Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adrian_S
Část 10. - Návrat bohů

„Galmar!“ pronesl Skald, když se podíval na přicházející armádu.
Ten k němu přišel a pozdravil se s ním, „Doufám, že přicházíme včas!“
„Lepší načasování už být nemohlo, veliteli Ranaři. Císařští tu budou každou chvíli.“
„Hmm… Mlha. Mohla by být na naší straně…“ pronesl Galmar, „Jaká je strategie?“
„Bolehlavova jednotka bude v čele poutat pozornost střelců. Pokusíme se je přinutit, aby přišli co nejblíže.“
„Proč? To je sebevražda!“ nechápal ho seveřan z Větrného Žlebu, ale jarl mu do uší pošeptal tajemství, nad kterým se oba lstivě zasmáli, „Jednotka velitele Vlasatého čeká za skalami u břehů, až přijdou blíže, zaútočí na ně ze zálohy.“
„To zní dobře…“ pronesl Galmar.
„Potíž je v tom, že mají katapulty. Mít tak více vojáků, mohli bychom se o ně postarat.
„To už zařídím já, jarle. Vyšlu své vojáky, aby obešli pohoří a zaútočili na ně zezadu.“ zvolal Galmar a rozkázal své malé jednotce, o počtu sta mužů, aby se připravili na odchod, „Jarle, nechte zapálit maják!“
„Cože? To má být vtip? Teď jsme proti lodím neviditelní… a já se mám nechat prozrazovat?!“
„Nebojte, Talos zařídí, aby žádné lodě nepřipluly!“ usmál se Galmar, otočil se na jednoho svého důstojníka, jenž ho seznámil se situací a požadavkem. Poté si vzal dva signální rohy a šel se zařadit do první linie oddílu Bolehlava.

Když vojáci spatřili mezi sebou velitele Galmara Ranaře, obávaného a nebojácného vojáka z Větrného Žlebu, byla slyšet spokojenost a úleva. Cítili naději na úspěch. Oba bratranci na sebe opět narazili, pozdravili se a do rukou předal Galmar signální roh. Svým zrakem hleděli na planinu, která se pomalu odkrývala ze závoje mlhy. Obyvatelstvo se již schovalo do dolu, zbylá dvojice vojaček a kovářka stály u vstupu.

„Jdi dovnitř, děvče!“ požádala ji žena se zavřenou helmicí.

Thyra odešla do temného dolu, však ne moc daleko. Jakmile vojačky odešly k nastoupené jednoce, ona se z povzdálí dívala na zahalenou planinu.

Pár minut mužstvo čekalo, než se konečně na skaliskách objevil bílý kůň s vojákem, ve zlatavé zbroji, na koni. Za ořem se objevilo několik dalších postav v rudých zbrojích a přímo hleděli na malou sebranku rebelů, čekající na smrt.

„Ti Nordi jsou tak tupí…“ pronesl klidně kvestor Galtrik, „Proč stále nechápou, že Skyrim patří pod Thalmor?“ otočil se na jednoho z důstojníků vedle sebe, „Pošlete na ně šípy, ať se na ně nemusím dívat!“.

Legionář kývnul hlavou a zahlásil střelcům, ať se připraví.

„Talos nás provázej!“ pronesl tiše Bolehlav.
Z ničeho nic vyšel z řad jeden rebel před nastoupenou jednotku a zakřičel, „Hej, císařskej!“, čímž upoutal pozornost altmerského velitele. Muž si stáhl spodní část zbroje a ukázal mu své přirození, nastoupená modrá jednotka se okamžitě rozesmála.

Altmer bez váhání zagestikuloval, aby už střelci stříleli. Mlha z plání odtáhla na moře, a i když bylo zataženo, na nebi se objevil hustý černý mrak, který znamenal jen jediné…

„ŠÍPY! KRYJTE SE!!“ křikl nahlas Bolehlav, většina rebelů se stačila skrčit a dát nad sebe malé kulaté štíty.

Měli štěstí, mnoho z nich se podařilo přežít první výstřel, zbývající leželi na zemi se zabodnutým dřevem po těle. Bolest se nesla až k dolům.

„NEUSTUPUJTE, BOUŘNÉ HÁVY! JEJICH ŠÍPY NÁS NEZNIČÍ!“ dodával nahlas velitel, který vyvázl bez zranění, vojáci se okamžitě postavili zpět na své nohy.

Z dálky byla vystřelena další salva, proti které se bránili, se stejným výsledkem, několik rebelů padlo na zem mrtvě, jiní to dostali pouze do končetin, ale byli schopní k boji. Galmar rychle začal počítat ztráty, které se počítaly prozatím na prstech jedné ruky. Třetí salva byla o něco prudší, mnoho zbrojí zachytilo tvrdě šípy, jež se hluboko zakously do těla. Ale i tak byly ztráty zatím nízké.

„To je vše, co umíte?“ křikl nahlas jeden z rebelů, když si očistil štít o šípy.
„Kvestore! Oni se stále drží!“ pronášel jeden z důstojníků po boku Altmera.
„Dejte rozkaz katapultům, ať nabijou „altmeří hněv“!“ rozkázal velitel, důstojník splnil rozkaz a vyptával se, co to je ten „altmeří hněv“.

Za pár minut se pod skaliska dostavily dvě centurie vojáků¬… Kdyby vyrazily hned z pozic, roznesla by rebely snadně jako sfouknutí chmýří na pampelišce. Prozatím vyčkávaly na místě a sledovaly nadcházející dění. Rebelové se divili, proč legionáři neútočí, když náhle spatřili na obloze cosi oranžového. Mezi nastoupené rebely dopadla váza se zapáleným olejem, který se rozprskl všude kolem nich a zapaloval vše, na co se dostal. Několik vojáků začalo hořet.

„Ysmirovy vousy, co to je?!“ křikl Galmar při pohledu na hořící muže.
„Možná nás nezničí jejich šípy, ale tohle ano!“ křikl jeden z vojáků na velitele Bolehlava.

Další salva z katapultů padla na rebely, mnoho jich nehezky zahynulo a ostatní popálilo. Thyra v dole se začala bát, že plány nevyjdou. Rustleif na ní křičel, aby zalezla do dolu, ale neučinila tak.

Sníh se pod rebely roztával a oheň uhasínal, vojáci se i přes ztráty vysmívali císařské armádě, že tu stále stojí. Altmerovi se nechtělo věřit, že i toto dokázali přežít, nařídil centuriím, aby se proti nim vydali. Natěšení legionáři se dali do pohybu, rebelové si vytáhli do rukou zbraně a čekali, až se přiblíží. Jak se nepřátelé blížili, Marcus a Galmar se na sebe zahleděli a v očích si řekli, kdy mají zaútočit.

Legionáři se čím dál více blížili a nehleděli na terén, což jim bylo osudným. Začali se rozebíhat, když se náhle pod nimi propadla země a většina vojáků z centurií se nabodla na ostré kůly v zemi. Galtrika z dáli překvapilo, co si to na ně Bouřné hávy přichystaly. Někteří vojáci se první vlně pastí vyhnuli a předpokládali, že budou v řadách vytvořené, ale to se mýlili. Pasti byly posety různě po pláni a nikdo neměl tušení, kde se nachází. Jen rebelové, kteří se stále hlasitěji smáli, věděli, kam mohou jít a kam ne. Několik vyděšených vojáků obešlo veškeré nástrahy, ale s bojem proti rebelům neměli šanci. Místo chladné hlavy začali panikařit, což se projevilo během první potyčky, když se malá skupinka rebelů do nich pustila.

„VŠECHNY CENTURIE, ÚTOK!!!“ křikl Galtrik a sledoval pochod jednotek po pláních, dále nařídil katapultům a střelcům, aby na nich nešetřili.

Když se zdálo, že se centurie zastaví o pasti a dál neprojdou, z nebe se vynořily šípy a ohnivé koule, které se rozsévaly po rebelských řadách. Šlo do tuhého, mnoho legionářů se nabodalo na skryté pasti a mnoho rebelů uhořelo s šípem v hlavě. Křik na obou stranách byl slyšet mocně, v dole začínala atmosféra houstnout, až nakonec Thyra udělala jediné… Se slzou v očích se ohlédla za sebe, zakroutila hlavou a vyběhla z dolu ke kovárně, kde si stačila v rychlosti vzít zbraň. Nohy zamířily k pláním.

Oba bratranci si zahleděli do tváře a spustili událost, která se nedala zastavit, „ÚTOK!!“. Rebelové vyběhli ze svých pozic rovnou pod zbraně legionářů. Byl to tuhý boj, kde se kromě řinčení kovu a neustálého vyděšeného křiku ozýval pád šípů, zarývající se do těl. Jediná jednotka rebelů proti třem centuriím legionářů. Vypadalo to beznadějně, ale od břehu se vynořila další malá jednotka rebelů pod vedením velitele Vlasatého, ta spustila další krvavou řež. Za pár chvil, kdy se země začala barvit do ruda a mnoho vojáků a vojaček leželo mrtvě na zemi, doběhla za stanový tábor i Thyra. Její zrak nemohl uvěřit pohledu na ta jatka. Vytáhla z pouzdra meč a vyběhla kupředu proti svým nepřátelům.

Kladiva dopadala na kovové štíty, meče přeřezávaly tepny a sekery se zakusovaly do zbrojí. Šípy a hořlavé vázy létaly vzduchem jak během zániku světa dračím bohem. Krev stříkala na všechny strany, mnoho válečníků velice hlasitě a mohutně pokřikovalo. Mezi povstalci propuklo běsnění, až jim zčervenaly oči. Ačkoli bylo rebelů zatraceně málo, adrenalin a myšlenky na Sovngard jim dodávaly odvážné odhodlání, až všechny legionáře překvapil. Však rudí muži se nevzdávali v postupu kupředu.
Altmerský důstojník v dáli poklidně seděl na koni a sledoval bitvu. Ani na moment se nebál, že by měl prohrát.

http://imgur.com/ad4HgZj.jpg


Vysoko v horách putoval mladý Onmund s velkým břemenem na srdci. Stále se potácel s myšlenkou, proč by měl pomáhat někomu, kdo ho uvěznil a proč místo toho raději neutéct. Avšak si vzpomenul na slib, který dal svému příteli… dívce, jež ho držela nad vodou. Se zatnutými zuby pokračoval vzhůru k vrcholku hory, a ačkoli nordská krev vydrží ledajakou zimu, kůže mu začala chladnout. Prsty měl velice zmrzlé, nohy unavené a jen těžce popadal dech. Poslední lahev alkoholu zahodil před několika hodinami pod horou, teď už lezl nalehko.

Hustý sníh a vítr se do něj opíral a tížil mu cestu. Vylezl o něco výše, kde spatřil malý kousek prolákliny, kam se nedostal sníh. Bylo to vhodné místo pro odpočinek. Vydal se rychle k němu, ovšem náhle ucítil něco na své noze…

„Co to… Ááhh, do háje!“ pronesl hlasitě, když omylem šlápl do čehosi podivně hnědého na zemi.

Než si uvědomil, co to vlastně bylo, za ním se ozval podivný křik, rázem Onmund zkameněl a jeho chlupy se naježily. Z hnědé hromádky viděl slabý kouř, který naznačoval čerstvost. Začínával pomalu tušit, co se za jeho zády nachází, lehce se otočil a div že jeho tvář nezmizela kdesi v nedohlednu… do jeho tváře hleděl lední troll.

„DO ZAPOMNĚNÍ!!!“ vyjekl Onmund a udělal několik kroků za sebe.

Troll se nad jeho vyděšenou postavou postavil na zadní nohy a velice hlasitě zařval do okolí, Onmunda popadl strach a panika. Chtěl utéct od onoho stvoření co nejdál, ale neměl kam. U prolákliny bylo sice jedno místo, kam by se mohl vyšplhat, ale bylo moc vysoko. V rukách si připravil ohnivé kouzlo, vypustil plameny přímo do tváře trolla, který bolestně zahulákal. Ovšem byla to slabá magie a tak proudy plamenů po chvíli zhasly. Jakmile opět viděl, svými pazoury máchal kolem sebe a snažil se čaroděje zasáhnout, což se mu zatím nedařilo. Onmund stále více ustupoval za sebe, až se nakonec dostal na místo, kde mu stačily dva kroky, aby spadl ze srázu dolů. Než si uvědomil, kolik mu ještě zbývá sáhů, přiletěla trollova ruka rychleji než vítr. Mladík takřka v bezvědomí spadl na zem a odkutálel z plošiny do srázu. Na poslední chvíli se chytil římsy, která ho držela, křičel bolestí, v hrudi se mu jako by mu někdo trhal žebra ven. Nad jeho hlavou se ocitla postava stvoření, které se pokoušel zabít, ale bezúspěšně. Troll se napřahoval k úderu, ale čarodějova ruka povolila. Tělo spadlo kamsi do mlhy, která byla pod ním. Divoké stvoření jen nevěřícně hledělo kolem sebe, několikrát si vztekle poskočilo na místě a poté odešlo pryč. Po čaroději nezbyla ani památka…

Bitva na pláních se pomalu přehupovala do konečné fáze. Bouřné hávy sice bránily své území plání jak teritoriální medvědi, jejich snažení se kazilo a nepřátelé se dávali kupředu. Mnoho lidí leželo již na zemi s mrtvou tváří.

„Galmare, musíme se stáhnout!“ křikl Marcus, když se vyhnul jedné nepříjemné ráně.
„Ne! Ještě ne!“ křičel rozběsněný Galmar na svého bratrance a hned poté, co zlikvidoval nebezpečného pěšáka.

V momentě, kdy byli oba mimo dosah nebezpečí, se hlasitě domluvili na změně pozic, kterou provedli velice rychle. Stačilo se jen přemístit a veškeré úsilí šlo do Zapomnění… rebelové byli častěji na zemi, než legionáři, kteří s vervou postupovali kupředu. Většina mužů a žen v modrých zbrojích se dávalo k ústupu i přes rozkazy velitelů, jiní zůstali na místě a dál drželi marně svou pozici. Mezi nimi byla i Thyra, stále doufala, že svou pomocí zažene kráčející hrozbu, ale opak byl pravdou. Stále si hlídala místo, aby nebyla obklíčena. Během jednoho pozorování si všimla, jak se její velitel Sigurd vrhá u břehu mezi pětici rudonošců a drží je v dostatečné vzdálenosti. Jeden ze zadních lukostřelců si všiml bojující skupinky a učinil něco nevídaného. Odhodil zbraň na zem, ze sněhu vytvořil kouli a vrhl ji po důstojníkovi v medvědí kůži. Jaké štěstí měl, že se koule dostala přímo do Sigurdových očí. Na vteřinu nic neviděl, a to mu bylo osudné…

Všech pět legionářů jej v tu ránu zabodlo své zbraně a nepřestávali, dokud si nemysleli, že už je mrtvý. Dívka zakřičela nejsmutněji, jak jen dokázala, protože k němu cosi cítila, byť ho neznala dokonale. Než si stačila uvědomit situaci, jeden z legionářů do ní štítem praštil a chystal se jí ukončit život. Na poslední chvíli se mu do hrudi zarazil šíp. Děvče ho rychle probodlo a vstalo ze země beze zbraně.

Galmar a zbývající hrstka rebelů si všimla, jak jsou legionáři blízko města. Teď byl správný čas na signál, statný seveřan sáhl do pouzdra, kde měl mít signální roh… ale nic v něm nebylo. Hlasitě zaklel, vztekle se ohlédl ke svému bratránkovi, vzdálenému přes půl bojiště, jenž měl u sebe mocný roh. Chtěl se k němu vydat, jenže nepřátelé se řítili, a jediná nejbližší osoba od Marcuse byla Thyra.

„Vojáku, běž za velitelem Bolehlavem, ať dá signál! HNED!“ křikl důstojník a bránil se proti dalšímu nájezdníku.

Ani na vteřinu neváhala, rozeběhla se k neoblíbenému muži se vzlykotem a strachem v hlavě. Cestou natrefila na několik rudonošců, kteří si všímali jejích druhů. Takhle jí dali volný průchod až k důstojníkovi, který se potácel ve velkých problémech. Z dálky spatřila kromě signálního rohu, také tvář legionáře, který během nepovedeného vykrytí udeřil důstojníka do hlavy a zapíchl do zbroje svůj meč. Nejen, že se vyděsila z podívané na těžce zraněného Marcuse, ale hlavně legionář jí probleskl v očích… už se s ním jednou střetla.

V mžiku se jí před očima proběhly události z Jestřábí pevnosti, tvář legionáře, která popravila Světlanu, se shodovala s tváří nad Marcusovým tělem. V tu chvíli zapomenula na smutek a probudila v sobě bestii. Holýma rukama se na něj vrhla a než muž stačil probodnout důstojníka, shodila ho na zem. Surově mu malovala tvář do ruda, řvala vzteky bez sebe, jak když medvěd chytne lovce do tlamy. Po chvíli ji legionář stačil ze sebe shodit a také se na ní podepsal, ale ne na dlouho. Nohou ho odstrčila kus za sebe, až spadl do sněhu. Rychle vstala, počkala si, až se i on zvedne a jak se stalo, kopla ho vší silou mezi nohy. Voják se chytl za ono místo, skácel se k zemi a hluboce popadal dech. Zuřivost jí neopustila, za sebou viděla mrtvolu rebela s obouruční sekerou. Vzala si jí do ruky a rozeběhla se přímo proti bezbrannému nepříteli. Pár sáhů před ním provedla výskok a máchla sekerou, která mu rozpůlila záda téměř vejpůl. Tak silný nápor nemohla zbroj pokryt. Pomsta byla dokonána…

Děvče se otočilo rychle na důstojníka s mečem v hrudi, okamžitě k němu přiběhla a z opasku mu vytahovala signální roh. Náhle se ozvalo z jeho úst, „Thyro? Ty?!“, Marcus krvácel čím dál rychleji, ale kovářka neměla čas na léčbu. Nadechla se a spustila hluboký signál, mířící k horám. Doufala, že to čaroděj uslyší a udělá správnou věc.

Sníh v horách narážel na skály i na tělo trolla, jenž vysedával na svém oblíbeném místě. Jaké překvapení bylo, když se na římse, odkud hledělo stvoření na svou potravu, objevila lidská zakrvácená ruka. Následně se objevila druhá a poté i hlava… čaroděje Onmunda. Jako zázrakem přežil nehezký pád do nižšího patra skály, unavené a zraněné tělo vylezlo na římsu. V hlavě se stále ocitala dívka, které dal slib. Už chtěl odejít kamsi do posmrtného světa, ale nechtěl to vzdát.

„Hej, trolle!“ křiknul na odpočívající zrůdu, která se mohla po spatření zbláznit, „Pojď si pro mě!“ vyzval ho Onmund a po menším oblídce okolí si vybral cestu vzhůru.

Troll se ho snažil chytit a strhnout zpět k sobě, což se mu ale nepodařilo. Čarodějovi se výstup povedl, dostal se na nejvyšší místo skal, kam sahaly ty nejvyšší koruny stromů. Při pohledu na sníh, který se pod ním nacházel, se trochu zděsil, ale dobře věděl, že když se neobětuje, Thyra umře. Rozhlédl se po okolí, jestli se za ním troll nechystá, avšak v tu chvíli uslyšel slabě troubení signálního rohu. Došlo mu, že musí kouzlit, jinak bude pozdě. Zaujal vyvolávací pozici a vší magickou silou se zaměřil na seslání mocného kouzla. Když už si myslel, že má kouzlo ve svých rukách, pustil vše do sněhu… ale nic se nestalo. Začal lehce panikařit, ale pozvolna se uklidňoval a věřil, že se mu příští pokus podaří. Za pár okamžiků, kdy se kouzlo začalo točit kolem jeho těla, a do vzduchu se uvolňovala lehká síla… Kouzlo měl tam, kde mělo být. Naposled se kromě magie zamyslel na děvče pod ním a tiše si pronesl, „Pro tebe, Thyro!“, své ruce poté pustil do sněhu.

http://imgur.com/CbOSuwq.jpg


Pavučina hluboko ve staletém navátém poprašku praskal jak nikdy jindy, Onmund cítil, že svým čarováním způsobí něco silného, než si představoval. Náhle se pod ním propadla velká vrstva sněhu a spadl na zem, jen tak-tak se chytil kusu skály, která ho držela. Masa sněhu z hor se táhla několik mil, až všechna povolila a začala padat kamsi z hory dolů. Trolla stačila lavina smést s sebou…

Thyra troubila na roh jak divoký jelen při říji, už jí docházel dech, když se náhle v celém okolí ozvalo hromobití. Někteří přeživší Nordi si mysleli, že snad Šedovousí promlouvají do této bitvy. Thyra však pochopila, co se děje.

„Vyšlo to!“ zahleděla se na umírajícího se Marcuse, který měl již zavřené oči.

Věděla, že lavina tu bude co nevidět a schovat se do vesnice i s velitelem bylo nemožné. Za svými zády spatřila skálu, která by mohla posloužit jako úkryt proti lavině. Vzala zraněného muže za ruce a okamžitě ho táhla ke stěně. I když ho zranění bolelo, nepřestávala s přesunem. Jen, co se tak stalo, zatroubila směrem ke Galmarovi, který se po dobojování s neznámým vojákem, na ní otočil. Dívka mu gestem ukázala, ať utečou do vesnice, Galmar jí pochopil a nařídil všem ústup.

„Zdrhají! Oni zdrhají!! NA NĚ!!“ křičeli císařští a bezhlavě se proti nim vydali.

Kvestor Galtrik se stále tvářil radostněji, když viděl, jak se hrstka Bouřných hávů stahuje do města, vítězství bylo nadosah… Dokud si nevšiml čehosi podivného, co se valilo z hor. Než stačil vydat rozkaz, aby se legionáři stáhli, bylo již pozdě. Lavina okamžitě zasypala ruiny na cestě a z malých skalisek, hraničící pláně a pod kterými byla schovaná Thyra s důstojníkem, se zjevila lavina, jak armáda přízraků. Legionáři byli překvapeni a zároveň v šoku, proti této síle neměli žádnou šanci. Veškeré centurie byly smeteny pod hromady sněhu, několik rebelů nemělo to štěstí a skončili s nimi. Galtrik jen nevěřícně zíral na podívanou z povzdálí… Císařská legie, čítající o několika set vojáků, se náhle schovala hluboko do sněhu.

„KATAPULTY! STŘÍLEJTE!!“ křičel na důstojníka vedle sebe, aby učinil rozkaz.

Muž odběhl kousek za kvestora, avšak za pár vteřin se ozvalo neskutečně bolestné řvaní. Voják se ocitl v plamenech. Kvestor se zadíval ke katapultům a všiml si, že nejsou ovládány červenými lidmi, ale modrými. Právě pochopil, že se karta obrátila…

Kdesi na moři v mlze, se zvesela ozýval císařský zpěv, podporující císařství. Dvě galery se blížily na místo, odkud měly zahájit obsazování Jitřenky.

„Kapitáne, myslím, že už budeme na místě!“ ozval se první důstojník a ukázal na světlo v mlze.
„To jsou idioti! Nechaj nám jasné znamení, kde mají přístav.“ pronesl hrdě kapitán a svolal celou posádku k sobě, „Fajn, chlapi. Poslouchejte! Za chvíli dorazíme na místo. Až zakotvíme, chci po vás, abyste…“ nestačil dopovědět svou řeč a do jednoho z vojáků na palubě udeřila ohnivá koule.
„Co to sakra je?“ křikl další námořník a do trupu lodi narazilo několik dalších ničívých ran.
„Odkud to je? To je z břehu?!“ ptal se kapitán.
„Ne, kapitáne…“ ztichl důstojník, podíval se na moře, až se obočí strachem vyšplhalo do nebes, „PIRÁTI!!! ŘÍTÍ SE NA NÁS!!!“

http://imgur.com/mnDwxB9.jpg


Obě paluby se ocitly v plamenech, mezi císařským loďstvem se zjevily vysoce pokřikující lodě, plující proti nim. Císařští nestačili ani zaznamenat, odkud plují, na jejich palubu se přehouplo několik hrdlořezů i čarodějů, kteří se radovali z drancování. Za pár chvil byla jedna loď skoro obsazena. Stále čím dál více mořských vlků se dostávalo na palubu, legionáři se těžce bránili. Kapitán stále nemohl uvěřit, že rebelové mají lodě… měl za to, že nic takového nevlastní.

„Jen je zmasakrujte, jak se vám zlíbí! A o Ulfrika si nedělejte starosti, to vám zaručuji!“ pronášel Torbjorn na pirátské lodi do ucha kapitána Stiga.
„Krvaví srkavci, na ně!!!“ rozkázal kapitán a sám se přehoupnul na laně přes palubu, Torbjorn se stále usmíval.

Obě císařské lodě začaly hořet, bylo zřejmé, že tohle nebude mít dobrý konec pro císařství. Několik legionářů na břehu zahlédlo oheň v mlze, chvíli čekali, než se mlha rozplynula a uviděli hrůzné divadlo.

Thyra uchránila svým tělem umírajícího důstojníka, který stále nevěřil, co se stalo. Vstala z něj a zadívala se do okolí, jen několik rudonošců se škrábalo do skal. Otočila se rychle k městu a její zrak viděl skupinu natěšených rebelů, mohli se potrhat smíchy. Císařští si rozmýšleli, co udělají… za pár vteřin začali ustupovat.

„Podívejte, oni utíkají!“ křikla nahlas, „ONI UTÍKAJÍ!“, popadla do ruky sekeru a běžela k císařským s hlavou otočenou na rebely, „BOUŘNÉ HÁVY, NA NĚ!!!“.

Mocný křik a radostné prohlašování Talose podporovalo rebely kupředu. Císařští utíkali pryč z bojiště, a i když jim kvestor Galtrik jasně nařídil, že se z bitvy neutíká, neposlechli ho, sám vzal do zaječích.

Císařští byli právě obklíčeni jak zezadu, tak i zepředu a záloha z lodí byla v plamenech. Legionáři vykřikovali „Ústup“, bez boje se snažili utéct proti rozvášněným rebelům. Jen malé skupince vojáků z legie se podařilo utéct bez úhony. Bouřné hávy, s malou jednotkou a ještě menšími posilami a výzbrojí, porazily ohromného nepřítele. Všichni rebelové se vrátili zpátky do nitra bojiště, Galmar stoupnul doprostřed jejich hloučku a pozvedl nad sebe zakrvácenou sekeru, dav rebelů jásal tak nahlas, že byl slyšet až do hor.

Všichni se radovali z vyhrané bitvy, Galmar náhle přestal, když si všiml, jak se jedna dívka naklání nad jeho bratrancem u skály. Okamžitě za ním vyrazil, Marcusovy oči stále vnímaly přítomnost a nemohly pochopit, kde se tam vzala Thyra.

„Vyhráli jsme, Marcusi! Vyhráli jsme!“ volala radostně dívka se slzami na tváři.
„Thyro… ahh…“ důstojník ztrácel dech, „Já… mýlil… jsem… se…“, děvče nechápalo, co má na mysli, mezitím k nim přišel Galmar s kamennou tváří a hleděl na umírajícího bratrance. Thyra ho chytla za ruku a naslouchala jeho slovům, „Jsi… jsi… jsi…“ Marcus měl na jazyku poslední doušky čerstvého vzduchu, nakonec je vypustil ven, „… jsi pravá dcera Skyrimu!“

Jeho slova se jí na tolik dotknula, že nedokázala udržet své slzy za hrází, tiše je nechala vypustit. Marcovo tělo se přestalo hýbat, jeho oči zeskelněly a ústa zůstala otevřená. Děvče si stále přemítalo vypuštěnou řeč od velice silného opovrhujícího muže. I přesto jí dokázal říct něco tak hrdého. V duchu byla na něj pyšná, tiše mu odříkávala Mařina slova. Však za pár vteřin jí vyrušilo pohlazení po rameni, její hlava se otočila na muže v medvědí zbroji.

„Bojoval statečně a udělal toho mnoho. Jistě teďka kráčí po mostě do síně slávy.“

Bílé pláně byly obarveny nordskou i císařskou krví. Bylo k neuvěření, kolik lidí muselo padnout, aby se malá hrstka odvážných ubránila tak velkému náporu. Galmar si uvědomil, že i když vyhráli, nemělo to žádný smysl. Padlo víc lidí z řad rebelů i legionářů, než jich zůstalo přeživší. Byl to krvavý masakr, na který dlouho nezapomenou.

„Pojďte, vojáku! Vzdáme všem padlým hold!“ pronesl Galmar nahlas a zvedl dívku ze země.
Upravil/a Adrian_S dne 12.06.2017 23:02
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
kattos
Skvělé jako vždy ale dovolím si rýpnout
TY říkaš že v této povídce budou krásně vidět zápory i klady Říše a Hávů ale ja vidím víc kladů u Hávů a více záporů u Říše...
Kravina je i Galtrik on je Altmer který dělá pro Dominum ale co dělá v armádě Říše ??1. ta by ho tam nepustila a za
2. proč by pomáhal Říši ?? pro Thalmor by bylo lepší jak poté v jedním Thalmorskym spisu zjistíš aby vyhrái Hávy protože nepředstavujou pro ně žádnou vážnou hrozbu a Říše což je hlavní soupeř by stratila Skyrim...
FOR GLORY OF THE EMPIRE !!!!
 
MightRider
kattos napsal:
Skvělé jako vždy ale dovolím si rýpnout
TY říkaš že v této povídce budou krásně vidět zápory i klady Říše a Hávů ale ja vidím víc kladů u Hávů a více záporů u Říše...
Kravina je i Galtrik on je Altmer který dělá pro Dominum ale co dělá v armádě Říše ??1. ta by ho tam nepustila a za
2. proč by pomáhal Říši ?? pro Thalmor by bylo lepší jak poté v jedním Thalmorskym spisu zjistíš aby vyhrái Hávy protože nepředstavujou pro ně žádnou vážnou hrozbu a Říše což je hlavní soupeř by stratila Skyrim...


Já si dovolím rýpnout do tvé gramatiky... "S"tratila na pravé "eksyztency".

A teď k tvým argumentům.. Řekni mi, kde Adri něco říkal o vyrovnanosti kladů a záporů? Navíc, nevyhrála snad Říše tím, že získala Hjaalmarku a Falkreath? A že Hávy ztratily při obraně dvou oblastí nespočet vojáků a že to kvůli Říši je Skyrim tak pustý (co se týče lidí)?

A Galtrik... Říše by ho tam musela pustit, protože se víceméně stala takovým poloprotektorátem Dominia. A ten spis na ambasádě? Ten psal nějaký Vysoký páprda, když měl v sobě 5 flašek Altského a další bedna byla vedle stolu. Kdyby chtěli mermomocí výhru Stormcloaků, tak budou saobtovat císařské a nebudou odvádět uctivače Talose, ne?
Upravil/a MightRider dne 21.12.2014 23:37
http://steamsignature.com/profile/czech/76561198066457560.png
 
kattos
MightRider napsal:
kattos napsal:
Skvělé jako vždy ale dovolím si rýpnout
TY říkaš že v této povídce budou krásně vidět zápory i klady Říše a Hávů ale ja vidím víc kladů u Hávů a více záporů u Říše...
Kravina je i Galtrik on je Altmer který dělá pro Dominum ale co dělá v armádě Říše ??1. ta by ho tam nepustila a za
2. proč by pomáhal Říši ?? pro Thalmor by bylo lepší jak poté v jedním Thalmorskym spisu zjistíš aby vyhrái Hávy protože nepředstavujou pro ně žádnou vážnou hrozbu a Říše což je hlavní soupeř by stratila Skyrim...


Já si dovolím rýpnout do tvé gramatiky... "S"tratila na pravé "eksyztency".

A teď k tvým argumentům.. Řekni mi, kde Adri něco říkal o vyrovnanosti kladů a záporů? Navíc, nevyhrála snad Říše tím, že získala Hjaalmarku a Falkreath? A že Hávy ztratily při obraně dvou oblastí nespočet vojáků a že to kvůli Říši je Skyrim tak pustý (co se týče lidí)?

A Galtrik... Říše by ho tam musela pustit, protože se víceméně stala takovým poloprotektorátem Dominia. A ten spis na ambasádě? Ten psal nějaký Vysoký páprda, když měl v sobě 5 flašek Altského a další bedna byla vedle stolu. Kdyby chtěli mermomocí výhru Stormcloaků, tak budou saobtovat císařské a nebudou odvádět uctivače Talose, ne?

Takže k tomu 1. je pravda ze adri nikde přímo neříkal že tu ty klady a zápory budou vidět ale je podle mne vidět že mu o to jde
a to 2. když si to vezmeš tak co je pro Thalmory lepší aby se ta velka válka opakovala aby nechali Ríši sebrat sily nebo aby ztratily provincii? a kdyby thalmor pomáhal zabíjet vojáky rise tak by rise reagovala takhle si muzou pit vino a smát jak rise ztrácí vojáky nebo dokonce provinci a že říše je poloprotektoratem ? Kdy to byla pravda tak všude by museli ctít elfy jako bohy
FOR GLORY OF THE EMPIRE !!!!
 
kattos
Jinak je to pro mně skvěla povídka jedna z nejlepších
FOR GLORY OF THE EMPIRE !!!!
 
MightRider
Takže k tomu 1. je pravda ze adri nikde přímo neříkal že tu ty klady a zápory budou vidět ale je podle mne vidět že mu o to jde
a to 2. když si to vezmeš tak co je pro Thalmory lepší aby se ta velka válka opakovala aby nechali Ríši sebrat sily nebo aby ztratily provincii? a kdyby thalmor pomáhal zabíjet vojáky rise tak by rise reagovala takhle si muzou pit vino a smát jak rise ztrácí vojáky nebo dokonce provinci a že říše je poloprotektoratem ? Kdy to byla pravda tak všude by museli ctít elfy jako bohy

Nevíš, o čem mluvíš, lízátko.

Adrimu o nic nejde, je to vyvážené.


Já jsem nemyslel ten způsob, že Thalmoři by přivedli Dominium a zaklepali by na dveře Chmurného hradu, že jdou poslušně vybít Samotské velitelství Legie. Já myslel tajně. A ty tu vůbec mluvíš o Říši, jako že je mocná a může se vzpamatovat. I kdyby získala Skyrim, kdo za ní bude bojovat? Uvidíš to všude, Nordi nebudou bojovat bez svého boha. Leda ti, co ztratili víru a těm je to už úplně ukradené.
High Rock je úplně neutrální a sotva by se bránil. Hammerfell není součástí císařství. Morrowind není součástí císařství, ale je pod nadvládou Argoniánů. Valenwood je plně pod kontrolou Dominia. Elsweyrští králové slouží Dominiu.. Tak co chceš? Silnou Říši? Pche!

A dávej pozor na to, co čteš. Když řeknu poloprotektorát, nemyslím tím protektorát. Asi sis nevšiml, že císař není císař. Je to jen loutka, co upřednostňuje politiku Apeacementu.... Říkejme tedy Medeovcům Neville Chamberlain. Postavení Thalmorských ambasád a udělení práva k zatýkání "nehezkých" osob jim dal "Zlatobílý toaleťák". Nazdar!

Teď to ukončím. Jestli chceš odpovědět, odpověz. Zbytek v PM nebo v tématu o filozofii Elder Scrolls.

E: Prosím tě, pod příspěvkém máš ikonku "Citovat" a "Editovat". Když budeš chtít něco podotknout a nikdo ještě nenapsal nic pod tvůj příspěvek, klikni na tuto ikonku. Děkuji Wink.
Upravil/a MightRider dne 22.12.2014 00:18
http://steamsignature.com/profile/czech/76561198066457560.png
 
kattos
MightRider napsal:
Takže k tomu 1. je pravda ze adri nikde přímo neříkal že tu ty klady a zápory budou vidět ale je podle mne vidět že mu o to jde
a to 2. když si to vezmeš tak co je pro Thalmory lepší aby se ta velka válka opakovala aby nechali Ríši sebrat sily nebo aby ztratily provincii? a kdyby thalmor pomáhal zabíjet vojáky rise tak by rise reagovala takhle si muzou pit vino a smát jak rise ztrácí vojáky nebo dokonce provinci a že říše je poloprotektoratem ? Kdy to byla pravda tak všude by museli ctít elfy jako bohy

Nevíš, o čem mluvíš, lízátko.

Adrimu o nic nejde, je to vyvážené.


Já jsem nemyslel ten způsob, že Thalmoři by přivedli Dominium a zaklepali by na dveře Chmurného hradu, že jdou poslušně vybít Samotské velitelství Legie. Já myslel tajně. A ty tu vůbec mluvíš o Říši, jako že je mocná a může se vzpamatovat. I kdyby získala Skyrim, kdo za ní bude bojovat? Uvidíš to všude, Nordi nebudou bojovat bez svého boha. Leda ti, co ztratili víru a těm je to už úplně ukradené.
High Rock je úplně neutrální a sotva by se bránil. Hammerfell není součástí císařství. Morrowind není součástí císařství, ale je pod nadvládou Argoniánů. Valenwood je plně pod kontrolou Dominia. Elsweyrští králové slouží Dominiu.. Tak co chceš? Silnou Říši? Pche!

A dávej pozor na to, co čteš. Když řeknu poloprotektorát, nemyslím tím protektorát. Asi sis nevšiml, že císař není císař. Je to jen loutka, co upřednostňuje politiku Apeacementu.... Říkejme tedy Medeovcům Neville Chamberlain. Postavení Thalmorských ambasád a udělení práva k zatýkání "nehezkých" osob jim dal "Zlatobílý toaleťák". Nazdar!

Teď to ukončím. Jestli chceš odpovědět, odpověz. Zbytek v PM nebo v tématu o filozofii Elder Scrolls...

E: Prosím tě, pod příspěvkém máš ikonku "Citovat" a "Editovat". Když budeš chtít něco podotknout a nikdo ještě nenapsal nic pod tvůj příspěvek, klikni na tuto ikonku. Děkuji Wink.

1. pravda omluvám se ale to
2. Ty si myslíš že všichni nordi sou Hávama ?? a co Rikke , Hadvar atd je to tak 60 procent nordu za Hávy 40 procent za Říši. Takže kdyby vyhrála Říše tak ano podpora Skyrimu by byla menší ale ne nulová a Říše by měla přístup ke své provincii High Rock. Byla by tam šance na vítězství nad Thalmory ne velká ale byla by tam,
Kdyby ale vyhráli Hávy tak by Thalmor zničil nejdřív Říši pak Skyrim Hávy by nemněli šanci A že Titus Mede je loutka ? to on zachránil Říši tou bitvou o Hlavní město!!!!! pravda museli přistoupit na podmínky kdyby ale byla loutka tak by všichni museli uctívat elfy naivko !!!!
FOR GLORY OF THE EMPIRE !!!!
 
Adrian_S
Teda, pánové.... Vy jste se ale rozjeli.. Grin

OK, když se to má řešit teda tady v povídce, tak ti odpovím na některé otázky, kattosi:

1) Nikde jsem nepsal, že budu psát klady a zápory SC a CL (nakonec si uznal chybu, OK)
A i kdyby, četls prolog? Co tam píšu?

Proč vám ji nikdo neřekne? Snad ze strachu, že císařská legie učinila velice špatná rozhodnutí nebo proto, že Bouřné hávy málem ztratili víru v Talose?

2) Mé povídky se zakládají na "skutečných" věcech, ale děj je zcela vymyšlený. Jsou to "možné scénáře", jak to mohlo být. Já sám nemám tušení, jestli tomu tak bylo, nebo jestli hoši z Bethesdy nezamýšleli něco jiného.
Dej prostor své fantazii..

3) Ano, pro Thalmor je nejlepší, když válka bude trvat nespočetně dlouho. Ale, zapřemýšlej. Nejsou i v našem světě lidé, kteří poruší příkazy svých nadřízených a jednají sami za sebe?
Tak proč by se to nemohlo objevit i tady? Myslíš, že všichni budou poslouchat svého pána, jen aby mu bylo dobře?
Galtrik neposlechl Tulia, aby zajatce nepopravoval a udělal tak.
To samé Galmar požádal piráty v obraně, i když mu to VÝSLOVNĚ Ulfrik zakázal.

Jazýček na váze je stále vyrovnán, tak pořád nevidím, v čem a komu nadržuji..

4) Je sice hezké, že píšeš o povídce, že se ubírá jedním směrem, ale proč nepočkáš na zakončení povídky?
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
kattos
Ok omlouvám se je to skvělá povídka už e těším na konec Smile
FOR GLORY OF THE EMPIRE !!!!
 
Adrian_S
Nemusíš se omlouvat.. Já beru na vědomí tvůj postřeh a rád ti zodpovím otázky.. Smile Nemusíš se hnedka nasírat (z tvého textu to trochu cítím)..
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
kattos
No já jsem e nasral z MightRidera Grin
FOR GLORY OF THE EMPIRE !!!!
 
MightRider
Tak ze mě jo? Grin

Já jsem se ti jen pokusil upravit argumenty, aby jsi to neviděl tak světle.

Navíc, jak můžeš vědět, kdy byl ten propagandistický spis napsán?
http://steamsignature.com/profile/czech/76561198066457560.png
 
Adrian_S
Část 11. - Talos nás provázej!

Rudá krev se ještě nestačila vsáknout do navátého sněhu, zbytek rebelů a přeživší obyvatelstvo shromažďovalo roztrhané mrtvoly svých druhů i nepřátel. Nemohli je tam jen tak nechat povalovat, byli si moc dobře vědomi možnosti vypuknutí morové epidemie. Jedna z pirátských lodí zakotvila nedaleko zasněženého břehu, několik skupinek hrdlořezů se vydalo na břeh pomoct lidem s úklidem, a i když jim byla práce téměř cizí, z moře vytáhli několik kusů dřeva, které se hodilo na podpal. Manželky, rodiče i stařešiny plakaly nad těly svých potomků a nemohly uvěřit, že jsou v Sovngardu dřív než oni sami. Na vrcholu impozantního táboráku leželo tělo Marcuse Bolehlava, již bez zabodnutého meče v hrudi. Z velké hranice pod mrtvolou vylézalo mnoho končetin, které se již nemohly vejít do mezer, avšak nebyla to všechna těla, která padla v boji. Mnohem více se jich nacházelo pod hromadou sněhu z hor, jejich vysvobození z mrazivého objetí však nepřipadalo v úvahu.

Padla již tma, obyvatelstvo a zbytek armády konečně dokončilo hranici se svými druhy i nepřáteli. Než jej zapálili, trojice silných mužů doběhlo k vozům plných váz s hořlavým olejem, u zničených katapultů a přivezli je k hranici. Všechno dřevo následně polili, než se pustili do uctění památky, přestoupil jarl Skald s truchlivou řečí…

„Dnešní den se nezapíše jen jako den, kdy se Jitřenka ubránila proti silnému nepříteli, ale zapíše se jako den, kdy na této pláni vyhaslo mnoho životů. Vzdejme hold těm, kteří se za nás obětovali, zachránili naše životy a nyní vyčkávají na náš příchod v Sovngardu!“.

Několik vojáků s pochodněmi, mezi kterými byla i pravá dcera Skyrimu, Thyra, přistoupili blíže k hranici a se smutným zrakem jej zapálili. Oheň vzplanul okamžitě, i přes vodu nasáklé dřevo. Místní hospodská děva vytáhla ze svého šatu flétnu a spustila velice smutné tóny, které zněly do okolí. Thyra odhodila pochodeň do plamenů, ohlédla se kolem sebe a už ani nedoufala, že zahlédne svého přítele Edwina Bílou Čepel. S kamenným zrakem se v nitru ohně zamyslela, že je již poslední přeživší z Jestřábí pevnosti. Pomyšlení na tuto skutečnost jí stále více tížila…

Za pár hodin, kdy plameny ustaly a lid se vrátil se smutnou náladou do města, Thyra zamířila na místo setkání, na kterém se domluvila s Onmundem. Byť měla namířeno ke zřícenině nad městem, už v půli stezky se musela zastavit a rozhlédnout se po okolí. Porovnávala si, jak vypadala Jitřenka před a po bitvě… následky byly přímo ohromné. Část lesa a zříceniny u severní cesty byly přikryté bílou přikrývkou. Tam, kde byla menší skaliska, se už nacházely jen kopečky sněhu. Když srovnávala okolí očima, viděla cosi uprostřed nové planiny mezi kamennou stezkou a lesem. Nechápavě se vydala oním směrem, až když dorazila na místo, pohotově křikla jedno slovo… „Onmunde!“

Mladík ležel nehybně tváří k zemi, na její zavolání nijak nereagoval. Děvče ho otočilo na druhou stranu, až se zděsila… tvář měl celou od krve, podlitiny mu zářily pod krkem a z nosu stoupal slabý kouř. Žil, jen neměla tušení, jak dlouho vydrží. Proto ho se vší silou popadla za ramena a táhla ho do vesnice.

Následujícího rána vyšel Galmar Ranař z jarlova sídla, společně s vojákem, na jehož rameni vysedával sokol se vzkazem. Poručil mu, aby odletěl odevzdat poselství do pevnosti Amol na jihu Skyrimu, sokolník kývnul hlavou, pohladil hrdé zvíře a přinutil jej k odletu. Pták roztáhl svá křídla, a i v mrazivé zimě letěl s větrem v zádech. Piráti, kteří pomohli minulou noc s úklidem, se chystali do člunů k vyplutí zpět na svou loď. Na břehu postával Torbjorn s kapitánem Stigem a několika muži.

„Ještě jednou vám klan Štítokazů a Ulfrik Bouřný Háv děkuje za pomoc!“
„Jestli budete mluvit s Galmarem Ranařem, vyřiďte mu, že Krvaví srkavci už nejsou dlužníky!“ Torbjorn natáhl hrdlořezu ruku a oba si potřásli rukou.

Torbjorn odcházel k jarlovi, když za sebou uslyšel kapitánův hlas, který ho překvapil, „Muži, vraťte se na loď, já a pár mužů tu zůstaneme a dohlídneme na přísun zlata!“
„A kdo bude teď velet, kapitáne? Kdo převezme kormidlo?“
„On se sám ozve…“ pronesl kapitán Stig, poručil několika svým mužům, aby ho doprovodili do krčmy, Torbjorn se ve společnosti Galmara Ranaře a jarla Kotliny dozvídal další plány ve městě.

Ve felčarově stanu se mezitím probudil mladý čaroděj, jeho oči zaznamenaly milou tvář dívky, jež se na něj usmívala…

„Thyro…“ ozvalo se slabě z mladíkových úst.
„Ahoj!“ usmála se na něj více, „Dokázal‘s to, Onmunde! Zachránil‘s nás…“
„Ne… já to…“ snažil se vysvětlit, ale tělo odmítalo cokoli podniknout.
„Jen lež! Musíš odpočívat…“ narovnala mu ovčí kůži pod hlavou, načež zase rychle usnul.

Pár dní poté, co proběhla bitva v pevnosti Amol i v Jitřence, se do Samoty dostala malá jednotka, vedená tribunem Rikke. Její kroky mířily v doprovodu pěšáků Hadvara a Cedrika rovnou do Chmurného hradu ke generálu Tulliovi. Během jejich příchodu bylo na něm poznat, že nepovede zrovna klidnou řeč.

„Stále nemůžu pochopit, jak mohl císař poslat na tyto akce takovéhle vojáky? Copak se už vytratila ze světa disciplína?“
„Tribun Marconius plnil dobře své poslání, ovšem… jeho poslední počínání v Amolu bylo moc přehnané a neuvážené.“ přiznávala Rikke, „Nebýt těchto dvou legionářů, pane, celá jednotka by byla zničená.“
„Jak se jmenujete, legionáři?“ zeptal se generál muže s lukem na zádech.
„Cedrik, pocházím z Císařského Města, pane!“ tu samou otázku položil i na Norda.
„Hadvar, pane. Pocházím z Vorařova.“
„Jsem na vás pyšný, vojáci. Dokázali jste se vzepřít nesmyslnému rozkazu a zachránili tak zbytek svých spolubojovníků od jisté smrti!“ pronesl hrdě generál, „Prozatím teď nemám pro vás nějaké ocenění za zásluhu, ale to se brzy dostaví. Zajděte si do kasáren a odpočiňte si.“
„ROZKAZ!“ oba zahlásili současně a odešli z hradiště pryč, ve strategické místnosti zůstal jen tribun s generálem.

„Parchant, altmeří!“ rozkřikl Tullius po odchodu mužů, „Vzepřel se mému jasnému rozkazu o napadávání a braní zajatců. Nechal si poslat posily k potlačení rebelie a nakonec ztratí posily a sám kamsi zdrhne!“
„Pane?“ zeptala se ho tiše Rikke.
„Do toho ještě situace v Amolu…“ zakroutil hlavou, „Ne, ne… Nemůžeme teď brát ohled na císařovi muže. Jestli má někdo vést vojenskou politiku ve Skyrimu, budu to JÁ a mí lidé, nikomu jinému se tady snad nedá ani věřit!“
„Pane, když dovolíte, měla bych návrh.“ pronesla hlasitě tribunka, Tullius otočil na ní hlavu, „I když jsme na obou frontách, jak říkáte „prohráli“, můžeme toho využít!“
Generál Tullius se narovnal v zádech, jeho výraz v tváři znejistěl a v duchu si říkal, jestli se náhodou tribun svými slovy nezbláznil, „Co tím chcete říct, tribune? Ztratili jsme mnoho dobrých vojáků pro nic, za nic!“
„Znám Ulfrika dlouho, kdysi jsme spolu bok po boku bojovali.“ vysvětlovala, „Ale abych přešla k tomu hlavnímu. Ulfrik je na tolik sebevědomý, že by pro zničení Thalmoru a jeho „osvobození“ udělal cokoli. Teď možná získá přízeň mnoha zbylých lidí, ale vymstí se mu to.“
„Jak tomu mám rozumět, tribune? Zkuste mi to vysvětlit jednoduše!“ požádal ji důrazně generál.
„Ulfrik bude chtít dokázat Skyrimu, že má pravdu. Když na něj připravíme dokonalou léčku, bude ztracen!“ nadechla se znova Rikke, „Říkám to nerada, Ulfrik je silný a houževnatý muž, který si jde tvrdě za svým. Sebevědomí je jeho mocnou zbraní, ale také slabinou.“
„A vás napadl nějaký plán, tribune?“

Rikke se opět znova nadechla a přednesla mu svůj návrh i s názornou ukázkou na mapě, generálovi se stále nezdálo, proč by měl Ulfrik najednou takto riskovat a dělat ze sebe snadný cíl, Rikke to jen okomentovala slovy „Znám ho dlouho, tohle si nenechá ujít…“.
„Jestli váš plán vyjde, nechám vás povýšit na „Legáta“.“ pronesl Tullius, „Musíme začít s přípravami co nejdříve.“
„Zajistím vojsko, aby se dostavilo na určité pozice, když dovolíte.“
„A já se postarám o přátele…“ pronesl nahlas generál, tribun Rikke odešla z místnosti a muž se zahleděl na mapu, „Teď už by mohla padnout kosa na kámen…“.

Plán na dopadení Ulfrika byl teprve v počátcích, než se dostal do konečné fáze, uplynul měsíc příprav a veškerého vyřizování. V této chvíli si byl Tullius jistý, že takto dobře vymyšlený plán jistě vyjde, i bez pomoci posil z Císařství. Od doby, co se dozvěděl o neúspěchu na severu i jihu Skyrimu, se přestal usmívat, jeho zamračená tvář budila hrůzu i služebnictva jarly Elisif Jasné.

Po měsíci, kdy se jižní císařské jednotky stáhly do Falkreathu a severní do Morthalu, dorazila do rukou Galmara Ranaře zpráva od svého pána, „Vraťte se do Větrného Žlebu!“. Galmar ohlásil tuto zprávu jarlu Skaldovi, jenž s úsměvem před celým obyvatelstvem pronesl po duši hladící slova: „Tímto dnem ruším emigrační embargo!“.
Mnoho lidí si oddechlo a s radostí se připravovali na odchod do vedlejších měst. Jelikož po bitvě zůstala jen hrstka vojáků bez místního důstojníka, jarl jim přikázal, aby sbalili tábor a přemístili se do kasáren, od teďka byl jejich velitelem.

Vojáci se pustili do likvidace tábora, ve felčarově stanu se ozval radostný smích a veselí… Onmund se po měsíci zotavování z neúspěšně vyčarovaného kouzla zcela vyléčil, byl opět plný síly a energie. Každý den ho Thyra navštěvovala a doufala, že se uzdraví. Když mu prozradila zprávu, o zrušení embarga, Onmundovi spadl kámen ze srdce. Sbalil si okamžitě věci do torny a chystal se na odchod. Vylezl ze stanu i s dívkou po boku, jeho zrak viděl několik mužů a žen, jak strhávají poslední plátna na kůlech. Než se vydal na cestu, u krčmy postával jarl Skald s Galmarem, na mladíka ukázal prstem, aby přišel blíže.

„Chystáte se do Ledohradu, že ano, čaroději?“
„Svou část dohody jsem splnil…“ pronesl čaroděj lehce.
„A svou taky dodržím.“ usmál se na něj jarl, „Ledohrad leží tímto směrem…“ ukázal mu prstem směr a dodal, kudy se tam nejrychleji dostane, „Chtěl bych vám jménem Jitřenky poděkovat za pomoc, i když jste byl zezačátku neochotný. Kdykoli přijdete do Jitřenky, budete tu vítán!“ natáhl ruku k potřesení a mladík dokončil milé gesto.
„Vojáku, sbalte si věci, vyrážíme do Větrného Žlebu!“ rozkázal Galmar dívce.
„Pokud dovolíte, pane, slíbila jsem našemu čaroději, že ho doprovodím do Ledohradu.“ ozvala se dívka, „Zaslouží si to…“
„Vzpíráte se mému rozkazu?“
„Ne, pane! Jen vás žádám… do Větrného Žlebu se dostavím ráda a včas. Jen, bych si chtěla cestou… odskočit.“
Galmar se rychle zamyslel, podrbal se na hlavě, „Dobrá, doprovoďte ho do Ledohradu a až tam budete, zajděte za jarlem Korirem se zprávou o úspěchu. Odchod!“ děvče mu hrdě zasalutovalo a vydalo se společně s Onmundem na cestu.

Jitřenka se ocitla za jejich zády a mladík nemohl uvěřit, že konečně po dlouhé době odchází z místa, kde byl držen velice dlouhou dobu. Štěstí a radost se během projití několika kroků probudila, jeho tvář se po celou mrazivou cestu jen usmívala…

Vojenský tábor ve městě byl sbalen, malá jednotka zůstala v kasárnách, jen pár lidí se vydalo společně na cestu s Galmarem a jeho vojáky do Větrného Žlebu. Jarl ještě jednou poděkoval veliteli za pomoc a popřál mu hodně štěstí s vývojem války.

Během následujícího rána se severní jednotka dostala k branám nordského města. Lid byl více než překvapený, i vojáci, když spatřili mnoho svých známých přátel, jenž před několika dny vyrazili na jih Skyrimu. Šťastná shledání a radostná nálada panovala nejen ve městě, ale i v Paláci králů, kdy se u kamenného trůnu opět sešli staří přátelé a pevně se objali. Ani jeden z nich nevěřil, že ten druhý stojí před ním živ a zdráv.

„Jak dopadla Jitřenka? Ubránili jste se?“ ptal se naléhavě Ulfrik.
„Byla to krvavá řež, Ulfriku. Nebýt jednoho čaroděje a našeho počasí, byli bychom jistě teďka u Shora!“
„Jižní část byla taky zachráněna. Já měl vždycky pochyby o Zelhradských jednotkách, ale nebýt jich…“ vydechl Ulfrik a usmál se ještě jednou na Galmara.

Začali si vyměňovat zážitky a bitev a postřehy, avšak na jedné smutné věci se shodli. Na bitevním poli zůstalo více mrtvých než živých, čehož se oba nejvíce obávali. V zápětí se zarazil Ulfrik ve vypravování a zavolal si k sobě Jorleifa, svého komořího. Okamžitě na jeho zavolání přiběhl a očekával hlášení o vývoji města, během jeho nepřítomnosti. S hrdostí mu prozradil, že během jeho nepůsobení ve městě se neocitly žádné velké potíže. Avšak přišla k němu audience od neznámé Dunmerky, která se chtěla s ním setkat. Ulfrik se nad jeho zprávou pořádně zamračil, neměl zrovna náladu nad poslechem šedých slov, ale Jorleif ho ujistil, že nešlo o nic vážného a nakonec jí dovolil setkání… na neurčito. Jarl neměl z jeho slov radost, ale podle výrazu komořího poznal, že provedl nejlepší řešení.

„Ulfriku,“ přerušil ho přítel, „možná by nebylo na škodě svolat veškeré jednotky, které přežily oba masakry a pochválit je za službu!“
„Hezká myšlenka, Galmare, ale ještě není po boji! Válka je v plném proudu…“
„Já vím, příteli, ale ztratili jsme mnoho lidí. Tímhle gestem bychom si možná mohli získat další…“

Ulfrik se zamyslel nad jeho slovy a po chvíli mu dal za pravdu. Požádal ho, aby se svolal veškeré zbylé jednotky i stráže, Jorleifovi nařídil, aby se na příští den připravila ceremonie a veřejné prohlášení. Vstup do paláce aby byl volně přístupný pouze lidem, ne elfům či jiným cizincům. Komoří kývnul hlavou a pustil se do práce, jarl si sedl do trůnu a zamyslel se nad dalšími kroky svého panování…

Kdesi daleko na severu právě pochodovala Thyra s Onmundem v hlubokém sněhu na hřebenu zmrzlých skal. Vítr s popraškem sněhu je lehce lemoval po tváři, jejich radost a dobrá nálada jim z tváře nemizela. Cestou se snažil vysvětlit pořádně čaroděj své zachránkyni, co měl na mysli, když před měsícem ve stanu s raněnými pronášel slova „Ne, nepovedlo se.“ Z jeho slov pochopila, že i když spustil lavinu, podle jejího očekávání, kouzlo selhalo. Takto prý nemělo vůbec fungovat, správný výsledek měl být takový, že se měly povolit celé hory v Kotlině, ne jen tato část. Kouzlo se ani zdaleka nenaučil, avšak výsledek postačil. Thyra ho za jeho snahu, kterou si nechtěl připustit, stejně pochválila.

Dvojice mladých lidí překročila horské průsmyky i zasněžené pláně, za pár okamžiků spatřila místo, které hřálo Onmunda na srdci… rozlehlé staré opevnění, stojící na kousku zmrzlé půdy, ke kterému vedl rozbořený most.

„Jsme tady!“ pronesl nadšeně Onmund a nemohl se dočkat příchodu do nitra skoro zaniklého městečka.
„To je ona univerzita? Vypadá… majestátně.“ pronášela Thyra klidně.
„Tohle bude na dlouhou dobu můj nový domov…“ otočil se Onmund na děvče ve zbroji a přitakal ji, aby ho následovala.

Za pár minut slezli z horské cestičky do nitra vsi s několika prázdnými zničenými domy, mezi nimiž vedla kamenná stezka rovnou na začátek mostu, mířící na univerzitu. Venku pochodovala jen jedna stráž, která si všimla nově příchozích. Dvojice přátel se přiblížila k mostku, Onmund se náhle zastavil s hlubokým výdechem a Thyra poznala, že ho něco trápí. Otočil se na ní se smutným zrakem.

http://imgur.com/qAsJvZ5.jpg


„Tak… Tady se naše cesty rozcházejí, moje milá válečnice.“ pronášel smutně, „Ta doba, kterou jsem s tebou strávil, byla příjemná. Chtěl bych tě následovat dál, ale jak víš… po tomhle toužím už dlouho. Už mě tu čekají.“
„Já vím, Onmunde.“ zastavila jeho řeč, „Nebýt tebe, asi bych tu už nebyla. Budu ti nejspíš navždy dlužná.“ oba mlčky hleděli na sebe, až se opět ozvala, „Uvidíme se ještě někdy?“
„Předpokládám, že tady zůstanu dlouhou dobu, takže bys mě mohla někdy navštívit.“
„Ráda.“ usmála se na něj dívka a chytla ho za ruce, což mladík nepředpokládal.
Oba velice překvapilo, když se ze strany objevila procházející stráž a vyrušila je z krásné chvíle, „Žádný lelkování!“, mládež ujistila hlídku, že se nezdrží dlouho a ozbrojenec pak odešel pryč.
„Ať je s tebou Mara, Thyro…“ rozloučil se, ale děvče neváhalo, přiblížilo se k němu na tolik, aby ho políbila.

Oba dva si tohoto okamžiku velice vážili, ani jeden z nich nechtěl přestat, avšak děvče se po pár vteřinách odtrhlo od jeho zmrzlých rtů a zahleděla se do očí, které stále toužily objevovat něco nového.

„Hodně štěstí, čaroději…“ pustila ruce k sobě a sledovala mladíka, který se k ní otočil zády, nadechl se hluboce a pravou nohou vykročil kupředu na mostek.

Dívala se na něj po celou dobu, dokud se jeho hlava neschovala za kamennou podlahu. V srdci ucítila mimo ztráty svého přítele také uvolnění a splnění slibu, který dala. Zahleděla se do země a zamyslela se nad onou myšlenkou. Po chvíli si uvědomila, že tu má vykonat ještě jednu povinnost. Otočila se k univerzitě zády a zamířila si to k největšímu domu, který se tu nacházel.

Následujícího dne se Thyra dostavila do Větrného Žlebu, přesně tak, jak slíbila svému novému veliteli Galmarovi. Větrný Žleb byl náhle oděn do slavnostního, celé město nedočkavě postávalo venku i vně Paláce králů a sledoval zahájení proslovu. Muži a ženy ve zbrojích postávali po stranách zdí, mezi nimiž se cpali zvědaví lidé. Jarl Ulfrik postával u svého trůnu, po jeho rukách postával komoří a velitel Galmar, jenž se hrdě díval na tleskající lid. Stůl, uprostřed síně, postával v honosném nádechu, kdo si chtěl vzít z obyvatelstva jídlo nebo se posilnit alkoholem, nemusel dlouho váhat. Jarlovo oko hledělo mezi lidi a těšila ho podívaná, když nespatřil žádného Dunmera nebo Argoniána. Do svých vlasů si vložil zlatou čelenku se smaragdy, památku po svém otci. Svou rukou zastavil radostný jásot lidu, do pár vteřin nastalo hrobové ticho…

„Obyvatelé Větrného Žlebu a celé Východní Marky! Je to už měsíc, co na nás Císařství zaútočilo a pokoušelo se nás zničit. Avšak jak vidíte, my tu stále jsme!“ lid se znovu ozval, nastoupená jednotka ze zbylých vojsk mu tleskala, „Byly chvíle, kdy zem barvila bratrská a sesterská krev, ale nebýt jich, kteří bojovali statečně, ve jménu Talose, nikdo z nás by tu již nebyl. Proto bych chtěl vzdát hold těm, co padli u Jitřenky a na jihu Východní Marky, minutou ticha!“ zmlkl jarl a kývnul hlavou svého přítele, který gestem ukázal na vojáky, jejich hlavy zamířily k podlaze.

Dlouhou minutu se nikdo neozval. Poté opět jarl pokračoval v řeči, že děkuje jak jarlům, kteří poskytli pomoc, tak i samotným vojákům.

„Všichni jste si vedli skvěle, bratři a sestry. Jsem na vás hrdý… Rád bych chtěl ocenit několik z vás, protože jste dokázali něco, co doposud nikdo neudělal.“ lid ztichnul, jarl se opět otočil na Galmara, jenž pouze kývnul hlavou a tiše mu našeptával jména a místo původu.

„Prosím, aby před trůn nastoupil Balver z Jitřenky, Gunjar z Větrného Žlebu, Olaf z Riftenu, Ralof z Vorařova… a Thyra z Morthalu!“

http://imgur.com/ZDKsJz0.jpg


Při každém proneseném jménu lid zatleskal, všichni jmenovaní byli překvapení a hrdě se vedle sebe postavili s rukama za zády. Jejich upravené uniformy a vlasy budily velkou autoritu. Jorleif přistoupil blíže ke svému pánu s malou truhličkou v ruce, jarl jej otevřel a vyzval prvního jmenovaného, aby přišel blíže.

„Správný zvěd má umět běhat a získávat informace, ale ten nejlepší dokáže bez podezření proklouznout až do nitra nepřítele a zjistit vše, co se dá. Tento muž překonal všechny zvědy v armádě, které tu máme. Nebýt jeho, Jitřenka by již neexistovala!“ pronesl hrdě a na krk mu připnul Talosův amulet, „Talos s tebou!“
„Talos s vámi, jarle!“ promluvil hrdě černovlasý Balver, bouchnul si na hruď a vrátil se zpět na své místo.

Druhý jmenovaný byl Gunjar, jeho rudý vlas se pohupoval každým krokem…
„Správný voják nemá jen umět bojovat, ale když vidí, že život jeho pána je na vlásku, měl by se obětovat. Tento muž nejen, že umí bojovat, ale díky mrštnosti zachránil život svému jarlu!“ i jemu připnul na krk Talosův amulet, „Talos s tebou!“
„Talos s vámi, můj pane!“ hrdě se ozval Gunjar a zařadil se zpátky, poté vyvolal Olafa s vlasem jak Slunce.

„Načasování ve válce je nejdůležitější věcí. Ovšem, když je někdo ve správnou dobu na správném místě a nastane moment překvapení, i s malou jednotkou se dá zvítězit nad ohromným nepřítelem. Nebýt tohoto posla, jenž utíkal jak o život odtud do Riftenu a pak do Amolu, nikdo by ho právě neoceňoval!“ i jemu připnul na krk amulet, věnovaný Talosovi a pronesl obvyklá slova, Olaf se zařadil zpátky.

„I když je bitva ztracená, neztratil víru ve svého boha. S hrdým pocitem se vysmál nepříteli a ukázal mu, že smrt není konec víry, ale pouze začátkem! Udržování morálky je taktéž důležité v bitvě, nebýt tohoto bojovníka, vojsko by nezůstalo jednotné!“ pronesl jarl během oceňování blonďatého Ralofa stejným amuletem, jako měli ostatní.

Poslední na řadě zůstala dívka Thyra, jenž se neustále usmívala a netušila, za co bude ona oceněna. Jarl ji bleskově vyzval, aby přistoupila blíže.

„V naší armádě je pravidlo, že kdo chce vstoupit, musí nejen složit přísahu, ale musí být věrný Talosovi.“ jarl se otočil na svého přítele, jenž se na ní usmíval a kýval souhlasně hlavou, „Toto děvče, bylo pouhým kovářem, jenž uctívá Maru, císařskou bohyni…“ lid se ozval překvapeně, „Ale dokázala přesvědčit jednoho velice uznávaného důstojníka, že víra nemusí být jednotná, pokud má stejný cíl.“ ukázal na děvče, aby si pokleklo, což provedla i se strachem v hlavě.
K ní přistoupil Galmar Ranař, „Protože nejsi Bouřným hávem, musíš složit přísahu. Proto prosím opakuj po mně…“

„Přísahám na svou čest, že budu sloužit Ulfrikovi Bouřnému Hávu,
jarlovi Větrnému Žlebu a pravému velekráli Skyrimu.
Jakože je Talos nade mnou, nechť mne tato přísaha váže až do smrti i dále…
…i mému pánu, stejně jako mým bratrům a sestrám ve zbrani.
Chvála Bouřným hávům, skutečným synům a dcerám Skyrimu!“


Děvče zopakovalo slova nahlas tak, jak si jarl přál, poté vstalo a znova se zahledělo do očí jarla.
„Nyní jsi Bouřným hávem, bojovníkem… A i když jsi zmínila v přísaze, že je tvým bohem Talos…“ zakroutil hlavou, „Ne. Od nynějška je tvým bohem Mara…“ z truhličky vytáhnul Mařin amulet, který jí připnul na krk, děvče nemohlo uvěřit právě probíhající události, lid ztratil překvapeně dech.

Jarl Ulfrik jí otočil čelem k lidu a za jejími zády pronášel nahlas a hrdě, „Od nynějšího dne, může vstoupit mezi Bouřné hávy každý, kdo uznává Skyrim jako svůj domov. Ať je Nord či ne-Nord, vyznávající Talose či jiného boha. Každý se může přihlásit a vstoupit tak po bok bratrů a sester Skyrimu. Toto děvče je toho důkazem! Ona je právoplatnou „pravou dcerou Skyrimu“!“.

Dívce se lehce rozklepaly kolena, obávala se, že jí lid bude za tento akt nenávidět a pohrdat jí, ale mýlila se. Chvíli bylo ticho, dokud někdo z řad obyvatel nezačal tleskat, až se rozezněl celý sál, ocenění i neocenění vojáci na ní hrdě hleděli a přidali se ke gratulantům. Nemohla uvěřit, že dosáhla něčeho, o čem neměla ani pomyšlení… Jarl Ulfrik zastavil potlesk, otočil si jí opět čelem k sobě a dodal „Mara s tebou!“.
Dívka přemýšlela, jak má na jeho výzvu odpovědět, váhala a na vojácích za ní bylo poznat, že sami nevědí, co by řekli. Nakonec se rozhodla, „Talos s vámi, můj jarle!“ a vrátila se zpět do řady za potlesku obyvatelstva.

Jorleif zavřel truhličku s rozdanými amulety, jarl opět chtěl pronést řeč, ale všiml si, jak se v předních řadách obyvatelstva, nejblíže k trůnu, někdo sunul dopředu. Chvíli si vyčkal, dokud se jeho oči doslova nevykulily z důlků, v popředí řady stála Dunmerka v zelených šatech.

„Buď pozdraven, jarle Ulfriku!“ pronesla a lid náhle ztichnul, vojáci se na ní otočili a okamžitě tasili zbraně.
„A co je, u Talose, zase tohle?!“ otočil se na Jorleifa a křikl na něj.
„Můj pane, to je ta Dunmerka, o které jsem vám vyprávěl. Požádala mě o vaší audienci…“ bránil se komoří, „Zandejte zbraně, prosím! Nejsou potřeba!“

Lid začal halekat, mnoho obyvatel jí prudce kritizovalo a snažili se jí znemožnit, ale žena zůstala velice klidná, „Dovolte mi, jarle, abych se představila. Prosím…“

Ulfrik se otočil na Galmara, který jen pokrčil rameny a neměl slov na tuto podívanou. Komoří se stále snažil přesvědčit svého pána, aby jí nechal pokračovat, že není nijak nebezpečná. Jarl tento zásah nakonec ustál a uklidnil se i pokřikující lid.

„Nemám zrovna náladu na výslech Dunmera.“ přiznal, „Co chcete, když už jste tak úspěšně vyrušila naší slavnostní chvíli?“
„Jsem Luaffyn, bardka a cestovatelka.“ představila se, „Před pár dny jsem zavítala mezi vás a chtěla jsem poznat váš život. Víte, jarle…“ váhala nad slovy, aby Ulfrika nerozčílila, „zaujala mě tato situace. A při té příležitosti jsem složila písničku, která se vám bude určitě líbit…“ v té chvíli se ozval znovu halekající lid, „I vám se bude líbit!“ křikla bardka.
„Měl jsem tu možnost si jí poslechnout, můj pane. Opravdu zpívá krásně!“ žadonil Jorleif, jarlovi se vařila krev.

Lid nadával na její přítomnost, ale ona jakoby nevnímala. Překvapením této hodiny byla Ulfrikova reakce… pokynul hlavou, aby ukázala svůj talent, ale pohrozil jí krutým trestem, jestli se mu to nebude líbit. Bardka celá nadšená předstoupila o pár kroků k vládci, ze zad si sundala loutnu a ukázala schválně na stráž, že je neozbrojená. Lehce si pohrála se strunami, tiše se rozezpívala, a po malé přípravě spustila svým krásným hlasem předzpěv, lid i vojáci byli zvědaví na její slova…

Na své mládí pijme, na dny, co přišly a jsou pryč.
Skončil již čas útlaku, spálen byl už bič.
Vyženeme Císařské a vezmeme si, co nám patří.
Naší krví, naší silou, protože jsme spolu bratři.


Lid se pořádně zaposlouchal do dalšího textu v podání krásného hlasu, její tělo se rytmicky pohupovalo na místě…

Sláva buď Ulfrikovi! Ty jsi velekrálem, naší milosti!
Na tvou počest budem pít a zpívat radostí!
Jsme děti Skyrimu, za něj bojujem ze všech sil.
A když Sovngard zavolá, obětujem rádi krev z našich žil.
Ale ta země je naše a my se o ni budeme starat do konce našich dnů.
Očistíme ji od vší špíny a zhouby našich snů.


Ulfrikovy oči zmírnily nenávist proti Dunmerce a na Galmarovi bylo poznat, že se mu zpěv také líbí. Když se Luaffyn rozezpívala ještě hlasitěji, lid byl z ní unešený. Jakmile spustila další sloku, která byla stejná jako předchozí, nikdo z řad Nordů na ni nenadával.

Na své mládí pijme, na dny, co přišly a jsou pryč.
Skončil již čas útlaku, spálen byl už bič.


Její ruka přestala drnkat o struny a hlas se vytratil. Na pár vteřin nastalo hrobové ticho, u vchodu stráž, hlídající dveře se velmi rychle roztleskala a pokřikovala nahlas, ať spustí písničku ještě jednou, zanedlouho se přidali všechen lid, i ocenění vojáci, stojící před velkou lavicí. Jarl se na Dunmerku usmíval, což bylo nevídané a taktéž tleskal, Jorleifa těšilo, že s ní neudělal chybu. Za takto velké podpory znovu bardka spustila ještě jednou skladbu, když se dostala k refrénu, nemusela zpívat, za ní zpíval lid…

Jarl prozřel, že není správné házet všechny lidi do jednoho pytle, a i když pohrdal nad Dunmery a Argoniány, u této ženy musel udělat výjimku. Její písní skončilo veřejné prohlášení, vojáci se vrátili zpět do kasáren a lid šel slavit úspěch do krčmy. V popředí této řady kráčela bardka s loutnou v ruce a neustále drnkala na svůj nástroj. Z uličky Sněžné čtvrti postávali ostatní větrnožlebští Dunmeři s pohrdavým zrakem na svou družku.

„Podívejte se, jak těm parchantům hraje!“ prohlásil jeden z Dunmerů.
„V mé hospodě si už nezahraje! Za tuhle zradu tedy ne!“ promluvil druhý a nadále sledovali veselý pochod lidí do krčmy.

Veselí nadále pokračovalo v krčmě „U Věčné svíce“, bardka si tímto gestem zajistila milou pozornost nejen domorodých Nordů, ale hlavně i nevraživého Rolffa Ranaře, jenž se v ní mýlil. Provedl nevídanou věc, k jejímu stolu přinesl láhev s medovinou a tiše se jí omluvil, v první chvíli ji nenáviděl. Luaffyn mu s klidem odpověděla, že jeho zlost by jí nevadila. Ve městě se zdrží jen po nějakou dobu, pak se zase vydá na cestu po světě…

Noc utekla velice rychle, všichni vojáci pospávali v kasárnách a Thyra stále nemohla uvěřit, že se stala Bouřným hávem. Vedle ostatních oceněných si připadala o něco nadřazeněji, ale nechtěla to dávat najevo.

Mezitím se v hodovní síni bavil Ulfrik s Galmarem nad dalšími plány během osvobození provincie, oba se shodli, že nechají v brzké době rozmístit několik tajných táborů po celém území. Poté svého přítele požádal, aby příští den vyslal malou skupinu vojáků k Helgenu zjistit, jak moc je obsazená pevnost.

Během večeře, dorazil do haly s trůnem neznámý voják v uniformě Bouřných hávů a naléhavým vzkazem pro jarla. I přes vyrušení jej nechal vyslechnout, co měl na srdci. Jakmile dořekl svá poslední slova, jarl okamžitě vstal od stolu a nařídil Galmarovi, aby zašel do kasáren a přivedl oceněné vojáky. Než odešel, otočil se na svého přítele a vzal si ho kousek stranou…

„Je to past, Ulfriku! Copak to nevidíš?“
„Teď máme jedinečnou příležitost s nima skoncovat! Jednou pro vždy! Skyrim může být už zítra volný!“ naléhal na něj jarl.
„Kdo ví, odkud je vůbec tenhle voják? Co když je to jen špeh?“ křikl na něj Galmar a rychle se ho zeptal na velitele v Markarthu, načež voják bleskově odpověděl, „Poslal mě sem velitel Kottir Rudohejný z Markarthu. Jeden z jeho vojáků v Samotě dostal tuto zprávu. Já mám vám ji předat…“
„Zvláštním, ale to neznamená, že…“ pronášel Galmar.
„Ať tak, či onak, musíme to prověřit! A vůbec, když je to takováhle zpráva!“ poručil příteli, aby došel pro oceněné.

Galmar s podezřením nakonec učinil, o co ho přítel požádal, v kasárnách probudil oceněné vojáky, ti přišli v plné výstroji do strategické místnosti za svým pánem, pozdravili a čekali na jeho slova.

„Vojáci, mám pro vás velice důležitý úkol. Zde posel,“ ukázal na stojícího muže po své levici, „právě dorazil se zprávou, že se v Hraničním průsmyku u Falkreathu setká nejvyšší představený Thalmorského velvyslanectví, generál Tullius a císař Titus Mede II. … osobně!“, vojáci žasli nad jeho zprávou, „Chci vás požádat o doprovod na tuto misi.“
„To půjde jen nás pět s vámi, pane?“ zeptal se Balver.
„Ano, jen takto málo…“ odpověděl upřímně jarl, Galmar neustále nesouhlasně kroutil hlavou, „Nehodlám budit příliš velkou pozornost na nás. Navíc jste prokázali, že v momentě překvapení nezáleží na počtu. A tohle bude moment překvapení!“ narovnal se, „Mám v plánu je zajmout a ukázat jim, že praví synové a dcery Skyrimu se dokážou o sebe postarat.“
„Nakopem jim zadky!“ křikl nahlas Olaf.
Náhle se tiše ozvala Thyra, „Mně se to nějak nezdá, pane. Je to poněkud… jednoduché…“
„Dcero, poslyš… Máme teď jedinečnou příležitost jim ukázat, co v nás je. Když je všechny zajmem a pokud bude Talos milostivý… u tebe Mara milostivá, můžeme tuhle válku ukončit!“

Thyra zmlkla a kývla hlavou, v tomto bodě měl pravdu. Nakonec se jarl zeptal, kdo půjde tedy s ním, všichni přítomní vojáci se přihlásili, až na Galmara a posla z Markarthu. Galmar se mu snažil vyvrátit jeho náhlý plán, ale jarl si nedal říct. Poručil skupince, ať se seřadí venku, že okamžitě vyrazí, což učinili.

„Děláš chybu, příteli! Tucet trollů na to, že je to past!“
„Možná je, možná není… Musíme to zjistit.“ Galmar se snažil o další pokus mu to rozmluvit, ale jarl jej upozornil, že se snaží marně.
„V tom případě mi dovol říct, „Bylo mi ctí s tebou bojovat, příteli!“ a natáhl mu ruku k potřesení.
Jarl opětoval gesto, ještě jej okořenil rychlým objetím a požádal ho, aby převzal prozatím kontrolu nad městem, jeho přítel zklamaně souhlasně kývnul.

Malá skupina vojáků, vedená samotným jarlem Větrného Žlebu, se dala kupředu. Venku na předměstí se nikdo nenacházel, jen stráže, které otevřely bránu jarlovým krokům a jeho doprovodu. Tři muži z doprovodu měli radost, že se vydají proti nepříteli a dokážou něco nemožného. Jediný Ralof s Thyrou s nimi nesdíleli nadšení, něco se jim nezdálo…

Jelikož Ulfrik tentokrát pochodoval s malou jednotkou, za několik hodin dorazil k rozcestníku, nedaleko Černého Brodu. Stále za tmy pochodovali směrem k Riftenu, měli v plánu překročit malou důlní osadu a po cestě si vydat dál kolem pevnosti Amol. Blížili se ke gejzírům, které obklopovaly severní část osady, ani jeden z nich neměl podezření na nějaké překvapení. Náhle se Ulfrik zastavil, svou rukou přikázal jednotce, aby se přikrčila. Kousek od nich bylo vidět světlo ohně a jemný hlas, který nepatřil císařskému legionáři.

„Altmeři!“ pronesl tiše na svou jednotku, „Měl jsem za to, že jsou až u hranic… Ale co, jsou to hlupáci…“ otočil se na Balvera a Olafa, „Vy dva je obejděte a vy dva půjdete na ně zepředu. Ale nezabíjejte je!“ pronesl na Thyru a Ralofa, u boku jarla zůstal Gunjar, který se těšil na jejich zajetí.

U táboráku se ohřívali dva vojáci ve zlatém brnění, jejž nepředpokládali, že by je někdo překvapil. Na lehký signál Bouřné hávy vyšly ze svých úkrytů a dokonale odzbrojily nepřipravené elfy. Ulfrik vyšel ze skrýše a hrdě pronášel, že to bylo velice snadné. Sundal jednomu zajatci helmici….

„Co to, u Talose, má znamenat?!“ divil se, když viděl císařskou tvář.
„MŮJ PANE!“ křikla Thyra a vojáci se rozhlédli po okolí, všude kolem nich se vyrojili císařští legionáři s připravenými zbraněmi.
„Jsme v pasti! Můj jarle, jsme v pasti!“ křičel Gunjar, Ulfrik rázem zkameněl a nemohl se z tohoto překvapení dostat.
Ba co víc, když se ozval uhlazený hlas odkudsi z dálky, „Padla kosa na kámen!“, z temnoty vyjel na koni generál Tullius.Ulfrik stále nevěřil, s otevřenými ústy jen zíral, „Přikaž svým mužům, ať složí zbraně, nebo z nich mí lukostřelci udělají ježky!“
„Stejně nemáme co ztratit!“ přiznala se Thyra a připravíla se na útok.
Všichni jarlovi vojáci čekali na rozkaz, který se smutně rozezněl, „Složte zbraně! Nechci vaší zbytečnou smrt!“.

Několik oceněných vojáků se zahledělo na velitele, mysleli, že jen žertuje, ale jeho stálé nesouhlasné kroucení hlavou je přesvědčilo, že to myslí vážně. Znechuceně odhodili zbraně na zem a ruce dali nad sebe.

„Nesnaž se Ulfriku použít to své… thu’um!“ generál přikázal několika mužům, aby mu dalo roubík do úst, jarl se zcela nebránil, „Svažte je a naložte na vozy, vydáme se do Cyrodiilu!“ pronesl hlasitě generál a odjel do čela kolony.

Během nástupu na vozy několik legionářů mělo v rukách pergamen a brk, kterým zaznamenávali jméno a původ zajatce. Najednou, když nastupoval Ralof na vůz, se ozval známý hlas, který ho překvapil.

„Vida, zase se vidíme… Každá mince má dvě strany, Ralofe!“ Hadvar s úsměvem zapsal jeho jméno na pergamen a dodal, ať si pohne.

Všichni rebelové si smutně sedli na vozy a tiše hleděli do dřevěné podlahy, nemohli uvěřit, že naletěli na tak dokonalou past.

„Jo, hej, rebelové… A znáte tuhle?“ ozval se během jízdy jeden z císařských vojáků a zpíval…

Na své mládí pijme, na dny, co přišly a jsou pryč.
Skončil již čas útoku, spálen byl už bič.
Vyženeme Bouřné hávy a vezmeme si, co nám patří.
Naší krví, naší silou, protože jsme spolu bratři.
Zhyň Ulfriku, vrahu naší milosti!
V den tvé smrti budem pít a zpívat radostí!


„Zmlkněte, vojáku! Chcete nás prozradit?“ ozval se generál Tullius, legionář se omluvil za své unešení a již tiše pochodoval.

Nikdo z Bouřných hávů neměl představu, co s nimi chtějí v Cyrodiilu udělat, jediný Ulfrik měl tušení, že je tam před císařem popraví, ale svou myšlenku nemohl vypustit z úst, když mu cestu blokoval roubík.

Konvoj dorazil k průsmyku u Haemarovy hanby, polovina vojáků se na rozkaz oddělila a vrátila se do tajného císařského tábora. Rebelové stále se skleslou náladou přemýšleli, jestli by nešlo utéct, ale v očích svého jarla poznali, jak jim jasně říká, ať se o nic nepokouší. Mrazivý průsmyk překročili, zbývalo pár mil k hranicím, jarl i Thyra se rozklepali strachy.

„Thyro, uklidni se…“ promlouval k ní Ralof.
„Zavři hubu, rebele!“ ozval se kočí zepředu povozu.
„Pojď mi to říct do očí, pse!“ tentokrát dal o sobě vědět Olaf, jeho odhodlání však přerušil silný úder jednoho z pochodujících legionářů za vozem.

Za pár chvil dorazili k bráně, jež ohraničovala dvě provincie… Skyrim s Cyrodiilem. U této brány postávala kromě několika stráží na bráně také dvojice císařských zvědů, zastavující generálova koně, a malá skupinka vojáků, držící v zajetí neznámého otrhaného muže.

„Generále Tullie, vzkaz od Altmerů!“ předal listinu zvěd do rukou generála, okamžitě se začetl do textu, jeho tvář znejistěla a listinu nakonec smotal.
„Dobrá, plány se mění.“ otočil se zpátky na zvěda, „Co je támhleto za chlápka?“
„Jistě je to rebel! Chtěl utéct ze Skyrimu!“
„Né, prosím! Já nejsem rebel! Musíte mi věřit! Já nejsem jeden z nich!“ žadonil zajatec a na uklidněnou dostal rukojetí meče po tváři.

Najednou se v bráně objevila neznámá postava, protože svítalo a Slunce bylo natolik ostré, že nebylo možné vidět do tváře, vojáci u brány se na ní seběhli a zpacifikovali. Nahlas prohlašovali, že je jistě taky rebel.

„Fajn, dobrá. Rozdělte zajatce ve vozech. V prvním pojedou tři muži a ta žena, v tom druhém Ulfrik, jeden z jeho mužů a tihle dva návštěvníci.“ poté dodal potichu, „Kat se už o ně postará!“

Všichni rebelové si vyskočili z vozu a učinili přesné rozdělení, jak to chtěl generál na koni. Do prvního vozu si sedl Olaf, Gunjar, Balver a Thyra, na druhý si přisedl Ralof, vedle něj jakýsi muž v roztrhaném hábitu. Nejblíže ke kočímu se posadila neznámá osoba, jež po omráčení měla zahalenou tvář a nakonec na kraj si sedl Ulfrik s roubíkem v ústech. Generál povolil Hadvarovi si vzít koně a nařídil mu, aby hlídal zadní část vozu.

http://imgur.com/UFPxqye.jpg


Kolona se dala kupředu, koňská kopyta se rozezněla na kameni a dřevěné loukotě zavrzaly. Nový den se nad Skyrimem probouzel a pro někoho se zdálo, že již končí. Všichni rebelové byli na tolik smutní, že v posledních chvílích mysleli na svůj domov, přátele i víru, ve kterou věřili. Thyra hleděla do podlahy a nemohla pochopit, že za pár okamžiků skončí na špalku. Tak dlouho se bránila smrti, tolik si toho prožila a tolik krve prolila…

Rebelové mysleli na domov a pomstu, jediná Thyra si potichu prozpěvovala slova, která ji utkvěla v paměti…

Na své mládí pijme, na dny, co přišly a jsou pryč.
Skončil již čas útlaku, spálen byl už … bič.

Upravil/a Adrian_S dne 14.06.2017 23:41
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
MightRider
Krása. Velmi pěkné. Těším se na AP IV.
http://steamsignature.com/profile/czech/76561198066457560.png
 
Adrian_S
4000 SHLÉDNUTÍ!!

PÁNI!!!
Fórané, čtenáři, děkuji!! Wink Krásné číslo!! Tak tohle jsem vůbec netušil a ani jsem nepředpokládal, že se tato povídka dostane na tak vysoké číslo!!

Ještě jednou, děkuji!!! Wink
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Lord Fuckface
Ahoj moc hezká povídka,jen tak dálWinkWink
 
Adrian_S
Právě jsem opravil celkově tuto povídku a doufám, že bude nyní lépe čtivá!

Pokud budete komentovat, prosím, zanechte "konstruktivní kritiku"! Děkuji Smile
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Starec končí z hraním Skyrimu. Skyrim - obecně 5 19.06.2018 22:53
Úpravy Skyrimu Skyrim - modifikace 2 28.01.2018 21:41
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej » Skyrim - Váš svět 7 13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek » Skyrim - Váš svět 5 15.12.2017 22:06
Hrajete někdo momentálně Skyrim? Chce si někdo psát o Skyrimu? Skyrim - obecně 62 01.11.2017 23:27
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 562 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 2799 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 2026 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 1758 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 7339 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 3966 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 3397 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 3414 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4094 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist