za sebou dveře. Zbraň pak hodil do loďky a znova se ohlédl na psa, jenž mu skočil do loďky. Ale čaroděj ho bez milosti odehnal, Barbas dodal lehce ironickou poznámku a zeptal se ho, kde bude trávit svůj čas.

„Tam, kde mě nikdy nenajde… Ledaže by věděl, kde se nachází Ojínělá nora…“ bez jakýchkoliv emocí naskočil na loďku a vyrazil na moře, Barbas párkrát štěknul na odjíždějícího, který se brzy v mlze ztratil…

O několik hodin později se daedrický pes dostal zpět do jeskyně svého pána, který se těšil na jeho navrácený dar.

„Áh, můj pes se vrátil… Ale kde je lék? Copak si mu nakukal, Barbásku? No? Copak, ty čokle?!“
„Nic! On se tak sám rozhodl…“ přiznal se, „A udělal dobře, že ti tu věc nevrátil.“ zaštěkal.
„Zase si troufáš rozhodovat, co je dobré a špatné pro mě? MĚ?“ ozval se naštvaně Clavicus, „Jsi špatný pes…“
„Jak bych mohl být špatný, když jsem s tebou neustále? Poradil jsem snad někdy někomu špatně?“
„Pamatuješ si na Umbru z Cyrodiilu?“ zeptal se psa vyzývavě, „No? A jak to dopadlo?“
„To my dva ovšem víme, jak to dopadlo. Ale tenhle smrtelník byl opravdu zoufalý. Proč jsi mu neřekl, že měl do toho svého lektvaru přidat ještě její krev?“
„A proč bych to měl říkat? Aspoň byla nějaká zábava…“
„No, zrovna dvakrát chytrá nebyla…“ po pronesení Barbasovi řeči a několika zaštěkání se Clavicus velice rozčílil.
„Právě mi došla trpělivost, ČOKLE! Neustále si děláš, co chceš, neposloucháš páníčka… Víš co? Zmizni mi z očí! Budu si vládnout sám, i bez tvé pomoci!“
„To ne… TO NÉ!“ znova zaštěkal pes.
„Ále ano, je rozhodnuto! Mazej z téhle jeskyně pryč, nebo tě proměním v něco nehezkého!“
Barbas smutně zakňučel, vyběhl schody a než vyšel z jeskyně, otočil se na sochu a naposled se zeptal, „A co když bych našel někoho, kdo by náš spor urovnal? Mohl bych se vrátit?“
„Pche! Snad nechceš jít pro Sheogoratha… I když… to by bylo taky zajímavé…“ uznal návrh, „Fajn, klidně najdi někoho, kdo by nás mohl urovnat zpátky… Do té doby, zmizni!“

Pes vyběhl z jeskyně ven, protože neměl tušení, kde by našel toho správného člověka, vydal se na sever od průsmyku. Dlouho putoval sám, na nebi se objevily dešťové mraky a několik blesků vyletělo z nich. Barbas byl trochu nešťastný, celou cestu na nikoho nenarazil, až na jedné křižovatce spatřil muže, jenž si nesl na zádech velký vak. Radostí zaštěkal, muž se otočil a usmál se. Barbas k němu přiběhl celý natěšen a doufajíc, že je pravá osoba…

„Ale, copak copak? Co ty tady děláš uprostřed lesů tak sám?“ zeptal se psa muž a hladil ho po srsti, „Ty jseš ale mokrej… Pojď se mnou, pejsku, má kovárna je horká a není daleko…“
Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:11
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Adrian_S
Část 8. - Stíny a mráz

Riftenský les bujel v oranžových barvách, když Slunce nad ním proletělo. Paprsky tančily na lístkách stromu, jež vytvářely malé stíny na cestách. Však tyto paprsky také dopadaly k jedné z tajemných jeskyní, hnedka za městem. Nikdo z obyvatelstva neměl tušení, že se v kameni nacházejí dveře, kamsi do nitra malé hory…

Ze dveří vyšla trojice po obličej zahalených lidí, jejich obleky a pláště jako by byly vykovány z oněch stínů na cestách. Do očí nebylo žádnému z nich vidět, přesto ona trojice měla dokonalý výhled před sebe. Poslední z trojice zatáhl za skrytý mechanismus v mechu a ze země vyjel obrovský kámen, jenž schoval za svá záda dveře do nitra hory. První vycházející poodešli stranou a otočili se na sebe.

„Takže, úkoly zněly jasně… Já jedu do Větrného Žlebu, takovoudle příležitost už nikdy nebudu mít! Jedeš se mnou, Galle?“
„Hmmm? Ne, ještě ne… Musím si tu ještě vyřídit něco ve městě.“ odvětila mu o něco menší druhá postava, „Jeď napřed, za pár hodin se tam uvidíme.“
„Dobrá, tedy…“ pronesla první, „Tak teda za chvilku ve Větrném Žlebu!“ prohlásila nahlas a učinila pár kroků kupředu, mezitím se k druhému zakrytému muži přiblížila třetí postava.
„Karlio, potřeboval bych s tebou mluvit. Měla bys chvilku?“
„Jistě, Galle. Co potřebuješ?“ zespod tmavé masky se ozval krásný ženský hlas.

Než první zakrytý muž naskočil na svého koně, zaslechl za sebou hlasy a prosbu o důvěrné vyslyšení. Něco se mu na tom nezdálo, věděl, že když neodjede, ti dva si to důležité nepoví. V hlavě měl plno pochybností a nesrovnalostí, co mělo toto znamenat. Naskočil na koně a vyrazil pryč, ovšem ne daleko. Oba zahalení, již zůstali konečně o samotě, si sundali masky a mohli se podívat konečně do svých pravých tváří. Starší Bretonec hleděl do tváře tak krásné Dunmerky, jako by právě dospěla.

„Rád bych se ti chtěl přiznat, Karlio.“
„Povídej, Galle. Co máš na srdci?“ zeptala se ho nejistě.
„Huh… Podívej, jsme zloději. Oba dva. Správný zloděj má být nejen rychlý a nenápadný také schopný improvizovat v každé situaci…“
„Ale… Vždyť jsem dělala vždy to, cos chtěl! Já… nechápu tě…“ zmateně, až s lehce rozčileným hlasem se ozvala, ale opět jí skočil do řeči.
„Tady nejde teď o tebe…“ zastavil jí zcela, „Ale o mně…“
Karliah znejistěla nad jeho slovy, ale pokračoval, „Jsme Slavíci, ti nejlepší zloději z nejlepších. Naučil jsem tě všemu, co by měl pravý zloděj umět, jak se dostat ze svízelných situací, jak každého obalamutit a jak využít slabost toho druhého…“ zakroutil hlavou, „Ale… když jsem v tvé přítomnosti…“
„Galle?“
Gallus hluboce vydechnul, „Huh, je mi zkrátka s tebou dobře. Já si prvně myslel, že je to jen jako otcovská láska, jako bych měl dceru, tebe… Ale…“

Než stačil úplně dovysvětlit, chytil elfku za ruce a zahleděl se do velkých purpurových očí, jimiž ho hypnotizovala. Gallus se přiznal, že s ní je neostražitý a místo, aby se věnoval cechovním povinnostem, myslel jen na ni. Než stačila něco udělat, doslechla se slova, jež jí vyrazila dech…

„Miluji tě, Karlio!“

Její ústa zůstala otevřená dlouho dokořán, slova se z jazyka vytratila a sama nevěděla, jak má zareagovat. Když si po chvilce uvědomila, že to samé k němu cítí i ona. I ona si nepřipadala jen jako dcera v otcově náruči. Vždy se k němu zachovala správně, vždy jí kryl záda a naopak mu děkovala za bohatě nabyté zkušenosti…

Po chvíli mlčení se oba na sebe usmáli… a políbili se. Jak krásný moment prožívali, ovšem jen jedna osoba si onu chvilku neužívala. Stále zahalený muž, jenž seděl na koni a sledoval dvojici od menhiru, jenž trčel na střeše kopce. V žilách se mu vařila krev a nemohl uvěřit, jak si ti dva užívají svou chvilku. Po řadě polibků se objali a následně lehce odtrhnuli, stále však s úsměvem na rtech.

„Jsi takový můj „Malý slavík“…“ s velkou tváří na ní hleděl a hladil po líci, dotek zloděje se jí líbil a neskutečně jí lichotil.

Zloděj na koni byl plný hněvu, v mysli se mu ocitla nenávist a žárlivost. Zlostně trhnul otěži koně a vyjel tiše kamsi do přírody. Jakmile se od nich potají vzdálil dost daleko, kopnul do koně, aby přidal na rychlosti a skrze podzimní přírodu uháněl jak o život.

„Já, nevím, co mám na to říct, Galle. Já…“ Gallus povolil objetí a poplácal ji po rameni.
„Musím už jet, Mercer nerad čeká…“ stále s úsměvem na ní vzhlížel, „Jsi první, ke komu něco takové cítím. Věřím, že až se vrátím z výpravy, vyjádříme si svou náklonnost mnohem elegantněji…“

Karliah ho políbila na tvář a popřála mu hodně štěstí, Gallus zamířil své nohy kamsi do přírody, kde postával jeho kůň, Dunmerka v mysli byla šťastná, ale zároveň měla obavu, že tento vztah dlouho nevydrží. Po několika minutách čekání, když jí milenec zmizel z očí, vyrazila taktéž na svou dalekou cestu, na Samotu. Její hbité prsty již chtěly háčkovat dvorské zámky truhlic a beden. Za pár okamžiků taktéž popohnala svého koně a vyjela vstříc svému osudu…

Kdesi v tajemné jeskyni, kde se ani stín neukryje, trčel uprostřed tmavé kamenné místnosti se třemi barevnými portály, podivný předmět v zámku, jenž otevíral sféru Zapomnění. Mocné oči, jež byly zavřené, nehlídaly onen podivný předmět… klíč ke sféře, o které si mohli smrtelníci jen nechat zdát. Ze zámku trčela jen světle tyrkysová hlavice, jež jasně zářila.


http://imgur.com/G9PKV4Z.jpg


Lehké neslyšitelné kroky se plížily k zámku, rukavice neznámého člověka chmátla po hlavici a lehce jej vytáhla. Nádherné umění, jež předčilo snad i samotnou dwemerskou výrobu… Avšak po vyjmutí neporušeného klíče ze sféry se otevřely oči, ale nikoho nespatřily. Zámek zůstal prázdný, po klíči ani památky. Neznámý zahalený zloděj utíkal skrze temné chodby jeskyně, až konečně vyběhl ven i s oním unikátem v ruce. Nemohl uvěřit, že jej opravdu drží v rukách a nic se mu nestalo. Dveře hrobky se kouzlem zamkly a nešly již otevřít, zloděj se nahlas vysmál, že na něj nikdo nemá. Však nevěděl, že touto řečí způsobí v budoucnu možnou zkázu svých přátel. Chamtivost, zlost a nedůvěra ho připravila o možné přátele, ale nad tím se teďka netrápil. S pokladem uháněl kamsi na sever, cestou na koni cítil, jak se pod ním země lehce třese…

Uplynulo několik dní, Karliah se objevila v bráně Riftenu a lehkým krokem kráčela do tajného vstupu svého spolku. Jaké překvapení se jí dostalo do očí, když spatřila skupinku strážců, jak násilně táhnou za sebou trojici zlodějů s plnými kapsami. Chytla se za hlavu, lehká bolest se ve spáncích ozvala. Tušila, že se něco špatného stalo…

„Na tebe taky dojde řada, zlodějko!“ ozvala se stráž, která kolem jí prošla a směřovala k tržnici, „Tu tvoji zbroj známe, je z cechu. Zatím ses ještě neprovinila, ale až se tak stane, nebudem tě šetřit!“

Dunmerka nechápala, co se to stalo, ve tvářích odvedených spolu-rabiátů poznala jednoho muže, přítele, se kterým si často rozuměla a učila ho zlodějským technikám. Na vysvětlování okolí a přemýšlení neměla čas, vydala se rychle k tajnému vchodu na základnu, aby zjistila, co se to děje.

O několik hodin později dorazil do nádrže pod městem i Gallus Desidenius, cechmistr zlodějů, uznávaný vůdce… a milenec Dunmerky Karliah. Jen slezl žebřík, vedoucí na povrch, nemohl pochopit, proč je všude takový rozruch. Mnoho ostatních zlodějů se mezi sebou hádalo, jiní si jen opírali ruce o čela a posedávali smutně na lavicích. Došel ke svému stolu, ani si nestačil sednout, za jeho zády se objevila milenka…

„Konečně jsi dorazil!“
Gallus se zahleděl na ní a poté i na celý cech v rozruchu, „Co se stalo, Karlio? Proč tak všichni vyvádějí?“
„Já, nevím…“ začala žena, „Jsem stejně zmatená jako ty. Ptala jsem se několika lidí, proč se hádají… Ale…“ náhle ztratila řeč, však brzy našla slova, „Někteří mi řekli, že se z loupežných výprav vrátili bez kořisti… Někteří prý zemřeli nebo byli uvězněni!“
„Co to, u stínů?“ proklel Gallus.
„Když jsem dorazila do města, viděla jsem stráž, jak odvádějí tři naše muže! Mezi nimi byl i Molgrom!“
Gallus se zamyslel, „Dojdi mi prosím tě pro Delvina a Vex. Potřebuji s nima mluvit!“
„Možná, Galle,“ přiznala, „by nebylo na škodě nějak uklidnit cech…“

Gallus jí dal za pravdu, poděkoval jí za podporu a rychle svolal všechny v nádrži, aby přišli doprostřed a vyslechli si ho. Mezitím Dunmerka došla pro dva nováčky, již si právě chladili hrdla alkoholem ve vedlejší místnosti. Cech se na moment uklidnil, zhruba čtyři desítky zlodějů netrpělivě postávalo na místě a poslouchali uklidňující slova svého mistra, jenž věřil, že dnes mají zkrátka smolný den. Ujišťoval je, že zítra bude mnohem líp. S rozporuplnými slovy se ozývali ostatní, nechápali, kde mohl brát takový optimismus. Většina lapků si stěžovalo, že se jim nepovedlo obrat ani žebráka ve městě. Gallus sám nevěděl, co jim má na toto odpovědět, naštěstí, než stačil něco říct, ozvala se Karliah s myšlenkou, aby již dneska nevycházeli ze základny a dali si odpočinek, její myšlenku vůdce podpořil.

Shromáždění se obávaně rozešlo do různých zákoutí základny, k vůdci přišla trojice zlodějů, blonďatá štíhlá Vex, plešatý hromotluk Delvin a Dunmerka Karliah. Chtěli si vyslechnout od mistra, co má na srdci. Gallus nečekal a požádal je, aby se ještě dneska pokusili pokročit ve svých rozdělaných plánech, i když ostatním společníkům řekl něco jiného. Nehodlal ponechat cech bez přísunu zlata. Oba nováčci se na sebe zahleděli a ujistili ho, že se pokusí udělat, co bude v jejich silách. Jakmile odešli, přistoupila k němu Dunmerka s velkými oči a břemenem na srdci…

„Ráda bych otevřela pokladnici, jestli je tam všechno. Jestli náhodou…“
„Vím, co máš na mysli… Zkusíme to…“ pronesl vůdce a ze svého obleku si vytáhnul klíč k pokladnici, to samé provedla i Karliah.

Oba klíče zapadly do zámků, ozvalo se cvaknutí a dveře se otevřely. Truhlice a vázy byly plné šperků a drahokamů, zlato se třpytilo jak při východu Slunce a lesk se odrážel od stěn jak zrcadlo. Oba si oddechli, že vše je na stejném místě a nic nechybí. Přesto se jí však něco nezdálo…

„Když jsem byla v Samotě, cítila jsem lehké chvění v zemi… Cítils to taky?“
„Ano, ano, cítil…“ přiznal, „Ale nevím, co to bylo…“
„Doufejme, že tohle byl zkrátka jen smolný den. Nic víc.“ otočila se na jeho tvář, „Huh, pamatuješ si, jak si tvrdil, že bychom si mohli vylepšit svou „náklonnost elegantněji“? Obávám se, že to dneska nepůjde, vzhledem k tomu, co se tu děje. Navíc, já ještě musím do Bílého Průsmyku. Mám tam jednu rozdělanou práci…“
„To je v pořádku, Malý slavíku.“ pronesl tiše, aby je nikdo neslyšel, „To můžem udělat později…“

Oba se na sebe usmáli, ale nepolíbili se, znova se Gallus ozval, „Ve Větrném Žlebu jsem zastihl Mercera. Prý nám chce něco sdělit. Jde o… no… o patrona.“
„Myslíš, že on ví o tomhle problému? Že by se nám Nocturnal mstila? Proč? Vždyť jsme se jí zavázali…“
„Nemám tušení, Karliah. Prý po nás chce, abychom za ním přijeli, k Ledohradu.“
„Za jak dlouho?“
„Co nejdříve… že to nepočká…“ na její tváři viděl tíhu jeho slov, jež se jí dotkla, „S cechem teď nic neudělám. Já už byl dneska na lovu,“ z kapsy vytáhnul měšec se zlatem a hodil jej do otevřené truhlice, „takže vyrazím za ním.“
„Počkej na mě jeden den, pojedem společně…“
„To je příliš riskantní, Karliah. To víš sama moc dobře…“ chytl jí za ramena a upřeně se zahleděl do očí.

Dunmerka kývla hlavou, pochopila ho a doufala, že Mercerova informace bude mít velkou cenu. Ještě než odešel z pokladnice, se ho zeptala, kam by měla dorazit.

„Čekat bude v ruinách Sněžného závoje. Znáš to tam, ne? Je to kousek od Ledohradu…“
„Vím, kde to je. Budu se snažit tam přijet co nejdříve…“ ujistila ho.
„Až se vrátíme z Ledohradu, vyjádříme si pořádně svou náklonnost, ano? Můj Slavíku.“ zeptal se jí až moc mile, chytl jí lehce za tvář a toužil jí hladit, elfka kývala souhlasně hlavou, poté dostala polibek od muže.

Karliah s Gallem zamkli za sebou pokladnici a rozloučili se, pevně věřila, že se s ním v Ledohradu setká a vysvětlí se jistý problém. Gallus odešel z nádrže pryč, Dunmerka vyšla doprostřed nádrže a hleděla na zklamané tváře svých společníků, jež chtěli krást, ale nemohli. Za pár hodin se vydala ven z nádrže, už se chytala žebříku, víko na povrch se otevřelo a kdo si jí podal ruku.

„Na cestu, Karlio?“ zeptal se mladý muž Dunmerky.
„Mám ještě nějakou práci. Jaký byl tvůj lov?“
„Podívej, co jsem ukořistil!“ pochlubil se mladý zloděj a z brašny vytáhnul dvě ebenitové dýky, dodal k nim, že je sebral nějakým putující mu knězi, „Chudák teď musí vysvětlit, koho to vlastně zavraždil…“.
„Pěkné!“ pochválila ho, „Ale dneska se už radši nikam nevydávej. Mnoho z nás skončilo nešťastně… Odpočiň si…“
„Dobrá, půjdu si odpočinout.“ usmál se na ní zloděj a popřál ji šťastnou cestu, ať už jela kamkoli.
„Díky, Brynjolfe…“, mladý zloděj vkročil na žebřík a spustil se do nádrže, Karliah otevřela tajný východ a vylezla do liduprázdného města.

Cestou ke svému koni přemýšlela o podivném dni a o Gallovi. Něco jí říkalo, že tohle nebude mít dobrý konec. Za městem naskočila na svého oře a vydala se směrem do dračího města…

Zima se dostávala pod zbroj mocného zloděje, noc se jistě blížila a ruiny svatyně Sněžného závoje byly viditelnější. Muž již z dálky spatřil koňské stopy, vedoucí na vrchol oné ruiny. Za několik vteřin seskočil z koně do sněhu. Svého oře uvázal u jednoho zasněženého stromu a lehkým krokem se vydával po chladném kameni vzhůru. Jen dorazil na vrchol, už viděl rozdělaný táborák, kousek od ruin. Tam se u ohně hřál zloděj, jenž si oba Slavíky pozval na toto místo, překvapilo ho, když viděl přicházet jen svého vůdce…

„Jsem rád, že přicházíš, Galle…“ začal na úvod Mercer Frey, „Kde je Karliah?“
„Má ještě nějakou zakázku, dorazí později.“ nadechl se pořádně, než spustil, Mercer mu přitakal, aby se ohřál u ohně.
Usadil se na jeden špalek, své ruce nechal zahřívat v blízkosti plamenů, „Proč jsi nás sem svolal, Mercere?“
„Vím něco, co byste měli vědět oba…“ zamlkl, „Avšak neřeknu to dřív, dokud nepřijde Karliah. Jí se to také týká…“
„Nedělej ze sebe takového tajnůstkaře, prosím tě… Ty a tajemství… To nejde k sobě!“
„O čem to mluvíš, Galle?“ ozval se s lehce rozčíleným hlasem Mercer.
„Však my víme své… Nemá smysl to tu rozebírat, ne?“
„Ne, to nemá… To máš pravdu.“
„Víš něco o té smůle, co se na nás lepí? Polovina cechu se hádá, snad desítka lidí je zavřená nebo mrtvá… Jestli něco o tom víš, řekni mi to!“ poručil mu vůdce.

Mercer se na něj zahleděl nepříjemnýma očima. I když byl sice jeho podřízeným a pravou rukou, jeho vyzývavost a odvahu mu nedopřávala klidně uvažovat. Pronášel jisté řeči, které pobuřovali nejen cech, ale i samotného Galla. Nemohl uvěřit, jaká slova dokáže vypustit ze svých úst. Avšak, činění, co se stalo poté, vůbec nepředpokládal…

O několik hodin později, když Karliah se neúspěšně pokusila okrást jednoho obchodníka a jak s bičem za zády upalovala z města na koni, kamsi na sever, se blížila ke svému cíli. Tma již halila okolí, kromě tančících měsíčních můr a světlušek jí nedělal nikdo jiný doprovod. Vyděšená z neúspěchu a plnou hlavou nechápavostí se snažila dojet na místo, jak nejrychleji jen mohla. Luk na zádech jí tlačil, zpocená a s horkým dechem v krku nakonec dorazila na místo, jež bylo přesně mezi Větrným Žlebem a Ledohradem.

Půl míle od oné svatyně musela seskočit z koně, který byl již vyčerpaný. Uvázala ho k jedné z ostrých skal, oblékla na sebe zbraně a vyrazila kupředu k ruinám. Stále netušila, co má pro ni a Galla Mercer za informace. Svatyně jí uvítala mocnými sněhovými jazyky, jež se jí lemovaly po chladné tváři. Kámen stavby jí lákal dovnitř hrobky, než vlezla na schodiště, všimla si, že nikde v okolí nejsou stopy. Pokračovala stále kupředu, dokud se na chvíli nezarazila…ve sněhu spatřila malé kaluže krve. Nepoznala, zda to je to lidská nebo zvířecí, do ruky chytla luk a rychlým tempem se přemístila na nejvyšší plošinu. Jen dorazila na chladný kámen, její oči nechápaly pohled…

„Galle?“ zeptala se do větru, když v dálce uviděla svého milence, jenž stojí před otevřeným hlubokým otvorem, kamsi do hrobky, „Galle, co se děje? Kde je Mercer?“

Gallus na ní mrknul, chtěl cosi pronést, ale vzhledem k její vzdálenosti a počasí si nevšimla, že má v ústech roubík a na krku nůž, který se po její otázce pohnul do strany. Tělo rozeného vůdce ani nezařvalo, z hrdla se vyvalila řeka krve a tančila mu na zbroji… Karliah jen nechápavě křikla jeho jméno. Do jeho zad pak kdosi strčil a vůdce se rázem ocitl v otvoru hluboké propasti. Kromě nejsmutnějšího výkřiku a ukápnutí několika slz spatřila i viníka, kdo to provedl…

„Konečně náš „Malý Slavík“ dorazil! Teď jsi na řadě!“ za vůdcovými zády postával Mercer s krvavou dýkou.
Do tětivy zandala šíp a zamířila na něj, „TY, BASTARDE! Co jsi to udělal?!“
„Pojď si mě chytit, jestli na to máš, Slavíku…“ po pronesení se rozběhl kamsi dozadu, kde se jí ztratil z dohledu.

Dunmerka vyběhla ze svého místa k otvoru, odkud spadl Gallus a nakoukla dovnitř, doufala, že to přežil. Když však neviděla dno, došlo jí to nejhorší. Náhle ucítila na svém krku nůž, ve chvíli se věnovala truchlení, než pozornosti okolí. Dýka se ještě nebarvila krví, Karliah lehce vydechovala a tušila, že umře…

„Žádný vztah nemůže vydržet tak dlouho, a kort u někoho s vyšším postavením!“ na chvíli ztichl Mercerův hlas, „Řekni mi, jak se právě cítíš? CO?“
„Proč jsi to udělal? Ty jeden…!“
„Jsme zloději, podvodníci a lakomci… Na lásku není v našem povolání místo. Na rozdíl od tebe, moje krásko, já toužím po větším měšci, než ty s děravou kapsou!“ poté přiznal, „Když mám teď u sebe to nejmocnější, můžu být tím nejlepším zlodějem všech dob! Gallus byl stejně slaboch…“
„COŽE? Takže to ty…“
„Díky tobě jsem se dostal do trojice…“ nestačil dokončit myšlenku, elfka mu skočila do řeči.
"Tohle je jen začátek konce, Mercere! SLYŠÍS?!"
"Ano, ale jen tvého konce!" chystal se jí podříznout hrdlo, ale elfka byla mnohem rychlejší.

Svým loktem jej udeřila do hrudi a než se vzpamatoval z překvapení, odzbrojila ho a několikrát jej praštila lukem po tváři. Netrvalo to dlouho, oba se na sebe vrhli, Mercer jí odzbrojil a bez milostí jí barvil tvář rudě. Boj nevypadal přívětivě pro ženu, ale nevzdávala se. Když pomyslela na svého již mrtvého milence, dostala do sebe tak neuvěřitelnou sílu, že se boj zcela změnil. Teďka ona útočila a její stoupenec se bránil. Byly i chvíle, kdy se jeden toho druhého snažil shodit do propasti, ale vždy se ze smrtelného sevření dostali. Nakonec Mercer odkopl elfku na stranu, zvedl se ze země a snažil se utéct. Karliah sáhla rychle po svém luku a z toulce bleskově vytáhla šíp, křikla na svého soka a vystřelila.

Jaké překvapení pro zloděje, když šíp prostřelil zbroj a zabořil se do masa. Nemohl a nechtěl uvěřit, že tu umře, namísto ní. Vytáhla znovu šíp z toulce a snažila se vystřelit, ale to už nestihla. Než si uvědomila svůj zásah, Mercer sebral své síly v těle a dýku, jenž držel v rukách, hodil po ní. Ostrá čepel se zabodla do nohy elfky, mocně křikla bolestí a padla na zem. Chtěl ji dorazit, ovšem tělo cítilo jakousi slabost.

„Ty, děvko! To se ti to zabíjí s otrávenými šípy!“ křikl na ní hnusně a přiběhl z posledních sil k ní.

Ani se nestačila zvednout, dostala kopancem do hlavy a padla do bezvědomí. Mercerovo tělo sláblo stále rychleji, věděl, že moc času nemá. Než aby jí zabil, v hlavě se mu zrodila skvělá myšlenka, která měla lepší výsledek než její smrt.

„Stejně tu chcípneš, ať chceš, či ne… Sbohem, Slavíku!“

Nechal ji ležet ve studeném sněhu, sám se pomalým krokem vydal ke koni, z brašny vytáhnul jakousi ampulku a ihned ji vypil. Poté naskočil na koně a tryskem odjel ze zasněženého místa pryč. Sníh a vítr lemoval elfí tělo v bezvědomí, hodiny a hodiny jí nános vloček zakrýval, dokud se konečně neprobrala a neuvědomila si, že její sok kamsi zmizel a vůdce se ocitl mrtev, kdesi na dně hluboké hrobky. Dobelhala se k otvoru a své smutné oči pustila na dno.

„Odpusť mi, Galle… Odpusť…“ slabě vydechovala a snažila se zadržet v sobě veškerý smutek, který byl mnohem silnější, než zuřivost a zášť na svého bývalého společníka.

Smutné hodiny se táhly snad věčnost, Mercer dorazil celý od krve a vysílen do Riftenu, s jasným plánem v hlavě. Byl si naprosto jistý, že teď, když je bývalý vůdce mrtev, zabere lehce jeho místo on a díky jeho obsazení bude cech bohatší a honosnější, než za bývalé éry. Jen vstoupil do nádrže a spatřil právě večeřícího Brynjolfa, přivolal si ho k sobě a požádal, aby mu zavolal další lidi z Rozbitého džbánu. Brynjolf ho poslechl, jako by byl jeho starší bratr, upaloval do vedlejších chodeb, kde se někteří zloději napájeli pod pípami chlastu. Za pár minut přišla pětice zlodějů, pohled na zraněného Mercera je překvapil.

„Máme velkej problém! Karliah nás zradila!“ spustil potichu, aby ho slyšela jen ona skupinka, „Zabila Galla!“
„Cože? Jak to?“ spustil Delvin.
„Tos jí nemohl zabít?“ zeptala se ho bez slitování Vex, Mercer jí opětoval vražedným pohledem.
„Ty, káčo! Vidíš, co mi udělala?! Ještě pár palců vedle, až už bych tu nebyl! Příště si nech tyhle otázky pro sebe!“ okřikl ji, až se studem začervenala.
„Co budem dělat? Máš nějaký plán?“ zeptal se ho Brynjolf, držíc v jedné ruce korbel, jenž mu dával pod nos, aby se napil.
„Musíme ji najít a zabít! Jiná možnost není!“
„A kdo vezme cech pod svá křídla? Musíme to říct ostatním!“
„Ať tě to ani nenapadne, Delvine!“ varoval ho, „Jestli se to dozví ostatní…“
„Ale oni se to stejně dozví! Radši, ať to vědí teď, než bude pozdě! Takhle to může mít ještě mírnější zakončení!“ prohlásila Vex.
„Půjdu jim to říct. Stejně jsem tu nejhlasitější!“ ozval se z ničeho nic mlčící drsný muž jménem „Kudla“.
„Fajn, tak teda do toho… Ale nějak důstojně!“ požádal ho Mercer, Kudla kývnul hlavou a svolal všechny okolo, aby si ho vyslechli.

Strašlivá zpráva se nesla po celé základně, mnoho zlodějů polklo napjatý dech a nechtěli uvěřit, že tak někdo mocný se dostal pod tětivu velmi uznávané Dunmerky. Jen, co se důležitá zpráva roznesla, většina lidí začala halekat a nárokovat si titul mistra z mnoha důvodů. Jedni prohlašovali, že jsou nejspolehlivější, druzí že toho více nakradou a třetí prostě jen kvůli tomu, že neměli postavení. Mercerova skupina každý den z povzdálí sledovala, jak se cech pomalu a jistě rozpadává. Snažili se přesvědčit každého, aby zanechali hádek a současných plánů a využili každý kontakt, který mají, k jejímu nalezení. Místo toho však nadále trvaly slovní boje o židli cechmistra. Několikrát se stalo, že pár nováčků se odvážilo zaútočit na starší zloděje, doufajíc, že je usmrtí. Avšak místo toho se oni stali obětí zlodějských čepelí. Přesně tohohle se Mercer chtěl vyvarovat a jen nevěřícně kroutil hlavou, když klečel nad jedním z mrtvých nováčků, kterého zabil a litoval, že se o něco takového pokoušel.

Ve světě zlodějů byla cítit nenávistná síla, každý zločinec, kapsář a lapka neměl od těchto dob vyloženě štěstí. Stráže držav, dobrodruzi a lovci zločinců si tak mnuli ruce, když každou chvíli odváděli do žalářů nebo na popraviště kriminálníky. Riftenský cech zlodějů během několika týdnů natolik zchudl, že z několika desítek lapků a zlodějů zbyla již jen hrstka oddaných svému řemeslu. Mercer v jedné chvíli přiznal, že ani takto se neměli kdysi dávno v Císařském městě.

„Já tě pomstím, Galle… Jednou tě pomstím!“ pronášela kdesi v mrazivé přírodě u táborového ohně Dunmerka Karliah, když v rukách držela svůj luk a hleděla do ohně.

Tma se vloudila do Skyrimu, žena vstala, oheň uhasila a naskočila na koně, který vyjel kamsi do neznáma…
Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:13
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Adrian_S
Část 9. - Slaboch

Za hrubou palisádou se ozývaly mocné rány z kovárny. Ostří sekery padalo na čerstvě nařezané dřevo a udýchaný zvuk se vznášel nad zelenou postavou, jež máchala mečem kolem dřevěného panáka. Život a pohodlí v tomto táboře byl na první pohled znát, avšak v očích starého orka, co vysedával na židli a smutně hleděl do země, nebylo nic takového vidět. Něco ho trápilo, bál si přiznat tíživou pravdu. Z menšího přístřešku vyšla orčice v róbě, pohled na skleslého muže jí překvapila.

„Děje se něco, Barhguši? Vypadáš ustaraně…“
Ork na ní pohlédl, „Mé srdce začínává být těžké… Pojď, sedni si, povím ti to.“ žena bez otázek k němu přisedla, ruce položila do klína, „Mám tušení, že už nadchází můj čas, Atub. Až se lovci vrátí, bude je muset vyzvat…“
„Vyzvat? Co… co tím myslíš, náčelníku?“ zeptala se ho upřímně.
Barhguš hluboce vydechl, „Huh, co bych měl nalhávat… jsem již starý a unavený. Podle Malakatových přikázání je tento čas mým posledním.“
„Snad nás teď nechceš opustit?“ vystrašeně se otázala, „Za chvíli přijde zima a ty jistě víš, jak je pro nás nebezpečná! Nemůžeš teďka odejít!“
„Musím.“ polkl slinu, „Malakatha bych jinak nepotěšil a na vás by přišlo něco zlého. Kmen se bude muset postarat o sebe… beze mne.“

Atub chvíli váhala nad jeho slovy, ale nakonec jen kývla hlavou a dala mu za pravdu. Uvědomila si, že je v těchto slovech ukryta pravda, nezbývalo ji než se s jeho rozhodnutím smířit. Než vstala ze židle, opatrně se ho zeptala, kdo by měl zaujmout jeho místo, což jí prozradil… sama se tomu ani nedivila.

Den se chýlil ke konci, Slunce za kopci již barvilo nebe do ruda, pro některé orky to byla předzvěst krveprolití a zuřivosti. Hleděli do oblohy a žasli nad tímto kouzlem přírody. Ze severu Průrvy kráčela dvojice dalších orků, nesoucí na rudých zádech ulovenou zvěř. Jaké překvapení pro Orsimery, když od brány spatřili nastoupený celý kmen uprostřed tábora a svého vůdce v krásné zelené těžké zbroji. Předstoupili před něj, své úlovky shodili na zem. Oba se zahleděli na sebe a doufali, že neprovedli nic špatného.

„Gularzobe a Jamarzi," uvítal je Barhguš, „nastal již můj čas. Nebudu to protahovat, chci po jednom z vás, aby mě vyzval na souboj, ve kterém se ukáže, kdo z vás dvou se stane novým náčelníkem kmene. Dnes a právě tady někdo z nás tří zemře.“ v táboře se na moment ozvalo ticho, „Doufám, že to budu právě já.“
„Barhguši, ale…“ ozval se Gularzob, však do jeho řeči mu vkročil věčně horlivý Jamarz, „Fajn, náčelníku, vyzývám tě!“

Okamžitě vytáhl ocelovou sekeru z opasku a než si stačili všichni uvědomit, že již začal boj, máchal kolem sebe zbraní. Několikrát se trefil do ještě nepřipraveného náčelníka, naštěstí jeho zbroj ho uchránila. Orci se v mžiku rozestoupili do povzdálí a sledovali bitvu, Jamarz a Barhguš se dali do křížku. Byl to velice zajímavý pohled, orkský lovec v lehké zbroji a s malou sekerou, proti kopě železa a orichalku, ve kterém byl zavřený ork. Těžkooděnec si vzal do ruky jednu ze zelených mečů a bránil se, jak jen mohl. Švihy a záseky do obou zbrojí byly velice silné a rychlé. Ačkoli se na Barhgušovi podepisovalo stáří, bojoval s neskutečným elánem. Jamarzova zbroj se po několika minutách nesmírného boje začala rozpadávat a Barhguš nechtěl uvěřit, že je v něm stále taková síla.

„Proč to jednoduše nevzdá?“ zeptal se Lob, další z lovců v táboře.
„Kdyby Barhguš nezemřel v boji, nenaklonil by si k sobě Malakatha, a nás by čekala smůla. Musí to takhle být…“ odpověděla mu tiše kovářka Garakh.

Boj trval už desítku minut, oba bojovníci byli částečně vyčerpaní, ale ani jeden se nechtěl vzdát. Do Jamarze se z ničeho nic dostala tak neuvěřitelná síla, že se proti svému protivníkovi rozběhl a přestal se vykrývat. Čepel meče řezala useň snadno a lehce i kůži nositele, ale Orsimer necítil bolest. Svého soka po několika úderech sekerou kopl do kolene, ve kterém se ozvalo křupnutí, Barhguš padl a pochopil, že právě nastala jeho konečná chvíle. Kovová zbroj měkla, kopanec od Jamarze poslala náčelníka k zemi. Nehýbal se…
Jaká tlumená rána se ozvala, když padl se zbrojí na hlínu a těžkým okem sledoval Jamarze, jak k němu pomalu kráčel. I když se z těla valily hektolitry krve, pomalu zvedl ze země náčelníkovu zbraň a postavil se do posledního zakončení.

„Dobřes bojoval… Veď kmen a uctívej Malakatha!“ pronesl naposled Barhguš.

Jak nůž máslem prošel tento kov skrze orichalek, jenž proťal důležité orgány v těle. Poslední lehký křik se dostal z vězení za zuby. Tělo se přestalo hýbat, Jamarz vytáhl meč z hrudi a vítězně jej vyzdvihl nad sebe a zařval radostí…

„Pohleďte!“ zvolala Atub na celý kmen, „Starý náčelník odešel s bojovým duchem k Malakathovi! Před sebou nyní vidíme nového náčelníka!“, několik orků začalo volat jeho jméno, „Vzdejme hold tomu, kdo zemřel podle přikázání Nejvyššího! Tebe, Jamarzi, žádám, aby ses odebral do dlouhého domu, za chvíli přijdu za tebou a vysvětlím ti tvá práva a povinnosti.“

Jamarz kývnul hlavou, odešel do velké síně, zbytek kmene vzal mrtvého na druhý konec tábora, kde mu po odzbrojení a přípravou na pohřeb, kopali hrob. Atub se za několik minut dostavila do dlouhého domu, tak jak slíbila, Jamarz netrpělivě kráčel z jedné strany místnosti na druhou.

„Bylo od tebe velice odvážné ho vyzvat, ale uspěl si.“ pronesla už ve dveřích.
„Nebylo to snadné! Ten stařec měl v sobě ještě dost sil, ale umlátil jsem ho…“
„I když je Barhguš mrtvý, měl bys o něm stále mluvit jako o svém silném bratru. Dokud ho nepohřbíme…“ odvětila mu upřímně, Jamarz se lehce zamračil, „Ukázal jsi v sobě velkou sílu. I s tak malou výzbrojí jsi překonal náčelnický orichalek.“
„Povíš mi tak tedy, na co mám teďka právo?“ zeptal se jí Jamarz.
„Nyní na tobě spočívá veškeré rozhodování tohoto kmene. Tvé slovo je naším zákonem a budeme ho muset ctít. Avšak, nesmíš porušit Malakatova přikázání! Na ty musíš dohlížet, aby se dodržovala!“
„Uhmm… fajn.“ odfrknul si, „Co dál?“
„Všechny ženy v kmeni jsou tvými manželkami nebo dcerami. Až na mně, protože podle přikázání v kmeni musí být nedotčená žena s léčitelskými schopnostmi, a ty ovládám pouze já.“, Jamarz se usmál, už si v hlavě plánoval, co večer podnikne, Atub ještě v řeči pokračovala, „Zítra pohřbíme starého vůdce, avšak odedneška již započalo tvé rozhodování.“
„Díky, Atub. Teď… no. Co bych měl teďka dělat?“
„Protože je po boji a chýlí se konec dne, měl bys svolat všechny členy a promluvit k nim, jak to dělávaj náčelníci. Celou noc budeme pak hodovat a zpívat ódy na tebe.“

Jamarz jí ještě jednou poděkoval a poslal ji ven, aby dala vědět kmeni o večerní slavnosti, jen co zmizela ze dveří, radoval se hlasitě. Přikročil k posteli, která patřila starému muži… jaký to pocit a dotek lóže, když se uvelebil a uvědomil si, že stal někým, kým chtěl být už dávno…

Noc se vloudila nejen do skyrimské přírody, ale i do Largašburu, ve kterém se uprostřed tábora, na zakrvácené zemi, rozdělal oheň a kolem něj se rozprostřel orsimerský lid. Ve víru bušení do bubnů a prostoduchých tanců sledoval Jamarz tanec ohně a bavící se sourozence. Hrdost se mu valila v žilách, loky medoviny a piva mu pluly po jazyce a ulovená zvěř se hřála nad divokým plamenem. Za malou chvíli k němu přišla Atub s miskou plné krve, k ní se ještě dostavila Ugor. Své prsty namočily do krve a pomalovávaly jeho tvář různými ornamenty. Za několik chvil vypadala jeho tvář mnohem hrůzněji, než předtím, což však budilo respekt u ostatních členů. Atub pronesla do tábora slova o novém, již oficiálním, náčelníkovi Jamarzovi, který vstal ze židle a ukázal se ve své nové podobě.

Chvíli se s nimi bavil a všichni tak oslavovali příchod dnů pod novým vedením. Zanedlouho přestal tancovat a došel si pro Garakh, kovářku, kterou si odváděl do dlouhého domu, kde společně strávili společnou noc. Zbytek kmene zůstal u ohně a tančil nepřetržitě, dokud všem nedošly síly…

O několik týdnů později se dostavila do Průrvy obávaná zima, sníh pokryl Podzimní les a téměř veškerá zvěř se snažila schovat do vyhřátých jeskyní. Nejen v Průrvě, ale i Largašburu nadešly kruté chvíle. Kromě nelítostné zimy, která nepovolovala, se stalo několik nešťastných událostí, jež otřásly samotný základ kmene. Krátce po začátku zimy zemřelo několik lovců, prosby k Malakathovi nezabíraly. Z dlouhého domu se valil dým, většina orků se hřála u krbu a snažilo se do svých duší dostat nějakou naději na úspěch. Ačkoli jsou Orsimerové zvyklí na zimu, tato byla mnohem jinačí…

„Jamarzi, měl bys poslat pár mužů na lov, docházejí nám zásoby!“ žádala ho Atub, zatímco se náčelník vyhříval u ohně a popíjel sladký med.
„Uhhh… Ženo, víš, kolik lovců už zemřelo v divočině? Mám poslat další, aby nám něco sehnali?“
„Vždyť nám dochází zásoby!“ ozvala se nahlas.
„Jo, možná docházej, ale ve sklepě jich máme stále dost. Nebudu posílat nikoho dalšího, stačí, že jsem poslal Loba k Pusté jeskyni.“
„To je den cesty! Kdo ví, jestli se vrátí s nějakou zvěřinou…“
„A CO MÁM PODLE TEBE DĚLAT, ŽENO? Mám jen tak pokácet stromy a doufat, že narazím na nějakou veverku, nebo snad…“ Atub nad jeho řečí mávla rukou, pochopila, že tady jsou její slova zbytečná.

Náčelník se jí ani neomluvil, dál si hleděl svého žejdlíku a hleděl do ohně. Jen, co se napil, všichni v domě zaslechli silné bušení na dveře. Jeden ze zelených bratrů je otevřel a nechápal, proč vidí Loba tak udýchaného…

„Náčelníku, jsou tu obři!!“
„Co? Obři?!“ zeptal se ho nechápavě Jamarz, z venku uslyšel varovné troubení do rohu.

Celý dům vyběhl v tu chvíli ven a opravdu nevěřili vlastním očím, do palisády a brány bušila trojice rozhněvaných gigantů svými mohutnými kyji. Jamarz, ačkoli byl beze zbroje, nařídil všem, aby bránili osadu, sám se vydal proti velikánům jen s ocelovým mečem. Oba kováři zaběhli do skladiště, odkud si vytáhli zbraně a luky se šípy. Náhle zakřupalo dřevo v bráně a ta se rozletěla na všechny strany, společně se dvěma strážnými.

Jamarz se rozeběhl proti prvnímu obru, jenž si ho doposud nevšiml, párkrát do něj švihl a způsobil mu lehká zranění. Zbylí lovci a kováři natáhli své šípy a odstřelovali útočníky z dálky. Obři si jich po chvilce všimli, když rozbili palisádu, neváhali a vrhli se dovnitř tábora. Jamarze popadla zuřivost a snad každé obrově ráně se vyhnul a sám mu uštědřil několik ran. Šípy se zabodávali do tuhých kůží a trčely jak ostny ježků. Atub vyběhla ze svého přístřešku, v rukách si již připravovala různá ničivá kouzla, která by mohla zahnat obrovské návštěvníky. Ale obři se jen tak nenechali… I když byli neustále pod palbou, oháněli se svými kyji po zelených bojovnících. Pár jich odletělo mrtvě až k horám, jiní byli jen odmrštěny pár sáhů za sebe.

Jaká radost nastala u náčelníka, když svého obra zabil seknutím po hrdle. Zem se otřásla, když spadl na zem. Další obr, do kterého udeřil blesk, se svalil a přestal se hýbat. Poslední obr, který zničil další dřevěnou věž s obráncem, si to zamířil k náčelníkovi. I když byl odstřelován a náčelník v té chvíli nepřipraven, poslal ho mohutnou zbraní k totemu. Následoval tvrdý náraz… pár kostí v něm křuplo a Jamarz pochopil, že tenhle boj nejspíše prohrál. I když se kolem obra motala dvojice lovců a sekala po něm, obr je v rychlosti smetl ze svého okolí a řítil se na zraněného vůdce. Doběhl až k totemu, Jamarz jen lapal po dechu. Obr věděl, že ho zabije, ve své duši cítil, že tento ork je nějak výjimečný a nechtěl ho zabít pouhým rozmáznutím kyjem. Svou obrovskou nohu zvedl a pokusil se jej zašlápnout, však na poslední chvíli náčelník obětoval veškerou sílu a učinil velice rychlý pohyb, který se vyhnul padající noze.

Noha dopadla na kámen s totemem, velmi hlučná rána se ozvala do okolí a vítr v táboře zavětřil. Atub plná vzteku a hněvu pouštěla do obra jeden blesk za druhým. Obr stále žil, jen do doby, kdy smrtící ránu zasadila Garakh svým vystřeleným šípem, jenž se zabodl do oka. Nepřítel byl poražen, ale tábor utrpěl velké ztráty…

K Jamarzovi doběhla Atub a zjišťovala jeho stav, zbylý kmen se pomalu vzpamatovával z boje. Hojivá ruka se vznášela nad náčelníkem, cítil v sobě nejen léčivý účinek kouzla, ale pocit selhání a viny.

„Zatracení… obři!“ křikl po chvíli klidu.
„Jen klid! Bojovals dobře! Ale ztratili jsme několik dalších lidí…“
Jamarz náhle vydal ze sebe něco, co nikdo nepředpokládal, „Uhhh… doufám, že ta zvěř za to stála!“, Atub se na něj zahleděla jak na podivína a nechápala, proč tohle říká.

Své otázky radši zanechala v sobě, zraněné kosti se daly do pořádku a Jamarz opět vstal ze země jak znovuzrozený. Bez řečí se vydal do domu, ženu překvapilo, proč nešel i on pomoct s opravami.

Večer se všichni sešli v dlouhém domě, avšak v žádné smutné náladě. Podle Jamarze nebylo nad čím truchlit, nad několika zvířecími oběťmi si vesele liboval a ostatní chtěl přesvědčit, že je všechno v pořádku. Nikdo s ním však nesdílel stejnou radost, Gularzob náhle vyřkl, že by bylo nejlepší od nového rána pokusit se natěžit nějaké dřevo a vylepšit pevnost, tento nápad však Jamarz nesdílel. Neustále tvrdil, že je obři už nikdy nebudou napadat, poté co jim toto provedli. Ani slova čarodějky nebral vážně. Svou mysl se snažil utopit v pivu a veselí. Když všichni šli spát, Atub pocítila ve spánku jakési chvění a napětí mezi sférami života. Cítila, že se něco zlého semele… a brzy.

Dalšího dne se život v táboře razantně změnil. Pár orků nadále opravovalo poškozenou zeď, Atub se modlila u totemu a věřila, že jim Malakath odpustí. Jamarz náhle vydal nečekaný rozkaz, který vyvolal poprask…

„Vydejte se ven a přepadněte každého, u koho si budete myslet, že je bezvýznamný!“
„To jako vážně, náčelníku?“ zeptal se ho opatrně Ogol, načež byl okřiknut.
„Jsme lovci, ne zločinci! Tohle je proti přikáz…“
„Ty budeš nejspíš taky proti přikázání, Lobe!“ okamžitě vytasil meč a namířil na něj, „JÁ jsem váš vůdce a budete dělat to, co vám říkám!“
Rozrušený křik nemohla neslyšet moudrá žena, okamžitě se zapojila do problému, „Náčelníku, tohle není správné rozhodnutí!“
„Jak „není správné“? Máme málo zlata, které bychom mohli použít na opravu tábora… Kde je to špatné rozhodnutí?“
„Nikdy tento kmen neloupil a neškodil cizincům! Ani za Barhguše! Když bylo nejhůř, sám náčelník šel lovit!“

Jamarz si silně odfrkl, zlostně se díval na ostatní, „Tak sledujte, jak se o vás náčelník postará…“, rozrazil své lidi a bezhlavě odešel z osady pryč. Nikdo jeho čin nechápal.

Když se dal tábor do částečných oprav a konečně se pohřbili i mrtví, přicházel velký náčelník z přírody… s malým úlovkem na zádech, který odhodil tvrdě na zem.

„Zajíc? Jeden zajíc?!“ zeptal se ho Lob.
„Malí čtyřnozí parchanti jsou roztroušení po přírodě jak včely na kytkách… Ale jsou zatraceně rychlí…“
„Tak jsi nás měl poslat…“
Jamarz okamžitě vytáhl meč a chystal se mu to spočítat, Atub naštěstí zasáhla včas, „DOST! Musíme brát v potaz to, co máme. Nemůžeme si dovolit další ztrátu!“ otočila se na vůdce, „Jamarzi, dobrá práce. Dneska jsme měli jen smůlu v lovu.“ otočila se na lovce a chtěla po něm, aby se omluvil, což také učinil.

V táboře začaly vztahy vřít a bylo jasné, že tohle dlouho nevydrží. Po týdnu od útoku si kmen myslel, že to nejhorší mají za sebou. Zima se mírnila, lovci konečně mohli lovit jako obvykle, ale to brzy skončilo. V následujících dnech přicházeli nečekaně dvojice obrů, jež se snažila oplatit to, co jim kdysi dávno sami Orsimerové způsobili. A i když se ubránili, stále se jejich hradby ničily a zásoby tenčily. Každou chvíli, i v noci, přicházelo čím dál víc obrů, a nikdo nechápal, proč útoky nepřestávají. Blížil se konec zimy, do Largašburu dorazila nečekaná návštěva, jeden ork ze severní pevnosti přišel vyřídit pozdravy od svého vůdce Jamarzovi. Ten se ho ihned vyptával, jak si žijí a jestli nemají potíže s obry, jeho odpověď ho ani nepřekvapila, když se doslechl, že nikdo na ně neútočí. Krátce po jeho odchodu opět zaútočili obři, Largašbur byl již připraven odrazit útok a povedlo se. Atub se stále něco nezdálo a žádala po svém vůdci, aby mohla odcestovat pryč, měla tušení, co za tím vězí.

„ANI NÁHODOU, ATUB! Nikdo neodejde z tábora! Nikdo nepřijde, nikdo neodejde!“
„Vidíš, co se to s námi děje, Jamarzi? Vždyť… takhles nemluvil ani před zimou! Jestli nám někdo může pomoct, tak…“
„Dost už bylo těhlech řečí! Bývaly doby, kdy jsme se měli dobře, ale zkrátka jestli to takhle má být, tak ať!“
„Bývaly doby, kdy jsi byl natolik odvážný a silný, že by ses do těch obrů pustil sám. Kam se vytratila tvá síla, která byla nahrazena lhostejností?“
„Nelíbí se ti něco? Jestli jo, tak mi zmiz z očí!“ křikl na ní.
„A kdo tě bude pak léčit a udržovat morálku ostatních, když ji ty nejspíš nemáš?“ vzepřela se mu žena, očekávala, že bude potrestaná, ale nic se nestalo.
„Víš, co se mi na tobě líbí, Atub? Že ještě pevně věříš v dobré věci…“ pronesl k ní upřímně, „Až do konce zimy nikoho nepustím ven z tábora. Pak… možná. Uvidíš, že ti obři přestanou útočit a my zas budem žít normálně…“
„Budu věřit, že tvá slova jsou pravdivá…“ uklonila se mu a odešla z domu ven, Jamarz se usadil na židli a hleděl do ohně.

Skončila zima a Jamarzova slova se naplnila, v těchto chvílích nebylo po obrech ani památky. Tábor se konečně dal do pořádku, jako za starých časů. Všichni věřili, že hrozba byla zahnána, ale Jamarz stále trval na jasném zákazu odchodu. Sníh slezl ze žlutých spadaných lístků, první květiny se objevily v travinách a ptáci skřehotali v korunách stromů… Podzimní les opět oživl. Vše se opět dostávalo do starých kolejí, avšak jednoho večera se přihodilo něco nečekaného. Opět se před bránou zjevil obr a útočil na tábor. Jelikož v posledních měsících nic jiného orsimeři nedělali, než odráželi útoky, tohoto osamělce porazili snadno. Atub už ale hlásila, že to takhle dál nejde a chtěla i přes zákaz odejít hledat pomoc k Malakatově svatyni v Cyrodiilu. Bohužel její slova byla roztrhána v zuřivém proslovu svého vůdce. Smutně odešla ven, nemohla uvěřit, že se z tak dobrého vůdce stal lhostejný ork. Došlo jí, že je prokletý nejen kmen, ale hlavně vůdce, který to nebral v potaz. A se skleslou tváří si musela připustit, že jim nic jiného nezbude, než umřít za dřevěnými krvavými zdmi.

http://imgur.com/Yxp83Ic.jpg


Odpoledne moudrá žena vařila ve svém přístřešku neznámé lektvary, v kovárně se ozvalo bušení kladiva a orci na hradbách hlídali okolí. Z dálky spatřili běžícího Loba se srnou na zádech, za jeho zády s řítil rozzuřený obr. Opět se ozvalo varovné troubění, Atub plná hněvu vyběhla z přístřešku na hradbu a připravila si kouzla. Z kovárny vyběhla Garakh ve zbroji, společně s dalším mladším orkem, jenž měl v očích strach. Hlídka byla již připravena, za chvíli dorazil i Lob, shodil náklad ze zad a připravil se na boj. Obr se rozzuřil, všichni muži vyběhli z hradeb ven a pokoušeli se dostat velikána.

Atub vrhla ze svých rukou obrovské rampouchy, jež se zabodávaly do těla. Chvíli po něm takto kouzlila, avšak lehce odtrhla zrak jiným směrem a na pár vteřin zastavila své umění. Najednou se z lesa vynořila neznámá postava se zbraní v ruce a běžíc proti obru. Nebyl to nikdo z tábora, protože ona postava měla jednu zvláštnost na sobě… rohatou železnou přilbici.
Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:13
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
sirPavoucek456
Já jenom k tomu příběhu Pavučina, máš tam postavu jménem Nicolas, což byl huskarl jarla Balgruufa. Ve Skyrimu narazíš na Irileth, no a když se ji zeptáš, jak poznala jarla Balgruufa, tak ti odpoví, že se s ním zná již dlouho a že když se měl Balgruuf stát jarlem, tak chtěl ji jako huskarla, to znamená, že Irileth je huskarlem od té doby, co vládne Balgruuf, takže žádný Nikolas nikdy nebyl. Je dost možné, že se pletu, jestli ano, tak se omlouvám. Ale jinak to je všechno SUPER Wink a líbí se mi to!
 
http://skyrim.4fan.cz/forum/viewthread.php?thread_
Adrian_S
sirPavoucek456 napsal:
Já jenom k tomu příběhu Pavučina, máš tam postavu jménem Nicolas, což byl huskarl jarla Balgruufa. Ve Skyrimu narazíš na Irileth, no a když se ji zeptáš, jak poznala jarla Balgruufa, tak ti odpoví, že se s ním zná již dlouho a že když se měl Balgruuf stát jarlem, tak chtěl ji jako huskarla, to znamená, že Irileth je huskarlem od té doby, co vládne Balgruuf, takže žádný Nikolas nikdy nebyl. Je dost možné, že se pletu, jestli ano, tak se omlouvám. Ale jinak to je všechno SUPER Wink a líbí se mi to!


Je vidět, že jsi všímavý.. Díky za ohlas..

Co se týče Irileth a Nicolase... Můžem spekulovat nebo i fantazírovat.. Třeba měl Balgruuf 2 huskarly.. což je sice nepravděpodobné, ale proč ne? (Třeba Irileth někam odešla, plnit nějaký úkol, diplomacii.. bůh ví co)

Nebo tohle mohlo být před tím, než si jí zvolil.. Stal se jarlem, měl už u sebe Nicolase a když ho "zradil", hned na to dal jí příležitost.. Smile

Je mnoho možností a scénářů, jak to vlastně bylo.. Tenhle je jeden z nich.. Wink
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
sirPavoucek456
To je pravda, možností je nespočet. V podstatě záleží jen na fantazii každého jedince.
 
http://skyrim.4fan.cz/forum/viewthread.php?thread_
Adrian_S
Část 10. - Očištění

Kdesi v zarostlých kopcích na západě Skyrimu projížděl vozka po cestě, jež se ztrácela v travině a kamení. Bosmer udeřil silně otěží klisnu, aby přidala, měl totiž na spěch. Sic dával do ní silné rány a hnal ji, jak jen mohl, na vrchol kopce bylo těžké vyjet. Avšak po chvíli překonávání se dostali až k vrcholku, kde už jeli téměř po rovince. Jen co přejeli poslední překážku, ze šedého nebe se spustil slabý deštík a jejich zrak jim mlžil. Vozka nakonec vyjel až na malý plácek, kde kolem velkého starého stromu postávalo několik mohutných menhirů a kostí z dávno uhynulých zvířat. Na onom nehezkém plácku byl po jeho levici malinkatý stolek s různými alchymistickými potřebami, u kterého zrovna stál Khajiit…

„Kde jseš?! Trvalo ti to dlouho!“ uvítal ho Khajiit.
„Jel jsem tak rychle, jak jen to šlo… Příště zkus tuhle herku řídit TY…“ odpověděl ne zrovna přívětivě Bosmer.
„Máš ty suroviny?“
„Mám.“ otočil se elf za sebe a z podlahy vytáhnul těžkou tornu, poté seskočil z vozu, „Jseš si jistý, Keši, že nás volal? Nezdálo se ti to?“
„Kdyby si Keš nebyl jistý, tak by tě nevolal…“ elf mu předal tornu do rukou, „Pojď, musíme namíchat tu směs!“

Oba poodešli ke stolku, elf začal vytahovat různé předměty z vaku. Několik květů Smrtniček, hrstka rozdrceného drahého kamene, prach, který nevoněl vábně a několik stříbrných ingotů z dolů v Markarthu. Do rozpáleného kotlíku hodil Khajiit stříbro a předpokládal, že se rychle roztaví, mezitím došel elf k uschlému stromu, u nějž postával ještě na těsno zavřený dwemerský barel. Otevřel jej a nalil do něj plné vědro vody. Do druhého kotlíku vložil Keš zbytek přísad a pomalu míchal, dokud nebyl cítit podivný štiplavý zápach. Tehdy oba věděli, že už přísady stačí jen smíchat dohromady. Stříbro se mezitím roztavilo, oba opatrně odtáhli kotlíky k barelu s vodou a vše smíchali. Sud jedovatě bublal, Keš pomalu přestoupil s velkou kovovou vařečkou na okraj nádoby a se zavřeným zrakem a zadrženým dechem míchal tak dlouho, dokud se hladina neuklidnila. Voda se zakalila, štiplavý zápach se rozprostřel po celém kopečku a jejich těla se začala pomalu kymácet do stran.

„Hotovo! Můžem jít na to!“ pronesl Keš a společně s elfem se naklonili nad barel a zhluboka se nadechli.

Rázem se jejich oči protáčely po krajině, myšlenky létaly jak včely při rojení a žaludky se jim zvedaly tak silně, že to nezažil ani ten nejzkušenější námořník na Abeceánském moři. Chtěli padnout vyčerpáním na zem, avšak to nakonec ustáli. Náhle se jim ozval v hlavě hlas, který hned poznali…

„Výborně, mí mniši! Přišel již čas vykonat mou vůli!“
„Vidíš to, Orchendore? Keš si byl jistý!“ otočil se na společníka a opět se zahleděl ke stromu, před kterým stál barel, „Náš pane, Peryite! Jsme rádi, že ti můžeme opět posloužit… Čím můžeme potěšit tvou vůli?“
Okolo stromu se ze vzduchu zjevily přízraky kolčaváků a s občasným poškrabováním čenichu hleděli na vyvolené, „Je to dávno, co si Mundus odpočinul od dřívějších požehnání. Teď přišla chvíle, kdy je potřeba znova očistit zemi…“ pronesla na oba postávající daedra.
„Sděl nám, co máme udělat!“ ozval se z ničeho nic Orchendor.
„Mnoho lidí si zaslouží být potrestáno a zahubeno. Pochybovali o životě a uvrhnuli se do strašlivých muk. Jeden z vás, Keši a Orchendore, vezme mé požehnání do Vysokoskalí, a rozseje do okolních vesnic okolo města… Jehaana!“ po jeho vyslovení se oba mniši na sebe otočili, „Ten, kdo zůstane zde, zajistí přísun více mého požehnání a připraví pak konečné vyvrcholení „nakažených“.“
„Chceš zůstat ve Skyrimu, Keši? Nebo si zkusíš tu herku, se kterou se jede tak špatně?“ zeptal se ho tiše elf, Khajiit lehce podupával zem.
„Zůstanu tu. Obstarám potřebné věci… Navíc, ty stejně dokážeš líp přesvědčovat.“ pronesl Keš, načež se znovu ozvala daedra.
„Tak jest rozhodnuto! Ty, pastýři, vem tuto káď a vyraz okamžitě na cestu! Najdi ty ztroskotance a nešťastníky! Až to uděláš a dáš jim požehnání, vrať se s nima zpátky! Keš ti pro ně najde vhodné místo…“ chvíli se odmlčela, „A dávej pozor, abys nedostal mé požehnání, stejně jak ti Bretonci…“
„Udělám, co říkáš, můj pane…“ uklonil se před kolčaváky.

Záhy se vše rozplynulo, jejich vidění a štiplavý opar zmizel. Po chvíli rozpomenutí vzali kovové víko barelu a zavřeli sud. Chvíli jim trvalo, než se jim podařilo naložit náklad, ještě ho rychle zajistili, aby se nepřevrhl a jeden z mnichů mohl vyrazit na cestu.

„Keš ti dá radu, Orchendore. Vem to až k té nejsevernější orkské osadě… Je tam tajná stezka do Vysokoskalí. Keš jí zná, je tam… Avšak dávej pozor, je strmá!“
Bosmer mu poděkoval, poklepal jej na rameno a naskočil na vůz s herkou, „Vrátím se do dvou týdnů, pokud se nepřihodí něco špatného…“ poté už udeřil do koně otěži a od svatyně se celkem rychle vzdaloval.

Než padla tma a Orchendor se dostal z plání pryč, silně se rozpršelo. Nijak před deštěm nechráněn a s myšlenkou v hlavě, že mohl taky počkat do dalšího dne, putoval k nejbližší kamenné stezce, vedoucí do Samoty. Když přejel Dračí Most, stále putoval po stezce do vyšších míst, až ho nakonec uvítal poletující sníh. Ani ho to moc nezaskočilo, cestou neustále přemýšlel, jak vůbec přesvědčí ztroskotance, aby ho následovali. Nějaký plán se mu rýsoval, ale prozatím od něj upustil, ještě nepřekonal hranice. Jaké štěstí měl, že na cestě nepotkal žádné bandity či Zapřísáhlé, jež bývají v těchto krajinách v hojném počtu. Skrze vyčnívající skály a pěšinkou, lemovanou jalovci, konečně projel kolem nejsevernější orkské osady Mor Khazgur. Stále pokračoval na západ, při pohledu na hory měl tušení, že si Keš z něj utahuje a neexistuje tu žádná tajná stezka. Jen, co se přiblížil a vzpomenul si na jeho radu, uviděl malinkatou cestičku, která se vynořila mezi ostrými skaliskami. Byla vážně strmá, téměř neprůchodná, ale jediná možná zkratka. S herkou zmínil tempo a nechal ji vést do strmého svahu. Kůň se chvílemi zdráhal, loukotě silně narážely o boční kámen a nezdálo se, že to vůz vydrží. Po dvou hodinách krkolomného zdolávání opravdu překonali horu, jaká to úleva pro jezdce.

Z hor na druhé straně hranice sjel vcelku klidným tempem, a jaká to pro něj podívaná, když místo sněhu a ledu viděl rázem kolem sebe rozkvetlou přírodu. Z tepla v okolí poznal, že se nachází v nižších krajinách Tamrielu. Hodiny jel po neznámém území, oči se mu zavíraly a tiše si přál, aby našel nějakou vesnici. Nakonec se zrak na pár vteřin ocitl v temnotě… slabost mu zavřela oči. O několik hodin později probudila herka svým řehtáním jezdce, Orchendorův zrak spatřil kousek od sebe neznámou postavu v šatech a s košíkem v ruce. I když bylo šero, na první pohled poznal, že jde o ženu, jež zastavila povoz signalizací ruky…

„Pěkný večer přeji… Elfe?“ dodala po zjištění jezdce, „Uh, zvláštní… ještě nikdy jsem tu nenarazila na elfa.“
Děva byla překrásná, nemohl odmítnout rozhovor s ní, „Taktéž přeji pěkný večer…“
Žena přišla blíže k vozu a pohladila koně, „Je to takový nezvyk pro mě… Nesvezl byste mě domů, prosím?“
„A kam byste potřebovala hodit? Mám namířeno do Jehaany.“
„Vážně? Přesně tam mám namířeno… i když, vlastně ne přímo do města. Bydlím kousek odtamtud…“ a usmála se na něj, elf jí nemohl odmítnout a ukázal ji, aby si nastoupila.

Když jezdec zavelel koni pokračování v cestě, děvče se začalo vyptávat, „Co dělá elf tady ve Vysokoskalí? Je to… trochu zvláštní…“
„Ten elf jede do města…“ zarazil se v řeči a přemýšlel, jestli jí má říct svůj plán. Při pomyšlení, že by mu mohla pomoct, svěřil se jí, „Víte, ve Skyrimu nedávno vypukla zhoubná nemoc. Jsem totiž kněz Arkaje, a můj pán mě povolal, abych vás varoval…“
„Varoval? A před čím? Jaká zhoubná nemoc se tam vyskytla?“ znejistěla.
„Nordi a Bretonci ze západu jednoho dne zešíleli… Jejich kůže byla k nepoznání a smradlavý dech se šířil do okolí. Byli nakaženi a každého, koho se jen dotkli…“

Ačkoli slyšela Bretonka tuto novinku, nezdálo se jí, že mluví pravdu. V jednu chvíli si všimla, že během povídání onen elf si neustále drbal jedno místo na paži. Jen nevěděla, jestli z nervozity nebo jestli není také tím „nakaženým“. Nechtěla ho nijak urazit, ale od srdce prozradila, že ještě nikdy nic takového nezažila a nevěří tomu. Orchendor jí na to odpověděl stručně, že si to samé mysleli i Nordi a neuvěřili mu.

„Za posledních deset let jsem o žádné skyrimské či tamrielské nákaze neslyšela… Nevěřím vám.“ Orchendor přestal na ní hledět a věnoval se opět cestě.

Za pár desítek minut, kdy už nebylo takřka vidět na stezku a pouze díky radám ženy, kde a kudy má kůň zahnout, se dostali až k branám statku, ve kterém se již svítilo. Jen, co zastavil povoz přede dveřmi, z nich vyběhl muž ve farmářském oblečení a s rukama roztaženýma jak orel.

„Betylano, kdes byla? Bál jsem se o tebe!“
„Kde bych byla… v lese, jako každý den.“ seskočila žena z vozu a předstoupila před muže, „Jen jsem se trochu zdržela, bratříčku…“
Muž jí pohladil po tváři a koutkem oka spatřil elfa, držící stále otěže, „Kdo je ten cizinec?“
„Kněz Arkajův. Míří do Jehaany.“ otočila se mezitím na Orchendora, „Prý ho vyslal varovat před nějakou nákazou, nebo co…“
„COŽE? NÁKAZA?“ vykřikl nahlas muž, „KDE JE? KDO SE JIŽ NAKAZIL? JAKÉ JSOU…“
„Uklidni se, Mariane! Není zapotřebí se hned plašit!“
„JAK SE NEMÁM BÁT, KDYŽ KOLEM NÁS JE NÁKAZA?“
Betylana měla jeho řečí plné zuby, „ŽÁDNÁ NÁKAZA NENÍ! Nás to nezasáhlo a ani nevěřím, že se tu něco takového objeví!“

Muž odstrčil sestru na stranu, padl před elfa a prosil ho, aby mu vše řekl a vysvětlil, dokonce mu nabídl přenocování, Orchendor jen zvedl obočí… netušil, že se mu dopřeje takové náklonnosti a ještě k tomu ve správný čas. Jeho nabídku přijal a před seskočením z vozu se zeptal, kde může zanechat povoz, Betylana se mezitím praštila dlaní do čela a raději odešla dovnitř domu. Orchendor ustájil po pár minutách koně, do statku se vloudil jak kouř a potichu se usadil ke stolku, Marian mu okamžitě nabídl jídlo a vodu. Přisedl si k němu a hned se začal vyptávat na podrobnosti, jak se nákaza šíří, co způsobuje a jak jí předejít. Než mu stačil něco vysvětlit, sestra ho prosila, aby se konečně uklidnil a přestal dělat ze sebe pitomce.

„Omlouvám se vám, elfe, za jeho chování. Je to trochu paranoidní hypochondr…“ přiznala, mezitím si k nim přisedla a nevěřícně hleděla na svého zblblého sourozence.
„Ta nákaza je… strašlivá.“ začal nehezky Orchendor, během vyprávění pojídal kus chleba, „Co jsem viděl u lidí, tak nejdříve jim naběhnou pupínky po těle… Pak se jim orosí čelo a hnis v těle se snaží dostat ven.“ nad každou zprávou Marian zatajoval dech, „Za několik dní zvraceli ten odporný hnis…“
„Slyšíš to, Betylano? SLYŠÍŠ?“ křikl na svou sestru a rychle si ohrnul rukáv, „Můj bože… mám pupínky! PODÍVEJ SE, JÁ JE TAM MÁM!!“
„To jsou mozoly od motyky, ty tupče!“ křikla na něj a i zlostně se podívala na kněze, „Podívejte, mě ty vaše řeči vážně nebaví, akorát mi tu strašíte tupého brášku!“ vstala od stolu, Marian se jí snažil zabránit v odchodu, ale neúspěšně, „Jdu spát. Bavte se tu, blbečci…“.

Dveře do jejího pokoje zaklaply, Marian neustále toužil vědět více informací a dorážel stále víc na svého nového kamaráda, který nemohl uvěřit, že i tak schopná a inteligentní rasa dokáže mít mezi svými debily. Celou noc mu vyprávěl o různých neštěstích a o svém původu, samozřejmě vymyšleném. Orchendor moc dobře věděl, že tento muž bude jeden ze ztroskotanců.

Hodiny vyprávění unavili na tolik elfa, požádal svého hostitele, aby jej zavedl k lóži a nechal odpočinout. Předtím, než ulehl, se Marian zeptal, co to má na voze. Mnich jen stručně pronesl, že něco, co by mohlo zastavit nákazu. Poté už natolik usnul, že nevnímal jeho přítomnost. Lehkovážný Breton odešel ze statku ven k vozu a podíval se na náklad. Nikdy takový sud neviděl, zvědavost byla v této chvíli silnější. Za svitu pochodně se dobýval do víka sudu, jeho ruce nestačily. Na pomoc si vzal kladívko, sekeru, dokonce i rozpálené železo, ale kromě několika důlků se sudem nic neudělal. Byl zoufalý, říkal si, že určitě tam má lék a ten kněz mu ho nechce dát. Popadla ho zuřivost, i když sud byl těžký, po chvíli jej dotáhl na konec vozu a shodil na zem. Víko se uvolnilo, tekutina vytryskla ven a štiplavé aroma se okamžitě dostalo do jeho nosu a plic. Závratí se sesunul k zemi, lapal po dechu, bál se o život. Z vozu se snažil dostat na zem a doplazit se pro pomoc, naneštěstí si nevšiml, že přímo spadl do oné tekutiny. Z posledních sil vydal ze sebe vysoké hlasy a plácal rukama kolem sebe. Nakonec se přeci doplazil pryč z té tekutiny, ale ke dveřím statku se nedostal. Kůň ve stáji řehtal strachy, když se k němu dostalo omamné aroma, bez rozmýšlení vší silou vyrval otěže z prken kóje a vyletěl ze stájí jak střelený. Několik hodin pobíhal sem a tam, dokud se neuklidnil a neulehl k zemi znaven…

Ráno se odpočatá Betylana probudila, v hlavě si představila, jak prožije dnešní den. Ani se neobtěžovala probudit elfího hosta, po rychlé očistě vyšla ven, nadýchat se čerstvého vzduchu. Jen učinila pár kroků, už cítila, že něco není v pořádku. Nakoukla do stájí a zděsila se po spatření převrženého sudu. Vrátila se zpátky do chalupy a hledala svého bratra, ten však nebyl k nalezení. Po pár minutách se probudil Orchendor, doufal, že se dostane blíže k cíli. Sotva otevřel dveře pokoje, zlá Betylana na něj civěla.

„Neviděl si Mariana? Nikde tu není!“ Orchendor jen zakroutil nesouhlasně hlavou, „Asi jsme tu měli zloděje… někdo tvůj náklad převrhl na zem… a kůň…“
„COŽE?!“ křikl Orchendor na ženu a nechápavě hleděl.
„Co si to tam vezl, knězi?“

Než jí stačil odpovědět, z venku se ozvalo několik hlasů, volající Bretonku. Oba vyběhli ven a rázem zkameněli… Hlouček dalších farmářů z okolních osad nesla na ramenou Mariana, vypadal rudo-bledě.

„Našel jsem ho kousek od mé farmy! Nechápu, jak se mohl dostat přes mé býky!“ pronesl jeden z farmářů, Marian jen tiše zaskučel.
„Do čeho si ho to uvrhl?! Mluv!“ křikla Betylana na kněze, který nechápal, co se to děje, ale přitom věděl, co je s Marianem.
„Já, nevím… Vážně nemám tušení, proč utekl…“ poté si uvědomil, „Vy ho držíte? PUSTŤE HO NA ZEM! Může být nakažený!“

Lid se leknul a jak pytel brambor ho pustili ze sevření, Orchendor k němu přiběhl a lehce mu odhrnul košili. Žádné pupínky na sobě neměl.

„Jsem kněz Arkajův, měl jsem namířeno do Jehaany, varoval měšťany a vás, o možné nákaze ze Skyrimu! Nemám tušení, jestli je nakažen, ale pokud mi zde,“ ukázal na Betylanu, „tato žena poskytne přístřeší a možné zázemí pro léčení…“
„Cože? Zbláznil jste se, knězi?“ vykřikla na něj, „Nejdřív se z ničeho nic objevíte na cestě, zblbnete mého bratra a pak ještě chcete azyl?!“ velice zlostně se zadívala, „Ven z mého pozemku!! Dokážu ho uzdravit sama!“

Ačkoli přítomný lid byl vyděšený z Orchendorových slov, přidal se k Bretonce a podporovali jí. Elf se jim snažil rozmluvit jejich myšlení, ale pochopil, že se nedají obalamutit. Smutně bouchl do svého oblečení a zašel ke stájím, odkud uviděl na svého ležícího koně, kde si na lučině. Lid se motal kolem zmátoženého a nechápali, co s ním je. Bretonka se okamžitě pustila do jeho léčení, ze statku nosila různé nápoje, mastičky a kořínky, všechno do něj ládovala. Orchendor si mezitím došel pro oře, který poklidně vstal a lehce se třásl. Nakonec ho utišil a naskočil na něj, dojel ke stájím a doufal, že v převrženém sudu zůstala trocha látky. Jeho oči však viděly pravý opak, nebyla tam ani kapka.

„Dejte na mě lidi, toho nakaženého se ani nedotýkejte a nemanipulujte s ním!“ lid se protivně ozval a přál si, aby už odjel pryč, „Jedině já bych ho dokázal možná vyléčit… Kdybyste si to rozmysleli, najdete mě v lese… Budu tam, kde jsme se potkali!“ poslední komentář věnoval Betylaně, zlostí se na něj dívala.

Orchendor kopl do koně, rychle uháněl k lesu a když byl daleko od farmy, tajně si přál, aby jeho plán vyšel.

Ačkoli byl Orchendor jen lehce vybaven, věřil, že se mu povedlo dokonale obalamutit lid a že možnou nákazu rozšíří sami mezi sebou. Teď, když byl daleko od nich, se mohl s koněm zastavit na místě prvního setkání s Betylanou, seskočit z něj, sednout na kámen a čekat, dokud lidé nepřijdou. Neměl tušení, jak dlouho to bude trvat, pronesl pár proseb k Peryitovi, aby mu pomohl a urychlil jeho práci.

Toho dne se v okolí nestalo nic zvláštního, Betylana se starala o svého bratra Mariana a nemohla pochopit, proč její medicína nezabírá. Toho dne si zavolala i zkušenou alchymistku, i ona neuspěla se svými lektvary a mastičkami. Den utekl rychle, Orchendor stále vyčkával na místě a lehce přešlapoval z jednoho místa na druhé.

Dalšího dne se v jedné z vesnic objevilo něco, co lidé nechápali. Většina z nich měla kůži posetou různými oděrkami, modřinami a pupínky, pár lidí dokonce už zvracelo cosi, co mělo zelenou barvu. Tito lidé hledali pomoc nejen mezi sebou, ale i v dalších osadách, čímž netušíc rozšiřovali nákazu. Zprávy o nemocném lidu se neslo velice rychle, dostali se až i k představeným samotného města Jehaany, jenž vynesli jasné učinění. Povolali nejmocnější léčitele, kteří se měli postarat během několika dní o nemocné. Snad čtvrtina severního Vysokoskalí hledala pomoc mezi bělohávníky a pochodovala v místnostech s ampulkami a kouzelnými ruky. Ani nejmocnější magie si s touto potíží nedokázala poradit, lid byl bezradný. Radě Jehaany zbývala poslední drsná možnost…

Orchendor si v klidu vychutnával spánek v mechu, když se náhle ozval vyděšený kůň, který ho probudil. Otevřel oči a vstal ze země, takový pohled zrovna nečekal. Po lesní cestě kráčel zástup lidí, ať už s otěžemi koně v rukách nebo jen s tornou na zádech. Bylo jich nespočet, Orchendor tušil, že jeho plán vyšel, ale ne v takovém rozsahu. Zástup dorazil na místo elfova odpočinku, tváře lidí byly zkažené a velmi vrásčité. Už jen při poklidném stání se třásli, byť jim nebyla zima. Z řady vyšla Betylana, její vlasy byly o dost řidší, než během prvního setkání, Orchendor pozvedl obočí a vyčkával, co řekne…

„Vyhostili nás ze země… Nemáme kam jít!“ řekla stručně.
„Prosím, pomozte nám, knězi Arkaje!“ volal lid a očekával jeho pomoc.
Teď elf věděl, že má ty správné lidi, přesně, jak Peryite žádal, „Musím se vám k něčemu přiznat, občané… obyvatele Vysokoskalí!“ lid napjatě naslouchal jeho budoucím slovům, „Omlouvám se vám, ale ve skutečnosti nejsem kněz Arkajův… Ale služebník pána Peryita! Mocného léčitele a zachránce nakažených!“
„Peryita? Vždyť… vždyť to je…“ ozvalo se několik vyděšených hlasů, ale elf je přerušil.
„Je mocnější než Arkaj a dokáže vás vyléčit… Když půjdete se mnou, do jeho útočiště a budete se modlit pro něj, pomůže vám! To vám mohu zaručit!“

Chvíli nebylo nic slyšet, ani zařehtání koně, až z řady vyšel Marian v hrozném stavu a otrhaném šatu, „Já mu věřím! Pomůže nám! Veď mě, prosím!“

Nakažení nechápali jeho počin, šuškali si mezi sebou co má tohle všechno znamenat, kdo je Peryite a proč by měli věřit někomu, kdo není nakažen, jako on. Elf chtěl přidat další přesvědčovací frázi, ale nakažený Marian byl rychlejší, „Tady nás již zavrhli. Tam, kam půjdeme, můžeme žít bezpečně!“

Několik lidí se postavilo za Marianova slova, včetně Betylany, Orchendor pozvedl ruce a požádal je, aby ho cestou do nového útočiště následovali a věřili mu. Dále je požádal, aby si vzali jen to nejnutnější, ostatní ať nechají zde. Když byli připraveni vyrazit, Orchendor nasedl na koně a celému hloučku rozkázal, aby šli za ním. Připadal si jak pastýř, vedoucí své ovečky do chléva…

Pár dnů trvalo, než se celá skupinka dostala do Skyrimu tou samou cestou, kterou přišel Orchendor. Překvapilo ho, že jim zima nic nedělá a zůstali nadále věrní svému vůdci, byť byly chvíle, kdy učinil špatná rozhodnutí či protáhl cestu o několik hodin. Několik zasažených cestou umřelo, jedni na trvání nákazy a jejího „neléčení“, druzí zase díky oslabené imunitě na podchlazení. Jaká úleva pro celou skupinu, když přešli tajnou cestu v horách a po úmorné výpravě se dostali do skyrimské Pláně. Všude zeleň, ptactvo a čerstvý vzduch, jehož se nemohli nabažit.

Když padla noc a skupinka se utábořila na bezpečném místě mezi skalami, Bosmer poodběhl kamsi pryč a na chvíli se ztratil skupince následovníků. Pár minut mu trvalo, než se dostal k Peryitově svatyni, u kotle opět postával Keš a cosi vařil.

http://imgur.com/oZCAFU2.jpg


„Á, pastýř se vrací domů!“ uvítal ho Khajiit, „Jaká byla cesta?“
„Strašná, ale myslím, že Peryita potěším.“ chlubil se elf a podrobně mu vyprávěl svůj úspěch.
„Ó, tak to bude mít jistě radost! Khajiit je na tebe hrdý, Orchendore!“ poklepal ho po rameni, „Náš pán mi sdělil, kam je máš odvést.“, vzal si ho kousek stranou, „Vidíš támhletu rozvalinu? To je Bthardamz, opuštěné dwemerské stavení. Doveď je tam…“
„To je, co bychom kamenem dohodili… Dobrá, jakmile vyjde Slunce, odvedu je tam…“
„Ano, ano… Pán si také žádá, abys jim dal trochu naděje a pak… no… však víš…“ zahleděl se mu do očí, „Khajiit to tam už připravil, chvíli mu trvalo, než se dalo vše do pořádku.“

Poté se s ním elf rozloučil a vydal se zpátky do tábořiště, kde ho nikdo nepostrádal, Keš se vrátil ke své rozdělané činnosti. Jen, co vyšlo Slunce a nakažení se probudili do nového dne, Orchendor vylezl na nejvyšší kámen a hlásil již připravenému lidu, kam se odeberou a kde bude jejich nový domov. Když se dozvěděli, že půjdou do dwemerského města, většina padla do úžasu, zbytku se nápad protivil. Ale i tak ho poslechli, Orchendor dával veliký důraz na jejich „vyléčení“ a víru v Peryita „léčitele“.

Poté zvolal naposled „Za mnou!“ a bretonský lid ho sledoval až k opuštěným zdem dwemerského města. Chvílemi se báli nového prostředí, všude sudy se zelenkavou tekutinou a obří zelené kořeny, jež pronikaly skrze stěny. Během putování do nitra nového domova si odchytával vůdce různé lidi a vyptával se jich, koho to vede. Výsledek ho velice překvapil, mezi nakaženými měl kromě sedláků, farmářek a dalších řemeslníků také pár čarodějů, lovců a dokonce i zlodějů, kteří si nevěděli rady s nákazou.

Marian se stále držel svého zachránce jak klíště, nedovolil, aby někdo z ostatních byl příliš blízko Orchendora, jeho gesto ho těšilo a líbilo se.

Během zkoumání nových prostor, kterému všichni záviděli, Orchendor dával možnost se již odloučit a najít si své místo k odpočinku. Avšak, než se všichni rozdělili a začali prozkoumávat nová místa, požádal je, aby se vždy každého půldne sešli na jednom místě, které určí, a vyčkali na volání Peryita. Většina následovníků se už rozdělila v první části města, zbytek stále pokračoval do hlouby podzemí. Úžasné stavby, vodopády a i na malou říčku narazili, což elfa překvapilo, měli tak postaráno o přísun tekutin. Nakonec se i zbytek rozdělil do dalších části města, samotný Orchendor, jeho nejvěrnější Marian a čtveřice dalších následovníků kráčela do poslední čtvrtě, kde se taktéž rozdělila. Elf byl překvapen z rozsahu nové svatyně, nepředpokládal, že by byl Peryite tak velkorysý na někoho, kdo brzy umře.

Osamocen kráčel po jedné z částí čtvrti a našel místo, jež vypadalo jak amfiteátr. Velké hlediště, uprostřed kamenné nástupiště se čtyřmi otvory a truhlicí. Před tímto místem nad tribunou byly dva trůny a jedna páka. Schválně za ní zatáhl, na nástupišti z děr okamžitě vyletěly ostré čepele z měděného kovu a točily se tak dlouho, dokud opět nezatáhl páku. Usmál se nad oním místem…

Když nakažení i samotný pastýř prozkoumali a seznámili se s novým prostředím, sešli se na tomto místě, nakažení se mezi sebou tlačili a chvílemi halekali, aby si nešlapali po nohách a chtěli už začít s voláním Peryita. Orchendor se jim zadíval do očí a pronášel slova, která uctívala daedru a důvod, proč jsou tady. Dále je požádal, aby do truhlice u nich dali dary, které by se přenesly k „léčiteli“. Poté, co to provedli a nadšeně vyčkávali na další příkazy, chtěl již zatáhnout za páku, ale neudělal to. Cosi se bouřilo v jeho mysli a ruka nedovolovala ohnout kusem kovu k zemi. Úsměvy těch nevinných nakažených byly mocnější, elf si začal uvědomovat, že to jsou jen lidé, kteří ve skutečnosti nic neudělali a byli jen sprostě otráveni. Znova se pokusil zatlačit pákou, ale neměl tu sílu, místo toho utekl z místnosti. Zasažení nechápali, co to dělá a rozešli se.

Orchendor ve své nové komnatě seděl na kamenné pryčně a držel si hlavu ve dlaních. Bylo mu trochu do breku, ale nic z něj nespadlo. Náhle se rozevřely dveře, do nichž vstoupil Marian.

„Vůdče, co se stalo? Proč jsi utekl z místnosti? Všichni jsme čekali na tvá slova…“
„Já…“ ohlédl se po svém věrném, „jsem zkrátka nemohl. Asi toho bylo na mě moc…“
„Nerozumím ti…“ přiznal se Breton a přistoupil blíže k němu.
„Pravý důvod, proč jsem vás sem přivedl je jiný… a nechtěj ho vědět…“

Náhle Marian položil svou ruku na elfa, což nečekal a ani se nebránil, „Je mi jedno, jaký si měl důvod. Ale podívej se! My všichni, co tu jsme… Nikdy jsme se neměli v lásce a…v naší domovině jsme se jen hádali. Ale dnes! Podívej! Sjednotils nás!“ Orchendor zvedl hlavu na jeho tvář, „To je něco, co jsme si přáli vždycky! Nebýt Peryita, nebýt TEBE, nebyli bychom teď pospolu!!“

Vůdce se na něj usmál a poděkoval mu za jeho přízeň. Marian se taktéž zatvářil radostně, ale než stačil něco udělat, jeho tělo se v mžiku rozbouřilo a bez varování vyzvracel několik loků zeleného hnisu, které se dostaly do tváře elfa. Okamžitě začal máchat do vzduchu rukama, nelítostně řvál do „bláznů“ a „blbců“ a proklínal ho. Po chvíli si Orchendor uvědomil jednu věc…

„Omlouvám se, vůdče… Já… já…“
„VYPADNI!!!“ zlostně zařval na Bretona, ten se svěšenou hlavou odešel z místnosti.

Orchendor poklekl, dal ruce na svá bedra a přiznal si, že teď přijdou jeho nejhorší dny a chvíle. Teď své ovečky nemohl zabít a nemohl posloužit tak Peryitovi… protože on sám byl onou ovcí…
Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:14
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Adrian_S
Část 11. - Zákon Cyrodiilu

[i2. úsvitník 3V 481

A je to tady… Mé předpovědi se staly skutečností. Ti zatracení lovci nás nahánějí jak splašenou zvěř. Uhh, už ani nevím, co mám psát… Posledních několik dnů nevycházím z jeskyně, jsem zavřen ve své komnatě a doufám, že přežiju masakr, který nastane.

Nechápu, proč mě Malikar a Rolina neposlechli! Jasně jsem jim tvrdil, že ti lovci nechtějí nás, ale tu břitvu. Břitvu, kterou jsme… tedy, chceme chránit za každou cenu. Uhh… kéž by nás bylo více.

To putování z jednoho konce Cyrodiilu na druhý mě už vážně nebaví. Po každé výpravě je nás stále čím dál míň a míň. Ještě minulý týden nás byla horda zapřisáhlých našemu pánu Mehrunes Dagonovi… a teď? Směšná dvanáctka! Divím se, že nás Mehrunes drží při životě, ale moc dobře vím, že se blíží konec.

A proč píši konec? Nemáme kam utéct… Hranice jsou hlídány, troufalci se zbraněmi pochodují krajinou a hledají nás a do toho všeho naše upadající morálka. Nejradši bych vzal tu břitvu k sobě, vzal si lopatu a zakopal ji na bezpečné místo… třeba na Gnolí horu. Jenže, co mám dělat, když jsme všichni zoufalí… a já nejvíce?

Do Ráje se už nikdy nedostanu, s tím jsem se smířil…“[/i]

Brk se zastavil nad napsanými slovy, smutné oči, ve kterých tančil plamínek ze svíčky, hleděly na starý a lehce potrhaný papír. Muž v rudém hábitu si nechtěl přiznat, že jeho nastávající dny se blíží ke konci. Po jeho levici ležely další knihy, na kterých bylo zobrazeno, kromě insignií jeho řádu, daedrický symbol Zapomnění. I když jeho zrak byl smutný, v srdci ho hřála hrdost z minulých událostí.

Náhle se otevřely dveře komnaty, do místnosti vstoupila císařská žena v hábitu, jež držela v rukách neznámý svitek.

„Bratře Verile… je čas. Musíme jít do obřadní místnosti…“
Verilus se otočil na sestru řádu, kývnul hlavou, „Tak teda pojďme.“ vstal ze židle, zhasl svíčku a společně se vydali do hlubších chodeb jeskyně.
„Myslíš si, bratře, že máme ještě nějakou naději? V mém srdci je stále Mehrunes Dagon, touží po odplatě a přeje si, abychom vydrželi…“
Verilus se zastavil, položením ruky na její rameno jí taktéž zastavil v chůzi, zadívala se mu do očí, „Já vám to říkal, že tohle jednou přijde, sestro Rolino. Říkal jsem vám, že se blíží konec, ale nechtěli jste mi věřit. Zní to odvážně a rouhačsky, ale tady nám už Pán nepomůže…“
„Tvá slova jsou odvážná, ale… tys už přestal věřit? A doufat v zázrak?“
„Zázraky jsou jen pro hlupáky. Jen inteligent si dokáže přiznat svou porážku.“
„Nechápu tvá slova, bratře…“ zamračila se, „Vždyť i v prohrané válce se dá ještě vyhrát. Copak si nevzpomínáš na úspěchy našeho řádu? Komu jinému se podařilo zabít samotného císaře Tamrielu? Nikomu! Jen nám! A taky jsme byli v prohrané válce… a kam daleko jsme až došli!“
„Tvůj optimismus se mi líbí, sestro Rolino…“ položil jí ruce na ramena, „Kéž bych ho měl také v takovéto míře…“ poté je dal k sobě a opět se dal do pohybu, sestra Rolina ho následovala.

Oba vstoupili do velkého sálu, v minulosti se zde prováděly různé krvavé obřady a celou jeskyni dominovala obrovská daedrická socha. Dnes tomu již tak nebylo, socha se již dávno rozpadla na prach, schody na pódium se každým krokem drolily a vlajky řádu měly hluboké jizvy. V místnosti plné mrtvolného pachu postával zbytek starého kultu, starší holohlavý muž vedl z jeviště uklidňující řeč a modlitbu k pánově přízni. Když dvojice došla k ostatním, přestal z řečí a zahleděl se na ostatní.

„Bratři a sestry Bájného Úsvitu! Náš pán, Mehrunes Dagon, je na vás hrdý, že se i po tolika letech držíte jeho učení a konáte jeho vůli. Náš pán vám chce oznámit…“ jeho řeč byla náhle přerušena bratrem Verilem.
„To už jsme slyšeli mnohokrát, Malikare!“ ostatní členové se na něj nepřátelsky zadívali, jakou drzost si mohl dovolit, „Neustále nám tu hlásíš, jak je náš pán spokojený a hrdý na naše činy. Ale uvědomuješ si, že už nás není mnoho? Jak může být Mehrunes Dagon spokojen, když každý den jeden z nás umře… a my se nedokážeme ubránit?“
„Rouhači!“ křikla jedna ze sester pod jevištěm, „Měla bych tě rovnou usmažit plameny za tahle slova!“
„DOST!“ křikl Malikar a hluboce vydechnul, „Máš drzá slova, Verile. Dagon by tě měl správně za tohle potrestat smrtí… ale vím, že to neudělá. Neobětoval by pro nic za nic svého poddaného, kvůli bezduchým slovům! Nebudu tě nijak trestat, bratře Verile, tys nás poslední dobou varoval o nadcházejících událostech a prozatím ses nikdy nepletl.“
„Jestliže jsem se nikdy nepletl, tak mi tedy dovolte, bratři a sestry řádu, vznést návrh!“ požádal přítomné o vyslyšení, po pár vteřinách Malikar rozhodně pokynul hlavou, „Ti Cyrodiilští rouhači nejdou jen po nás. Vědí, že máme něco, co nám právem patří, a ne nějakému… budižkničemovi, jenž ho přezdívali „Hrdinou z Kvatche“! Navrhuji, odebrat tento artefakt do rukou nejspolehlivějšího a odnést jej na bezpečné místo, kde by zůstalo navěky v bezpečí…“

V jeskyni nastalo hrobové ticho, nikdo nebyl z jeho nápadu nadšený. Malikar se lehce ohlédl po ostatních a v očích jim přečetl nesouhlas s myšlenkou. On však byl jiného názoru…

„Bratře Verile, tvůj nápad je zbabělý… ale také jediný a dobrý.“ zbylí posluchači lehce šeptali mezi sebou, „Rozhodneme hned, kdo je z nás nejspolehlivější… Chci po vás všech, abyste vyslovili jméno, kterému nejvíce důvěřujete. Ten, kdo bude mít největší důvěru, rozhodne o osudu artefaktu!“

Verilus se lehce usmál, doufal, že jeho plán vyjde, ale jakmile se ozývaly hlasy sourozenců, vyzdvihující Malikarovo jméno, pochopil, že jeho snažení je zcela zbytečné. Deset hlasů pro Malikara, jeden hlas pro Rolinu a poslední pro Verila… v očích se probudila závist.

„Tak jest rozhodnuto! Osud artefaktu spočívá na mém rozhodnutí, které zní: „Břitva zůstane zde!““ po těchto slovech se bez omluvy Verilus otočil ke spolku zády a odkráčel z místnosti pryč, sestra Rolina chtěla za ním běžet a ujistit se, že neudělá hloupost, „Jen ho nech jít, sestro…“ zadržel ji slovy Malikar, „On pozná, že se mýlí…“

Verilus se na takovéto rozhodnutí nemohl nadále dívat, odešel znechuceně a zklamaně do svých komnat. Neměl tušení, jestli je venku tma nebo stále světlo, chtělo se mu jít spát. Než však ulehl do své lóže, za pomoci kouzla zapálil svíčku a připsal pár vět do deníku…

„Malikarovo rozhodnutí, o ponechání břitvy zde, je chyba. Mé varování nebral zřetel a nejspíš si neuvědomuje, co způsobí…

Nedokážu pochopit, jak jsem mu mohl natolik věřit, když on mi nevěří? Copak je tak těžké poslechnout své vnitřní srdce, přestat na chvíli myslet na vyšší moc a snést se konečně na zem, když už známe pravdu?

Mám obavu, že brzy bude konec. Se vším… se mnou, touhle svatyní… s dýkou… Mě může už jen snad hřát ten pocit, že jsem vydržel tak dlouho přežívat…“


Brk odhodil na stolek a knihu zavřel, zhasnul svíčku a ulehl do studeného spacího vaku. Za dveřmi své komnaty ještě stačil slyšet tichou řeč mezi sourozenci, jak se o něčem baví, jeho mysl se však chtěla odebrat do říše snů a tajných přání. Chvíli mu trvalo, než se konečně odebral tam, kam chtěl…

„ZA PÁNA DAGONA!!!“ rozeznělo se po celé jeskyni, zvolající hlas probudil dosti unavené Verilovy oči.

Bratr Verilus vstal velmi rychle z vaku, i když prozatím neviděl nikoho, tušil, co se to kolem něj odehrává. Za dveřmi bylo slyšet, jak jeho sourozenci bojují proti někomu, cosi čarují či křičí bolestí. Nářek, zlost a strach se nesly ve vzduchu, na probuzené dolehl strach, místo přípravy na obranu svatyně se rozeběhl ke stolku a otevřel si znova deník. Hlasy některých přátel utichly, mocné hlučné kroky se blížily k jeho dveřím a on vyděšený se snažil napsat své poslední řádky…

„Je to tady… Už po mně jdou… Říkal jsem, že to jednou přijde… Kéž by mé varování brali vážně… Sbohem, světe…“

Náhle kdosi dveře vykopl, Verilus se jen lehce otočil a očekával bez jakékoli přípravy návštěvníka. Do místnosti vstoupila zelená žena v železné zbroji a palcátem v ruce, ještě z ostnů kapala krev nepřátel. V jejích očích uviděl zlost a touhu se mstít, byla odhodlaná ukončit jeho život. Bez rozmýšlení a sebemenšího pochybení se vrhla na Verila, jenž se zcela nebránil. Než mu usadila palcát do lebky, v duchu stačil pronést poslední větu…

„Můj život… je u konce…“

Stačila jediná rána do hlavy, Verilus padl k zemi mrtev, z hlavy mu vytékala krev rudá, stejně jako róba, ve které zemřel. Orčice rychle prohledala místnost, na stolku našla deník, vzala jej a jen do větru pronesla svůj úspěch. Z místnosti poté rychle odešla zpátky do hlavního sálu, kde se mezitím odehrávala poslední bitva, mezi nájezdníky a členy Bájného úsvitu. Čtyři nájezdníci leželi na zemi spálení od blesku, poslední tři bojovali se třemi čaroději, jejichž brnění a zbraně nepocházeli z tohoto světa.

„ZAPOMNĚNÍ TĚ POHLTÍ, BEZVĚRČE!“ křikla sestra Rolina, jež se bránila se svým čarovným palcátem proti ocelovému meči.

Když se vykryla útoku, chtěla učinit protiútok, naneštěstí než něco stačila učinit, její ruka byla chycena nájezdníkem, úder do nohy jí donutil kleknout a vracející se čepel meče se podepsala na jejím krku. Naposled zalapala po dechu, který se poté ztratil kdesi v Zapomnění. Na platformě bojoval proti dvěma lovcům už poslední člen řádu, Malikar vypouštěl z rukou jeden blesk za druhým a téměř se každé ráně vyhýbal. Útočníci se divili, kde se v něm vzalo tolik síly na obranu, díky jeho čarování byli stále více oslabováni. Jeden z útočníků padl k zemi mrtev, druhý, Nord se sekerou v ruce, se obával, že i on právě zemře. Malikar se chystal vypustit další blesk, ale do jeho hrudi se dřív zaryl šíp, který ho překvapil. Poté přiletěl ještě jeden, Nord rozmáchl sekyru a Malikarova hlava spadla z pódia kamsi mezi mrtvé sourozence. Bájný úsvit byl právě zničen…

Po boji se celá skupinka sešla na pódiu, jen pět bojovníků přežilo útok na hlavní svatyni tak zlého kultu. Radostně vykřikli vítězství a už se těšili, až oslaví úspěch.

„Dobrá práce, lidi! Je konec! Je po nich!!“ křikla orčice s palcátem v ruce.
„Johoho! Nemůžu uvěřit, že jsme to dokázali!“ ozval se císařský nájezdník, který přiběhl jako poslední do síně.
„Měli bychom prohledat každičký kout. Určitě tu ta břitva bude!“ ozval se náhle Bretonec s lukem v ruce.
„To je fakt… Musíme najít to, kvůli čemu tu jsme…“ vznesla orčice a hned poručila svým společníkům, aby se podívali do různých míst.

Jakmile padly rozkazy a v mrtvé síni zůstala sama ještě s jednou Bosmerkou, posadila se na zem a vytáhla deník, který našla ve Verilově místnosti. Stačila si nalistovat poslední stránky a už se zasmála nahlas…

„Ten idiot, co tohle psal, nejspíš nevěděl, že už dávno nastal nový věk… Vidíš to, Sarino? On tu psal 3V 483!“
„Hmm… asi si nechtěl přiznat pravdu, nebo si to neuvědomoval. Třeba věděl, že nový věk začne, až jeho kult zemře…“ ozvala se světlovlasá elfka v kožené zbroji.
„Pche, tupci…“
„Měli bychom se rozhodnout, co uděláme… Kdo z nás půjde za Ocatem mu sdělit, že jsme rozprášili zlo?“
„Nevím… rozhodnem se, až přijdou ostatní.“ pronesla orčice a dále se začetla do deníku.

Sarina se zahleděla po místnosti, vzala jednu pochodeň z rukou mrtvého spolubojovníka, přišla ke všem vlajkám Bájného Úsvitu a zapálila je. Orčice se na ní jen letmo podívala a nechala ji dělat, co měla v plánu. Po chvíli, kdy místnost krásně svítila, přiběhla hledající trojice zpátky za vůdcem s úsměvem na tváři.

„Máme ji!“ Bretonec ukázal ženě ve zbroji daedrický artefakt, zabalený v kusu hadru.
„Skvělé! Bratři a sestro, dneska jsme měli velice dobrý den! Ať si Bájný úsvit v tom svém Zapomnění říká, co chce, ale dnes začala nová éra Tamrielu! Dnes jsme zničili zlo, které se pokoušelo zničit naše domovy, zahubit přátele a rozervat vlákna boží! Můžeme být na sebe právem hrdí, že jsme toto dokázali!!“ muži začali jásat.
„Teď, když máme břitvu… co s ní uděláme? Necháme si jí? Prodáme?“ zeptal se Nord.
„Na to zapomeň, Alvriku!“ ozval se Bretonec, „Tohle se nesmí prodat! Může se dostat do špatných rukou a zlo může přijít zas!!“
„Uklidni se, Draskane! Prozatím si jí necháme. Do doby, než jeden z nás nepřinese odměnu od Ocata.“
„A kdo tedy půjde, Brolago? Chceš jít za Ocatem?“ zeptal se Alvrik.
„Já půjdu.“ ozval se tentokrát císařský nájezdník, „Bude lepší, když Ocato uvidí cyrodiilského válečníka, než cizince… Nic proti vám, přátelé, ale dá nám víc zlata, když půjdu… uvidíte…“

Chvíli skupinka tiše přemýšlela, Sarina se náhle ozvala, že je to dobrý nápad, i když s odvážnou řečí. Nakonec se dohodli, Trivius se připravil na cestu, požádal Brolagu, aby mu dala deník, který držela celou dobu v ruce. Vysvětlil, že musí přinést nějaký důkaz pro odměnu. Orčice mu směle předala knihu a už se těšila, až obdrží zlato. Trivius se vydal na cestu, mezitím se čtveřice rozhodla utábořit nedaleko těchto jeskyní.

Kousek od jezera, kde se nacházela svatyně Bájného úsvitu, rozbila čtveřice dobrodruhů svůj tábor a čekala na svého posledního člena, až dorazí se zlatem. Padala tma do krajiny, tři lovci pokojně hodovali a slavili radostně tyto chvíle, Sarina tentokrát držela hlídku kdesi v přírodě. Po hodinách veselých historek, slavných ódách a litrech vypitého alkoholu, trojice usnula. Když se v okolí tábora nic nepohybovalo, elfka usoudila, že jim nic nehrozí. Přisedla si k ohni a za poslechu chrapotu svých přátel se zadívala do ohně. Náhle se jí v hlavě cosi bouřilo, oči se odvrátily od plamenů k bedně s artefaktem. Tiše přistoupila k ní a otevřela, nemohla uvěřit, že břitva z ničeho nic spálila hadr, ve kterém byla schována před světem. Něco jí nutilo se dotknout oné čepele, popadla jej a vytáhla jej z pouzdra. Jaká slastná energie se v ní uvolnila a v žilách ji začala kolovat neznámá síla. Cítila se lehce…

„Áh… možná byl můj kult zničen, ale samotná zbraň nikoliv!“ ozvalo se jí v hlavě, elfka se otočila na všechny strany, předpokládala, že vedle ní někdo mluví, avšak nikoho neviděla, „Úchvatná moc, co? Jak může rouhač třímat zbraň svého úhlavního nepřítele?“ hlas se na chvíli odmlčel a elfka ucítila v sobě svíjející pocit, jako by jí někdo dusil, „Troufalé… odvážné a přitom tak drzé! Nezasloužíš si třímat něco, cos chtěla zničit!! Teď za to zaplatíš!“

Sarinino tělo drželo pevně v rukách Mehrunovu břitvu, sama však padla do bolestí a tichých nářků. Jako by se scvrkávala do malého prostoru. Snažila se popadnout dech ze svých stlačených plic, ale nemohla. Oči jí málem vypadly z důlků, jazyk vyletěl z úst a zbroj praskala ve švech. Kosti křupaly jak lámající se větve ze stromů a krev se vařila, že i nejteplejší prameny Tamrielu se jí nemohly rovnat…

Pak padla k zemi… udušená, spálená a vyschlá, však stále s jeho břitvou v dlani. Pár minut po tomto aktu se probudil Draskan, v hlavě mu cosi říkalo, že by měl vystřídat elfku z hlídky. Jen si promnul oči a podíval se k ohništi, rázem se zděsil. Okamžitě všechny vzbudil a nechápal, co se to s ní stalo. Celá trojice obklopila mrtvolu Bosmerky, jež nevypadala zrovna vábně…

„U Devítky, co se to stalo?!“ křikl Alvrik.
„Koukněte, co má v ruce!“ ukázal Draskan a už se natahoval po zbrani.
„NEDOTÝKEJ SE TOHO!“ okřikla ho přísně Brolaga, „Je vidět, že ta zbraň ještě dýchá…“
„Já měl za to, že ta daedra byla zničena!? Vždyť… jsme zničili i jeho kult!!“ křičel Alvrik.
„Daedry se nedají zabít, na rozdíl od nás, Alvriku…“ stručně mu odpověděl Draskan.
„Zatraceně! Proč zrovna Sarina?! Proč?“ naříkal Nord.
„Měla nejspíš smůlu… líp si to nemůžeme vysvětlit.“ Brolaga se chytla za bradu a nad něčím přemýšlela, „Pokud se ani jeden z nás toho nemůže dotknout, aniž by zemřel, máme jen dvě možnosti, co s břitvou…“
„Nech mě hádat,“ zastavil jí Draskan, „buď zakopat, nebo zničit.“

Braloga kývla hlavou, Draskan s ní souhlasil, jen Alvrik si nebyl moc jistý s jejich plánem. Kromě nářku pronášel, že je i lepší způsob, co s tou zbraní udělat. Chtěl si jí nechat, ale oba dobrodruzi mu to okamžitě vymluvili. Tvrdili mu, jestli by měl někdo z nich v celku tuto zbraň, buď by zemřel stejně, jako Sarina, nebo by napáchal ještě větší zlo, než samotný kult. A to nikdo z nich nechtěl.

Z křoví náhle kdosi vylezl, celá trojice vytáhla z opasků zbraně a hbitě se otočila za původem zvuku přicházejícího. Jaká lehká úleva pro ně, když viděli známou tvář…

„Vy jste mi ale hlídka… Kolem vás by prošla celá císařská legie, i s artilerií!“ usmál se na ně Trivius, jeho úsměv náhle spadl, když viděl v jejich tvářích nespokojenost, „Co se děje? Přišel jsem o něco? Nesu to zlato, jak jsem říkal…“
„Máme tu zatraceně velkej problém!“ ozval se Nord, mezitím si zandal zbraň do pouzdra.

Brolaga mu ukázala mrtvolu Bosmerky, Trivius přiběhl k ní a s lehkým žalem pronášel smutná slova. Jaká hrůza se mu naskytla, když spatřil dýku v rukách.

„Nemůžeme si jí nechat, ani jeden z nás…“ spustila Brolaga na Trivia, „Tu břitvu musíme zničit!“
„Cože? Zničit? NIKDY!“ křikl nahlas, ale nemělo to význam.
„Podívej se, Trivie, co provedla Sarině!“ ukázal Draskan na mrtvolu, „A představ si, že jseš to ty! Nemůžeme jí mít!“
„A když jí zakopeme, někdo jí zas může najít!“ pronesl Nord, když se uklidnil.
„Musíme ji zničit! Hned! Teď a tady!“ zvolala Brolaga, načež se Draskan ozval, jak jí chtějí zničit, když se jí nesmějí dotknout a nemají tu kovárnu.

Když si Trivius uvědomil, co tuto událost vyvolalo, uvědomil si, že toto rozhodnutí je jediné, které přichází vhod. Poradil skupince, aby zabalili tábor a vyrazili do Cheydinhalu, nejbližšího města od jejich pozice. Všichni mlčky souhlasili, Brolaga a Alvrik sbalili rychle tábor, Draskan se pokusil opatrně a za pomocí několika vrstev hadrů sejmout z dlaně vytaženou zbraň, což se mu povedlo. Trivius obstaral tornu plnou zlata a sbalil zásoby na několik dní. Když byli všichni připraveni odejít, rozhodli se pro jedno poslední gesto… Několik hodin jim trvalo, než v lesním porostu, za pomocí zbraní a kladiv, vykopali hrob své mrtvé společnice a pohřbili jí.

Skupinka se vydala na cestu do města, byla stále hustá tma a za svitu loučí kráčeli po lesních stezkách v husté travině. Než začalo svítat, dorazili konečně k bráně Cheydinhalu, které je vítalo. Bez jakéhokoli pochybení našli místního kováře a požádali ho, aby jim poskytl osamocenou kovárnu. Trivius vyložil pět set septimů na stůl, kovář je ihned sebral a ukázal jim, kde se co nachází. Poté konečně odešel do krčmy, slavit svůj velký obchod. Sotva zabouchly dveře, pustil se Nord ke svému nejmilejšímu řemeslu a začal roztápět výheň. Draskan opatrně vytáhnul břitvu z pouzdra, celá místnost se chvěla a plameny v místnosti ztmavly. Jako by všichni pocítili, že tu nejsou sami. Alvrik chtěl přestat, ale Brolaga ho nutila pokračovat v rozdělané práci. Ohniště bylo dostatečně rozpálené, Bretonec opatrně podal dýku svému příteli, který ji bez slitování hodil i s hadrem mezi nasypané rozžhavené uhlí. Trvalo hodiny, než celá čepel povolila a konečně se obarvila do správné barvy. Za pomocí kleští ji vytáhl, položil na kovadlinu a chtěl uděřit…

„TÍMTO AKTEM MĚ STEJNĚ NEZNIČÍTE! JÁ SE VRÁTÍM!“ ozvalo se hlučně po celé místnosti, kolem přítomných se z ničeho nic objevil silný poryv větru, jenž házel všude možně s nepřipevněnými věcmi.
„Tak sleduj, jak tě zničím!“ pronesl odvážně Alvrik a s pokřikem bouchnul silně do čepele břitvy.

Ohlušující rána, jak tisíce blesků udeřilo do jednoho místa zároveň, div, že se okna nevysklila a dveře nevyletěly z pantů, avšak se projevila nádherná podívaná… čepel se rozletěla na kusy. Nord neváhal, dodal si ještě víc odvahy a udeřil do jílce, který odpadl jak shnilé dřevo ze stromu. Poslední hruška dýky padla k zemi, zem se otřásla…

„To šlo nějak lehce…“ ozvala se orčice, když vítr ustal a kovář přestal s uměním.

Rychle zkoušeli, zda se mohou dotknout rozbitých částí a s překvapením zjistili, že jim v krvi žádná zlá síla nekoluje. Mehrunes Dagon byl konečně poražen…

Celý den zůstala čtveřice v kovárně a přemýšleli nad svým osudem. Po zničení daedrického kultu neměl z nich nikdo žádný další cíl. Rozhodli se proto odejít pryč z Cyrodiilu i s odměnou. Trivius rozdělil odměnu mezi své přátele a navrhl, aby si každý z nich vzal jednu část dýky a odnesl do různých koutů Tamrielu… aby se dýka již nikdy vícekrát nemohla skout. Byla to těžká slova, ale skvělý argument, se kterým trojice souhlasila. Trivius si vzal pochvu, hodlal ji umístit do zapomenutých koutů sklepení a spleti chodeb. Brolaga sáhla po úlomcích čepele, věřila, že ona jediná je dokáže chránit nejlépe. Draskan popadl hrušku dýky, až ucítil mrtvou tíhu daedrické síly. A na Alvrika zbyl jílec, který držela kdysi Bosmerka.

Čtveřice vyšla z kovárny do zapadajícího dne, červánky tančily na obloze a vypadalo to, že bude opět jedna z klidných nocí. Všichni čtyři se pohleděli na sebe, Brolaga promluvila hrd쬅

„Od teď se nesmíme nikdy setkat. Chci vám říct, přátelé… Byly to nádherné chvíle, mnoho jsme spolu prožili. Bylo mi s vámi dobře…“ nadechla se zhluboka, „Za Tamriel!“
„ZA TAMRIEL!“ pronesli muži, skupinka se rozešla do různých stran.

O 150 let později…

V mrazivém městečku, kdesi ve Skyrimu, se procházel hrdě mladík v rudém rouchu, které budilo nejen strach, ale i zášť. Mnoho občanů se tomuto muži raději vyhýbalo a nechtělo mít s ním co dočinění. Kráčel s veselou náladou do svého domu, kde vlály rudé a potrhané vlaky mrtvého kultu. Jen vstoupil dovnitř domu, který byl ozdoben s jednoznačnou tématikou, sedl si ke stolu a začal si číst různé spisy a listiny, které se vztahovaly ke vpádu Zapomnění. Náhle se na dveřích ozvalo klepání, muž vstal ze židle a otevřel dveře.

„Promiňte, jste Silus Vesuius? Jsem kurýr, prý jste si mě nechal objednat na nějakou roznášku…“
„Áh, výborně! Prosím, kurýre,“ odkráčel zpátky do místnosti, odkud si vzal pár měšců a štos psaní, „tady máte platbu. Tohle rozneste všem pocestným, na které narazíte.“
„Dobře, máte to mít…“ vzal kurýr zlato a letáky, „Co jim mám říct?“
„Tamriel by se měl dozvědět, že Muzeum Bájného úsvitu je otevřeno. Předejte jim pozvánku, prosím…“

http://imgur.com/krGRthA.jpg


Kurýr se rozloučil a odešel ze schodů pryč do města, Silus vyšel ven a usmál se na svět, „Tamriel by si měl připomenout, co kdysi dávno zažil…“ pronesl hrdě a vešel zpět do domu.
Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:14
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Adrian_S
Část 12. - Sladká nevědomost

Štiplavý vítr na ledových polích konečně ustal, malá skupinka studentů se vracela se svým učitelem z vykopávek pod sněhem. Jejich nálada byla rozporuplná, jedni naříkali na výuku, že jí zcela nerozuměli a ti druzí se jen tiše smáli, jaká slova mohl jejich mistr vypustit. Starší kráčející muž za jejich zády si nelámal hlavu z téměř nepochopené hodiny.

Studenti došli konečně na univerzitu, jaká radost pro ně, když se mohli vrhnout do svých rozdělaných prací nebo si odpočinout od vyčerpávajícího dne. Jejich řeči a výsměch byl slyšet na míle daleko, proto nebylo divu, když si jednu menší skupinku odchytil arcimág Savos Aren zrovna ve chvíli, kdy se procházel po kolonádě. Otázky na mladé žáky byly zcela jednoduché, „Čemu se smějí a proč?“.

„No… víte, arcimágu.“ spustil jeden ze studentů, „Mistr Signus mluvil prapodivně, až nám to znělo tak vtipně…“
„Vážně! Jedna půlka se mu tiše smála a druhá ho nechápala…“ přidala se další mladá studentka.
„A naučil vás něco?“
„No, ani ne… Spíš to byla jen ztráta času.“ Savos kývnul hlavou, nechal je odejít pryč a schválně zůstal na místě, chtěl si počkat na vyučujícího.

Ten se sice objevil u brány, ale okamžitě zamířil kroky do Sálu klidu, aniž by si všiml čekajícího arcimága. Hned po vstupu do sálu se vydal k žebříku, vedoucí do hlubin tajemného Hnojiště, v jednom zákoutí měl svou pracovnu s mnoha otevřenými knihami. Kroky se ozývaly chodbou, jaké šťastné uvítání se mu dostalo, když otevřel dveře do známých prostor… a k nohám mu přiběhl jeho věrný pes. Pohladil ho po srsti, přešel ke stolku a usadil se nad rozečtenou knihou, pojednávající o Dwemerech a jejich kultuře. Jeho kout byl plný smotků papírů s různými nákresy a poznámkami, několik kalamářů a brků leželo nejen na stole, ale i na zemi. V tomto koutu měl i Septimův pes své místo, ovšem, schováno kdesi pod tunami papírů a nákresů.

„Septimus zná ono místo! Septimus to ví!“ pronášel si pod vousem stařík a v textu hledal podivné informace.

Četl mezi řádky, přeskakoval slova, zaměřoval se na první písmena a marně hledal nějaké pojítko dwemeřímu tajemství. Hodiny trávil nad jednou a tou samou knihou, dokud ho nevyrušil pes, kňučící po vodě. Lehce se k němu otočil, opět se ruka schovala kdesi v hlavičce zvířete a mocné zavrzání židle se rozeznělo po okolí. Z malé laboratoře v koutě rohu vytáhnul lahev čisté vody, trochu z ní ulil do dwemerské misky a nechal psa napít. Jen, co zavřel lahev, uvědomil si, že nemá veškeré spisy o trpaslících. Nakázal psovi, aby zůstal na místě, sám se vydal ven…

Plameny na svících v knihovně tančily zvesela, nikým nerušené ticho se rozprostíralo do okolí a starý ork si za mohutným pultem pročítával jednu ze starých knížek. Náhle se otevřely dveře a dovnitř vyletěl mrazivý vítr, jenž narušil překrásný klid. Ork sejmul z písmen svůj zrak, otočil se na přicházejícího, který ho svým hlasem velice překvapil…

„Jsem rád, že vás tu vidím, Uragu.“ pronesl Savos Aren během kráčení, „Jsem velice rád, že tu vidím svého knihovníka, jenž se stará o tak impozantní knihovnu…“
Urag zaklapl knihu a odložil jí na pult, „Mohu vám nějak pomoct, arcimágu?“
„Ano, jistě… Máme zde knihu, zpravující o císařských v Saarthalu?“ hodil na něj oči, „Víte o těch malých potížích na vykopávkách, ne?“
Knihovník zabručel, chytl se za bradu a jen skromně promluvil, „Ano, máme tu knihu o jejich zprávě, ale zatím jsem se k ní ještě nedostal.“
„Podle posledních vyučujících se tam provádí cosi zvláštního. Rád bych chtěl vědět, jestli to „neznámé“ začalo teď, nebo už před nějakou dobou…“

Ork vstal ze židle, z kapsy róby vytáhnul klíč, jenž pasoval do jedné ze zamčených knihovniček a odemkl je. Chvíli hledal v policích, až nakonec vytáhnul jednu knihu s oranžovým hřbetem, kterou poté předal do rukou. Byla to ona kniha, kterou si žádal. Než stačil odejít s poděkováním na jazyku, na schodišti se ozvalo opět otevření dveří a z chodbičky vyběhnul Septimus Signus. Bez jakéhokoli čekání ani uvážení odstrčil lehce arcimága, který nechápal, proč tak spěchá a co se vlastně děje.

„Uragu!“ spustil tajemně stařík, „Musíš pomoct Septimovi! Musíš mu dát ještě jednu knihu!“
„Septime, huh, co bys potřeboval tentokrát?“
„Seeptimus potřebuje žluťavou knííížku. Seeptiiimus potřebuje znalosti dwemerských!!“ opřel se o pult a naklonil se k němu blíž s tichostí v hrdle, „Seeptimus potřebuje znát život Dwemerů, jejich kulturu a zdroj znalostí!!“
„Ale, Septime… Již předevčírem sis půjčil mnoho knih o nich. Mám tu už poslední, ale tu už jsi dávno přečetl!“ snažil se mu vysvětlit lehce, jenže stařík se nedal a neustále kroutil nesouhlasně hlavou, „Říkals, příteli, že už ji nebudeš nikdy chtít, protože je…“
„DEJ JÍ SEM, RYCHLE!“ požádal ho nahlas, Urag jen kývnul hlavou a odběhl do knihovničky hledat onen spis.
Během čekání se na něj Savos Aren zahleděl, „Vidím, že jste zapálený do Dwemerů, mistře Signusi. Povězte mi, co vás na nich tak fascinuje?“
„Septimus chce znát od nich ledascos, ale slova o nich se mu ztrácí…“
„Od studentů jsem se doslechl, že jste jim toho v Saarthalu moc neukázal. A moc toho nenaučil…“ dal své ruce do obranné pozice, „Co se to s vámi děje, mistře?“

Septimus se na něj podíval, chtěl pronést další řeč, ale než tak učinil, Urag položil knížku na pult. Stařík ji čapnul a bez poděkování zmizel na schodišti, Savos byl zmatený.

„Co to mělo znamenat, Uragu? Proč tak vyvádí?“
„Septimus? No… víte… Trochu složitý to vysvětlit.“ přiznal ork.
„Víte, vlastně jsem se na to chtěl také zeptat…“ zmírnila se mu tvář, „Proč Septimus mluví tak divně? Co se mu stalo? Jste jeho dávný přítel, to vím…“
„Ehh… víte, arcimágu, je to trochu osobnější. Nerad bych chtěl prozrazovat něco, co ví jen on sám. Navíc v jeho nepřítomnosti…“
„To je v pořádku. Nebojte, u mě je tajemství v bezpečí.“ přesvědčil ho Savos.

Urag kývnul hlavou, ukázal, aby si přisedli k některému z volných stolků. Jen, co se usadili a nalili si trochu vína do pohárku, knihovník spustil vyprávění o příteli, jak se s ním poznal.

„Před dvaceti lety, než jsme odešli z Cyrodiilu, jsme se setkali zcela náhodou. Tenkrát to byl velice chytrý a moudrý učitel, který byl fascinován Dwemery. I když byl Cech mágů rozpuštěn, celý areál zůstal nepoškozen a většina kouzelníků, kteří se chtěli přiučit novým studiím a teoriím, zůstala právě zde. Mezi nimi byl Septimus velice oblíbený a spolehlivý, radil každému učni, když si zkrátka nevěděl rady…“ Urag si opřel lokty o stůl, „Jednou byl Septimus požádán samotnými kněžími Můry, aby došel do Zlatobílé věže a postaral se o přemístění tajemných svitků…“
„Předpokládám, Svitků předků, že?“ skočil mu do řeči arcimág, Urag kývnul hlavou.
„Ano, přesně těchto svitků. Za normálních okolností se o tyto svitky starají sami kněží a veškeré obyvatelstvo či šlechta má zakázáno se k nim přibližovat. Septimovi byla udělena jedinečná příležitost, nejspíše za zásluhy. Měl odnést jeden ze svitků do vyšších pater.“
„Proč? Těch kněží bylo málo?“
„Víte, během Velké války byla Zlatobílá věž poměrně poškozena a ztráty byly vysoké. Zůstalo jen několik těchto kněží. Protože všichni byli nějak… ehh, zaměstnáni, požádali mágskou radu o „vypůjčení“ toho nejspolehlivějšího… tedy Septima.“
„To musela být ale čest, nést něco takového…“
Urag kýval hlavou a souhlasně zabručel, „Jenže, jak to u těchto předmětů bývá, zvědavost je nebezpečná vlastnost a kort u těch, co neznají původ, ani obsah věci. Septimus se během přenosu zadíval do onoho svitku, zajímalo ho, co tam uvidí.“ náhle smutně vydechnul, „Huh, je mi ho líto, můžeme být rádi, že to s ním takto dopadlo.“
„A viděl v tom svitku něco? A jak jste se poznali?“
„Říká se, že kdo si přečte onen svitek, může vidět svou minulost, přítomnost i budoucnost zároveň, ale za cenu oslepnutí. Nebo, bohužel v Septimově případě, ho toto nahlédnutí stálo rozum. Proto mluví tak, jak jste ho slyšel.“ napil se z pohárku, „Se Septimem jsem se poznal ještě před návštěvou u Můr. Víte, mě na rozdíl od ostatních bratrů zajímalo vědění a knihy. A jako jediný na bývalé půdě cechu jsem měl dostatečně velkou zásobu knih. Septimus mě neustále navštěvoval a půjčoval si je. A velice rád jsem se dělil s ním o veškeré znalosti… Když byl pak propuštěn ze skupiny mágů, rozhodl se odejít sem, do Skyrimu. Kvůli Dwemerům. A i když jsem ho doprovázel a do dnes jsem zde s ním na univerzitě, nikdy mi neřekl, co tam viděl…“
„Velice zajímavá historie, Uragu.“ usmál se na něj přátelsky, „Jsem si vědom, že toho zažil hodně, ale trochu se obávám o jeho zdraví…“
„Nejste jediný, arcimágu…“ přiznal, „Septima znám dlouho, ale vím dobře, že pokud zůstane zde, mezi dwemerskými knihami, bude v pořádku…“

Arcimág dopil víno z pohárku, poděkoval Uragovi za vyprávění a i s vypůjčenou knihou vstal od stolku a odešel do svých komnat, knihovník se zahleděl na dno číše a v duchu doufal, že bude jeho přítel v pořádku…

Starý čaroděj se vrátil do svého doupěte pod univerzitou. S podivnými myšlenkami v hlavě a nejasným plánem se usadil ke stolu, ruka nalistovala první stránky, oči spustily tiché čtení. Prst jeho ukazováčku tančil po řádcích, lehce ohmatával kresbu písma a snažil se přijít na jistý nápad, který ho však nenapadal. Dlouhé hodiny zůstal u stolu, odkud oči nezačaly protestovat. Z chřtánu se ozvalo slabé zívání, tělo si žádalo odpočinku. Kousek od laboratoře měl připravenou kupu sena na spaní, po vteřině usoudil, že bude lepší, když se vyspí. Sladce si lehnul do měkkého, v mžiku zavřel oči.

Myšlenky mu létaly myslí velmi rychle, než si je stačil srovnat, jeho věrný pes se rozštěkal zběsile, strašlivě a do toho ještě smutně kňučel. Stařík se probudil nepříjemně do světa, chtěl křiknout na hlídače, ale poté, co spatřil hrůzu před sebou, stačil jen zaječet a rychle se plazil ke vchodu pryč. Uprostřed místnosti se objevila záhadná sféra, z níž vycházelo mnoho černých slizkých chapadel, jež pohlcovaly vše, čeho se dotkly. Septimus se plazil, jak jen rychle mohl, pes vyděšeně štěkal a snažil se taktéž utéct. Naneštěstí jedno z chapadel zablokovalo východ, další chapadlo chytlo staříkovu nohu a táhl ho k sobě blíže. Po onom chapadlu házel veškeré věci, které se mu dostali do ruky… vědro, kamínky, prázdné flakónky… nic z toho však nezabíralo. Chtěl se připravit i na kouzlení, jenže ho chytlo další chapadlo a jak pírko ho nadzdvihlo ze země a narazil na zeď. Pes jen vyděšeně lehl k zemi a přikryl si oči packy.

Septimus řval strachy, až ucítil své srdce v krku. Zorničky se mu stále rozšiřovaly při pohledu na blížící se chapadla. Chtěl se dostat ze smrtelné pasti, ale ať udělal cokoli, nic nepomohlo. Nakonec zavřel oči a naposledy se nadechl, aby smrt nenechal čekat…

„SMRTELNÍČE!“ ozvalo se velmi hlubokým hlasem po celé místnosti, „Pozoruji tě již dlouhou dobu, jak se zde… snažíš získat znalosti pro tebe neznalé…“
Septimus překvapeně otevřel oči, chvíli přemýšlel, co se to před ním děje. Proč ho chapadla nezabila, „Kdo… kdo… kdo jsi? Chapadlňák-k-k-k-ku?“ koktal stařík.
„JÁ JSEM… Hermaeus Mora, daedrický kníže znalostí a nevědomostí…“ ozvalo se z chapadel, jež vypadaly strašlivě, „Důvod… proč jsem za tebou přišel, a zjevil se ti…v této podobě… je vcelku prostý… Chci… ti… pomoct…“
„P-p-p-p-pomoct?“ vykoktal ze sebe muž, „Já-já-já…“
„Inu, nemusíš nic říkat, smrtelníče… Vím o tobě téměř všechno… znám tvou duši, cenu tvých… znalostí… Řekni mi… nač se snažíš získat vědomosti těch, co jsou již mrtví?“

Na to Septimus nedokázal odpovědět, stále vystrašený a s jazykem kdesi v hrdle neměl slov nazbyt, jedno z chapadel ho pustilo k zemi, druhé ho stále drželo u zdi. Daedra mlčela, čekala, až se uklidní a bude moct mluvit.

„Kultura dwemerských fascinovala Septima už od dětství! Ale Septimovi se pořád zdá, že je oproti nim stále zaostalý a nicotný! Proto se učí… proto čte… proto zkoumá…“ dodal tiše, „A hledá pravdu!“
„Pravdu, říkáš?“ hluboký hlas se opět ozval, „A co si představuješ… smrtelníče, pod tou… pravdou?“
„Jejich zmizení! Odkazy a šifry, které tu zanechali!“ se hrdě ozval.
„Hmmmmm…“ hluboce zabručela daedra, „Tvá pravda je však smyšlená a lživá!“ druhé chapadlo jej pustilo, čaroděj se mohl konečně uvolnit, „Zkoumáš něco, co nedokážeš pochopit… Bude tě to stát život, pokud chceš poznat… čistou pravdu…“
„Septimovi by postačily jen útržky! Záznamy, památky! On to pak již dokáže…“
Daedra opět hluboce promluvila, „V tom bych ti mohl… pomoci… Za malinkatou cenu… bychom se mohli přeci jen dohodnout. Inu, i já postrádám jistou… znalost a TY… TY by ses mi dokonale hodil… Co… na… to… říkáš?“
Septimus si podržel bradu, už nebyl tolik vystrašený jako v předchozích chvílích, jen pes si stále držel čumák, „Septimus chce znát víc, než zná! Septimus dokáže rozluštit ony hádanky!“
Daedra opět zabručela, „Vskutku pozoruhodný přístup…“ jedno z chapadel mu uvolnilo cestu k jeho stolu, „Pojď… usaď se…“

Septimovi nezbývalo nic jiného, než se posadit na židli, jenž obmotalo chapadlo. Jakmile tak udělal, na stolku se z větru a létajícího prachu vytvořila podivná cihlička z neznámého materiálu. Rána, dopadající na stůl, nebyla tak hlučná, jako spíš tlumená…

„Tu jest jeden kousek prvku… kterého si Dwemeři cenili… Co víš… o tomto… prvku?“ ozvalo se hluboce z chapadla.
„Septimus poznává jistý prvek! Septimus ví, že to je jejich kov! Septimus viděl bytosti, pokryté tímto prvkem! Je chladný a zároveň vřelý!“
„Ano… skutečně je to tak… Tento kov je… nesmírně zvláštní a velice… praktický…“ u sena se z ničeho nic objevil kotlík, pod kterým hořely neznámé knihy, „Schválně vyzkoušíme tvou… odhodlanost… věrnost… a snaživost. Udělej s tímto prvkem, co je třeba. Až si budeš jistý, já se opět objevím, a když tak… pokročíme dále…“ chapadla se začala z celé místnosti svíjet do oné sféry, „Dám ti… ještě jednu radu… Ne všechno, co je čisté, je zdravé…“.

Po pronesení poslední řeči všechna chapadla zmizela kdesi ve sféře, místnost se opět rozzářila v původních barvách a věrný pes si přestal chránit tvář. Septimus byl velice rozrušený, než si stačil ve své bláznivé hlavě uvědomit, s kým to mluvil, učinil, co myslel za vhodné. I když byl kov z trpasličího materiálu pevný, kousek z ingotu se mu podařilo odtrhnout od velkého kusu. Malinkatý kousek si nechal na stolku, zbytek odnesl ke kotli, kde jej nechával roztavit. Mezitím přišel znovu ke stolku, prohrabal se štosy otevřených knih a hledal tu správnou, která popisovala různé části dwemerských existencí. Čítal je pečlivě, začetl se tak, že přestal brát na vědomí čas i svého psa, který ho nutil vyvenčit. Septimus začal propadat dwemerské posedlosti…

O několik hodin později, když se dozvěděl, že si trpaslíci vytvořili zvláštní zámky, aby je kromě nich samotných nikdo neotevřel. Přemýšlel nad oním způsobem, jak by se daly tyto zámky ošálit a nechat tak možno někoho vstoupit či projít. V hrnci začalo pořádně bublat, stařík přestoupil před kotel a zadíval se do něj, zlatavě-měděná barva tančila v půli nádoby. Hluboce nad kotlem přemýšlel, až se nadýchal z výparů kovu, které nesmírně štípaly a donutily ho kýchat. Z malého vaku vytáhl různé bylinky, lektvary a tinktury. Ty začal nasávat a doufal, že ho bolestivý výpar zaženou… avšak marně. Nakonec se skácel k zemi a v té chvíli ho napadla dokonalá myšlenka.

„No, jistě! Takhle přeci mohli zmizet! Díky vlastnímu kovu!! Ne, že by se nechali zabít, na to by byli moc chytří… Proto stavěli tak rozsáhlé a mohutné stavby… a tak velká čerpadla a roury… Jistě, jistě! Zápach! To štípe!! NESMÍRNĚ!!“ přiběhl ke stolku a začal opět listovat v knize, až narazil na rychlo-kresbu podivné koule, na které viděl cosi zvláštního, ale nedokázal to pochopit.

Další myšlenka mu dorazila včas, než si jí stačil zcela vybavit, odešel ke kotli a nabral trochu roztaveného kovu do dřevěné misky, kterou poté odnesl na stůl a sledoval, za jak dlouho se zpevní. Sledoval misku desítky minut, až se nakonec zdálo, že kapalina ztvrdla a on mohl usoudit, kolik času potřebuje na vykování podivné věci. Vše si opět dával dohromady, natěšen z vyřešené hádanky vyběhl i s knihou v ruce ven na povrch, jediný osamocený pes zůstal na místě a smutně hleděl po okolí, jestli se někde nenachází voda.

Zvíře bylo natolik žíznivé, že prošmejdilo celou místnost a marně hledalo něco, čím by se mohl napít. Rázem se z něj stal divoch, běhající kolem dokola a čmuchající vše, co se objeví pod jeho čenichem. Doběhl ke stolku a lehce zavadil o vyčnívající kus misky s oním kovem, který se na něj zcela vylil. Bolestné zaskučení se ozvalo v prázdné místnosti. Kapalina se rozlila po celé hlavě, přes uši, čenich a tlamy ani nemluvě. V agónii narážel do stěn, marně se snažil sundat onu kapalinu z hlavy. Náhle kapalina přestala pálit a kov ztuhl, jaká úleva pro zraněné zvíře. Chladivý účinek kovu připadal vodu, po které tak toužil, pes se konečně uklidnil a vrátil se zpátky do svého pelíšku i s nehezkou ozdobou na hlavě…

Septimus konečně vylezl po žebříku na povrch univerzity. Hned, jak se zaklaply dvířka od nehezkého prostředí, doběhl do Sálu úspěchu, komnat studentů a samotného velmistra magie, kde hledal jistého člověka, který by mu dokázal sehnat určitou věc za jistý příplatek. Zrovna u lavice s jídlem posedával Enthir, podivný Bosmer, který nevyučoval žáky, ale i přesto ho mágská rada na univerzitě stále ponechávala. Moc toho o něm nevěděli, jedině snad, že se zajímal o jistý výzkum s Falmery… a také shnánění neobvyklých věcí…

Zrovna ho vyrušil z usrkávání vína, Sepitmus po něm koktavě žádal, aby mu dokázal sehnat od některého zručného kováře formu, kterou měl nakreslenou na obrázku. I když Enthir neměl tušení, oč ho žádá a ani si rychle neuvědomil cenu, kývl mu na nabídku. Stařík si zpět do Hnojniště nadšeně broukal veselé tóny a už se nemohl dočkat, až mu zásilka přijde…

Dny utíkaly na univerzitě rychle, Septimus ze svého místa nevylezl ani na minutu a netrpělivě zkoumal kus kovu, který si ponechal. Ani si během té doby nevšiml, že roztavená část, která měla být dávno pevná, pohltila psí tvář, jež neustále škemrala o pomoc. Nebyl si těchto zvuků vědom, nevšímal si ani změny svého nejmilejšího mazlíčka. Kromě zlato-bronzové hlavy se choval podivně, chvíli bolestně kňučel, za chvíli zase byl radostí bez sebe. Z tlamy se mu vznášely obláčky horkého dechu, a vzápětí z čenichu vyšlehl horký neviditelný vzduch. Něco se s ním dělo a Septimus byl jak zaslepený. Neustále raději nechal své oči na stole v rozdělaných výkresech a nad textem, který těžko chápal. Jednou, když vycítil, že se něco ve světě změnilo, vylezl na povrch školy a do tváře se mu vloudila radost.

Bosmer mu předával jistou formu, kterou si žádal. Byla to malá forma, velká jak jablko, ale za to s přesnými detaily a veškerými ornamenty. Protože byl radostí bez sebe, popadl věc a bez zaplacení se vydal do svého království, ačkoli ho Enthir nechápal a mrzelo ho, že udělal poprvé nějakou službu zadarmo, mávl nad ním rukou a tiše mu popřál, aby si to užil. Septimus se vrátil k rozdělané práci, zbytek onoho kovu nechal opět v kotli roztavit a čekal na správnou chvíli. Když se výpary z divného kovu uvolnili, pes začal běhat kolem sebe dokola, neustále štěkal jak pominutý. Pak provedl něco, z čeho konečně Septimus procitnul…

„Kam běěžíš? Heeej!!“ ohlédl se za psem, jenž zdrhal kdesi v chodbách Hnojiště a hledal cestu pryč.

Rozeběhl se za ním, avšak nestačil ho dohonit. Jeho mazlíček zmizel kdesi v hlubinách podivných chodeb. Až teď si konečně uvědomil, že zůstal sám…

Ani nepustil slzu, vrátil se zpět ke kotli a konečně roztavený kov nalil na formu oné věci. Dwemeří kov byl tak silný, že čím více přilnul na formě, tím více jej tavil, až původní formu roztavil… a po vychladnutí ztvrdl natolik, že jej nebylo možné nijak rozbít. Ani velkou silou v rukách či kladivem. Odložil jej na stůl… bylo již pozdě, tělo si žádalo odpočinku. Jen si opět ulehl do sena, ze stolku slyšet podivný zvuk a hlas, který zněl překrásně. Nechápal, co to mohlo být. Myslel si, že se mu to jenom zdá…

Dny trávil v osamění, bez jídla, bez společnosti… jen se známými knihami a texty, které znal nazpaměť. Na zeď si dřevěným uhlem psal různé myšlenky, co si myslí o předmětu, který vyrobil. Kreslil čáry, jež měly znamenat výšku tónu a melodie. Dodělal jednu čáru, odhodil na zem uhel a otočil se za sebe. Lekl se, před ním se opět objevila podivná sféra s chapadly, jež ho obklopila…

„Jak si vede… můj… smrtelník?“ ozvalo se hluboce ze sféry.
„Septimus nejspíš přišel na onu hádanku!!“ tleskl si dvakrát do dlaní, „Septimus přišel na způsob, jak mohli dwemeři zaniknout!“
„Vskutku… pozoruhodné…“ přiznala se daedra, „Nicméně, nepoznal jsi… všechno…“ Septimovi se rázem vytratila radost, „Možná jsi… přišel na teorii… co se jim vážně stalo… Ale to nestačí k odhalení pravdy…“
„Pak… pak… Pak jak má Septimus pokračovat, když…“
„Inu, říkal jsem ti… že až se objevím, pokročíme dále…“ jedno z chapadel se posadilo na stůl, „Inu, vyřešils i mou radu?“
Septimus zakýval radostně hlavou, „Onen prvek během tavení štípe! Jeho vdechnutí je nebezpečné…“
„A také smrtící, při větším množství…“ doplnila ho, „Teď, když se nese nákaza celým… Skyrimem… můžeš pak zjistit od ostatních… smrtelníků… jak se… proti tomu bránili…“
„Septimus a nákaza? Ale… on… přeci…“ snažil se nějak vyvrátit domněnku.
„Tvůj jistý přítel to okusil na vlastní kůži… sílu prvku. Teď ji roznáší… všude. A brzy se dozvíš výsledek své práce…“ další chapadlo ho popostrčilo blíže ke stolku, Septimus se lehce bránil, „Teď… dám ti další radu, se kterou si jistě… poradíš…“ na pár vteřin se odmlčela, „Když dáš horké… do ledového… okamžitě zmrzne. Co dokáže ochladit horké nastálo, hmmm?“

Septimus se zastavil a chopil se hlavy, ta hádanka mu něco říkala, ale nemohl si vzpomenout na slova. Jako by znal odpověď, jen si nebyl jistý. Opakoval si dokola slova, však jen nesouhlasně kýval hlavou a naříkal, že neví. Daedra však udělala něco, co nečekal… jedno chapadlo mu bez varovaní proniklo skrze hlavu. Ačkoli se Septimus svíjel v bolestech, žil. Daedra se mu snažila díky tomuto nehezkému zásahu připomenout cosi ztraceného.

„Oba víme… že ty máš tu jistou… zkušenost. Viděl jsi jí…“ Septimovi se před očima zjevily různé útržky obrázků.

Černá jeskyně, plná modravých barev, dwemeří stroje, jež projížděly z jedné chodby do druhé, pára a horké výpary z pecí… Poté viděl místo kdesi v ledu, tam se ukrývala podivná věc s tímto prvkem. Mohla to být skutečnost, ale také jen pouhá představa.

Náhle ho daedra pustila, hlava se okamžitě zregenerovala. Po vniknutí nebyly ani stopy. Septimus padl na zem a držel se míst, kudy proniklo chapadlo. Rázem si rozpomenul na jisté poznatky.

„Chladná věc zůstane jen tehdy, pokud je dostatečně zmražená! Co je zmrzlé, nepoškodí se! Věčný led, který chrání tenkou skořápku před horkem…“
„Můj smrtelník… na to přišel…“ pochválil ho Hermaeus Mora, „Pluj na sever odtud… prohledej místa, zeptej se přátel… Jistě ti poradí, jistě se dozvíš… Tam… najdeš to, co hledáš…“
„A co vlastně Septimus hledá, pane?“
„Přeci… pravdu!“

Po těchto slovech chapadla zmizela i se sférou, mág se oklepal, a bez jakýchkoliv příprav se vydal ven z Hnojiště. Opět vylezl na povrch univerzity a divil se, co se kolem něj děje. Nejen, že poletoval silně sníh a vítr se opíral do jeho špinavého hábitu, ale v kolonádě postávalo mnoho čarodějných skupinek a nad něčím hlasitě debatovali. Když přišel blíže, dozvěděl se, že se Skyrimem žene nějaká neznámá epidemie. Že začíná stejně jak horečka… nejprve nakažený začne blouznit a pak tělo současně hřeje i mrzne. Když mu není nějaké pomoci, do několika dní zemře…

Septima tato zpráva velice překvapila, beze slov se odebral opět do Arkánea, doufal, že tam najde svého orkského přítele. Měl štěstí, zrovna se chystal odejít ven na čerstvý vzduch, na schodišti na sebe narazili.

„Septime! Jsem rád, že tě zas po dlouhé době vidím!“ uvítal ho v místnosti.
„Septimus potřebuje další pomůcku, pro svou cestu!“ žádal ho, „Septimus si potřebuje vzít své knihy…“
„Knihy? A které zase? Dwemerské? Vždyť jsi je, Septime ani nevrátil!“
„Septimus nechce knihy o dwemerských znalostech… Septimus chce své knihy… o pergamenu… zahaleného do zlata…“
„Svitky předků? Ale… není žádná další kopie! Mám tu jen, které jsi napsal…“
„To nevadí! Septimus ti udělá duplikát… Septimus si sedne na židle a začne vytvářet, než odejde pryč…“
Urag byl překvapen, „Pryč? Kam?“
„To bohužel nemůže říct, protože sám neví… Septimus našel místo, kde se skrývá tajemství… Ale neví, kde je…“
„Myslím, že bys měl zůstat tady, příteli.“ snažil se mu vyvrátit myšlenky, však marně.

Mezitím si čaroděj usadil na židli, vytáhl prázdnou knihu, a jakmile mu knihovník donesl jeho požadované, začal rychle opisovat text do čistých stránek. Hodiny mu trvalo, že napsal knihu se stejným textem a i myšlenkami. Pak konečně odložil brk na stůl, vzal si oba opisy a chtěl se rozloučit s přítelem. Nechtěl opravdu uvěřit, že mu odchází kamsi pryč, do neznáma.

„Septimus bude na tebe stále myslet…“
„Kde budeš?“
„Někde na severu, v ledu je uloženo ono tajemství!!“ usmál se na něj a pohladil po rameni.

Bez dalších slov se obrátil zády a vykročil pryč, Urag byl jak opařený, stále nemohl pochopit, co ho to popadlo. Dwemerský učeň se vrátil do svých komnat, do torny si zabalil několik hábitů, pár kamenů duší, o kterých předpokládal, že je bude ještě potřebovat a z malé bedny pár zrnek ohnivé soli. Byl připraven vyrazit, naposled se podíval po známém místě, pak už jen vyšel ven a po mostku odcházel do Ledohradu, odkud se dal do divoké přírody. Tehdy o něm univerzita slyšela naposled…

Pár dní trvalo cestovateli na moři, než konečně našel místo mezi zledovatělou skálou a kry, které halilo lehce tajemství. Zastavil na zmrzlé plošině, do skály vedl jakýsi otvor ze dřeva. I když už od pohledu bylo vidět, že tu mohl být léta, šlo jej otevřít snadno. Zavrzání se ozvalo po celém místě, do nitra skály vedl starý dřevěný žebřík, který každým krokem mohl prasknout. Divné studené chodby obklopovaly návštěvníka, jenž se díval na podivné místo. Za chvíli došel k obrovské síni, ve které dominovala obří dwemerská kostka. Jeho ústa padla k zemi…

Slezl o něco níže, podívaná na tuto věc ho nesmírně překvapila, radoval se z nálezu a lehce tančil, že své putování a obětování času nepřišlo nazmar. Rychle se rozkoukal kolem sebe, překvapilo ho, že kromě oné dwemeří věci se ještě nacházel starý dřevěný nábytek… a zmrzlé kosti pod židlemi. Pochopil, že není jediný, kdo toto objevil.

http://imgur.com/Wd8dni4.jpg


Náhle se před ním objevila opět ona sféra s chapadly a obklopila jej, Septimus se tentokrát nebál.

„Septimus věděl, že to najde! Septimus to dokázal!!“
„Výborně, smrtelníče…“ ozvalo se opět hlubokým hlasem, „Teď… když ses dostal až tak daleko, zbývá ti… poslední hádanka, kterou můžeš rozluštit…“ Septimus mu naslouchal, „I když netluče… stále žije. A když se rozbuší… Tamriel hraje onu notu…“
„Já… já… nechápu… Co to znamená?“ vykoktal ze sebe.
„V této… kostce se nachází pravda o Dwemerech. A ty víš moc dobře, že se dá toto otevřít…“
„Ale…“ zamyslel se Septimus, v mysli mu proběhlo několik poznatků, které ho napadly, však ani jedna z nich nebyla správná, „Obří dwemerské srdce? To máš na mysli, pane?“
„Vskutku…“ pronesl hluboce.
„Ale já… nevím… jak bych to mohl otevřít… Potřeboval bych… pomoct!“
„Času máš tolik… kolik potřebuješ… A pomoc se ti jistě… dostaví… Až budeš připravený, opět se ti objevím…“ sféra zmizela a chapadla s ní, Septimus stál jak opařený a nevěděl, co to mělo znamenat.

Zadíval se po místnosti, ve skříni ležela podivná hranatá věc, malinkatá kostka s dwemerskými znaky a ornamenty. Pak Septimovi konečně všechno došlo a začal se lehce radovat…

„Jistě! Septimus nezná zámek, ale může jej dokonale vidět! Musí mít Svitek předků!!“ náhle jeho hlas hluboce klesl, „Jenže… je jen jeden svitek a hodně daleko… a vlastně blízko… Jak ho má toto zchátralé tělo získat, když sotva ujde pár kroků??“

Sedl si na židli a hluboce přemýšlel o své existenci. Nemohl uvěřit, že když už je na konci, nedokončí poslední daedří hádanku. Mnoho dní zůstal na jednom místě, mezitím si stačil zvelebit místo podle svého. Pochodoval z jedné strany na druhou a přemýšlel, jak by jinak mohl získat pomůcku pro rozluštění. Záhy se nad jeho hlavou ozvalo zavrzání a na římse, vedoucí přímo k němu, pochodovala neznámá osoba… se železnou rohatou přilbou na hlavě.
Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:15
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
sirPavoucek456
Dá se toto nazvat jinak, než epik? GrinWink
Co bude příště? Já typuji, že Sheogorath s Tlakoplachem
Upravil/a sirPavoucek456 dne 22.03.2015 19:32
 
http://skyrim.4fan.cz/forum/viewthread.php?thread_
Adrian_S
to sirPavoucek456:

Upřímně, Hermík se mi tvořil TĚŽCE... Trvalo mi několik dní, než jsem přišel na něco... no... ehm.. "vhodného"..

A příští daedra... která to bude?? No.. sám nevím... Nech se překvapit... Už zbývají jen 4.. blížíme se do finále... Pokud mi bude tak nějak vycházet čas během tohodle "perného" týdne, možná bych mohl na konci tohoto měsíce UZAVŘÍT AP IV... Smile

Byl bych moc rád...
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
sirPavoucek456
Adrian_S napsal:
to sirPavoucek456:

Upřímně, Hermík se mi tvořil TĚŽCE... Trvalo mi několik dní, než jsem přišel na něco... no... ehm.. "vhodného"..

A příští daedra... která to bude?? No.. sám nevím... Nech se překvapit... Už zbývají jen 4.. blížíme se do finále... Pokud mi bude tak nějak vycházet čas během tohodle "perného" týdne, možná bych mohl na konci tohoto měsíce UZAVŘÍT AP IV... Smile

Byl bych moc rád...


ale stejně se ti to povedlo a co si tak matně vzpomínám na všechny ty daedry, tak tu ještě nebyl Sheogorath a Molag Bal a ať vzpomínám jak chci, stále si nemohu vzpomenout na zbylé dvě (ale možná se rozpomenu)

Jo, tak už vím, Namira a Meridia
Upravil/a sirPavoucek456 dne 22.03.2015 22:39
 
http://skyrim.4fan.cz/forum/viewthread.php?thread_
ARAGORN666
Udělej teď sheogoratha ten je srandovní :-D
Povídky snim jsou nejlepší :-DD
Upravil/a ARAGORN666 dne 23.03.2015 16:21
jsem šampion Daeder a vlkodlak z Jorrvaskru. Také jsem Dovahkiin.
FUS RO DAH!! Drak
 
sirPavoucek456
ARAGORN666 napsal:
Udělej teď sheogoratha ten je srandovní :-D
Povídky snim jsou nejlepší :-DD


Taky bych chtěl Sheogoratha, ale Adrian říkal, že se máme nechat překvapit. Tak teda čekám a čekám na další díl a doufám, že se proti možným problémům postaví čelem a rozmete je na kousky, jak když uděláš FUS RO DAH na skleněnou vázu, která vyletí z oknaxD. Takže držím palce a těším se na povedenou povídku od AdrihoWink
 
http://skyrim.4fan.cz/forum/viewthread.php?thread_
Adrian_S
Část 13. - Pach krve

Sladké pochrupování se ozývalo v důlní vesnici Karthwasten. Blížila se tichá půlnoc, která kromě cvrlikání cvrčků a šumění řeky pod vsí, nebyla nikým rušena. Unavení a oslabení horníci spokojeně leželi ve svých postelích, v říši snů se oddávali sladkým představám o dalším dni. Jaké však bylo pro ně překvapení, když se odnikud ozvaly podivné hlasy a mocný dupot přehlušil okolní přírodu.

Pak, když vše náhle utichlo, začala nechápavá podívaná. Kdosi rozrazil dveře budovy a vtrhl dovnitř. Horníci se samozřejmě probudili, ale než si stačili promnout oči, jejich krev již tančila na zdi a bolest se dostavila stejně rychle, jako sama smrt. Děs a hrůza přešla i do ostatních budov, několik nezvaných návštěvníků vstoupilo i do dvojpatrové budovy, jež spodek zel prázdnotou. Křik vyděšených lidí byl plně slyšet, ve vyšší budově se z postele dávno probudila dvojice sester, které nechápaly, co se děje. Jakmile jeden z návštěvníků vstoupil do onoho patra a nastavil proti nim meč, pochopily, že za nimi přišla smrt. Za svitu svíčky mohly poznat, o koho se jedná. Host oděný do drátěné zbroje, na kterém vlál modrý šat, v rukách ocelový meč a na hlavě přilbice, ve které se oči hosta ztrácely…

Beze slov se proti nim rozběhl a máchl zbraní, naštěstí se sestry s jekotem vyhnuly jeho ráně a snažily se utéct pryč. Na schodišti se objevil další host v podobném oděvu, bez váhání vytasil zbraň a blížil se k nim. Obě sestry si v očích přečetly, že jestli chtějí přežít, musí něco udělat. Nejdříve žadonily o život a snažily se je přesvědčit, že jsou na nesprávném místě, leč jejich snaha byla marná. Opět se meče pohnuly ve větru a roztrhly jejich šat. Vyděšené dívky vyběhly na balkon domu, zběsile hledaly možnou cestu, kterou by šlo utéct. Za nimi se objevili útočníci a chtěli je pozabíjet, dívčí zuřivost byla však pro ně překvapením. Beze zbraní se proti jednomu rozběhli a než stačil máchnout, shodili jej ze zábradlí na zem před vchod domu. Další útočník máchl zbraní a tentokrát měl štěstí, do jedné z dívek se trefil, noha se barvila do ruda. Když jedna ze sester křikla bolestí, nejen, že na sebe upozornila, ale také zvedla bojovnou náladu útočníka, jenž se připravoval ji dorazit. Druhá ze sester měla velké štěstí, že se proti němu rozeběhla a shodila jej na zem, udělat to o vteřinu déle, byla by o hlavu kratší. Se svým sokem zápasila o zbraň a ani jeden z nich nechtěl zemřít. Nepřítel do ní bušil volnou rukou a kopal ze všech sil, náhle vše ustalo, když se do jeho zbroje zakousla čepel dýky… kterou držela v rukách zraněná sestra.

Sestry se na sebe rychle podívaly a jasně si řekly: „Musíme pryč!“
Na schodišti domu byly slyšet další kroky, které se k nim blížily, neměly moc na výběr, rozhodly se seskočit na zem z balkonu a doufat, že to přežijí. Nezraněné se to podařilo, zraněná však neměla moc velké štěstí, v její noze silně křuplo a strašlivě naříkala. Děvče přiběhlo na pomoc své sestře, která ji bolestně odstrkovala pryč.
„Zmizni, Eolo! Uteč, zachraň se!“
„Nikdy! Pojď, dokážem to!!“ podporovala Eola svou sestru a rychle jí chytla za rameno a nesla, co jí síly stačily.

Běžely tak rychle, jak jen mohly, z nohy teklo čím dál více krve, slzy z bolesti se valily jak vodopád a strach se rozprostíral do okolí. Jen přeběhly poslední dům, za svými zády zaslechly rychlé kroky, blížící se k nim. Náhle přišlo další překvapení, které žádná z nich nečekala. Zraněná ještě víc bolestně vykřikla. Otočila se, do jejích zad se hluboce zarazily dva šípy. Díky této podívané vydala Eola ze sebe nejvíc síly, co kdy dokázala, i přes zranění a šípy si hodila sestru do náruče a utíkala jak o život, útočníci na nic nečekali a vydali se za nimi. Její kroky byly stále rychlejší, běžela jednu chvíli po cestě, druhou zas po lučinách do kopce, chvílemi zamířila k řece, aby je zmátla. Sama nemohla uvěřit, čeho byla schopná, jenže strach ze smrti sestry ji tížil více.

Po chvíli zdrhání se zastavila u jedné skály daleko od vesnice, svou sestru opřela o kámen a ze zad jí vytáhla šípy. Bolestný nářek se rozezněl do okolí.

„Nech mě tady, Eolo! Prosím…“
„Ne… Ne! Já tě tady nenechám! Ty neumřeš, Arino!“ snažila se jí uklidnit se slzami, „Podívej, donesu tě do města… kněží a léčitelé tě uzdraví! Uvidíš! Jen… mě neopouštěj!“

Arianiny oči se však pomalu a jistě zavíraly, Eola k ní mluvila, pokoušela se jí nechat vzhůru co nejdéle. Její zranění bylo však rozsáhlé, bez léčivých přípravků neměla žádnou šanci na přežití.

„Omlouvám… se.“ pronesla Arina, než zcela zavřela oči, Eola ještě víc naříkala, slzy rozbořily její pevnou hráz a ruce chytly umírající tělo.

Sestra se už neozvala, přeživší nechtěla uvěřit, že zůstala sama. Byla stále přesvědčena, že pokud jí odvede do chrámu v Markarthu, zachrání ji. V hlavě si snažila srovnat myšlenky a nechala dostavit dech do plic. Poté se zvedla ze země s uplakaným zrakem, vzala na rameno mrtvolu a pomalu jej nesla přírodou kamsi na jih s jistou nadějí.

Začalo svítat, Eola kráčela skrze přírodu v Pláních v roztrhaném oděvu a s mrtvou sestrou na rameni. Neustále hleděla vpřed… Nechápala, proč se v jejich vesnici objevili rebelové, kteří rozpoutali krveprolití. Kráčela sama… v přírodě, na území Zapřísáhlých, kteří se s nikým nepárali. Strach jí dávno opustil, bylo jí už téměř jedno, jestli dojde do města nebo jestli jí někdo zabije. Neměla co ztratit. Čím déle však šla, tím stále silněji pociťovala na sobě nejen únavu, ale hlavně hlad. Žaludek jí mručel stejně, jako když bublá neznámá tekutina v rozpálené baňce. Květiny kolem ní rostly, avšak nedovolila si zastavit a okusit je.

Dlouhé hodiny procházela skrze travinu a skaliska, nohy křičely o pomoc, rameno téměř necítila a její splavené vlasy jí znemožňovaly ve výhledu. Byla na pokraji svých sil, stále se však nevzdávala. Sestoupila z přírody na cestu, blížila se k řece. Z dálky již viděla tyčící se věž v horách, kolem které pochodovali neznámí otrhaní lidé. Zprvu si řekla, že se nejspíše jedná o rolníky města, ale po chvíli ji došlo, že ono místo není Markarth, jak si myslela. V té chvíli si uvědomila, že ve městě vlastně nikdy nebyla. Ztratila se…

Ušla již mnoho mil, díky putování s očima k zemi si nevšimla ukazatelů, již by jí navedli do města. Tak stále pokračovala na jih, až po úplném vyčerpání narazila na podivnou stezku, vedoucí kamsi do hor. V duchu si pronesla, že jedině tudy se dostane tam, kam potřebuje. Z posledních sil ještě ušla několik zatáček, náhle padla k zemi i s tíhou na zádech a nepohnula se. Vzdychala hluboce, chtělo se jí spát… Zvedla hlavu a těžko si představila, že se jí naskytl takový pohled, před ní byl vstup do neznámé hory.

„Tak…“ hluboce vydechovala, „tady… si… odpočinu…“ pomalu vstala ze země, vzala mrtvolu za ruku a táhla ji po zemi dovnitř jeskyně.

Eolu velice překvapilo, když v chodbách divné jeskyně svítily pochodně a pěšina jí vedla kamsi do neznáma. Pomalu a vyčerpaně kráčela kupředu, její zrak poté spatřil mnoho otevřených kamenných rakví. Zatřásla se, ale protože byla natolik unavená a vyčerpaná, shodila mrtvolu k nejbližší rakvi, lehla si na zem a zády se o ni opřela. Ještě než stačila zcela usnout, v duchu pronesla, že jen co se vyspí, bude pokračovat v cestě…

Zarmouceně zavřela oči, dech se náhle uklidnil a ona se vydala na další cestu, tentokrát do světa snů. Připomínala si krásné chvíle se svou rodinou a bláhově se topila v myšlenkách, že by dokázala uchránit vesnici bez jakékoli pomoci. V té chvíli napevno uvěřila, že neudělala vše pro jejich záchranu, a strašně jí to mrzelo…

Eola se oddávala hlubokému spánku, ve kterém stále cítila hlad. Plameny na pochodních se rychle ohýbaly, velké stíny se promítly do místnosti a než se spící stačila probudit, kolem ní už pochodovala spousta neznámých postav, jež nevěděla, zda je živá či mrtvá. Jedna z nich se jí lehce dotkla krku a ucítila, jak kůže pulzuje. Tento dotek jí probudil, rozespale otevřela víčka, až vyděšením málem křikla. V tu chvíli vystartovala na nohy a jen co si pak uvědomila, že je obklopena skupinkou neznámých, se zadívala na budící ženu, jež měla ukazováček na rtech a tiše šepotala.

„Není třeba velkého křiku… Psst, neboj se, neublížíme ti!“
„Kdo-kdo jste?“ vyděšeně pronášela Eola.
„Spíš by nás zajímalo, kdo jsi ty? My jsme tady doma… Vstoupilas nám do síně.“ Eola se neodvažovala promluvit, „Opravdu, neboj se, nic ti neuděláme. Nechcem tě zabít…“
„Před pár hodinami se mě pokusili zabít… Jak vám mám věřit?“
Žena s tmavými vlasy si jí prohlédla od hlavy k patě, „Vypadáš velmi unaveně…“ záhy se ozvalo z břicha probuzené mručení, „A hladově! Co kdybychom se o tebe postarali? Dáme ti najíst…“

Eola přimhouřila oko a lehce učinila krok vpřed, neznámá žena jí ukázala rukou cestu, kudy má jít a sama se navrhla, že jí povede dál. Sama šla po schodech kamsi do zákoutí jeskyně, návštěvnice jí lehkým krokem následovala a zadívala se za sebe na malou skupinku lidí, kteří postávali na místě. Eola doběhla pomalu kráčející ženu, její kožená zbroj na ní visela jak prapor na kůlu. Byla tak hubená, že by se protáhla snad každou škvírou ve zdi.

„Kde to jsme? A kdo jste?“ ptala se návštěvnice.
„To ti řeknu, až se najíš…“ pronesla, „Nevadí ti syrové maso? Nic jinačího tu nemáme. Do města je to daleko…“
„Do města?“ vyhrkla ze sebe, „Já měla za to, že se k němu blížím…“
„Nejspíš si musela zabloudit. Odkud vlastně jsi?“

Eola začala vyprávět o sobě, o sestře a nočním útoku, který byl tak nečekaný. Sama nevěděla, co si počne, ženě prozradila, proč chce do města a proč nesla celou cestu svou mrtvou sestru na zádech. Hostitelka ji jen obdivovala za odvahu, nést takové břímě. Za pár chvil dorazily do ohromné síně s velkými kamennými lavicemi, mnoha pohřebními urnami podél zdi a jedním neznámým oltářem, jenž z dálky vypadal velice ohyzdně. Do mladičké vjel menší strach, žena jí však uklidnila a požádala, aby se někam usadila. Dívka si sedla doprostřed lavice a čekala, až jí začnou servírovat jídlo. Mezitím si všimla na stolku několika pohárků a džbánů, čímsi naplněných. Přitáhla si k sobě jeden pohárek a nalila si plný kalich, bez ostychu a vyptávání se napila… v půli doušku se zarazila. Chuť nápoje byla prapodivná. Trpká, sladká a zároveň hořká. Nikdy nic takového nepila, chuť se jí hnusila.

Za pár minut přišla žena s tácem syrového masa. Nádobí položila před její ruce a popřála ji dobrou chuť. Na mase ještě stále tančila krev, Eola pochopila, že tu skupinka musí mít něco čerstvého.

„Co to je?“
„Maso, jak sama vidíš…“
„No, dobře, ale z čeho to je?“
„Ochutnej… a poznáš to…“ pohlédla na ní žena, čímž si získala její důvěru.

Eole se moc do masa kousnout nechtělo, ale hlad byl silnější. Vzala malý kousek, přičichla si k němu a něco v hlavě jí říkalo, aby to nedělala. Hostitelka jí však pobízela, aby se neostýchala, že masa mají dost a jim toho moc chybět nebude. Nakonec se odvážila, kousla do krvavého kousku a přežvykovala v ústech. Jak blažený pocit se jí pronesl po celém těle, když umlčela na chvíli svůj hladový žaludek. Kousla si znova, a znova, a znova… až celé sousto snědla. Krev jí zabarvila rty a tváře, o rukách nemluvě. Hostitelka se spokojeně dívala na hosta, jak si pochutnává.

„Chutná ti?“ vyznělo vyzývavě.
„Není to špatné…“ pronesla Eola, „Syrového psa jsem ještě nikdy neměla…“
„SYROVÉHO PSA? Ha ha ha!“ zasmála se z plných plic hostitelka, „Tak, jestli tvoje sestra chutná jak pes, máš teda dobrý apetit…“

Po vyřčení se Eolina tvář okamžitě scvrkla, ústa zůstala dokořán a ruce upustily další sousto. Okamžitě odhodila tác pryč, zvedla se od lavice a hned za nejbližší roh se pokoušela vyzvracet ono snězené maso, které však nechtělo jít ven. Marně se snažila, nemohla uvěřit, že se z ní stala zrůda. Přestala s dávením, velmi zuřivě se otočila na hostitelku, která se usmívala…

„Maso jako maso, ne? A je snad jedno, jestli lidské či zvířecí. Všechno se dá jíst… Všechno má svou sílu.“ Eola se na ní zahleděla jak na přízrak, „Proč bys jinak semka šla s darem?“
„CO JSTE TO ZA ZRŮDY?!“ křikla a otočila se kolem sebe. Když uviděla volný průchod ven ze sálu, vydala se k němu, avšak dovnitř vstoupilo několik dalších hostitelů.
„Zrůdy? Něco ti povím, děvče. Když šelma uloví zvíře a sežere ho, není i ona zrůdou? Přeci jen, jí maso.“
„Ale…“ chtěla vyvrátit myšlenku, ovšem hostitelka jí přerušila.
„A když člověk uloví člověka, není na tom stejně jako ona šelma?“
„JSTE MRCHOŽROUTI!“ křikla naštvaně.
„Všichni jsme mrchožrouti, děvče… Všichni. Já, ty, tvůj otec, velekrál této provincie… My se jen lišíme tím, že my jíme všechno bezostychu.“

Eola byla znechucena, chtěla se po přicházejících, aby jí pustili ven, avšak odchod jí nedovolili.

„Nemůžeš odtud odejít, děvče!“ křikla hostitelka, mezitím ji muži zadrželi a přivedli zpátky před ženu, „Není na tom nic špatného, sníst někoho, když jsi v zoufalství… Raději bys chtěla umřít hlady a vyčerpáním?“
Eola se na ní zadívala zuřivě a přitom nechápavě, „Jak tohle můžete udělat… pusťte mě!“, snažila se dostat ze sevření.
„Nebylas ještě před pár chvílemi hladová a unavená? Kdes najednou vzala tolik sil na taková slova? Není ti již přeci… lépe?“

Dívka se stále vzpírala, ale pronesení oněch slov si uvědomila, že má pravdu. Cítila se silnější, plná energie a odhodlání se bránit. Nechápala, jak to hostitelka poznala.

„To je v pořádku, děvče. Říkám ti, že každé tělo má svou sílu… A okušením sis právě získala naši přízeň…“ ostatním mužům poručila, aby ji pustili, což učinili, „Říkalas, že nemáš kam jít. Leda do Markarthu, oživit tvou mrtvolu. Ale to ten Arkajův kněz nedokáže udělat, ani kdybys ho chtěla přesvědčit, že to jde…“ Eola lehce vydechovala, „Můžeš zůstat u nás… Naučíme tě přežívat naším způsobem. Budeš silnější, rychlejší, hbitější… a svým dechem dokážeš zastrašit kohokoli, kdo se na tebe jen podívá. Budeš se moct pomstít těm, co ti zabili sestru…“
„Nemůžu si připustit, že bych tu byla s kanibaly…“ pronesla nahlas.
Hostitelka se zasmála, „Ale ty už jseš jednou z nás…“

Děvče si už muselo připustit, že má v tomhle pravdu. Rychle dodalo, že asi ví, co to vlastně pilo a hostitelka jí jen potvrdila myšlenku. Eola stačila polknout a uznat, že v téhle chvíli nemá co ztratit, protože už ztratila vše. Poslušně kývla hlavou a souhlasila se svou přítomností.

„Neměj strach, děvče. Naše paní, Namira, se o své stoupence postará…“ poplácala ji po rameni, „Pojď, ukážeme ti to tu a naučíme, co budeš potřebovat…“ vzala ji kolem ramen a odešla s ní do chodeb jeskyně.

Týdny trvalo, než se Eola naučila novému způsobu života. Tentokrát na svém denním pořádku už neměla jen bezduché mlácení krumpáče do kusu skály, jedení stejného druhu masa a popíjení sladké vody. Od doby, co přišla do této sluje a seznámila se s Namiřinými vyvolenými nejen, že se dozvěděla jejich historii, minulost „domova“ a Namiřinu vůli, ale pochopila, že k přežití stačí málo. Uskromnila se, začala konečně po letech myslet rozvážně a jasně. Často se nechávala vysílat sama do okolí, aby zjistila, co dokáže a jestli má vůbec šanci přežít. Ve volných chvílích se místo tkaní a kutání skály věnovala boji, skrývání či plavání. Čím více byla v přítomnosti hostitelky, tím více se zlepšovala. A pomalu si už začala zvykat na chuť mrtvého lidského masa, jako by ji jedla od malička. Často nesla nějakou mrtvolu, zabitou nebo zavražděnou na cestách či v kopcích. A z každého čerstvě uloveného zvířete nejdříve ochutnala krev a poté hned i maso. Čím čerstvější a větší úlovek, tím více síly do sebe dostávala, o které neměla ani zdání… Nový způsob života se jí začal líbit…

http://imgur.com/xVmAf7Y.jpg


Po jednom lovu se vrátila do Namiřiny síně se zakrvácenou tváří a mrtvou kozou na zádech. Mršinu odhodila na stůl, u kterého zrovna hodovala skupinka služebníků a podívala se na svého mistra.

„Nesu malý dárek, Sarilis.“
„Koza! Dobré, dobré… Aspoň, že něco…“ pochválila ji, přistoupila blíže a poplácala po paži, „Je vidět, že se snažíš. Ale mám takovou malou obavu, že nám tohle nebude stačit, naše Eolo…“
„Jak to mám chápat „nebude stačit“? Vždyť mnoho z nás odešlo na lov do kopců! Snad s něčím přišli, ne?“
„Hmm? No, bohužel ne… nebo… áh! Špatně jsem to řekla“ zakroutila hlavou, „Podívej, Namira je sice paní ohyzdnosti a to, že požíráme věci, které by se neopovažovali jíst obyčejní lidé, je pro nás normální. Ale zvířata nás neuživí.“ ukázala ji škubnutím tváře na stůl, u kterých skromně jedli ostatní přisluhovači, „Podívej se na ně, jak jsou vyzáblí… bez síly a vůle.“, na pár vteřin se odmlčela, „Potřebujeme člověka… nejlépe živého. A ne tyhle draugiry, kteří vůbec nechutnají…“
Eole stoupnul tlak v těle a lehce se zachvěla, takovou výzvu nečekala, „A předpokládám, že to mám udělat já, že?“
„Jsi tu nová a ještě jsi neměla tu čest, promluvit s naší paní… Přiveď večeři, na oltáři ho nech obětovat a věnuj nám ho …“ Eola se divně zatvářila, „Nebojm, poradím ti, kde hledat toho „vhodného“. Zajdi si za Lisbet…“ ukázala na ženu, kterou málokdy viděla a neměla čas se s ní seznámit, „Společně se svým manželem Arnleifem vlastní vetešnictví v Markarthu, které jim prospívá. Bohužel, její manžel tráví více času přepočítáváním zlaťáků, než s ní. Chtěla by mu připomenout, že jsou i jiné starosti, než obchod.“ těsně k uchu se jí přiblížila, „Prý ho miluje k sežrání!“. Eola se jen lehce usmála, což Sarilis opětovala.

Děvče kývlo hlavou, odhodila starosti ze sebe a během několika se ocitla před ženou v rudo-bílých šatech, jak nešťastně přežvykovala kus chleba v ústech. Eola jí vyrušila z činnosti, bez ostychu a seznámení jí sdělila svou prosbu o radu, jak dostat jejího muže do této sluje. Její odhodlání jí velice překvapilo…

„Chceš sem přivést mého muže? Hah, ani nevíš, jak jsem ráda, že to uděláš… Můj muž se bojí vykročit ven z města… Neustále tvrdil, že by šel, pokud by se mi něco stalo.“ podívala se na ní, „Jestli ho chceš přesvědčit, řekni mu, že mě napadli Zapřísáhlí a že nějaká skupinka lidí mě odvedla do jeskyně. Že čekají, až si mě vyzvedne…“
„To zní jako dobrý plán, jen… uděláme menší úpravy.“ bez varování vyndala z opasku dýku a lehkými švihy jí rozřízla šaty na několika místech, nakonec jí lehce přejela čepelí po tváři, Lisbet ani nehnula, „Teď už tomu bude věřit…“

Ženy se na sebe usmály a v očích si popřály hodně štěstí, Eola vyběhla ze sluje tak rychle, jak jen mohla. Venku již padlo Slunce za hory a do přírody se vloudila tma, děvče běželo po kamenné cestě na sever, už z dálky vyhlížela ukazatele, které by ji navedli do města. Překonala most, už jí zbývalo jen pár zatáček… Za několik málo chvil dorazila před hlavní bránu obrovského dwemeřího města, pod kterou postávala dvojice strážců s loučí v ruce. Lehce se dotkla kovu, který se rozezněl do okolí, klid a ticho města ji přivítalo. Sice Eolu potěšilo, že se konečně dostala mezi „obyčejné lidi“, ale uvědomila si, že se zapomněla Lisbet zeptat, kde mají to své vetešnictví. Porozhlédla se kolem sebe, když kolem ní procházela stráž, bez ostychu jí zastavila a zeptala se na ono místo. I přes zavřenou helmici ucítila nepříjemný zápach z úst, poradila ji, kam má jít a ještě víc ji doporučila, aby už na ní nikdy nepromluvila…

Eola nebyla nijak překvapena ze svého dechu, pokrčila rameny a vykročila kus před sebe. Zavřené měděné dveře ji nechtěly pustit do rohového domu, nejbližšímu k bráně. Hluboce polkla, do dveří silně zabušila a vyčkávala, zda někdo přijde. Na místě stála snad pět minut, chtěla to již vzdát, naštěstí se dveře odemkly a z nich vylezl o dost starší Breton, jenž nevěděl, co se děje…

„Jste Arnleif? Mám pro vás špatnou zprávu… Vaši Lisbet přepadli Zapřísáhlí!“ zahrála Eola vyděšeně a s lítostí v očích.
„Mo-moje žena? Cože? Kde? Kdy?“ křikl bez rozmyšlení obchodník.
„Kousek odtud, u řeky… Putovala z jihu zpět do města…“ vyprávěla přesvědčivě, „Ti Zapřísáhlí na ní zaútočili bez varování. Nebýt jedné skupinky lidí…“
Arnleif chvíli přemýšlel, něco mu na historce nesedělo, „Kdo vlastně jste?“
„Byla jsem vyslána onou skupinkou, abych vás za ní dovedl… abyste si jí odvedl…“
„Kdo tedy jste? Neříkejte mi, že nějaká dobrodinka.“
„Ne, ne… Jsme jen…“ zamyslela se nad slovem, které chtěla prozradit, na poslední chvíli si to rozmyslela, „tuláci!“
„Ještě, aby byla moje žena mezi takovou cháskou!“ pronesl hrdě a zavřel před dívkou dveře, Eola nechápala, co to mělo znamenat. Chtěla znova zabušit na dveře, ale nebylo třeba, Arnleif vylezl z obchodu v cestovatelském oděvu a zamkl za sebou obchod, „Veďte mě!“

Jak blesk a hrom se hnala dvojice z města do přírody, Arnleif byl s každým krokem stále vystrašenější, ve vzduchu panovalo napětí a obava. Za to Eola, jež následoval Breton několik sáhů za sebou, se celou cestu usmívala a nemohla se dočkat uznání skupinky. Věděla moc dobře, že její plán vyjde dokonale.

Blížili se pomalu do Srázné sluje, do místa Namiřininých stoupenců, nad hlavami jim začaly lehké sluneční paprsky tančit. Oba udýchaní doběhli na místo a lehce si oddechovali. Arnleif se ještě jednou zeptal, jak se jim povedlo zachránit její milou a kam měli namířeno. Eola jen stručně pronesla, že některé věci nejsou důležité potřeba vědět. Žena vedla Bretonce do nitra jeskyně, jen, co spatřil zavřené rakve a sarkofágy, po zádech mu vyběhl mráz. Celou cestu se klepal, husí kůže mu z onoho místa naskakovala.

„Tudy, pojďte!“ pronesla na svého společníka, kdesi v chodbě.

Arnleif jí chvíli nesledoval, na místo toho se zadíval kolem sebe. Při spatření všech vystavených mrtvol ve výklencích si nebyl jistý, zda jsou opravdu mrtví nebo jestli to nejsou jen sochy. Schválně si cestou na jednu mrtvolu sáhl a lehce štípl. Vyděsil se… Nebyla to socha, ale skutečně mrtvola, jen nechápal, jak mohla taková mrtvola držet postávat klidně ve výklenku. O co víc byl překvapený, když se oné mrtvole z ničeho nic rozsvítily oči…

„Tak, kde jste? Pojďte!!“ křikla na něj znova Eola, když viděla několik sáhů za sebou Arnleifa, vyděšeně přiběhl zpět za doprovodem a mlčel.
„Už tam bud-dem?“
„Za těmihle dveřmi by měla být… Snad už neodešla…“ obávala se Eola a rozrazila dveře.

Jaká úleva pro Bretona, když uviděl na konci ohromné síně, plných lidí, tajemný oltář a sousoší, pod kterou seděla jeho žena, Lisbet.

„Lisbet!! Ty žiješ!“ zaradoval se muž a rychle se k ní rozeběhl.

Dost ho překvapilo, v jakém byla žena stavu, roztrhané šaty, několik krvavých ran na tváři. Okamžitě jí začal uklidňovat, když spustila lehký pláč.

„Já věděla, že přijdeš, miláčku…“ objala ho Lisbet, „Nebýt těchto lidí, asi bych už nežila.“
„Já… já…“ otočil se na skupinku „tuláků“, „Já nevím, jak se vám odvděčím za toto… Prosím, řekněte si, co chcete!“ usmíval se stále víc.
„Nic nechceme. Je pro nás radost, když někomu pomůžeme…“ ozvala se Sarilis, „Možná, že byste tu s námi chvíli poseděl a užil si s námi pěkné chvíle. Vaše žena je velmi kouzelná…“ Arnleif se zdráhal této myšlenky, i když jim byl vděčný, nevěřil těmto černým slovům.
„Ah, můj muži. Jsou to velice milí lidé! Vážně!“ chytla Lisbet svého muže kolem těla a velmi zamilovaně se na něj podívala, „Připijme si na mé zachránce!“

Z vedlejší místnosti vyšla žena s podnosem, na kterém postávalo několik pohárků, čímsi naplněných. Každý pohár umístila vedle přítomného tuláka a samozřejmě mezi Lisbet i Arnleifa. Zachráněná ještě jednou zvolala přípitek, a hlas přítomných se rozezněl po hale. Pár vteřin na to, co obchodík vypil podivný mok, začal mluvit jaksi nesrozumitelně…

„Pááááni… to je ale… silnej… dry-ry-ják!“ škytl, oči se mu pomalu zavíraly, „Áh… nevě-šil… bych, že budu… taaak…“ tělo spadlo na lavici a z úst se ozval chrapot.

V tu chvíli dva silní muži odložili pohárky na stůl, přemístili se k muži a odnesli ho k oltáři, kam ho položili. Za moment se dostavila i Lisbet s dýkou v ruce, jež si vytáhla ze šatů. Celá skupinka přisluhovačů na ní hladově hleděla a nemohla se doškat, až upustí nůž do masa.

„Miluji tě k sežrání, Arnleife!“ pronesla poslední řeč, kterou spící zaslechl, než se ozval dech-beroucí zvuk a ustávání sil v těle.

Dýka se zabořila do srdce, Lisbetina tvář se během útoku mračila, po bodnutí se už vesele usmívala. Otočila se na skupinku hladových, jež netrpělivě čekala na tuto chvíli. Sarilis pronesla, že hostina začíná… Bez soucitu se vrhla na mrtvolu muže a dala se do hodování. Eola chvíli postávala na místě a přemýšlela, jestli se má přidat nebo zda radši počká až na zbytky. Mezitím k ní Lisbet přišla s dýkou v ruce.

„Děkuji ti, sestro hniloby! Prosím, vem si tuhle dýku jako dar!“ Eola na nic nečekala, vzala nástroj a poděkovala.

Kdesi v dáli sluje se v chodbách rozprostíral podivný zvuk a hlas, který nepatřil žádnému živému tvoru. Mrtvola, které se Arnleif před smrtí dotknul a štípnul, se po několika minutách zcela probudila k životu. Protože si uvědomovala, že se v její hrobce nacházejí nesprávní majitelé, okamžitě se rozběhla k zavřeným hrobům a za pomocí svých zničených prstů a končetin se je pokusila otevřít. Naštěstí se jí to povedlo, z hrobů vyšlo několik mocných nemrtvých, kteří hnedka poznali, že tu mají někoho nezvaného. Sic spolu skvěle nekomunikovali, pochopili se a celá skupina vyzbrojených nemrtvých se vydala směrem k hlavní síni.

Hodování bylo uprostřed, Lisbet a Eola trávily chvíle spolu a občas se podívali na hodující. V jednom momentu jí nová přítelkyně požádala, zda by jí nedoprovodila k tajným dveřím této jeskyně, chtěla se vrátit do Markarthu, převzít dědictví. Děvče jí vyhovělo, společně došly až ke dveřím a než se stačily rozloučit, za sebou v síni zaslechly podivný zvuk, který do hodování nepatřil.

Jejich oči málem vyletěly strachem z důlků, když spatřily pochodující ozbrojené nemrtvé na chodbě. Nestačily vyběhnout ani z tajné chodby ven, už zaslechly z hodovní místnosti křik a bolestivý nářek hodujících. Dvojice nemrtvých v chodbě se zastavila a otočila se k pozorujícím, s otevřenými vystrašenými ústy. Bez řečí vytáhla ze zad obouruční zbraně a blížila se k ženám. Eola a Lisbet moc dobře věděly, že bez zbraní nemají proti nemrtvým žádnou šanci. Rychle se rozběhly k tajným dveřím, které otevřely a jen tak tak za sebou zavřely. Zdržet se o vteřinu déle, byla by jedna z nich mrtvá. Venku pak zabarikádovaly vstup vším, co měly po ruce. Kamení, kusy dřeva… všechno, co se zkrátka povalovalo na zemi. Do kovových dveří bušili nemrtví jak diví, ale nepovedlo se jim je otevřít. Po chvíli snažení přestali, Lisbet se těžko vzpamatovávala.

„Jak se jen mohli probudit?“
„Cože?“
„No, ti nemrtví! Už jsou tady mnoho let a nikdy se neprobudili… Až teď?! Nechápu…“
„To je skvělý… Ale já nechápu, co budem dělat teď, když je Sarilis nejspíš… mrtvá?“ zeptala se Eola Lisbet, která jen pokrčila rameny.

Chvíli čekaly, co která řekne, avšak v Eolině hlavě se ozval další neznámý hlas, „Vedla sis dobře, služebnice… Ale ponechat můj oltář mrtvým je hanba! Chtěla jsem tě původně mít za strážkyni prstenu, mého ARTEFAKTU! Ale za tuto neschopnost a nepozornost, kterou si způsobila, si to nezasloužíš!!“ Eola nechápala onu řeč, „Ale dám ti ještě jednu šanci… Je v tobě víc, než v kterémkoli jiném. Zeptej se své přítelkyně, kam se můžeš schovat! Jednou totiž na ono místo dojde někdo, kdo mou svatyni vyčistí… a z tebe sejme… prokletí…“

„Děje se něco, Eolo?“ zeptala se Lisbet, když se děvče náhle oklepalo, jako by vylezlo z vody.
„Já, nevím… Měla jsem takový divný pocit, jako by ke mně někdo mluvil…“ otočila zrak na vdovu, „Co teď budem dělat, když je svatyně… mrtvá?“
„Asi… budu muset zase začít žít, jako tenkrát…“ pronesla smutně, „Tyhle obřady budem muset vynechávat… Nemůžeme se přeci odstěhovat do Síně mrtvých! To nejde!“
„Siň mrtvých?“ zopakovala Eola, „Co je to?“
Otázka vdovu velice překvapila, „To má každé město… je to místo, kam se pochovávají měšťané…“
„Ten hlas mi říkal, abych šla tam, kam bys radila… Jednou tam prý dojde někdo, kdo nás zbaví těch nemrtvých…“

Lisbet se zamyslela a zakývala souhlasně hlavou, zněl to jako dobrý plán. Ještě dodala, že se pokusí varovat ostatní „přeživší“, aby do sluje nechodili a až by se situace uklidnila, vrátí se. Obě ženy se společně vydaly do města s podporou v myšlenkách.

„Však my se tam vrátíme…“ pronášela Eola, „Však se tam vrátíme…“
Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:18
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
sirPavoucek456
Přečteno. Quest s Namirou jsem ještě nehrál, ale tvoje povídka mě celkem nabudila, takže jak zapnu Skyrim, tak mířím rovnou do MarkarthuGrin
mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0

Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití... Pff!
 
http://skyrim.4fan.cz/forum/viewthread.php?thread_
sirPavoucek456
Tak mě napadá, co ten cápek jak se objeví v hnojišti, když dáš na tu ruku ty prsteny, ten jak ti pak dá mapku k pokladu, i když to vlastně nebyla daedra, ale dremora, ale stejně by o tom mohl být zajímavý příběh
mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0

Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití... Pff!
 
http://skyrim.4fan.cz/forum/viewthread.php?thread_
Adrian_S
sirPavoucek456 napsal:
Tak mě napadá, co ten cápek jak se objeví v hnojišti, když dáš na tu ruku ty prsteny, ten jak ti pak dá mapku k pokladu, i když to vlastně nebyla daedra, ale dremora, ale stejně by o tom mohl být zajímavý příběh


Myslíš Velehka Saina? http://skyrim.4fa...more_p.pdf

To už tu je, ale není moje.. (můžeš najít ve hře)
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
sirPavoucek456
Jojo, toho jsem myslel, dík za odkaz
edit: hustý, nevím kdo to psal, ale ať to byl kdokoliv, tak se mu to povedlo
Upravil/a sirPavoucek456 dne 27.03.2015 15:01
mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0

Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití... Pff!
 
http://skyrim.4fan.cz/forum/viewthread.php?thread_
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej » Skyrim - Váš svět 7 13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek » Skyrim - Váš svět 5 15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu » Skyrim - Váš svět 37 14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje » Skyrim - Váš svět 25 03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva » Skyrim - Váš svět 25 30.05.2017 21:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 886 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 3350 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 2322 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 1973 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 7872 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 4297 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 3639 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 3636 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4363 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist