Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Sabotér
Diego
Konečně jsem po dlouhé době dopsal další díl, zatím nejobsáhlejší.
Budu rád za každý ohlas. Ať už kladný či kritický, přijmu obě varianty.
Hezké čtení přeji... Wink



.......


Kapitola 17 – Zloději proti sobě

2. únor 1770

Podle hodin byly právě čtyři odpoledne a mě nezbývalo nic než vymyslet, kde sebrat trochu peněz a nějaký dobrý oblek, protože procházet se po Bostonu v uniformě, která dřív patřila důstojníkovi Britské armády, mi nepřipadalo moc dobré. Napadlo mě jen vykrást obchod s oděvy, ve kterém jsem nakupoval. A jelikož to tam znám, tak by to neměl být problém.

Jen někde přečkat den a počkat na zavírací dobu… pomyslel jsem si.

Najednou mi hlavou probleskl nápad, jak počkat u obchodu, aniž by někdo pojal podezření a poznal mě. Vešel jsem do jedné úzké uličky, kde bylo hodně různého harampádí, jako jsou vidle, lopaty, vozíky, kbelíky, ale hlavně nikdo zde nebyl. Svlékl jsem si uniformu se vším všudy, až jsem byl jen v košili. Vytáhl jsem z batohu mé staré kalhoty a oblékl si je. Uniformu jsem hodil mezi harampádí a zamaskoval tak, aby ji hned tak někdo nenašel. Potom jsem vzal do rukou trochu hlíny a potřel si jí kalhoty i košili, ale to nestačilo, ještě jsem si hlínou potřel obličej a můj nápad byl téměř dokončen. Teď mne nikdo nemohl poznat a já jsem vypadal, jako nějaký bezdomovec či žebrák. Vytáhl jsem z batohu mou košili a do ní zabalil batoh. Košili jsem svázal do uzlíčku, chytl ji za rukávy a hodil přes záda. Teď by mě každý považoval za nějakého vandráka…. A to je dobře.

Vyšel jsem z uličky a kouknul na hodiny, bylo skoro čtvrt na pět. Šel jsem směrem k obchodu, už po jedné z hlavních ulic. Když v tom na mě zařval jeden voják…
„Hej! Ty! Jdi na stranu! Každou chvíli tudy projede konvoj a nechceme, aby ho zbrzdil nějaký nýmand. Tak mazej!“ rozkázal voják, který se snažil dělat, že je důležitý, ikdyž to byl přitom jen pěšák.
Šel jsem tedy na stranu a pokračoval v chůzi. Zanedlouho jsem byl u obchodu, u něj a naproti se opírali o stěny další žebráci, jako já. Sedl jsem si co nejblíže ke dveřím, položil vedle sebe můj „uzlíček“ a opřel se o stěnu, jako ostatní. Najednou ulicí prošlo asi deset vojáků, kteří jak jsem později viděl, dělali cestu přijíždějícímu konvoji.
„Uhněte královskému vozu!“ znělo z řad vojáků.

Co asi vezou? Řekl jsem si.

Když vůz projížděl okolo mě, zaslechl jsem jakési povědomé cinkání.
Tak, už vím, kam mé další kroky povedou… řekl jsem si.
Sice jsem věděl, že v mé momentální situaci nemohu jen tak vykrást královský vůz, ale řekl jsem si, že to nechám pár týdnů u ledu a pak si jej vypůjčím. V prvé řadě jsem chtěl obrat toho skromného obchodníka s oděvy.
Prodavač zrovna vyšel z obchodu, aby se nejspíš podíval, co se venku děje. Najednou se podíval na mě, v tu chvíli jsem prosil, aby mě nepoznal. Nepoznal, mávl rukou a zašel zpátky do svého obchodu. Ihned jsem si oddechl, jinak bych už zítra ráno měl kolem krku oprátku.



Hodiny právě ukazovaly, že je osmnáctá večerní a to byl můj čas pro přípravu.
Sebral jsem svůj uzel a šel do uličky, která vedla kolem obchodu, abych zjistil, zda se tam jde dostat i jinak, než hlavním vchodem. A přece že ano, vzadu se nacházely dveře, za nimiž je můj budoucí kapitál. Opřel jsem se hlavou o zeď v postraní uličce a čekal, kdy odejde a konečně zavře svůj obchod.

Nevím jak, ale asi jsem usnul, protože mě probudil kostelní zvon, jenž jak jsem později zjistil, zvonil na desátou večerní.

Je čas… řekl jsem si.
Ještě trochu rozespale jsem vstal na nohy, vzal uzel s nástroji a vydal se ke dveřím. Vzal jsem do ruky mé pomůcky a páčil. Za moment jsem měl otevřeno a konečně jsem vešel. Všude byla tma, ať už uvnitř obchodu nebo venku a nebylo vidět skoro na krok. Najednou jsem do něčeho narazil, byl to pult, kde stává prodavač a kde by měla být i pokladna, což je nejdůležitější. Šel jsem podél pultu, pak jsem nahmatal pokladnu. Přeskočil jsem pult a začal otevírat pokladnu. Nic v ní nebylo…

Doprdele! Ten hajzl si je vzal sebou! Nadával jsem.

Byl jsem hodně naštvaný a začal prohledávat přihrádky pultu, jestli tam něco není schované. Nebylo tam nic, než jen samé hadry, nitě, knoflíky a další nepotřebné věci.

Sakra! Všechno to čekání a k čemu?! Kvůli pár knoflíkům?! Nadával jsem sám sobě.

Ze vzteku jsem sebral jeden z vystavených obleků za pultem a šel k zadním dveřím. Oblékl jsem se a vyšel z obchodu. Zavřel jsem za sebou dveře, aby nebylo na první pohled nic poznat a šel na ulici.
Napřed jsem se rozhlédl, jestli není někdo, kdo by mě mohl vidět na ulici. Na ulici bylo trochu více světla, tak jsem si mohl oblek více prohlédnout. Byl světle modrý, skoro vypadal jako uniforma, kalhoty také světle modré a boty černé.

Oblek sice pěkný, ale kde sakra seženu peníze?! Řekl jsem si.

Vyrazil jsem ke kostelu a cestou jsem si chtěl promyslet, co ukrást, abych měl dost zlata.
Vstoupil jsem do kostela, protože tam je dost času a klidu na přemýšlení.
Posadil jsem se zhruba do prostřední lavice, odložil vedle sebe uzel s nástroji a věcmi, dal si hlavu do dlaní a přemýšlel. Dlouho jsem přemýšlel, co by šlo ukrást, ale šance na sebe nenechala dlouho čekat. Do kostela vstoupili dva vojáci v uniformách. Tiše jsem seděl a koutkem oka je nenápadně pozoroval a poslouchal, co si budou povídat.

Dle slov jednoho z nich jsem poznal, že jeden je major a druhý je jeho nejspíš společník. Mluvily sice potichu, ale mezi stěnami kostela se zvuky ozývají velmi dobře.

Major: Není lepší místo pro tajné schůze, než kostel. Musíme to provést ještě před svítáním.
Společník: Nebude jednoduché jen tak odjet s konvojem plným penězi.

Major: Neměj strach, mám tam spojku, a kdo by podezříval majora britské armády z krádeže?
Společník: Máte pravdu, pane. Jen si musíme dávat pozor na bandity u Concordu.

Major: S těmi si poradíme, pokud nezjistí, co vezeme.
Společník: Dobrá, ale už bychom měli jít nebo propásneme naši šanci a prozradíme se.

Major: Pravda, jdeme zbohatnout.

Takže oni si chtějí přivlastnit ten konvoj, který mi projel před očima?! No to snad ne! Řekl jsem si.
Ti dva zločinci už za sebou zavírali dveře a já sebou musel pohnout. Jelikož už nikdy se nestane, aby se mi naskytla taková příležitost, jako ukrást dvěma zlodějům vůz plný peněz.
Musím si pohnout a překvapit je…



3. února 1770, noc.

Vyšel jsem z kostela, a jelikož mi bylo jasné, kudy pojedou, šel jsem přichystat léčku.
Z Bostonu směrem k Concordu vede jen jedna cesta, která se pak rozděluje do více směrů, a tam já udeřím. „Nemyslím si, že by chtěli s vozem kličkovat v lese mezi stromy…“ řekl jsem si a lehce se pousmál.
Je to čtyři nebo pět kilometrů odtud, takže bych si měl pohnout, jestli tam chci dorazit ještě před nimi. Vytáhl jsem batoh z pytle a hodil si ho na záda, aby se mi při cestě dobře nesl a vyrazil jsem.
Když jsem se ocitl už za branami města a přede mnou se rozprostíraly farmy a stáje, napadlo mě, bych si tu cestu mohl značně urychlit. „No co, nikomu jeden kůň určitě chybět nebude. Kdyby ano, ať si mě najde…“ řekl jsem si a pousmál se.
Porozhlédl jsem se kolem, jestli se někdo na mě nedívá a šel potichu ke stájím. Jakmile jsem přelezl ohradu, všiml jsem si jednoho vojáka. Byl opřený o zeď a pospával… Potichu jsem se připlížil k vedlejší stěně a položil batoh na zem. Vytáhl jsem dýku z opasku a ještě více se přiblížil k vojákovi. V mžiku jsem mu jednou rukou zakryl ústa a druhou, ve které byla dýka jsem mu ji, vrazil do krku. Skácel se k zemi a teklo z něj velké množství krve…
Bylo mi ho líto…. „Co jsem to proboha udělal…“ řekl jsem si.
Polilo mě horko, má první vražda, poprvé v životě jsem zabil člověka.
„Co když měl rodinu? Toho koně bych ukradl i bez vraždy…“ pomyslel jsem si. Teprve teď jsem cítil, co mohou dokázat výčitky svědomí.
Podíval jsem se na jeho obličej a oči měl stále otevřené. Rukou jsem mu je zavřel a řekl potichu, „odpočívej v pokoji“. Vzal jsem batoh a s těžkýma nohama a hlavou plnou výčitek a lítosti šel k jednomu z koní.
Nasedl jsem, ještě se naposledy ohlédl na mrtvolu vojáka, a vyrazil.

Na místě jsem byl zanedlouho a teď mi zbýval vymyslet jen plán.
Při uvazování koně ke stromu vzdáleného asi padesát metrů jsem přemýšlel nad plánem, ale pořád ne a ne mě něco napadnout. Jakoby mi zavraždění strážného u stájí úplně zatemnilo mysl. Nemohl jsem na nic přemýšlet, hlavou se mi promítaly myšlenky, že bych toho koně mohl ukrást i bez vraždy, ale stalo se a je mrtvý.
Došel jsem k cestě, kudy by měli projíždět, a rozhlídl se po okolí. Nikde nikdo, alespoň jsem nikoho neviděl, ani obydlí, ani farmy či něco podobného. Opřel jsem se o strom, jenž stál asi dva metry od hliněné cesty a přemýšlel dál o plánu….
„Doprdele proč!“ Nadával jsem sám sobě a zuřivě bouchl pěstí do stromu. Vždycky když jsem kradl, měl jsem plán vymyšlený během chvíle, ale teď to nešlo. Důvod mi byl jasný, zabil jsem poprvé člověka. Navíc člověka, který za nic vůbec nemohl.
Sundal jsem batoh ze zad, položil na zem a otevřel ho, v domnění, že mě něco třeba napadne.
Ale byly tam jen samé zbraně, oblečení, jídlo a voda.
Vzal jsem do rukou dvě pistole, které jsem sebral od vojáků, když zmasakrovaly indiánskou vesnici a prohlížel si je.
Byly nabité a mě už napadl plán. Zabít oba červenokabátníky.

„Když chtějí okrást britskou armádu, tak určitě nikomu chybět nebudou…“ řekl jsem si.
Sice mi něco v hlavě našeptávalo, nedělej to, ale já musel.

Zatím jsem šel obhlédnout okolí, abych měl případně kudy nebo kam utéct, kdyby se něco pokazilo. Založil jsem obě pistole za opasek a vyrazil.
Po chvíli chůze, jsem objevil jeskyni. Její vchod byl dosti zarostlý trávou a nějakou plazivou rostlinou. Prodral jsem se dovnitř a ikdyž byla tma, nemohl jsem odolat prozkoumat její útroby. Šel jsem podél stěny, která byla pokryta pavučinami, mechem a vlhkostí. Když jsem urazil asi dvacet metrů, dorazil jsem zřejmě na konec jeskyně. Seshora byla malá díra, kterou prorůstaly plazivé rostliny nahoru nad zem.

„Aspoň trochu světla“ řekl jsem si.

Podle světla jsem poznal, že tohle určitě není konec jeskyně, jen konec jedné z chodeb. Řekl jsem si, že to blíže prozkoumám příště. Vyrazil jsem tedy ven za světlem, jež pronikalo do jeskyně vchodem. Ihned jakmile jsem vyšel z jeskyně, slyšel jsem kopyta koní. Musel jsem dávat pozor, protože to nemusí být zrovna ti dva, ale třeba konvoj doprovázený vojáky nebo banditi.

Připlížil jsem se mezi křoví, které se nacházelo až skoro u cesty. „Jsou to oni!“ řekl jsem si v duchu.
Bylo mi jasné, že první musím zastřelit vojáka ovládajícího koně. Jeli pomalu, klidným krokem, jakoby nikam nepospíchali. Jeden z nich furt něco pořvával a pil něco z lahve, zřejmě rum nebo jiný alkohol.
Když se nacházely asi deset metrů přede mnou, vyskočil jsem ze křoví a namířil na ně obě pistole.
„Ani hnout zloději! Já vás v tom kostele slyšel!“ zařval jsem na ně.
Zvedli ruce a já jsem se pomalu přibližoval k „jejich“ vozu. Najednou na mě jeden vytáhl zbraň, bez mrknutí oka jsem ho střelil a on se bezvládně svalil z vozu na zem.
„Prosím, nezabíjej mě. Já jsem jen rádce, to všechno on! On je zloděj, já ne! Prosím! Co chceš za můj život? Peníze?“ ptal se jeden ze zlodějů.

„Vy nejste žádní zloději, jen břídilové. Co chci za tvůj život? Vůz, který jste ukradli armádě. Budeš žít a posloužíš mému záměru. A teď slez z toho vozu!“ Rozkázal jsem mu.
Okamžitě slezl a ihned mi děkoval, za svůj nicotný život.
„Hned se svlékni, spodky si raději nech… dělej!“ Jak jsem rozkázal, tak se také dělo, zloděj najednou přede mnou stál jen ve spodkách.

„Jmenuji se Martin Graham a ty řekneš všem velícím důstojníkům, kdo ti tohle udělal a kdo zabil tvého komplice. Je to jasný?!“ ptal jsem se výhružným hlasem.
„Ano, ano, všechno povím, ale proč chceš, aby tě hledala celá britská armáda?“ ptal se překvapeně muž.

„Mám své důvody, jen ať si mě hledají. Já jsem Angličan, ale na takové zrůdnosti, co provádí naše armáda, se nemůžu dívat. Ale to není ten pravý důvod a ten ti neřeknu, protože to ti může být u prdele. A teď běž! Než si to rozmyslím…“ řekl jsem mu a ihned běžel, jako kdyby mu za prdelí běžela puma.

„Však ona si mě najde, ví, kdo jsem, jak se jmenuji, jak vypadám, co k ní cítím, ale chce to čas…. Hodně času…“ řekl jsem si v duchu.
 
Lord Rade
Ohlasy ti budu postupně psát na P-P, ale zatím mě to příjemně zaujalo. Wink
http://oi59.tinypic.com/2ag3kaf.jpg

"Trolling is the lowest form of wit, but the highest form of intelligence."
 
Diego
Lord Rade napsal:
Ohlasy ti budu postupně psát na P-P, ale zatím mě to příjemně zaujalo. Wink

Mám radost, že se ti můj příběh líbí. Wink
Já ten tvůj také sleduji na P-P. Wink
 
Diego
Kapitola 18 – Začneme znovu aneb budování domova začíná

3. únor 1770

Sledoval jsem utíkajícího vojáka, dokud mi nezmizel z dohledu. Vlezl jsem do dostavníku a spatřil přesně to, co by si každý správný zloděj přál v životě vidět. Truhly plné zlaťáků, různých šperků, plno drahého oblečení, zbraní a pár sudů střelného prachu, ale v jedné z truhel, nebyl ani kousek zlata či stříbra, nýbrž dokumenty, které na sobě měli královskou pečeť.
„To byl vskutku královský tah ukrást tento vůz…“ řekl jsem si a zasmál se.
Nechal jsem dokumenty v truhlici a zavřel ji. A jelikož jsem věděl, že nemůžu mít tolik zlata u sebe a jen tak se s tím projíždět, napadlo mě to schovat na bezpečné místo.

Nanosil jsem všechny truhlice kromě jedné ke vchodu do jeskyně. Zbraně, střelný prach, oblečení, dokumenty a truhlici se zlaťáky jsem si nechal v dostavníku pro svou potřebu.
Už pomaloučku svítalo, protože mohlo být tak kolem páté ranní. Odkryl jsem si vchod do jeskyně a začal truhly nosit dovnitř. Nanosil jsem je úplně dozadu, tam, kde byla díra ve stropě.
Za chvilku jsem měl odnošeno a teď zbývalo jen zakrýt vchod, aby to nikdo nenašel a nevybral, jak to lidi rádi dělají…

Poté co bylo vše odnošeno a vchod zakryt jsem vešel do dostavníku. Musel jsem se převléci, abych vypadal, jako zámožný muž. Oblékl jsem se do nádherného černého obleku, za jehož oblečení by se nemusel stydět snad ani Král Jiří. Trochu peněz jsem si dal i do měšce, aby bylo čím platit služby. Teď už jsem byl nachystaný na cestu do Concordu, tak jsem si sedl za koně a vyrazil.

….

Ráno

Do městečka jsem přijel těsně před desátou ranní, ale na ulicích tohoto malého města to už hýřilo životem. Jel jsem pomalu, spíše krokem, jelikož jsem si chtěl městečko řádně prohlédnout.
Lidé, kteří se procházeli kolem na mě, dívali s překvapeným výrazem ve tváři. Měl jsem hlad, proto jsem zastavil u jednoho obyvatele města a zeptal se ho, kde se tady může poutník, jako já dobře najíst. Bez váhání a s potěšením, mi poradil budovu s vysokým dřevěným plotem. Říkal, že je to hostinec a dá se tam i přespat.

Najednou mi jakoby spadl těžký kámen ze srdce. V tu chvíli jsem měl všechno, kde spát, jídlo, bohatství…. Ani mne už netížilo, že mě pronásleduje celá Britská armáda. Bylo mi to jedno.
Pobídl jsem koně a vyrazil k hostinci, abych se posilnil na hledání vhodné půdy ke koupi.
Slunce svítilo, obloha byla jako vymetená a ikdyž teprve začínalo jaro a příroda se právě probouzela ze zimního spánku, tak bylo relativně teplo.
Když jsem dorazil k hostinci a zastavil, tak ke mně hned přiběhl nějaký sluha a ptal se, zdali chci, aby se postaral o koně. Byl to ještě skoro kluk, mohlo být mu tak šestnáct. „Jistě chlapče. Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se ho. „Benjamin, pane.“ Odvětil mi.
Poděkoval jsem mu a dal mu dva zlaťáky, jako dýško. „Děkuji, pane.“ Řekl a šel napojit koně.
Vešel jsem do hostince a hned na mě dýchla ta pravá venkovská atmosféra, která neměla v Londýně vůbec obdoby. Hostů zde sice moc nebylo, snad jen deset, ale zdálo se, že mají o zábavu postaráno. Sedl jsem si ke stolu v rohu, byl úplně vzadu, takže budu mít klid a zároveň rozhled na veškeré dění v hostinci. Zanedlouho přišel k mému stolu hostinský, utíral mi stůl a ptal se mě, co bych si přál.

„Něco k jídlu.“ Řekl jsem mu.

„Bohužel, pane, dnes máme jen zajíce, jelikož zásilka s jídlem sem nedorazila, což se stalo úplně poprvé.“ Řekl mi.

„Nevadí, doneste mi ho sem. Ještě bych si dal sklenku vína.“ Řekl jsem mu.

„Ihned to přinesu, pane!“ řekl a rychlým krokem odešel.

Zatím, jsem si udělal pohodlí, obě pistole jsem položil na stůl, batoh pověsil na jednu z židlí a kabát pověsil na věšák kousek opodál. Za okamžik přišel hostinský s mým vínem. Položil ho na stůl, ale všiml si mých zbraní na stole a zdálo se, že trochu znejistěl. Nic nenamítal, jen mi řekl, že jídlo bude hned, pak odešel.
Při čekání a zároveň přemýšlení o všem možném jsem zaslechl zvenčí nějaký rámus. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř doslova proletěl nějaký mladý hoch. Pak do hospody vstoupily, tři muži a máchaly pistolemi a noži. Jeden z nich popadl toho kluka a silou ho posadil na židli. Druhý šel k baru a bouchl do něj silou, že chce pití a jídlo. „Dones nám chlast a dělej!“ zařval na celou hospodu. Ten poslední, třetí jen seděl na židli a pozoroval toho kluka. Zdálo se mi, že je to jejich šéf, jelikož byl lépe oblečen a choval se jinak. Zarazila mě, ale jedna věc. Veškerý personál a včetně hostů dělalo, jako nic. Hosté seděli dál se sklopenými hlavami a personál hospody dělal to, co muži nakázali. Nikdo se toho chlapce nezastal.
„Copak se toho kluka nikdo nezastane a neučiní tomuhle přítrž?!“ řekl jsem si s podivem.





...............



Za komentáře budu rád. Jen připomínám, Sabotér nekončí. Wink
 
Diego
Přidané 03.09.2013 21:25 - Sákra! Před chvílí mi "došla nit" Grin
Chyběl jen kousek, na to, abych dopsal další díl. Který bude mj. hlavně o rumu a jeho účincích na lidi. Grin
No, snad už nepsací období skončilo. Apple
Upravil/a Diego dne 22.09.2013 20:16
 
Diego
Kapitola 19 – Domov


„Váš plán vám vyšel na výbornou.“ Děkuji, cizinče.
„Není zač, pane hostinský. Na oplátku mi budete dlužit laskavost. Protože se nevidíme naposled...“ Řekl jsem mu.

Po těchto slovech jsem zaplatil a rozloučil se, jelikož mne přešla chuť na jídlo a měl jsem jiný plán.
Náhle na mě, ale promluvil chlapec, kterého dotáhli ti blbouni.
Mohlo by mu být zhruba šestnáct a vypadal dost chudě, neměl pořádné oblečení a byl dost špinavý. „Pane, prosím Vás můžu jít s vámi? Nemám kam jít, tátu mi zabili ti tři vrazi, vyrabovali můj domov a pak ho spálily.“ Zeptal se chlapec.
Najednou se mi zdálo, že mi může být užitečný při budování panství.
„Dobře, můžeš jet tedy se mnou. Nyní běž ven a připrav můj vůz.“ Řekl jsem chlapci.
Chlapec mi ihned poděkoval, v jeho tváři bylo vidět nadšení a radost, že má kam jít a bude v bezpečí. Pak hned šel pro dostavník do stájí, aby nám ho připravil.

Jakmile jsem vyšel z hostince, vůz už stál nachystaný k jízdě. Chlapec stál u něj a hladil koně.
Přistoupil jsem k němu a zeptal se ho, „a jak se jmenuješ, chlapče?“
„Jmenuji se Thomas Morton, pane.“ Odpověděl mi.
„Já se jmenuji Martin Graham James, ale můžeš mi říkat Martine. Teď se posaď, vyrážíme.“ Řekl jsem a sedl si vedle něj za koně.
Měli jsme namířeno k radnici, kde by mi mohli poradit, kde koupím nějaký pozemek.

Když jsme byli u ní, tak jsem se skoro lekl. Stálo tam asi deset vojáků a diskutovaly s někým z radnice, možná šlo o místního starostu. Ale nehodlal jsem zjišťovat, kdo je kdo, protože vojáci by mne mohli poznat a poslat na šibenici. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, všiml jsem si vývěsky, na které viselo několik letáků, tak jsme jeli k nim.
Bylo tam celkem pět letáků, dva o pohřešovaných lidech, jeden o hledaném muži, a zbývající dva o prodeji pozemků. Jeden nabízel pozemek kousek od Lexingtonu, druhý zase několik kilometrů od Bostonu. A ten se mi zamlouval nejvíc, bude to blízko do města a okolí trochu znám a líbí se mi tam. Strhl jsem ten leták a vyrazily jsme k pozemku.

Později k večeru…

Pomaloučku zapadalo slunce, světla ubývalo a veškerý okolní život se chystal k spánku, když jsme já a Thomas dorazily k pozemku, jenž se na první pohled zdál moc drahý, na to, co se zde nacházelo. Polovina stromů ležela ladem zřejmě už pár let a pomalu trouchnivěla, ty stromy, které doposud stály, se naštěstí zdály zdravé. Stála zde i větší chata k bydlení, takže aspoň nemusím hledat bydlení, než se postaví mé panství a že to bude trvat dlouho, vím, ale budu se snažit najmout tolik pomocníků, kolik jen půjde, aby se práce urychlily. Jinak všude byl nehorázný bordel, hromady větví, listí, staré trávy a mnoho dalšího. Proto mě zajímalo, proč je tento pozemek, tak drahý.

Konečně jsme našli prodejce pozemku, vypadal poněkud zašle, šaty malinko otrhané, boty totéž a mírně zapáchal. Zdvořile jsem muže pozdravil a hned se ho zeptal, proč je tento pozemek tak drahý oproti ostatním pozemkům.
„Pod chatou se rozprostírají jeskyně tedy doly, kde se dříve těžila železná ruda. Ale už je to vytěžené, tak můžete jeskyně využít k jinému účelu.“ Řekl prodávající.
„To ale přece není důvod tak neúměrně zvyšovat cenu. Nebo snad ano? Řekněte mi vše a nic mi netajte, jinak půjdu jinam.“ Řekl jsem.
„Dobrá pane, říká se, že v dolech je zlato, ale já nic nenašel. Povídá se to o hodně místech široko daleko.
Tak co, berete to?“ řekl muž.
Věděl jsem, že když koupím takhle drahý pozemek, už nebudu mít na stavbu panství tolik peněz, kolik budu potřebovat, než se vše postaví. Zbude mi tak akorát na jeden rok prací a to by byla rána přes rozpočet. Na druhou stranu, nikde v okolí není, takto rozlehlý pozemek a takhle blízko nějakému většímu městu.
„Dobře, beru. Můžeme přejít k placení a podepsání papírů.“ Řekl jsem.
Prodejce byl šťastný, jako blecha, aby taky ne, když dostane takový balík.


.........................................

Apple
Upravil/a Diego dne 15.03.2014 19:39
 
Diego
Má někdo zájem o pokračování?
Poslední dobou hry totiž už skoro nehraju a mám čas a náladu, ale nevím jestli má cenu dál psát.
Mě to sice baví, jenže sám pro sebe si psát nechci.

U příběhu Temný Londýn mám napsané dvě kapitoly, které jsem tady ještě nezveřejňoval.
 
Mike
Diego, jo, piš, já si to asi pujdu přečíst. Smile

(Jinak, chtělo by to tedy koment i od někoho, kdo to četl doteď... takhle tu jinak vypadám dist divně Grin )
http://www.ulozisko.sk/obrazky/662771/jabko.jpg


 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Sabotáž ekonomiky ve Skyrimu-dotaz Skyrim - dotazy, návody,.. 9 12.07.2012 17:07
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 1436 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 4349 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 2832 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 2416 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 8659 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 4772 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 4081 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 4068 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4862 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist