Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Příběhy Dávnozemě
Leneren
Jsou to přece příběhy, záznamy z kronik a vyprávění, takže bych řekl, že to k tomu patří.
Zbývá jen najít nějákého barda, který by to zveršoval Grin
 
nagasadowcz
@Len: Hm, poslední část sice přečtu až večer, ale prozatímně budu o pozici barda uvažovat Grin
Oficiálně jsem Naga, Svatý Sudí, ale říkejte mi Naga Grin
 
EldeR
Ligos napsal:
Mnohokrát děkuji za (zatím) kladné ohlasy! Velmi mi to pomáhá! Wink

Trochu jsem měl obavy z použití mírně archaického způsobu vyprávění, ale jak se zdá, nijak na škodu to není...


Ten mírně archaický způsob vyprávění je na tom právě naprosto dokonalý ......Grin
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Ligos
Přátelé, bohužel není vyloučeno, že jednotlivé části budou ještě procházet mírnými úpravami (ale opravdu jen minimálními).

Například jsem si uvědomil, že jsem v poslední části zapomněl zmínit dvě důležitá božstva, Femu a Mona, hlavní stvořitele lidí. Proto jsem tak jejich jména ještě doplnil...
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
METTALIC
Leneren napsal:
Jsou to přece příběhy, záznamy z kronik a vyprávění, takže bych řekl, že to k tomu patří.
Zbývá jen najít nějákého barda, který by to zveršoval Grin


Nago kde si Grin

Ligos: Dík za informaci a skvěle píšeš Wink
Upravil/a METTALIC dne 20.05.2013 17:25
Zapalte bible obraťe kříže papeže pošlete nejlíp za mříže!!!!!!

Steam nick: ScarletWhore

Jsem neschopný retard kterému musí MIKE připomínat změny podpisu Grin
 
Ligos
Oběť


Když bylo jisté, že ze Severu již žádné nebezpečí nehrozí, začal se život na Jihu vracet k normálu. 
Stavitelé opravili hradby, které Seveřané zničili, a pak počali budovat chrám pro boha Čaroda. 
„Pohleď, ó mocný,“ pronesl král Zamykon, „jak velkolepý příbytek z toho bude!“ Již při pohledu na nehotové zdi, obehnané vysokým lešením, se lidem tajil dech. Každý hned poznal, že chrám bude vskutku největší stavbou v celé Dávnozemi. Čarod byl dojat úsilím a vděčností Arumského lidu a nelitoval, že jim předal veliký dar. Nebylo však jeho cílem setrvat v Arumě. 
„Zjevil jsem se vám jako poutník,“ řekl bůh moudrosti. „Snad za to může lidské tělo, jehož podobu jsem přijal, jsa jinak beztvarý, že mám nyní chuť putovat po této přenádherné zemi a poznávat ji očima Dávných. Svůj dar jsem vám předal a vím, že jej budete užívat ku prospěchu všech. Rozhodl jsem se, že budu učit i jiné Dávné a shledám-li, že si ještě někdo zaslouží dar magie, předám mu jej.“
Král i zbývající Divotvůrci, kteří ho provázeli, byli překvapeni. 
„Pane, snad se nechystáš vydat i na Sever, k nepřátelům našim?“ rozhořčil se jeden ze správců. 
„Nevím, kudy se budou ubírat mé kroky,“ odvětil Čarod. „Dostanu-li se však až na Sever a shledám, že tam žije ještě někdo z dobrých, zaslouží si moji přízeň.“
Král byl smuten z oněch slov. Doufal, že Čarod bude pobývat v Arumě a učit pouze lid z Jihu. Nechtěl se smířit s tak brzkým odchodem mocnosti, která jim tolik pomohla. Snažil se Čarodovi vymluvit jeho pouť, leč marně. Zamykon se nakonec podvolil cíli, který si bůh magie vytyčil. Řekl: „Ponechám zde zástupce, aby místo mne spravoval území. Vydám se s tebou na cestu.“ 
Čarod mu však oponoval: „Nikdo jiný není tolik hoden spravovat Jih, jako ty, králi Zamykone. Zůstaň a vládni nadále moudře a spravedlivě.“
Král zesmutněl ještě více. Toužil zůstat bohu moudrosti stále po boku. 
„Dovol mi alespoň poslat s tebou své správce, aby tě na cestě provázeli,“ naléhal.
Avšak Čarod byl i proti tomuto.
„Mé rozhodnutí je konečné, králi. Učiň mi to prosím k vůli a nech mne putovat samotného. Věř, že si poradím bez cizí pomoci. Nezapomínej, kým jsem. Ač mám podobu jednoho z Dávných, mé tělo nezná neduhů a zůstane nezraněno, děj se co děj.“
Král nepovažoval za moudré přít se nadále s bohem. Nezbývalo mu, než se s Čarodem rozloučit. 
Zesmutněl celý lid Arumský, když se dozvěděl tu novinu, že Čarod je opouští a vydává se na pouť. 
Král nechal vystrojit hostinu k jeho poctě a na jeho rozloučení. Zručné švadleny předaly Čarodovi šarlatové roucho, zlatě a stříbrně prošívané a posázené drahými kameny. 
Čarod k nim promluvil: „Netřeba hledět, jaký šat má člověk na sobě. Je třeba hledět do jeho nitra. Jen tak poznáte, je-li opravdu bohat. Dávní byli stvořeni bez šatů, zcela nazí. A přesto, již s prvním nadechnutím, byli nejdražším dílem na Světě.“ 
Švadleny si mysleli, že odmítá jejich dar, ale on ho přijal, protože si vážil jejich práce i jich samotných. 
A když nadešel čas odchodu, ukázal se lidu v onom rouše, vousatou tvář usměvavou a zářící. Stříbrná vlákna v jeho černých splývavých vlasech odrážela sluneční svit a stejně zářily i drahé kameny na jeho šatu. Vítr se utišil a ptactvo přestalo pět, když na Arumském náměstí pronášel slova na rozloučenou: „Nesmutněte a veselte se! Vždyť vás neopouštím proto, že bych zanevřel, nýbrž proto, aby více zla nebylo. Bude-li kde člověk dobrý a moudrý, zaslouží si dar Divotvůrců. Zlo pak nebude mít šanci šířit se a chod Světa zůstane v rovnováze. A vězte, že jednoho dne se vrátím a odpočinu si v příbytku, který jste pro mne začali stavět.“ 
Král při těch slovech pohlédl na Čaroda. Stejně, jako když ho spatřil prvně, i nyní viděl, co jiní ne. Z Čarodových blýskavých očí vyvěraly pochybnosti a také, kdyby to bylo u boha možné, náznak strachu. Byť jen na kratičký okamžik. 
Tak rozloučil se Čarod s Arumskými a vydal se k velké bráně. A Jižané plakali a přáli mu šťastnou cestu. Malá dítka mu z proutěných košů barevné květy pod nohy házela, ženy mu ruce líbaly a muži vzdávali hold úklonou. Čarod opustil město nikým neprovázen, vybaven jen svou berlou ze dřeva. Tak, jak si přál. Král ho pak pozoroval se zbylými Divotvůrci z hradeb. A když ostatní čarodějové odešli zpět ke své práci, zůstal Zamykon sám v hlubokém zármutku a tichém zamyšlení. Zlatavou zář zapadajícího slunce vystřídala temnota, jen tu a tam narušena mihotajícím svitem hvězd. A to nejen v Dávnozemi, ale i v králově srdci. 
Po mnoho dní nepřišly o Čarodovi žádné zprávy. Dny narostly v týdny, týdny v měsíce, měsíce v roky. Ač vysílal král zvědy do všech končin Dávnozemě, po Čarodovi nebylo vidu ani slechu. 
Zamykon, nyní už stár a sláb, počal pochybovat, že Čaroda kdy ještě spatří. Z balkonu svého paláce se díval na velký chrám Čarodův, který byl dávno hotov. Jeho zlatá kopule odrážela sluneční svit daleko do kraje, připomínaje tak slávu boha moudrosti a magie. Zamykon přemýšlel, zda Čarod neopustil Dávnozemi a nenavrátil se ke svým bratřím a sestrám do Prázdnoty. 
Až konečně k němu dorazily zprávy, svědčící o opaku. Nebylo jich mnoho, ale i když Čaroda stále nenalezli, objevili se prý na Středu Dávní, ovládající moc živlů. Deset Divotvůrců z Arumy tak poznalo, že již nejsou sami ve svém umění, ale že jsou i jiní čarodějové. Kolik jich ale bylo, nevěděl přesně nikdo. 
Zamykon již nevěřil, že Čaroda, ve kterém našel nejen rádce a učitele, ale i přítele, ještě kdy uvidí. 
V jeden krásný podvečer si král s doprovodem vyšel na procházku. Všude panoval klid. Práce na polích a v zahradách ustala, trhovci zavřeli své krámky, jen z hospod ozýval se smích a zpěv a král smutně záviděl těm uvnitř. Sám se už veselit zapomněl. 
Cestou Zamykon zaslechl, jak dva městští strážní okřikují jakéhosi žebráka. Starce v roztrhaných cárech, shrbeného pod tíhou věků, jemuž byla oporou sukovitá hůl. 
„Co se to tu děje?“ zeptal se jich král. 
„Odpusť, pane,“ začal jeden ze strážných. „Tento žebrák se dožaduje vstupu do města.“
„Tak proč ho nepustíte?“ 
„Pane, pohleď,“ ukázal na starce druhý strážce. „Je starý, peněz nemá a je nemocen. Jen by lidi obtěžoval a ještě by je nakazil nějakou chorobou.“
Zamykon pohleděl na starce, kterému se po dlouhé cestě těžko dýchalo. Zvrásněná tvář připomínala kůru staletého stromu, prořídlé bílé vlasy a vous byly jako lišejník na oné kůře. 
„Odkdy Aruma odmítá poutníky, přichází-li v dobrém úmyslu?“ optal se král. „Cožpak nemáte úctu ke stáří a moudrosti? Pusťte ho! A ty, starče, vítej! Zajdi do krčmy. Jsem si jist, že ti nabídnou chléb a vodu. I nocleh ti nabídnou, nechtíc za to žádné platby, neboť v Arumě žijí lidé dobří.“ 
„Lidé jsou tak dobří, jak dobrého mají krále.“ řekl namáhavě stařec. „A tys, králi Zamykone, ten nejlepší.“ 
Ten hlas já znám, pomyslel si král a pohleděl znovu do starcovy tváře. Na jeho zakalené oči, které kdysi bývaly pronikavě modré. Mráz mu přeběhl po celém těle a počal se třást, když spatřil milý starcův úsměv. 
I padl Zamykon na kolena a zakryl svoji tvář. Slzy mu počaly téci po tváři a lidé na něho udiveně hleděli. Jen stařec vlídně pověděl: „Vstaň, můj příteli. I já jsem již myslel, že tě nikdy nespatřím. Leč První mi projevil tu milost, že mohl jsem naposledy spatřit hradby mé milé Arumy.“ 
Král vstal a odvážil se něčeho, čeho nikdy před tím. Objal svého učitele, rádce a přítele. Objal Čaroda, který se, jak slíbil, přece jen vrátil. Pak zvolal hlasitě, aby to všichni slyšeli: „Pohleď, lide Arumský! Moudrý a vznešený Čarod se navrátil!“ 
Ti, kteří ho slyšeli, zprvu nevěřili. Vždyť Čarod byl statný muž. A i když uběhlo spoustu let, jak mohl takto zestárnout? Vždyť to byl přece jeden z Tisícera. Nesmrtelný bůh.
Seběhli se obyvatelé Aurumy, aby zvěděli, zda je pravda, co se rychlostí blesku rozkřiklo. Mnozí pak ve starci vskutku poznali boha moudrosti, byť jeho vzhled se změnil. 
„Dlouho jsem putoval Dávnozemí,“ vyprávěl pak Čarod. „Mnoho dobrých lidí jsem potkal. Mnohým z nich jsem předal dar magie. Došel jsem až na Sever a se zármutkem jsem zvěděl, že odtud veškeré dobro zmizelo. Záštiplní, bojechtiví a nevděční lidé tam žijí. I spěchal jsem proto pryč, Ledové pláně zanechaje za sebou. Cestou mě však dostihlo, co mi bylo předurčeno. Naposledy spatřil jsem svého bratra, Prvoprobuzeného. Skrze sny se mi zjevil, když jsem spal pod mohutným dubem v hustém lese. Promluvil ke mně a sdělil mi můj trest. Jako jeden z vás jsem k vám přišel, jako jeden z vás také odejdu. Pozbyl jsem veškeré moci. Nedovedu již to, co jsem naučil Divotvůce. Zmohla mě únava, kosti začaly bolet a dech se mi krátí. Tělo mé zmírá. A to rychleji, než u běžných Dávných. Mnohem rychleji. Bratr mi věnoval právě tolik síly a života, abych naposledy mohl spatřit úchvatné hradby Arumské. Jiskra mého života se ubírá mimo tento svět. Již nikdy více nespatřím slávu bohů. Sestry a bratry mé již neuvidím, neboť můj trest smrtí nekončí. Bloudit budu věčnou tmou a světla již pro mne nebude. Snad se jednou První obměkčí a přijme mne zpět. Snad se za mne někteří z Tisícera přimluví.“
Lidé začali naříkat a plakat. 
„Proč, můj pane, je tvůj bratr tak krutý?“ ptal se nechápavě král. 
„On není krutý,“ opáčil Čarod. „Je spravedlivý. Porušil jsem jeho příkaz vědomě a přijímám svůj trest s pokorou. Stejně tak i vy jej prosím přijměte. Netruchlete pro mne, neboť jsem přešťasten. Bylo mi dopřáno naposled pohledět na nádheru města Arumy, i když jen na prchavý okamžik. Sláva Dávných kvete a síla ducha je veliká. Učinil jsem, co jsem musel. Sbohem, mí milovaní!“ 
Čarod zavřel svá unavená víčka. Po tvářích mu stékaly stříbřité slzy štěstí a ústa se usmívala. Již nikdy více oči neotevřel, neboť zesnul. 
Tak skonala převeliká mocnost, která se zjevila ve městě Arumě. Lidé velmi truchlili, nejvíce však Zamykon, král na Jihu. 
I vystavěl lid komoru přímo pod chrámem Čarodovým. Tělo jeho tam na zlatých márách přenesli, bohatě vystrojené. Naplnila se Čarodova slova o tom, že se vrátí, aby si ve svém chrámu odpočinul. Nikdo však tenkrát nemohl tušit, že to bude odpočinek poslední.
A lidé z celého Jihu mu přinášeli do komory dary po mnoho měsíců. 
Po mnoho měsíců nebylo žádného veselí. Smích nezněl městem a děti si nehráli v ulicích. Ne proto, že by lidé měli zakázáno bavit se, ale proto, že se bavit nechtěli. 
I samotné nebe jako by truchlilo nad tou ztrátou. Šedá mračna zakrývala slunce a po mnoho týdnů v kuse pršelo. Květy na lukách se uzavřely a stromy shodily své listí. Dle kněží to byl důkaz, že truchlilo i Tisícero pro svého bratra. A prosili Prvního, aby se obměkčil a přijal Čaroda zpět mezi bohy.
Upravil/a Ligos dne 26.02.2014 04:09
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Ligos
Tak jsem přemýšlel, že toto dílko přejmenuji na "Kroniky Dávnozemě" ale nejsem si tím nějak jist... Co myslíte?

(mimochodem, nová kapitola je od včerejška na světě)
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Leneren
Ligosi, řekl bych, že je to jen a jen na tobě, ale jako obvykle díl byl nádherný Smile
 
EldeR
Jestli kroniky, nebo příběhy, je vysloveně na tobě, koneckonců je to jen název, který je sám o sobě v podstatě nepodstatný. Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Ligos
Neblahý osud


Snad za to může síla Čarodova daru, kterou lidská mysl nebyla schopna plně pojmout, snad moc, kterou získali, jim zakalila zdravý úsudek. Tak jako tak, po odchodu Čaroda z Dávnozemě se z Divotvůrců stali zádumčiví a mrzutí lidé, kteří se ostatním stranili.
Říká se, že v očích bohů je jeden lidský věk jako pouhý okamžik. Možná proto potrestal První svého bratra až po mnoha letech. Anebo to byl snad záměr? Chtěl Prvoprobuzený, aby se věci vyvíjely takto? To ví jen on sám.
Čarod svůj trest přijal s pokorou a nyní bloudí věčnou temnotou. Kněží říkají, že v temnotě není sám. Prý je tam s dušemi hříšných, které Torad, bůh smrti a posmrtného života, nepřijal pro jejich špatnost do Překrásných síní v Prázdnotě.
Divotvůrci prosili Prvního, aby se nad jejich mocným učitelem smiloval a navrátil ho ke Světlu, ale vládce bohů je nevyslyšel.
Tělesná schránka Čarodova, uložená v podzemí jeho chrámu v Arumě, se již dávno rozpadla v prach a nezbylo nic, než vzpomínky. I když krom nich přece jen ještě něco zůstalo. Mocné tajemství, které znají jen sami Divotvůrci.
Vždyť jak je možné, že i po mnoha staletích, co se v Arumě zjevil bůh moudrosti, chodí po Dávnozemi noví a noví Divotvůrci? Nepředával snad Čarod dar magie prostřednictvím své berle? Ta však byla pohřbena s ním a zpráchnivěla, jako všechno ostatní, s Čarodem spojené.
Učenci se dodnes přou, jak je tohle možné. Někteří říkají, že Dávní, mající správné předpoklady, se již s Čarodovým darem narodí. Jiní si myslí, že Divotvůrci sami mohou předat dar tomu, koho uznají za vhodného. Další jsou toho názoru, že Čarodova hůl se přece jen nerozpadla v prach, ale že Divotvůrci ji v tajnosti uchovávají a díky ní mohou dar předávat.
V dobách, kdy já, Sendivoj, šestistý šedesátý třetí kronikář Arumský, zaznamenávám tento text, je Divotvůrců daleko méně, než v časech minulých. Jsou obávaní pro svoji moc, i když je stále na některých místech vyhledávají, aby pomohli tam, kde je tomu opravdu zapotřebí. Dodnes tito „čarodějové“, jak si sami říkají, nosí po vzoru svého boha dlouhá roucha a nechávají si narůst plnovous. Žijí osamoceně, daleko od ostatních a ani sami sebe již nevyhledávají. Ba i Velký chrám Čarodův přestali navštěvovat a kdyby jej církev Prvoprobuzeného nezasvětila vládci bohů, rozpadl by se spolu s ostatky jejich učitele.
Je známo, že Divotvůrci zanevřeli na Prvního, neboť nevyslyšel jejich proseb a nepřijal obětí, nýbrž nechal Čaroda bloudit v temnotách. Proto dnes, kdy Prvoprobuzenému oprávněně náleží největší úcta, nejsou čarodějové příliš v oblibě mezi Dávnými, pokorně se modlícími k vládci bohů.
Jak voda ve Stříbrném potoku ubíhala, nevraživost k Divotvůrcům rostla. Obzvláště na Středu, kde je víra v Prvního stavěna nad všechny ostatní. Zbyl-li v nějakém sídle Dávných ještě nějaký čaroděj, byl místními vyhnán pro jeho nevíru.
Divotvůrci svůj osud přijali s pokorou, dle učení jejich božského mistra. Mlčky a bez obrany se uchýlili do ústraní a dnes se o nich mluví pouze šeptem a mnoho se o nich neví. Sic se stále mnohde připomíná jejich tehdejší sláva, doba jejich vlády nad Dávnozemí pominula.
Těžko v pár řádcích vylíčit, jak cítil se lid v našich dobách a jaké rozporuplné pocity měl. Snad napovědět může opis dopisu, který mi byl laskavě zapůjčen z Arumských klášterních archívů. Dopis byl napsán jistým představeným církve Prvoprobuzeného, avšak nikdy nebyl odeslán adresátovi:

Velectěnému prelátu Komydusovi, opatu církve Prvoprobuzeného v Arumě.

Vážený preláte!
Upřímně doufám, že i přes veškeré povinnosti své, najdeš si čas na přečtení těchto pár řádků.
Velmi si vážíme tvé pomoci, které se klášteru na Šedé skále dostává. Obzvláště vděčni jsme za ochranu, kterou nám poskytují rytíři řádu. Kdykoliv vidím symbol otevřeného svatého oka na železné hrudi těchto mužů, vím, že nebezpečenství nám nehrozí.
Díky Tisíceru, že Seveřané útočí pouze v malých skupinkách, a tak je snadné je zarazit dřív, než napáchají větších škod. Je pravdou, že u nás na Středu je těch útoků poněkud více, proto jsme vděčni za jakoukoliv pomoc.
Tím se dostávám k jádru věci. V naší malé osadě žil jistý muž, jménem Mordyr. Všichni vědí, že byl jeden z Divotvůrců. Ale tento, vážený preláte, byl plně oddán Prvoprobuzenému a pravidelně mu odváděl oběti a účastnil se bohoslužeb. Spoluobčanům pomáhal jak dobrými radami, tak magií. Nerouhal se proti vládci bohů, jako ostatní Divotvůrci, ale chválil ho, kde jen mohl.
Vím, že jsi měl své důvody, když jsi ho nechal zadržet biřici. Přesto doufám, že ve své velkorysosti ho propustíš a navrátíš do Šedé skály.
V žádném případě se nechci zastávat čarodějů, ale nejsou snad oni sami také kněžími, jako jsme my? Jejich bůh sice bloudí temnotami, leč ten náš je jeho bratr. A vše podstatné, co nyní víme o Tisíceru a Dávnozemi, víme od boha moudrosti, který se před dávnými časy zjevil na Jihu. Bez něho bychom dnes nevěděli o Prvním, ani o Posledním, ani o Femě a Monovi, tvůrcích Dávných.
Vyslechni prosím prosby nejen mé, ale i ostatních občanů Šedé skály. Propusť Mordyra na svobodu, vždyť ničeho zlého se nedopustil.
Nechť První nad tebou stále bdí!
Podepsán Lobordus, představený kláštera Prvoprobuzeného v Šedé skále.


Budiž tento dopis důkazem, že ne všude Dávní opovrhovali Divotvůrci. Ale nezapomínejme, že takovéto výjimky pouze potvrzovaly pravidlo.
Upravil/a Ligos dne 10.01.2014 16:53
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Ligos
Dávní z lesů



Stejně jako si bůh Čarod oblíbil lid z Jihu, oblíbila si bohyně Sara Dávné ze Středních lesů.
Sara byla ta z Tisícera, která stvořila vše, co v Dávnozemi rostlo. Starala se o stromy, keře, rozličné kvítí a stvořila mocné přírodní duchy, kteří ochraňovali rozsáhlé lesy a louky.
A i když se ve Světě nezjevila přímo, jako její bratr Čarod, věnovala Dávným, kteří ctili její dílo, užitečné dary.
Na Středu se rozprostíraly lesy, jejichž kořeny sahaly od Jižních Velkých jezer až po samotné Severní Ledové hory. A v oněch lesích se usadili Dávní, kteří si lesnaté území doslova zamilovali. Počali stavět příbytky v košatých korunách stromů a živili se tím, co jim les nabídl. Byli obratní v lukostřelbě a umění lovu ovládali nad všechno ostatní. Avšak nelovili pro svoji potěchu, nýbrž jen dle potřeby, aby nehladověli. Sbírali lesní plody, kterých byla všude hojnost a sušili byliny, z kterých pak vyráběli léky.
K rostlinám a stromům se chovali uctivě. Nikdy jim zbytečně neubližovali a ke svému okolí se chovali šetrně. Věřili totiž, že i rostliny mají duši.
Proto si je Sara oblíbila a ustanovila mnoho přírodních duchů, aby tyto Dávné ochraňovali spolu s lesy, ve kterých žili.
A tak když se přes jižní lesy přehnala zlá moc v podobě krutých Seveřanů, mnoho těchto lesních Dávných bylo ušetřeno. Seveřané si jich buď ani nevšimli, nebo byli prokláni šípem dřív, než učinili nějakých škod. Bohyně Sara totiž věnovala lesnímu lidu bystrý zrak a obratnou ruku a díky jejímu vlivu se tito Dávní uměli skvěle ukrývat. A věru, že lesní lid nechtěl být spatřen. Držel se stranou od velkých sídel Dávných, mimo veškerou politiku a boje. Lesní lidé žili podle vlastních zákonů a pravidel, a do chodu Světa příliš nezasahovali.
Není proto divu, že mnozí Jižané a dokonce i obyvatelé velkých sídel při okrajích lesů na Středu, považovali tento lesní lid za pouhou legendu, kterou si vyprávějí lovci a dobrodruzi, kteří se odvážili příliš hluboko do lesů. Ale to netušili, že čas Dávných z lesů ještě přijde.
O tom však zase v jednom z dalších příběhů...
Upravil/a Ligos dne 10.01.2014 16:54
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
satanista11
Je to dobre dost dobre ..... Wink Luk
 
Ligos
Rád bych předeslal, že tato kapitola již není textem z kronik a dopisů, ale jedná se o vyprávění, volně navazující na předchozí části...
____________________________________________________________________________________________________




Neblahý čin


Velké pozlacené oko, visící na silných řetězech z klenby Chrámu Prvoprobuzeného, se mírně pohupovalo nad oltářem.
Skupinka kněží blaženě sledovala věřící, kteří v naprosté tichosti pokládali na oltář oběti.
Ti bohatší přinášeli koše s ovocem, džbány s vínem, zlaté šperky a drahé kameny. Těm chudším nezbývalo, než obětovat něco z mála, co měli. Skývu černého chleba, kus hrubého plátna, pytlík s moukou.
Opat církve Komydus spokojeně pokyvoval hlavou. Bohové nečiní rozdíly mezi bohatými a chudými. Každý dar se počítá.
Navzdory tomu se kněží usmívali na ty, co přinášeli zlato, uzeniny a pivo a mračili na ty, co na oltář pokládali bezcenné tretky a chudou stravu.
Konečně se poslední z dlouhé fronty věřících poklonil před zlatým okem a usadil se na jednu z kamenných lavic, rozestavených kol oltáře v kruhové síni.
Přítmí chrámu narušovaly plameny pochodní, které se ve zlatém oku odrážely a propůjčovaly mu tak jakousi živoucnost. Zdálo se, že oko vše bedlivě sleduje a neúprosně hledí všem přítomným do jejich duší, aby je tak mohlo soudit.
„Slyš, lide Arumský!“ započal opat svůj proslov k věřícím. Ani nemusel příliš zvedat hlas, prostory chrámu byly navrženy tak, že slova pronášená od středu síně dolehly i do nejzazších koutů stavby.
„Prvoprobuzený vyjevil svou vůli!“ pokračoval opat a ukázal na zlaté oko. „Již se nemůže dál dívat na to, jak naši víru v něho oslabuje těch pár nevědomých, kteří mají tu drzost svobodně se procházet po Dávnozemi a šířit svoje bludy!“
Nikdo z věřících ani nedutal. Všichni upřeně hleděli na Komyduse, provádějícího dramatická gesta, která k němu patřila stejně jako plamenné proslovy. Jen kněží, stojící stranou od oltáře, po každém jeho slovu souhlasně mručeli a pokyvovali hlavami.
„Všichni dobře víte, o kom mluvím.“ Opat si dopřál krátkou řečnickou pauzu. Přísným pohledem přejížděl po přítomných a těšilo ho, když na některém z nich zaznamenal známky strachu či nervozity.
Konečně se k úlevě těch, na kterých ulpěl jeho zrak, vrátil ke svému projevu:
„Každým svým nadechnutím uráží všemocného Prvoprobuzeného a jeho bratry a sestry v Prázdnotě. Jak dlouho budeme tolerovat jejich přítomnost? Jak dlouho necháme bez trestu po Dávnozemi chodit tu urážku bohů? Ty takzvané Divotvůrce? První mezi bohy se nezdráhal potrestat svého bratra. Proč bychom se my, dílo bohů, měli zdráhat trestat ty, kteří jsou následovníky Čarodovými?“
Přítomní se po sobě začali udiveně koukat. Všichni moc dobře vědí, že církev Prvoprobuzeného nemá nijak v lásce Divotvůrce a jejich boha, bloudícího temnotami. Přece jen se Čarod vzepřel příkazu Prvního a byl za to spravedlivě odsouzen. Prvoprobuzený si nepřál, aby Dávní vládli magií.
Ale dnes tu opat otevřeně mluví o trestu. Mnoho z těch, co byli v tu chvíli v chrámu, nemohlo vůbec tušit, co bude následovat.
Opat hovořil čím dál více rozčilenějším hlasem. Jeho tvář byla rudá a oči mu plály nepředstíraným hněvem. Jeho kostnaté prsty co chvíli ukazovaly na symbol svatého otevřeného oka, jehož zlatavá zář se odrážela v opatově bělostném rouše. Nikdo nepochyboval, že mluví ve jménu Prvního. Pro věřící byl Komydus ústy božími.
„Dost již bylo planých výhrůžek, kterým se Divotvůrci dosud pouze posmívali,“ pronesl Komydus a pyšně se při tom vzpřímil. A jak tam stál ozářen svatými plameny, podobal se božské bytosti. Byť jeho roucho bylo jednoduché a prosté ozdob, vzbuzoval jeho zjev respekt.
Na tuto chvíli se Komydus připravoval dlouhá léta a nyní se konečně dočkal.
„Přiveďte vězně,“ zvolal téměř slavnostně a neubránil se úsměvu. I když se snažil působit vážně a přísně, jeho tvář v tu chvíli prozrazovala jediné: Vyhrál jsem.
Rozevřela se dřevěná vrata a do kruhového sálu vešli dva rytíři řádu Prvoprobuzeného. Na jejich kyrysech se skvěl symbol svatého oka. Mohutnost jejich postav umocňovaly bílé pláště z hrubého plátna a široké ocelové nárameníky.
Sebou vedli muže v  roztrhaných cárech, spoutaného okovy. Byla na něm znát únava a špatné zacházení.
Vousatá tvář nateklá a plná modřin, v koutcích úst zaschlá krev, zápěstí a kotníky rozedřené od těžkých pout. Kráčel pomalu, i když ho rytíři neurvale pobízeli údery a sprostými slovy. Každý pohyb ho dle křečovitých grimas musel strašně bolet.
Lidé na něho hleděli, někteří s lítostí, ale většina s opovržením.
Když vězeň procházel kolem kněží, jeden z nich si pohrdavě odplivl. Muž si toho nevšímal. Byl rád, když došel před oltář, kde se mohl konečně zastavit a trochu si odpočinout.
„Smrdí jako prase,“ procedil opat skrz zuby směrem k rytířům a ti se jeho poznámce zasmáli. Pak se obrátil k velkému oku a pronesl obřadně: „Ó, mocný vládče bohů! Ty, jenž ses probudil první, abys stanul nade všemi a nade vším! Budiž tvá vůle naplněna!“ Pak se obrátil zpět k věřícím. „Tento muž,“ ukázal na vězně, „je ostudou světa, jako všichni z jeho společenství. Předneste rozsudek!“
Do popředí vystoupil jeden z kněží, zahalený v kápi. Do obličeje mu nebylo vidět, rozeznat byl pouze dlouhý šedý vous. V rukou držel zapečetěný svitek. Pečeť rozlomil, svitek rozvinul a počal hlasitě číst: „Mordyre z Šedé skály! Jakožto jeden z Divotvůrců byl jsi ctihodným tribunálem obviněn z pošpinění Tisícera. Prvoprobuzený vyjevil vůli svoji a tou si žádá tvoji smrt. Svými činy rouhal ses proti němu a jeho bratrům a sestrám. Vzýval jsi boha, bloudícího temnotami, zatímco ostatními jsi opovrhoval.“
„To není pravda!“ skočil mu do řeči vězeň. Hned byl rytířem řádu napomenut jílcem meče.
Kněz pokračoval ve čtení: „Slyš proto rozsudek ctihodného tribunálu. Budiž na místě sťat a ostatky tvé nechť jsou spáleny a popel tvůj rozprášen do městských stok! Budiž smrt tvá poslouží jako varování tobě podobným, že pohár trpělivosti Prvního se po okraj naplnil!“
Kněz přestal číst a zařadil se zpět mezi své. V chrámu se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet jen praskání ohně. Lidé na sebe nechápavě hleděli, někteří bledí a strnulí ve tváři, jiní usmívaje se a další vyděšeně.
„Chceš něco říci před tím, než bude rozsudek vykonán?“ optal se Komydus.
Mordyr byl chvíli zticha. A pak s hlavou sklopenou k zemi pronesl: „Že vám není hanba! Zabte si mně, je-li vám libo. Musí to však býti přímo nad hrobem Čarodovým? Copak jste zapomněli, co za místo tento chrám býval? Byl to jeho příbytek a místo jeho posledního odpočinku. To díky němu tu dnes sedíte a uctíváte Prvního, neboť vám o něm řekl on!“ Musel se hodně přemáhat. I mluvení ho zcela vyčerpávalo a cítil při něm bolest. Ze všech sil se zmohl ještě na pár slov: „Vězte, že nic zlého jsem neučinil. Díky Čarodově daru jsem pomáhal raněným a ničil nepřátele ze Severu. Uctíval jsem nejen Čaroda, ale i jeho bratry a sestry, přinášeje jim oběti.“
Když domluvil, slovo dostal opět Komydus.
„Tento chrám by se dávno válel v troskách,“ řekl hněvivě, „nebýt církve Prvoprobuzeného, která ho znovu vystavěla! Ani vlastního boha si nevážíte, neboť jeho hrob jste nechali padnout. Rozprchli jste se do všech koutů Dávnozemě, starajíc se pouze o vlastní dobro! A pokud jste zabili pár nepřátel ze Severu, bylo to jen kvůli vám samotným, sic bídné životy jste si chtěli uchránit!“
Mordyr se na další obhajobu nezmohl. Rezignovaně sklopil zrak. Navíc, jakkoliv se mu to protivilo, musel si přiznat, že má opat v některých věcech pravdu. Proč jen čarodějové více nedbali o svět kolem sebe? Proč se uzavírali před okolím a byli lhostejní ke stavu místa pro ně nejposvátnějšího?
Takže tady to vše nakonec skončí. Celý jeho život. Mordyr sám sebe nelitoval. Nelitoval ničeho, krom lidí, kteří na něho hleděli s opovržením a nenávistí. Neboť slepě věřili pokřivenému učení, jež církev Prvoprobuzeného nastolila. Zapomněli na dobrá a moudrá slova Čarodova a zapomněli na dobré činy Divotvůrců.
Atmosféra v kruhovém sále byla napjatá. Opět se rozhostilo ticho, náhle přerušené opatovými slovy: „Budiž nad tvou duší bdí První a jsi-li toho hoden, nechť tě přijme Torad do Překrásných síní. Jinak ať bloudíš temnotami spolu se svým bohem!“
Komydus kývl na jednoho z rytířů. Ten Mordyra srazil na kolena, tasil meč a hbitým pohybem mu setnul hlavu.
Krev potřísnila oltář a jeho tělo se bezvládně sesulo k zemi. Zatímco se Mordyrova hlava koulela se smířeným výrazem ve tváři po podlaze chrámu, pár žen vystrašeně vykřiklo a některé omdlely. Lidé si zakrývali obličej, jiní upřeně hleděli na tu hrůznou scénu.
Všem bylo jasné, že počínaje tímto okamžikem, už v Dávnozemi nebude nic jako dřív…
Upravil/a Ligos dne 10.01.2014 16:55
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Leneren
Hezky napsáno.Připomíná mi to jednu organizaci z lidských dějin, kterou pokládám za opovržení hodnou.Je až překvapivé jak text z jiného světa na sebe dokáže navázet emoce patřícího do světa našeho
 
Ligos
Díkes,
inspirace v lidských dějinách je myslím více, než zjevná.Smile Jde o to, že bych rád vymyslel originální, avšak uvěřitelný svět... Proto se určitým paralelám z našeho světa nevyhnu.... Frown

Upravil/a Ligos dne 20.09.2013 17:38
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Leneren
Ano to je mi jasné, ale překvapuje mě nakolik to může ovlivnit emoce Smile
 
nagasadowcz
Emoce může vyvolat i příběh zajíčka, který nosí do kyblíčku jablíčka ze stromečku a šlápne přitom na motýlečka - pokud je umě napsaný. Ligovi, jak ho znám, právě umné psaní problém nedělá Smile
Oficiálně jsem Naga, Svatý Sudí, ale říkejte mi Naga Grin
 
EldeR
Paráda .. .bude svatá válka Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Ligos
Vévoda a opat



Vévoda Desmond si po vyslechnutí té nešťastné zprávy připadal, jako by ho zasáhl šíp.
V mysli ihned začal přemítat, jaké důsledky tento čin může mít. Navíc nevěděl zhola nic o úmyslech opata Komyda a nemohl tak předem ovlivnit situaci. A teď už mohlo být příliš pozdě. Přesto Desmond musel nějak zasáhnout, byl přeci správcem Arumy, nejvyšším vládcem na Jihu.
Zdědil úřad po smrti svého strýce, posledního krále Jižní země.
Poté, co církev Prvoprobuzeného nabývala čím dál větší moc, rozhodl takzvaný „ctihodný tribunál“ o zrušení království a nastolení vlády, sestávající právě z tribunálu. V čele tohoto uskupení stál vévoda a to byl ten problém. Jak mohl tribunál rozhodnout o tak zásadní věci bez jeho nejvýše postaveného člena? Vévoda si musel s opatem vážně promluvit, a proto si ho nechal předvolat.
Desmond v ten podvečer nebyl ve své kůži. Byl ještě mladý a nezkušený. Ač si ze své pozice dokázal sjednat určitý respekt, v jistých politických oblastech ztrácel pevnou půdu pod nohama. Příkladem byla právě církev Prvoprobuzeného. Vévoda cítil, že mu moc církve přerůstá přes hlavu. Uctívání Prvního, jako nejvyššího z bohů, se stalo denním chlebem každého spořádaného obyvatele Jihu. Lidé věří v bohy, věří v církev a to znamená, že věří i opatovi. Komydus byl starší, zkušenější a lidé mu viseli na rtech. Zato vévoda příliš oblíbený nebyl. Desmond nemohl lidem slíbit odpuštění hříchů a spásu jejich duší. Nemohl jim slíbit věčný pokoj v Překrásných síních Toradových poté, až zemřou. Mohl pouze jednat v rámci svého úřadu. Určoval výši daní, udržoval pořádek v ulicích, řešil právní spory, zkrátka mohl rozhodovat jen o záležitostech ryze světských a to znamenalo spoustu problémů A také mnoho nepřátel.
Do vévodovy pracovny, nacházející se ve Věži králů, konečně vstoupil lokaj.
„Dostavil se opat Komydus, milosti,“ oznámil suše.
„Nechť vstoupí,“ přikázal Desmond. Správcovská pečeť, kterou měl zavěšenou na zlatém řetěze kolem krku, mu najednou připadala až příliš těžká. Posadil se za mohutný mahagonový stůl do vyřezávaného křesla s vysokým opěradlem. I když křeslo bylo polstrované, sedělo se v něm nepohodlně. Avšak stalo se tradicí, že vévoda uděluje audience pouze v tomto křesle. Byla to obdoba královského trůnu, symbol správce země.
Dveře do pracovny se rozevřely a do síně vešel Komydus. Byl sám, bez doprovodu. Oblečen byl do svého tradičního prostého roucha. Na pleteném koženém opasku měl po vzoru obyčejných mnichů zavěšen železný symbol otevřeného oka a na nohou ochozené opánky.
„Milosti,“ pozdravil a naznačil zdvořilostní sotva postřehnutelnou úklonu.
„Eminence,“ opětoval pozdrav vévoda a pokynul hlavou. Už dávno věděl, že se nesmí nechat zmást prostým opatovým zjevem. Pod maskou chudoby a pokory se skrývala druhá, daleko ctižádostivější a lstivější tvář. Ostatně, dnešní ranní čin to jen dokazoval.
Opat se bez vyzvání posadil do křesla, určeného pro vévodovy hosty. „Nuže?“ optal se.
Hmm, předstírá, že netuší, proč jsem ho pozval, pomyslel si Desmond. Dobrá chvilku zkusím hrát tu jeho hru.
„Něco nového, eminence?“ zeptal se.
„Nic mimořádného,“ odvětil krátce prelát s nevinným výrazem ve tváři.
Desmond si nejprve myslel, že dokáže hrát opatovu hru na kočku a myš až do konce. Mýlil se. Nervy si s jeho myšlenkami pohrávaly, jako si hbité prsty pohrávají se strunami harfy a hra skončila dříve, než začala.
Zvýšil hlas, jak bylo jeho zvykem, když byl rozčilen: „Takže nic mimořádného? Povězte mi, eminence, od kdy církev Prvoprobuzeného rozhoduje o exekucích na našem území?“
„Oh, takže o tohle jde?“ optal se Komydus s naprostým klidem.
V tom byl další rozdíl mezi vévodou a opatem. Komydus se dokázal rozhořčit, jakmile kázal ve věcech víry. V dalších případech zachovával chladnou mysl a klidný hlas.
„Ano, přesně o tohle jde,“ potvrdil vévoda a snažil se zakrýt nervozitu a rozčilení. Přesto se mu hlas chvěl, když říkal: „Myslel jsem, že o popravách rozhoduje výhradně ctihodný tribunál. Jak je možné, že jsem nebyl seznámen s aktuální situací?“
„Věci se poněkud změnily, milosti,“ reagoval opat, aniž hnul brvou. Díval se přitom vévodovi přímo do očí. „Mimořádná situace si žádá mimořádné řešení.“
Desmond se musel postavit. Nejen, že nemohl vydržet upřený opatův pohled, ale když stál, lépe se mu přemýšlelo. Přistoupil k oknu. Na chvilku se zadíval ven. Musel se trochu uklidnit. Z té výšky se zdálo vše tak nicotné. Budovy malé, jak krabičky od tabáku, lidé v ulicích se hemžili a připomínali mravence, které Desmond v dětství tak rád sledoval. Vzpomněl si, jak je pálil zvětšovacím sklíčkem. Je to už tak dávno, kéž by se ty časy mohly vrátit.
„Můžete mě obeznámit s tou mimořádnou situací, vaše eminence?“ zeptal se, když se vrátil z dětských let. „Je totiž zvláštní, že já jsem nic mimořádného neregistroval. Mí zvědi a informátoři také zřejmě ne, vzhledem k tomu, že se neobtěžovali s hlášením.“
„Zřejmě se vaši zvědi zaměřují na špatné věci, excelence.“
„Ach tak, a na jaké věci by se tedy měli zaměřovat?“
„Vaše milost si dlouho nevyšla mezi lid. Jinak by možná zaznamenala nepokoje v ulicích a houstnoucí atmosféru mezi lidmi. Lid je již nespokojen s…“
„Tak dost!“ přerušil ho rázně vévoda. Stále stál u okna, ale dění venku již nevnímal. Uvažoval, o co opatovi vlastně jde. „Máte skutečně na mysli lid, nebo církev Prvoprobuzeného?“ optal se nakonec. Nemusel a ani nechtěl na Komyduse pohlédnout. Přesto věděl, že se opat usmívá. Poznal to i podle tónu řeči, s kterým mu prelát odvětil: „Vůle církve je vůlí lidu, vaše milosti. Církev vždy jedná v zájmu obecného blaha, jak jistě víte.“
„Chápu-li to tedy dobře, poprava jednoho z Divotvůrců dnes ráno byla kvůli obecnému blahu.“
„Velmi správně, milosti.“
Teď si Desmond nebyl jist, zda-li ho má opat za opravdového blbce, nebo skutečně věří tomu, co říká. Rozhodl se pro první variantu.
„Nehrajte si se mnou, Komydusi,“ spustil opatrně, avšak dostatečně důrazně.
Opat učinil něco nečekaného. Vstal a postavil se k oknu vedle vévody.
Desmonda polil horký pot. Jakoby kolem něj zhoustl vzduch.
„Nemá cenu se zatěžovat planými frázemi,“ sdělil prelát vévodovi a položil mu ruku na rameno. Jakoby tím říkal, že chápe jeho situaci a že jsou přátelé. Tak tomu ale nebylo a ani být nemohlo.
Desmond předstíral, že si tohoto gesta nevšiml a šel se usadit zpět do křesla.
„Nechápu, proč se ctihodný tribunál...“
„Ctihodný tribunál byl rozpuštěn,“ odtušil opat bez jiskřičky emocí, jakoby se nejednalo o nic důležitého. Tímto tónem lidé většinou říkají zcela všední informace. Například že fouká vítr, nebo že se ráno koná trh.
Desmond nevěřil vlastním uším. Srdce se mu rozbušilo. Zaťal ruce v pěst a praštil jimi do desky stolu, až to zadunělo.
Rána přilákala jednoho z lokajů, který opatrně nakoukl ze dveří.
„Smím pánům něco nabídnout?“ zeptal se.
„Zmiz!“ vykřikl vévoda a sluha ho velmi rád uposlechl.
„Kdy? A proč? Jak je možné, že o tom nevím?“ Desmond ze sebe chrlil otázky a v mysli se na ně snažil najít odpověď. Žádná ho však nenapadla.
Odpověděl mu sám opat, stále stojící u okna: „Dnes ráno. Členové tribunálu o tom sami rozhodli. A vy, vévodo Desmonde, se dobře rozmyslete, jak s tím naložíte. Buď to schválíte a bude vše v pořádku, nebo...“
„Nebo?“
„Nebo mi nezbyde nic jiného, než vás suspendovat. Z vůle boží, pochopitelně.“
Desmond stále odmítal uvěřit tomu, co se právě ve Věži králů dělo.
„To má být výhružka?“
„To bych neřekl. Spíše dobrá rada. Buď si zachováte svou důstojnost a tvář, nebo se před lidem znemožníte.“ Opat odstoupil od okna a vydal se ke dveřím. Ve tváři měl samolibý úsměv.
„Nemysli si, Desmonde,“ přešel záměrně k tykání opat, „že nevím, co jsem dnešní popravou rozpoutal. Kdybys věci chápal tak jako já, viděl bys, že je to pro dobro Arumy a celého Jihu.“
„Jak může poprava nevinného člověka být pro něčí dobro?“ nechápal vévoda a dělal, že se ho tykání nijak nedotklo. „I když to byl Divotvůrce, zemřít nemusel!“
„Nemusel,“ přitakal Komydus chladně. „Avšak jak jinak by lůza pochopila, kdo vládne opravdovou mocí? Církev, nebo parta protivných starců, schovávajících se kdesi v jeskyních a lesích?“
„Ale lid přeci uznává moc církve! Pronásledování Divotvůrců je zbytečné.“
Desmond se snažil marně a moc dobře si to uvědomoval. Jen se s tím nehodlal smířit.
„Zbytečné?“ zopakoval opat poslední slovo vévodovy věty.
„Dokud bude po Dávnozemi chodit byť jen jediný čaroděj, věz, že lidé ho budou pro jeho moc vyhledávat. Budou ho obdivovat a budou se klanět bohu, jež bloudí temnotami. Budou uctívat toho, který se vzepřel Prvnímu. To nemůžeme připustit.“
„Ale...“
„Už žádné ale, vévodo! Po východu slunce se přijdu zeptat na tvůj názor. Ať se rozhodneš jakkoliv, ráno učiním prohlášení před vším lidem. Jaké bude jeho znění, záleží jen a pouze na tobě.“
Desmond se usadil do křesla. V hlavě mu vířily myšlenky v chaotické změti představ a hypotetických scénářů budoucího dění.
„Přeji dobrou a ničím nerušenou moc, vaše milosti.“ Opat opustil vévodovu pracovnu a zanechal v ní zlomeného člověka.
Desmond příliš na vybranou neměl.
Kdyby se otevřeně postavil proti opatovi, prohlásili by ho za kacíře a přišel by o úřad. Možná i o hlavu. Ale vyhlásit otevřený boj proti Divotvůrcům? To bylo moc i na něj. Prosil ty z Tisícera, kteří zůstali věrni dobrotě, aby mu pomohli v tomto těžkém dilematu.
A když po večeři, která zůstala netknutá, přišel čas ulehnout ke spánku, neměl na to ani pomyšlení.
Stál na balkonu u své ložnice a zadumaně pozoroval lunu. Vítr si pohrával s větvemi stromů a nesl sebou líbeznou vůni květin. Stříbrné hvězdy zářily jasněji, než v předešlé noci a Desmond tušil, že tento klid končí u palácových hradeb. Za nimi je svět plný rozbrojů a nepřátel.
A zítra mezi jeho nepřátele přibudou i ti, které dosud považoval když už ne za přátele, tak alespoň za bohůbojné Dávné.
Upravil/a Ligos dne 10.01.2014 14:13
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
EldeR
Doufám, že pokračování bude brzo..... Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Přejít na fórum:
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 1436 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 4347 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 2831 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 2414 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 8659 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 4772 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 4081 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 4067 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4861 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist