Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Khanův návrat
DragonOzzy
Exodus

Er-forma

Na Zianar přišla zima. Život v přírodě se najednou zastavil a vše se poddalo spánku. Příroda, na jaře barevná a pestrá, v létě živá a divoká, na podzim příjemně chladivá a ospalá. Jen zima byla však v otázce situace tohohle kraje upřímná. Smrt. Chlad. Bez ohledu na roční období.
Jižní provincie jako Bělhorsko či Azurové pobřeží zima zasahovala vždy jen minimálně, nebo vůbec, prakticky zde v zimě bývalo pouze o pět až deset stupňů chladněji, avšak zde, v Zamarii, zima důrazně ukazovala, kdo je tady pánem a že ji nikdo nesmí přehlédnout. Příroda byla k nepoznání, tam kde se před půl rokem proháněly králičí rodinky, zvučel potok a hvízdali ptáci, nyní kvílela meluzína a chlad prostupoval vším živým jako nůž masem. Tehdy zelenou zemi nyní pokrýval sníh. Zemi nasáklou krví, mlčenlivého svědka války, která zde probíhala.
Led na potůčku zapraskal. Ozvaly se vzdechy.
Krajinou zaplavenou měsíčním světlem se potácel raněný voják, bojující na straně rebelů. Zanechával za sebou krvavé stopy a třásl se zimou. Vypadalo to, jako kdyby byl s každým krokem pomalejší. Občasné zavytí vlků v dáli mu říkalo, že by měl přidat, ale byl stále unavenější a i zima ho trápila stále méně. Konečky prstů už pomalu přestával cítit…
Zakopl. Voják ztrátou krve přišel o poslední zbytky rovnováhy a řítil se na promrzlou zemi, někdo jej však zachytil a jemně položil na zem.
„Určitě ti je zima… Na…“ Jemný dívčí hlas postavy, která jej zabalila do deky mu pomohl na chvíli zapomenout na bolest, pramenící z krvácející pulzující rány na jeho břiše. Kožená zbroj byla krví již tak prosáklá, že jí prakticky protékala jako cedníkem. Těžko uvěřit, že ozbrojenci ještě nějaká zbyla.
„Už to nebude trvat dlouho…“ Voják se už nemohl ani hýbat. Tělo ho neposlouchalo. Bolest však začala z ničeho nic ustupovat.
Spatřil ji.
Dívka se nad něj naklonila. I přes tmu rozeznal její havraní vlasy a překrásné oči. Byla přesně taková, jak o ní slýchal v legendách. Nemohl uvěřit, že ji někdy v životě spatří na vlastní oči…
„Vesna… Bohyně života… Já… Tady zemřu že?“ Vojákovi stekla po zarostlé tváři slza. Bohyně jej pohladila po zašpiněných vlasech.
„Bojoval jsi statečně a za to, co věříš. Sledovala jsem tvé činy. Bojoval jsi sám, abys zdržel nepřátele, aby tví druhové se mohli stáhnout a varovat kamarády, které chtěli napadnout… Svedl jsi nepřátele do divočiny, třebaže víš, že jako zajatce by tě ošetřili a ty bys přežil. Ale jen abys zachránil své druhy, tak ses obětoval. Jsi šlechetný muž…“
„Spíš muž, který nemá co ztratit… Válka a nemoci mi vzaly vše, co jsem miloval… Rodinu… Přátele…Uprchl jsem, místo toho abych padl v boji… A teď tu vykrvácím…“
Bohyně ho pohladila po tváři.
„Brzy se s nimi zase setkáš… Odejdeš na lepší místo… A tvá duše vstoupí do nového těla… Smrt je nevyhnutelná, součást cyklu… Smrt je pouze transformace, vrátíš se odtamtud, odkud jsi přišel… A vydáš se na novou cestu… Není proč se bát.“
„Děkuji Vesno… Jsem připraven…“ Dívka přejela dlaní nad vojákovým obličejem a tělo znehybnělo. Hlava sklesla do posmrtného záklonu. Položila jej opatrně na zem, se smutným výrazem ve tváři.
„Ať to dělám, pokolikáté chci… Nikdy si na to tak úplně nezvyknu…“ Opatrně přetáhla deku zemřelému před hlavu. Chvíli tam ještě klečela a pozorovala bezvládné tělo, když tu se za ní ozvalo křoupání sněhu.
„Dnes byl dobrý den na umírání…“ Ozval se mužský hlas. Bohyně pootočila hlavu.
„Sám Khanus mne poctil svou návštěvou… Co tu děláš? Tebe zajímá ničení, ne jeho následky…“ Vysoký muž s bradkou, spojenou s knírem a dlouhými černými vlasy v culíku, oděn do černého kabátu se zasmál.
„To smrtelníci vyvolávají války. Ne já. Se svými draky jsme strávili věky v temnotě. Avšak nyní přichází opět náš čas. Byl jsem povolán, abych rozhodl, zda tento svět ušetřím, nebo jej zničím, jako tomu bylo s rasou Mano. Vaše boží moc je ohrožena a můžeš za to z části ty… Já a můj bratr Olaf jsme byli stvořeni jako sluhové bohů a udržovatelé pořádku, když teď už Olaf není… Zbývá už jen ničení… Pokud ovšem nesešlete dalšího stvořitele…“
Vesna se zamračila a vstala.
„Je hezké, že chceš zabránit špatným věcem tím, že odstraníš všechny, kteří by je mohli teoreticky někdy udělat. Máš pravdu, poničená pustina bez života, tam nikdo mír ohrožovat nebude. Po takovém světě toužíš?“ Khanus zavřel oči a povzdechl si.
„Aki, Aki… Víš co je tvá největší slabost? Máš příliš velkou víru ve smrtelníky. Když před pěti sty lety napadli Zianar démoni skrze Temný portál, jenom jsem z temnoty přihlížel a smál se. Opravdu. Můj bratr položil život aby Flavirius, mocný pán démonů byl jednou provždy zničen. Avšak, pořád hrozí, že démoni přijdou znovu, vedení dalším fanatikem. Kdybys tehdy, při první invazi, neseslala Černého rytíře, mohl bych ten svět zničit už tehdy. Spolu s démony. Démoni si totiž světy nevybírají náhodně… Přitahuje je zkaženost… Zkaženost, která Sagurtovem prolézá a stále zapáchá jak zkažené maso! Když se svět dostane do slepé uličky, je čas začít znovu, ty však prodlužuješ smrtelnou agonii. Měl jsem tenkrát zakročit. Kvůli tobě pak přišla ještě jedna invaze démonů a bezpočet dalších katastrof, stokrát horších než ty, které způsobí i ty nejstrašnější pohromy přírody. Války. Mučení. Vyhlazování. Vraždění… Kolik nevinných musí při nich zahynout, aby ti konečně došlo, že tyhle smrtelníky už nenapravíš? Že je potřeba smést to zlé a začít znovu?“ Bohyně se odmlčela.
„Vybíráš si jen to, co se ti hodí Khane… Byla jsem svědkem i mnoha dobrých věcí a mnoha dobrých lidí. Třeba Varian… Vedl povstání proti Říši, která tyranizovala obyvatele Zianaru, když ho okupovala. Chtěl rovnost a svobodu pro všechny bez ohledu na rasu…“
„Jenže při povstání zemřel a jeho vojevůdci si rozdělili Zianar, aby se prohlásili králi, začali mezi sebou válčit a lidé se stali dominantní rasou na úkor ostatních. Měl jsem toho kluka rád, je mi ho i docela líto, ale byl to naivní idealista…“
„Ale jde o to, že to byl dobrý člověk… Nikdo se nerodí zkažený… To svět ho zkazí. Nikdo nenese vinu všech smrtelníků. Pouze zkažení jedinci, kteří manipulují nevinné…“ Khanus si prohrábl vous.
„Když tě někdo udeří a řekne, že to udělal proto, že mu to někdo nařídil, bude tě to bolet méně? Lidé mají něco, co já, sluha bohů ne… Svobodnou vůli. Oni mohou říci ne. Konat rozhodnutí. Ale musí nést následky.“
„Nebo být popraveni…“
„I to je následek… Rozhodni se, buďto budeš žít dál a nedokážeš se sama sobě podívat do očí, nebo zemřeš s tím, že do posledního tepu tvého srdce, do posledního dech plic, sis zachovala svobodnou vůli. Žij na kolenou, nebo zemři na nohou. Volba je tvá. I když uznávám, že ne vždy je to zrovna JEJICH život, o který se jedná, když tahle rozhodnutí podstupují.“ Aki neboli Vesna si povzdychla.
„Chybovat a opakovat své chyby je výsada smrtelníků, protože pomíjivost jejich života jim nedává takovou odpovědnost jako nám dvěma Khane… Nelze se na to dívat pouze tvýma očima. Ano, vím, že naše moc a stabilita řádu daného pradávnými titány je v ohrožení a že to bude právě můj artefakt, který to možná zapříčiní. Ale stejně tak to může být kterýkoliv jiný, kterýkoliv jiný z Těl titánů, který bude nalezen a zneužit. Já tento použila, abych zrodila Ovarion, strom života, který umožnil smrtelníkům žít na Zianaru i poté, co jej téměř zničili démoni… Tys to neviděl. Mrtvá země, mrtvá vegetace… Vody otrávené, obloha rudá jako krev nevinných, která tehdy tekla proudem. Život na Zianaru byl na pokraji zániku, doufala jsem, že tím že je zachráním a umožním jim opět žit, opět bude Zianar obyvatelným místem, poučí se a začnou budovat lepší svět. Nejvíce si života vážíš ve chvíli, kdy hrozí, že o něj přijdeš… A nemýlila jsem se, nastalo pět set let míru… To už něco znamená… Prosím Khane… Nech je… Ať si to vyřeší mezi sebou, určitě se najde cesta jak nastolit opět mír a pořádek!!!“
Khanus ničitel pokrčil rameny.
„Budu dělat co, co mi můj smysl pro povinnost přikáže Aki… Jen to ti mohu slíbit. Když bude moc bohů ohrožena, musím svět zničit…“
„I se svým synem?“
„Ano… Leč mne to tíží, budu muset zničit i jeho… Avšak třebaže jeho narození byla více-méně náhoda, stejně tak zrození, mé dcery Leslie, osud mu možná nachystal něco, co zamíchá kartami… Možná to až taková náhoda nebyla… Kdo ví, osud neodhalíš a ani mu neutečeš. Každopádně není kam spěchat, on si najde tebe… Zatím sbohem…“ Vysoký muž v černém plášti se rozplynul jako pára.
Vesna ještě dlouho klečela ve sněhu a zírala na toho, komu zkrátila utrpení.
„V tom případě doufám, že osud neudělá chybu…“

Alex

„Kde máš svou snoubenku Alexi?“ Zeptala se mne Natalia a uhnula před Konrádovou ránou. Dávali si ranní trénink s bokkeny na nádvoří zapadaného sněhem.
(*bokken = dřevěná cvičná katana, pozn. autora)
„Měl bys s ní trávit víc času, ať ho s ní nemusím trávit já. Ta ženská se nedá vystát!!!“ Konrád se pokusil o výpad, avšak sestřenka uhnula bodnutí, loktem a podpažím mu sevřela paži, strhla ho na zem a začala mu lámat ruku s bokkenem. Bratránek začal po chvilce řvát jak malá holka.
„Pusť mě sakra, zlomíš mi ruku!!!!“
„Nepovídej…“ Natalia nasadila jeden ze svých nejkrutějších úsměvů. Možná si myslíte, že si jako malá holka musela hrát častěji s kluky, protože byla pro holky dost drsná. Omyl. Všechny dívky Valencie jsou takové. Chvíli si hrají s panenkami a pak se jdou mlátit ven.
„Lady Saskie se jaksi nachladila a musí odpočívat…Mile rád bych si poslechl další její historky z večírků, ale asi byste museli z místnosti odstranit vše, co se dá použít jako potenciální zbraň.“ Konrád se vysmekl Natalii, převalil se a hned byl zase na nohou.
„Takhle se chovat k dámě…“ Uhnul sestřině seknutí a podkopl jí nohu.
„Musíš si na ni zvyknout a potlačit své sadistické choutky, máš se s ní odstěhovat do Rumportu a tam to bude všechno takhle.“ Začal Nataliu škrtit zezadu. Ta ho však přehodila přes rameno a patou ho udeřila do břicha.
„Hele, dej na mě, uvař ji tisový vývar a řekni, že to je čaj na spaní, nikdo nic nepozná…“ Natalia o vteřinu později schytala Konrádovou holení do obličeje a přepadla dozadu.
„Ehm… Půjdu se raději projít do města zeptat se rybáře, jestli nechce pomoct, vidím, že tu máte nějakou práci…“ Bezpečně jsem se vzdálil od sestřenky a Konráda v jejích spárech.
Prošel jsem dlážděnou cestou pokrytou kluzkým náledím nádvořím našeho sídla k vchodu, kde však někdo čekal. Byla to ta jejich služebná, ve svém prostém kabátku s černým šátkem přes hlavu, aby neměla ve vlasech námrazu.
„Dobrý den pane Alexi, nevíte, kde tu najdu bylinkářství? Potřebuji pro paní Saskie připravit něco na úlevu, není to nic vážného ale má docela horečku a není jí zrovna příjemně.“ Pousmál jsem se.
„Zaprvé, říkej mi prostě Alexi a tykejme si. Nejsem o nic víc než ty. Zadruhé, pojď za mnou, namíchám jí směsku, co by jí měla ulevit, mám s tím už nějaké zkušenosti, taky jsem býval jako malý co chvíli nachlazený. A koupím ti nějaký ten čaj, když ti tak chutná.“
„Jsem jen služebná, nemusíte…“ Dal jsem jí prst na ústa.
„Co jsem říkal?“
„Ať ti tykám.“
„Výborně, první rozkaz splněn, ještě se na mne přestaň koukat jako na vyšší bytost a můžeme jít.“ Vzal jsem ji za ruku a vedl ji do města jako dámu. Ať aspoň jednou zažije rovné zacházení… A taky mě docela bavilo předstírat galantnost… Dobře, přiznávám se, měl jsem z té pozice dobrý pohled do jejího rozeného kabátku na její… Ehm… Oči.
Musím říct, že trávit den s Annou, tak se služebná jmenovala, bylo nakonec daleko příjemnější než se Saskie. Bylinnou směsku jsme jí připravili společně a chtě-nechtě jsem u ní musel chvíli zůstat a poslouchat její stížnosti že to není dost sladké. Začínal jsem uvažovat, zda ta holka jí něco jiného než čistý cukr.
Saskiina „vážná nemoc“ se kterou Natalia ještě běžně chodila pracovat k rolníkům, způsobila, že za chvíli zase spala, tudíž jsem se vydal ukázat měst Anně, jako před týdnem Saskie. Zatímco naše lady byla pohoršená, Anna byla nadšená z toho, že pozná něco nového. Vše jí zajímalo, protože za celý život nepoznala nic mimo civilizovaný Rumport. Tohle je Valencie. Většina provincie je divočina a i města jsou taková napůl divoká. Ale do ten luxus potřebuje. Je tu daleko větší klid, který někteří upřednostňují před těmi nejskvostnějšími paláci.
Luxusem jsme možná někde za všemi provinciemi, ale lidé jsou tu daleko spokojenější. I ti nejchudší jsou štědří. I ti, kteří vás vůbec neznají, vás nenechají v zimě mrznout a i úplnému cizinci nabídnou nocleh. V tom je Valencie jiná. Nebezpečná, krutá, divoká, ale všichni její obyvatelé, nepočítám-li bandity, jsou vlastně taková jedna velká rodina.
Oba dva jsme se promrzlí nakonec vrátili domů. Bylo zrovna pozdní dopoledne.
„Budu muset připravit oběd pro paní a tvé příbuzné, pomůžeš mi Alexi?“ Zeptala se mě a věnovala mi další svůj krásný úsměv, když jsme mířili chodbou po koženém tatami ke kuchyni.
„S radostí.“ Opětoval jí úsměv a otevřel vysouvací dveře.
Anna vešla dovnitř a já zavřel. Vydal jsem se k lince, abych začal zpracovávat suroviny.
„S člověkem jako ty nebude pobyt v Rumportu až tak strašný, alespoň s někým si tam budu ro…“ Ucítil jsem její něžné ruce na svém hrudníku. Po chvíli mi jedna z nich zajela pod košili. Zastavil jsem se jako socha a srdce mi začalo tlouct vysokou rychlostí. Její druhá ruka mne objímala, cítil jsem, jak se ke mně ta opálená černovlasá kráska tiskne zezadu a líbá mi krk.
„Nejsi z lady Saskie dvakrát nadšený, že?“
Dostával jsem husí kůži. V žádném případě to však nebylo strachem, zimou nebo čímkoliv nepříjemným… Právě naopak.
„Nemůžu tu ženskou vystát…“ Anna si mne otočila a zapřela se mi kolenem o rozkrok. Pohladila mne po tvářích a naklonila se ke mne.
„Měl už jsi někdy něco s dívkou, Alexi?“ Cítil jsem ve tváři její horký dech. Její tmavě hnědé diamanty se na mne upřeně dívaly, sklopil jsem zrak a všiml si, že si rozvazuje svůj prostý korzet.
„S dívkou, ne sexuální lady. Ehm… Co myslíš tím… „Měl“??? Od které části se to počítá?“ Dostal jsem facku.
„Špatná odpověď, musíš být něžný a příjemný, ne mít blbé kecy, nechci, aby byla lady Saskie s hulvátem a nedej bože nezkušeným, budeme tě muset zaučit Alexi…“
„Co když sem někdo při…“
„Zamkla jsem… Neboj…“ Anna mne políbila.
„Jak daleko ses dostal?“
„Ne tak daleko jak jsem chtěl.“
„Tak to napravíme…“
Anna mi strhla košili.
„Tvá dívka na tebe nesmí zapomenout, nesmíš být jako ostatní…“ Anna sebrala z misky na led jednu kostku a jezdila mi s ní po hrudníku. Jak kostka tála, kapky mi pomalu stékaly dolů.
„Musíš být trpělivý… Nechceš jen uspokojit své touhy, chceš s ní sdílet všechna její trápení, být jí oporou, tímhle jí prokazuješ svou lásku, loajalitu a to, že jste vlastně jedna duše ve dvou tělech… Nechceš si jen užívat… Chceš ji učinit šťastnou, aby alespoň na chvíli odhodila svá trápení, v tuhle chvíli existuješ jen pro ni…“ Přitiskla se ke mně a dlouze mne políbila, začala mi jednou rukou hrabat ve vlasech a neustále se mi dívala do očí.
„Každý moment s tebou musí být jedinečný… Líbání je stejné umění jako sochařství nebo malířství, ale to se dá naučit jen praxí, přijdeš na to sám… Musíš mě dostat do nálady, abych se cítila příjemně…“ Zavřel jsem oči a dal hlavu na její rameno. Začal jsem líbat Anin něžný krk. Mé ruce začaly přejíždět po jejích zádech, až má pravačka zajela pod její sukni a ona si stáhla svůj natahovací korzet.
Uchopila mou hlavu a opět mne začala líbat, načež si stáhla sukni.
Jakmile z ní vyklouzly její bosé nohy, otočila se ke mně zády a tlačila svůj zadeček k mým stehnům.
„Víš, co máš dělat…“ Zavřela oči a zaklonila se. S úsměvem jsem jí začal líbat záda a hrát si s jejími velkými pevnými prsy. Pak ode mne poodešla, otočila se ke mně a usmála se.
„Čas postoupit dál Alexi…“
Kalhotky jí spadly na zem. Vydala se ke mně….

O půl hodiny později jsem se zpocený zvedal ze země. Anna byla už oblečená, jen dodělávala poslední úpravy na korzetu.
„Nebylo to špatný, myslím, že časem z tebe bude dobrý manžel.“ Zazubila se a vydala ke kuchyňské lince. Musíme dodělat ten oběd.
„Ehm… Na něco jsem zapomněl…“ Oblékl jsem si košili a poté sáhl do kapsy kalhot.
„Na co?“ Podívala se na mne zvědavě Anna, zatímco pod jejími ručkami byla zpracovávána jedna z ingrediencí.
„Chtěl jsem ti to dát už před týdnem.“ Vytáhl jsem z kapsy rudý diamant. Anna trochu znervózněla.
„Jestli to je dárek pro Saskie tak radši…“
„Není to dárek. Musím se účastnit různých výprav a dělat doprovod svým příbuzným nebo jejich vojákům. Občas v jeskyních nebo doupatech banditů či příšer něco takového najdu. Je to takový suvenýr, mě osobně jsou peníze, drahokamy nebo šperky k ničemu, luxus k životu nepotřebuji, stačí mi mít kde spát a co jíst. Tady na Valencii si stejně žádný luxus nekoupíš. Ne, já to nepotřebuji. Ale je to pro tebe… Šance.“
„Šance k čemu Alexi?“
„Vezmi si den drahokam s sebou do Rumportu a prodej ho. Mělo by ti to hodit slušné jmění, takže si budeš moci koupit hospodu nebo prostě něco čím se uživíš. Abys už nemusela nikdy dělat služku.“ Natáhl jsem dlaň s diamantem k dívce.
„Je škoda aby taková hezká a milá dívka jako ty dělala někomu poskoka. Stačí, že ho musím dělat já.“ Anna si chvíli diamant prohlížela, ale poté vybouchla smíchy. Nechápal jsem, o co jde, dívka mi sklopila ruku.
„Alexi, Alexi… Nemusíš se o mě bát, já jsem se svým životem více než spokojená. Věděla jsem, že na práci v krčmě nebo na poli nebudu dobrá, měla jsem však to štěstí že mne Rose Arbre přijali jako služebnou. Vydělám si tak dost, abych zajistila své staré rodiče, bratr padl ve válce s elfy, tudíž jsem jim zbyla jenom já. A tahle práce mi vyhovuje, žádnou jinou nechci. S hraběnkou máme ty nejlepší vztahy a chovají se ke mně celkem dobře. Nežiji si jako princezna, ale mám vše, co potřebuji. A navíc, kde jinde než u dvora bych sbalila tolik hezkých chlapů?“
Vytřeštil jsem oči.
„Tak odtud jsi tak zkušená?!!“ Anna přikývla.
„Mám ráda všechny muže, tak moc, že neumím být jen s jedním. Tedy, mám volný vztah s jedním mladým ovdovělým šlechticem, ale nevím, jestli si mne kdy vezme. Každopádně, stará se o mne jako o svou ženu a zajišťuje mne. On má své úlety, já zase své. Platonickou lásku prokazujeme jen sobě navzájem, ovšem když máš dobrého partnera, proč se o něj nepodělit? Vím, že každý to nepochopí, ale nám to vyhovuje. U dvora se vždy najdou ti, kteří to doma nemají lehké a potřebují „zaučit“ jak jsem teď já zaučila tebe, ať ví, jak se chovat ke své ženě… Vedlejší zdroj příjmů. Ale ten drahokam si beru…“
Vzala si drahokam a políbila mne na tvář.
„Poplatek za výuku. Koupím si za to nějaké hezké šaty, abych se mohla vydávat za šlechtičnu a tím nalákat více „studentů“. A teď pojď, musíme dokončit oběd.“
Takže žádný románek.
Začal jsem se potichu smát a vydal jsem se k Anně. No, dneska jsem si skoro připsal dobrý skutek.
Třebaže se však tohle malé dobrodružství za zamčenými dveřmi kuchyně jevilo jako malý úlet, nějak mne to poznamenalo. Uvědomil jsem si, jak ubohý můj život do téhle doby byl. Ne že bych si stěžoval na nepohodlí, na to že jsem až donedávna spal na zemi ve skladišti, nenosil drahé oblečení, ale… Uvědomil jsem si, jak se sebou zacházím. Jak zachází oni se mnou.
Až donedávna jsem byl poslušný čokl. Dělal jsem, co se mi řeklo a na oplátku jsem dostával jen nadávky a urážky. Od Antonia jsem nikdy neslyšel vlídného slova. Mou matku nazýval těmi nejhanlivějšími výrazy. Byl jsem pro něj jen špína, která nejde smýt… Posílal mne na nejnebezpečnější výpravy a doufal, že se mne takto zbaví, že zemřu…
Jsem živá bytost a svůj život a osud musím vzít do svých rukou. Ať už mé narození byla „nehoda“ nebo ne, život mi byl dán a já ho nepromarním. Ne, nenechám toho, kdo po mě celý život šlapal, aby mi do něj nadále zasahoval! Nejsem nevděčné děcko odmlouvající rodičům… Antonio se o mne nikdy nestaral a služby, které jsem mu prokazoval, stonásobně převyšovaly to, co pro mne kdy udělal. Nenechám ho, aby mi dále ničil život. Abych si vzal tu, kterou nemiluji. Chci být s jedinou, s tou, se kterou budu chtít žít, zestárnout a zemřít. V tom mi Anna otevřela oči, třebaže na vztahy máme opačný názor.
Ani tisíc milenek nevynahradí člověku jedinou spřízněnou duši. Ne, nenechám Antonia aby mne donutil vzít si Saskie a poté žít nudný život v Rumportu. Abych skončil jako ti vykutálení šlechtici, jako alkoholik, kterého zajímá jen kde se může zase nalít a na kterém plese může doplnit svůj harém o další milenku, zatímco manželce se vyhýbá jako čert kříži, protože ji nemůže ani vystát.
Je to můj osud a já zvolím, jak se vyvine.
Ponesu za tohle rozhodnutí následky, ale já jsem ochoten je přijmout.
Tehdy tou ranou do hlavy zemřel starý Alex, pokorný, poddajný a bázlivý.
Zrodil se nový Alex Bolmot, Alex který bude raději chudým svobodným psancem, než bohatým otrokem!!!

Dny ubíhaly a Saskie se svou matkou a doprovodem se vrátily do Rumportu. Po dvou měsících, když se blížil festival vítání jara, Antonio chtěl při té příležitosti oznámit veřejnosti mé zasnoubení. Protahoval jsem to moc dlouho. Budu mu muset říct že si ji nevezmu teď, nebo nikdy.
Festival měl trvat tři dny. Právě ten třetí to chtěl Antonio oznámit lidu Valencie.
Byl první den festivalu. Teda už vlastně noc.
Zimy na Valencii chodí dřív než na zbytek Zianaru, kromě Zamarie, ale také v podstatě dříve odcházejí. Po sněhu už nebylo ani památky, ovšem, vzduchem se stále nesl chlad. Ovšem, oproti mrazům, které vládly před týdnem, to byly tropy.
Obchodníci vystavovali na stáncích své nejlepší zboží a pouliční umělci lovili mince z diváků. Tento den se měla projevovat naše soudržnost, že Bolmoti se nepovažují za nic víc a že spokojenost našeho lidu je pro nás na prvním místě. Obloha byla poseta hvězdami, ulice lemovaly papírové lampióny a všeobecně to byla příjemná atmosféra. Vzduchem se nesla příjemná hudba ať už profesionálních, nebo amatérských hudebníků a na černé obloze se blýskaly první ohňostroje.
V trochu úhlednějším kimonu, které jsem u sebe vyhrabal, jsem se prodíral taven tančících, zpívajících lidí, a taky skupinek opilců, kteří řešili závažné filosofické otázky.
Konrád klečel u kádě s vodou, ve stejném kimonu jako já, aby nás všichni poznali. Kolem něj byla tlupa zvědavých děcek. Posadil jsem se vedle nich a čekal, co se bude dít.
„Taaaak rošťáci, kdo chce teď?“ Bratránek vsadil do ořechové slupky další malou svíčičku a podal ji nejbližší holčičce s dlouhými karamelovými vlasy.
„Jakpak se jmenuješ?“ Zeptal se jí Konrád.
„Olivia pane Konráde.“ Pousmála se a mírně se začervenala. Konrád očividně nemá ctitelky jen u svých vrstevnic.
„Tááák Olivio, zapálím ti svíčku, dej ji na káď a pošli lodičku, vyvěštíme z toho, jaká bude tvá budoucnost.“ Konrád se chystal o kouzlo, které by vyvolalo malý plamínek, ovšem, dívenka ho zvládla sama.
„Šikovná.“ Pousmál jsem se, když dívenka pustila svou lodičku. Lodička začínala káď obeplouvat, ale poté se vydala do středu.
„Áááá tady z mladé paní bude dobrodružka. Po tátovi co? Mělo mě napadnout, že budeš Tharkova dcera, máma by na tebe byla hrdá, byla to velmi dobrá kouzelnice.“ Poplácal ji Konrád po rameni.
„Bude Alex taky pouštět lodičku?“ Ukázal na mne jeden zrzavý pizizubka. Začal jsem se smát.
„Rád bych, ale já už svou budoucnost tak trochu znám.“ To jsem tak trochu kecal.
„Ale noták, budoucnost je nepředvídatelná. Na, pusť si ji taky, ať maj děcka radost.“ Konrád mi podal půlku ořechové slupky s malou zapálenou svíčičkou.
Jako kdybych se vracel do dětství. Loďka pluje pokaždé jinam, ale děcka to zabaví.
Poslal jsem lodičku po hladině. Chvíli se držela na místě, ale poté se asi změnil směr větru a vydala se dál od břehu. Sotva však uplavala nějaký ten decimetr… Vzplála?!!
Zvedl jsem hlavu a spatřil nad sebou vysmátou Nataliu s jejím přítelem.
„Heh, našemu Alexovi bude pořádné horko. Aby ses z prázdnin nevrátil opálený.“
Konrád poklesl.
„Super, teď budou chtít děcka ať jim pořád něco zapaluješ.“ Natalia vytvořila ve své dlani ohnivou kouli a hrála si s ní.
„Pokud jsi rodinný typ, jak říkáš, nemělo by ti dělat problém to zvládnout. A jinak, Antonio se po tobě shání Alexi, čeká na tebe v hospodě, chce s tebou něco probrat.“
Beze slova jsem přikývl, ale uvnitř mne zamrazilo. Co zase chce? Něco se mu nelíbí? Podílel jsem se na organizaci festivalu, ale přeci nemůžu za to, že se pár věcí nepovedlo!!! Většinou mne volal, jen aby mne buzeroval, tak proč by mne volal teď kvůli něčemu jinému?
Došel jsem ke dveřím hospody, z hluboka se nadechl, sebral všechnu odvahu a vešel dovnitř.
Většina lidí si užívala venku, proto zde bylo celkem mrtvo. Antonio seděl v rohu u stolu. Čekal na mne. Hlavou mi beze slova pokynul, ať si přisednu. Posadil jsem se tedy na dřevěnou lavičku naproti němu.
„Co si dáš?“
„Stalo se něco strýčku? Jestli je to kvůli tomu že nemáme dost lampiónů tak se omlouvám ale…“ Antonio mávl rukou.
„O to tu nejde. Víš… Brzy se staneš mužem a oženíš se. A já si tak uvědomil, že tohle jsou jedny z posledních měsíců, co trávíš zde, ve své domovině. Pak odjedeš do Rumportu za svou ženou a už se skoro neuvidíme. Tedy… Možná.“ Zpozorněl jsem.
„Možná?“ Naklonil jsem k němu hlavu.
„Ano… Víš, čím víc se blíží den, kdy odejdeš, tím víc mne tíží svědomí. Vím že jsem se k tobě nechoval dvakrát hezky ty roky, co jsi tu vyrůstal, že jsem tě neměl rád kvůli tvé matce a dával ti to patřičně najevo… Říkám si však, zda budeš se Saskie šťastný. Nevím, zda tě mám nutit do sňatku, pokud nechceš. Jednou jsi můj synovec, můj příbuzný a má krev, nechci, abych se vlastnímu příbuznému nedokázal podívat do očí. Zničil jsem ti dvacet let života a teď se ti možná chystám zničit zbytek…“ Antonio sklopil hlavu, jako kdyby měl výčitky. Nikdy předtím se mnou tímto tónem nemluvil. Něco se v něm zlomilo?! Jak to, že mu najednou mé pocity nejsou lhostejné? Nicméně jsem nevěděl co na to říct. Mlčel jsem a upřeně na něj zíral.
„Když jsem přebíral otěže patrona našeho klanu, věděl jsem, že budu dennodenně dělat těžká rozhodnutí a bojovat o to, aby náš lid byl šťastný, nebo alespoň ho ušetřil toho nejhoršího, co ho může potkat. Tvůj lid tě musí milovat a ty musíš milovat jeho. Na svou práci vladaře jsem hrdý, udělal jsem z Valencie prosperující provincii, to nepopírám, nicméně…“ Strýc se mi podíval do očí a zíral na mne bez jediného mrknutí.
„…nicméně jako strýc, otec, bratr, syn... manžel… Jsem dost možná selhal. Býval jsem ke svým příbuzným krutý, zejména tobě, Alexi. Jak stárneš, ohlížíš se zpět za svými činy a přemýšlíš, zda jsi žil tak, jak bys žít chtěl. Je mnoho věcí, které bych zamlada udělal jinak, mnohokrát jsem se toužil vrátit a napravit své chyby. Ale chyby minulosti napravit nelze, lze napravit jen jejich následky tady a teď, je li to ovšem možné. Tudíž nechci, abys trpěl ve stáří jako já. Já trpím vlastní vinou, ovšem tebe ženu do něčeho, co je zásadní a měl bys o tom rozhodnout TY.“
„Co po mne žádáš?“ Řekl jsem tiše a nejistě. Antonio svěsil hlavu.
„Chci… Abys mi upřímně a od srdce řekl… Zda si chceš Saskie vzít. Zda ji miluješ a zda s ní hodláš strávit život. Netahej do toho teď povinnosti a tvůj vztah klanu. Tvůj osobní zájem. Mám oznámit vaše zasnoubení? CHEŠ si ji doopravdy vzít?“ Chvíli jsem váhal. Je to jen nějaký test? Začne Antonio zase řvát, že nemiluji tu, kterou mi přikázal? City nelze rozkázat, ale on by byl schopen se o to snažit. Pro jistotu jsem si začínal vypočítávat směry, kterými by se mne mohl pokusit udeřit.
„Promiň strýčku… Ale… Ne. Nemiluji Saskie. Je příliš odlišná, nemáme nic společného a nemáme si co říct. Neříkám, že není hezká, prostě není můj typ. S ní bych se ukousal nudou a víš, jak se mi hnusí ten jejich luxus. Život jako šlechtice Rumportu by pro mne byl hotovým peklem!“ Čekal jsem od Antonia agresivní reakci, ovšem, místo toho mne poplácal po rameni.
„Říct to muselo chtít velkou odvahu, synovče. Plně tě chápu. Jsem rád, že jsi mi to řekl, neboj, najdeme ti časem jinou, která ti snad sedne lépe. Pokud si do té doby nenajdeš sám.“ Antonio se na mne snad poprvé usmál.
„A co vaše spojenectví?“ Podíval jsem se na něj, stále ještě překvapený.
„Vezme si ji Konrád. Pokukoval po ní a říkal mi, jak ti závidí. Hraběnce to vadit nebude. A teď už běž, užij si dnešek a zapomeň na tu svatbu, ale zatím o tom nikomu neříkej ano?“
Přikývl jsem a opětoval úsměv.
„Děkuji strýčku…“ Vstal jsem a vydal se užít si festival. Spadl ze mne obrovský kámen, cítil jsem se najednou volný jako pták. Dost možná se blýská na lepší časy!!!

Spát jsem nakonec šel dřív, než většina lidu Valencie. Bylo toho na mne moc a jaksi jsem nedokázal tu radost vyventilovat. Už nebudu s Antoniem válčit, už mne přijal za člena rodiny!
S vědomím, že ráno se konečně probudím jako svobodný muž, jsem po večerní hygieně ospalý mířil v županu do své komnaty. V sídle byla už tma, takže jsem si i přes svíčky na stěnách musel svítit olejovou lucerničkou.
Když jsem se však přiblížil svému pokoji, zaslechl jsem nějaké šustění.
Nevěděl jsem, zda je to jen má paranoia, nebo tření mých nohou o tatami, ale když jsem se na chvíli zastavil a přiložil ucho k vysouvacím dveřím, bylo mi jasné, že tam někdo je…
Trhnul jsem dveřmi a posvítil si dovnitř.
„Co tu !@#%§ děláš?“ Zařval jsem na postavu u mé postele.
Upřel se ma mne pár očí. Postava byla celá zahalená a obličej jí kryla maska. Když se jí v ruce zaleskla ocel meče, bylo mi to jasné. Ninja. Nejspíš si mé zabití nenačasoval nejlépe.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“ Zařval na mne zabiják a ohnal se po mne svým krátkým mečem. Uhnul jsem stranou a zbraň se zasekla ve futrech dveří.
„ÁÁÁÁÁÁ!!!“ Zařval jsem na něj prozměnu parodicky já a rozbil mu lucerničku o hlavu. Olej se roztekl po celém jeho těle a s ním i plameny. Než se ninja vzpamatoval, natáhl jsem mu pěstí ho obličeje a pod klouby ucítil, že mu praskl nos. Poté jsem ho kopl tlačným hopem do břicha, čímž ode mne odletěl a zastavil se až těsně u okna.
„Horká hlavo…“ Utrousil jsem a rozběhl se k plápolajícímu zabijákovi. Vy skočil jsem a ve vzduchu ho kopl do hrudníku, ninja přepadl dozadu a proletěl oknem, aby se z více než desetimetrové výšky rozmázl o zem na nádvoří.
Zalapal jsem po dechu. Tohle bylo těsné.
Vstal jsem a vydal se to říct Antoniovi, ten však překvapivě už čekal ve dveřích.
„Viděls to? Nějaký magor mne chtěl…“
Antonio beze slova sáhl po své kataně a vytasil ji. Díval se na mne opět svým obvyklým vražedným pohledem a namířil ocelí na mě.
„Když to ten idiot nezvládl, udělám to sám…“
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
Chell
no way ozzy Wink no way
SOM DIEVČA!! A AK TO NIEKOMU EŠTE RAZ UNIKNE TAK BUDETE LUTOVAŤ!!

Uctievam mopidu daedrickú pani spamerstva.

Zoznámte sa: Alex<3 Mercer, najcharizmatickejší vírus pod virtuálnym slnkom...
http://fc05.deviantart.net/fs71/i/2011/123/9/7/alex_mercer_by_ravenmadwolf-d3fi3ra.jpg
na to že je v podsate mŕtvy vyzerá podozrivo dobre, nemyslíte? Grin
 
DragonOzzy
Staré známosti

Alex

„Ehm… Strejdo, proč jsi sakra v trenýrkách?“ Zíral jsem nechápavě na Antonia, aniž bych si v tu chvíli uvědomoval, že mám u krku sakra ostrou čepel jeho katany. Nebylo to pro mne pořád dost extrémní na to, abych se nezajímal, proč mi tu vlezl polonahý s mečem.
„Hele promiň, ale já nejsem na chla…“
Antonio se po mě ve vzteku ohnal.
Sklonit jsem se stihl tak-tak, doslova jsem cítil, jak mi ostří, které by mi jinak useklo hlavu, projelo vlasy a pár pramínků dokonce odseklo. Smrtící ostrý vánek mne zamrazil na zádech, když jsem si uvědomil, jak blízko useknutí hlave jsem teď byl. Dědovi narostly koule. Neviděl jsem v jeho jednání žádnou logiku, ale v tu chvíli jsem viděl jako důležitější nějak z této situace vyváznout, pokud možno v kuse, než zůstat na místě a nechat se zabít při přemýšlení nad tím, co Antonio čichal dneska. Jde mi o život!!!
Antonio neváhal a sekl zase, jako kdyby mne chtěl rozseknout od shora dolů, tentokrát jsem nedokázal uniknout dost rychle, ostří sklouzlo po mé pravé paži a v jednom místě ji nařízlo.
„Nemel sebou pořád, ty parchante!!!“ V jeho obličeji vládl psychopatický výraz. V mém nitru vládl neklid, ale strach o život postupně vystřídal vztek. Jestli si chce hrát na hrdinu, tak já taky.
„Co noha strejdo, pořád bolí?“ Utrousil jsem s drzým úsměvem, když opět minul, akorát zmasakroval kus stěny, do které se mu zabořila katana.
„Měl bys být opatrnější po tom zranění, protože jinak…“ Antonio celý rudý vytrhl meč ze stěna a opět se po mě chtěl ohnat, ale já už dal dohromady můj plán na protiúder. Odskočil jsem stranou a vší silou m u patou dupnul z boku do kolena. Místností se ozvalo praskání vazů, které málem přehlušilo jeho křik. Dědek upustil katanu a chytil se za popraskanou čéšku, chvíli jsem uvažoval, že ho omráčím, ale na chodbě se ozvaly kroky.
Na zlomek sekundy mne napadlo, že bych zavolal o pomoc, ale když Antonio zařval:
„Chytněte toho bastarda!!!“ Tak mi bylo hned jasné, že mí příbuzní, kteří by mne už tak jako tak nejraději vykuchali, budou mít potěšení, když si budou moci seknout do mého těla. A tu radost jsem jim neměl v plánu udělat. Mohl jsem sebrat Antoniovu katanu a postavit se jim, ale proti členům klanu Bolmot a jejich samurajům by to byla asi sebevražda. Neodpustil jsem si ale nakopnutí Antonia vší silou do rozkroku. Nějak jsem se mu za tu laskavost hold odvděčit musel.
Vyběhl jsem na chodbu a zamířil ke schodům do nižšího patra. Každou chvílí se zesilovalo dupání a vlnění, pod kterým se prohýbala podlaha, což mne ještě popohánělo, abych přidal.
Na schodech jsem na nikoho nenarazil, ale věděl jsem, že je mám v patách. Chystal jsem se vyběhnout za poslední roh, kde na mne čekal již vytoužený východ, ale sotva jsem nakročil, abych zahnul, spatřil jsem jednoho z Antoniových samurajů, jak po zuby ozbrojený vchází předními dveřmi. Ihned jsem uskočil zpět a zalapal po dechnu. Je to marné, všiml si mě!!!
Hledal jsem něco, čím se můžu bránit, nebo kam utéct. Zvážil jsem útěk tam, odkud jsem teď přišel, ale na schodech za rohem jsem už taktéž slyšel kroky. Jsem v pasti.
Přitiskl jsem se ke zdi a začal usilovně přemýšlet. V žilách jsem měl snad více adrenalinu než krve, srdce jako kdyby mi chtělo každou chvíli explodovat. To je asi ten pocit, když jste bosí v županu, neozbrojení a po krku vám jde parta ozbrojených magorů s katanami.

Proč zrovna v téhle chodbě nemáme na stěnách žádné zbraně na okrasu?!!! Kožerinami a vyspanými zvířaty se opravdu neubráním.
Napadla mne jediná spásná myšlenka. Nikdy se mi tuhle schopnost nepovedlo dostat pod kontolu a tehdy při popravě jsem sám nevěřil tomu, že to hlasové kouzlo fungovalo, jak mělo, ale tady jsem prostě neměl jinou možnost. Odvrátit něco z těch útočných kouzel, které umím by Antoniovým samurajům nedělalo problém. Ale zároveň riskuji, že při použití hlasu se to podělá a ztratím vědomí, jako už mnohokrát předtím. Začínal jsem si vzpomínat na jednotlivé fráze toho podivného jazyka, který se mi v hlavě usídlil ještě v matčině lůně a o kterém nikdo nic neví.
„Tady je!!!“ Druhý samuraj seběhl ze schodů. Teď nebo nikdy.
„A máme tě ty hajzle!!!“ Obě ostří zasvištěla ve vzduchu a chystala se mne rozčtvrtit. V tu chvíli jsem zařval. Neměl jsem ponětí, jaký účinek to kouzlo bude mít. Možná mne to roztrhá na kusy, možná se nestane nic a budu jen vypadat jako idiot a následně skončím rozsekaný. V té chvíli kdy jsem zařval a procítil to slovo jsem zavřel oči a zatnul zuby, připraven přijmout do svého těla dvě ledová ostří… A nic.
Tělem mi projela energie a ta se následně rozptýlila do okolí. Uslyšel jsem ránu. Když jsem otevřel oči, oba dva samurajové leželi na zemi a zvedali se ze země. Nebylo to dost silné na to, aby je to zabilo, ale vyvolalo to dost silnou tlakovou vlnu na to, aby to s nimi praštilo o zem.
Zavřel jsem oči a oddechl jsem si. Nebyl však čas příliš dlouho váhat, jinak bych riskoval zbytečně. Chystal jsem se sice vyběhnout směrem k východu ze sídla, ale slyšel jsem opět další kroky tamtím směrem. Tudy se ven nedostanu.
Rozběhl jsem se tedy dál chodbou, přičemž jsem se mihl kolem chodby vedoucí k východu, samuraj, který v ní stál si mne musel všimnout. Jeho dva kolegové, zvedající se ze země, začali řvát, ať mne zabije. Tak to dopadá, když si vaše rodina uskutečňuje dlouhodobé sny.
Na chodbách nebylo bezpečno, takže jsem vtrhl do Antoniovy studovny. Teď v noci tam byla ještě větší tma než obvykle, i ve dne se tam muselo svítit lucernou nebo svíčkou, protože místnost neměla žádná okna. Rychle jsem za sebou zasunul dveře a ponořil se do tmy, co nejdále od vchodu, přičemž jsem usilovně hledal místo, kde by mne případný pronásledovatel, který by studovnu prohledával, neviděl.
Pozpátku jsem ustupoval a ani nedýchal. Postavit se neozbrojený těmto chlápkům by byla sebevražda, nějakého banditu nebo obyčejného vojáka bych možná jakž takž holýma rukama dokázal přemoci, třebaže bych asi utrpěl těžké zranění a dost možná by zabil on mne, ale Antoniovi samurajové a členové klanu Bolmot… To jsou lidé, na které by snad i démoni chodili jen ve skupinách, to jsou ti, kteří z nudy medvědům trhají hlavy holýma rukama.
Po koberci jsem spíš po hmatu a po paměti než po zraku ustupoval od vchodu k Antoniovému nízkému stolku, u kterého si vždycky četl, nebo buzeroval podřízené. Do nosu mne udeřil zbytkový zápach nějaké vonné tyčinky, takové si tu zapaloval, mu to nejspíš vonělo, ale mne to smrdělo jak žumpa, zvláštní, že po letech, kdy si mne sem do studovny bral dědek na kobereček, jsem na to stále ještě nebyl zvyklý.
Jedna část mého já žádala plíce o více vzduchu, avšak ta druhá upozorňovala, že pokud začnu z hluboka dýchat, dost možná to někdo na chodbě uslyší a vtrhne sem. Ale přemoci se v neprovětrané místnosti, kde byly ještě cítit ty Antoniovy tyčinky, nebylo zrovna lehké.
U stolku obklíčeného regály, volného jen ze strany kudy vedla cestička od vchodu, jsem nakonec vběhl do uličky mezi knihovničkami, přitiskl se ke zdi a už tak omezený dech redukoval na minimum. Nervy jsem měl napnuté k prasknutí, když jsem uslyšel šoupání otevírajících se dveří.
„Možná se schoval sem. Jdi to prohledat, já zůstanu tady, kdyby se náhodou chtěl proplížit ven. Jestli ho najdeš, zapíchni ho, ale usekni mu pak hlavu, ať máme jistotu…“
Po hlase jsem poznal hlas strejdy Bertrama Bolmota, Antoniova bratránka. Třebaže mne stejně jako zbytek klanu moc nemusel, byl by ten poslední, kromě Konráda a Natalii, od koho bych čekal, že vydá rozkaz, aby se ke mně zachovali tak brutálně. Pravda, choval se ke mně jako ke psovi, ale pes nejlepší přítel člověka, ne? Třebaže se do mne taky navážel, až doteď jsem o něm měl mínění, že na mne pohlíží alespoň trochu jako na lidskou bytost, ne jako na škodnou, kterou je třeba zlikvidovat. Byl to totiž docela sympatický chlap, stále veselý, i když trochu ožrala tu a tam jsem se dokonce s tím vousáčem i zasmál, i když to bylo většinou na můj účet.
Opatrně jsem vykoukl z poza rohu. Bertram skutečně stál ve dveřích, tudíž jsem neměl šanci se odsud dostat. Jeho společnice, samurajka ve středních letech s hnusnou jizvou přes levou tvář začala s jednou rukou na rukojeti obcházet regály. Je po mě, za chvíli si mne všimne, nemůžu zdrhat do nekonečna, protože nakonec mne zatlačí do rohu, abych se dostal jinam, musel bych se dostat do uličky, jenže tam si mne všimne. A pokud se dostanu za její záda, tak si mne všimne Bertram…
Alespoň se nevzdám bez boje.
Začal jsem hledat něco čím se budu moci bránit do poslední kapky krve, když v tom jsem uslyšel zahekání a následné zachroptění, které následoval tlumený pád těla o zem. Samurajka se otočila, aby zjistila, o co jde, čehož jsem využil a udeřil jsem jí hranou ruky na spoj páteře a lebky, čímž upadla do bezvědomí a praštila sebou. Chystal jsem se omráčenou pronásledovatelku odtáhnout, když tu jsem si toho všiml.
Postava bílé kápi stála nad mrtvých Bertramem, který měl ve tváři překvapený výraz. Jeho samurajská zbroj byla na zádech proražená a ze zkrouceného těla ještě vytékala krev, čímž vytvářela rozšiřující se kaluž na podlaze.
Bertramův vrah se na mne podíval… a odešel. Určitě mne viděl, ale prostě jen tak odešel. Kdo to sakra mohl být? Každopádně to nemám teď čas řešit a truchlit pro toho hajzla, který mi chtěl připravit tak hrozný osud nebudu.
Doufaje, že chodba je teď čistá, jsem vyběhl ze studovny a opatrně jsem si to zamířil k východu, snad tam už nikdo nebude. Opravdu tam nikdo nebyl. Teda, jak se to vezme.
Dva samurajové, které jsem předtím omráčil, leželi na zemi, jeden přes druhého, oba dva mrtví. Jeden měl useknutou hlavu, která se dokutálela až ke schodům a druhý, který na něm ležel, měl obrovskou ránu přes záda a dýku zaraženou v týlu. Ať to udělal kdokoliv, bude lepší vypadnout dřív, než tu samou laskavost udělá mě…
Dupání, kroky, volání ať mě zabijí, jestli mne najdou. Už se z toho stávala rutina…

Utíkal jsem o život, nehledě na oblázky na zemi, které se mi zabodávaly do bosých nohou. Ani jsem se neohlížel za sebe, abych si zkontroloval vzdálenost mezi tou skupinou která mne pronásledovala a mnou samotným, jelikož jsem tušil, že i sebekratší ohlédnutí by mne zpomalilo na tolik, že by byli v mžiku umě. V ulicích města však stále probíhal festival, tudíž jsem se mohl mezi všemi těmi lidmi docela dobře ztratit. Alespoň na chvíli.
Odstrkával jsem před sebou ožraly, co nejohleduplněji to šlo, a prodíral se davem, ve vzduchu začínaly vybuchovat rachejtle a ohňostroje a lidé jen tak stáli a čuměli na tu scénu, což mou situaci zrovna moc neulehčovalo, jelikož se mi je tím pádem hůř odstrkávalo z cesty.
K mému „štěstí“ mi však přímo co cesty vjel vůz, vrchovatě naložený bednami. Starý vozka si mne všiml a zařval na mě, ať zastavím, jinak mne srazí, ale takový luxus jsem si v tuhle chvíli dovolit nemohl. Zdržím se jen na sekundu a je po mě, nemůžu čekat, až vůz přejede a uvolní mi cestu, do té doby budu mít katanu v zádech.
V plné rychlosti jsem doufal ve své správné načasování a trhl sebou na záda na zem, přičemž jsem ucítil, že mne někdo chytil za župan. Přesto jsem bez problémů prokouzl po zemi pod vozem mezerou mezi koly a zastavil se až těsně za ním, když se zastavil i vůz a ozvalo se křupání a křik. Nemohl jsem vstát, něco mne drželo na zemi.
Otočil jsem hlavu a zjistil, že mne jeden ze samurajů chytil za župan, ale já v tu chvíli proklouzl pod vozem a stáhl ho sebou, ale k jeho smůle jsem ho strhl zrovna pod kola vozu. Ležel na břiše a s vražedným pohledem se na mě ta jeho křivá huba upírala, zatímco mu obě nohy lámalo masivní kolo vozu. I přesto, že musel neuvěřitelně trpět, stále mne držel.
„I když mi to láme srdce a tobě nohy, mě jen tak nedostaneš, křivá hubo!!!“ Strhl jsem si župan a dál běžen jen v trenýrkách, všudypřítomný chad začátku jara a mírného deště jsem ignoroval. Pár lidí se zastavilo, aby samuraji pomohlo, zatímco jeho společníci přelézali vůz, který zablokoval křižovatku uliček.
Doběhl jsem do zatáčky. Za mnou utíkali Antoniovi poskoci a v uličce se objevili městští strážní. Dívali se na mě asi stejně přátelsky, jako kdybych před nimi mlátil slepou chromou stařenku.
„Sakra…“ Zaklel jsem a sáh po poslední spásné možnosti, rozběhl jsem se, skočil na okení římsu domu přede mnou, a začal šplhat po stěně domu. Díky architektům Valencie za to, že zdejší stavby nabízí tolik úchytů pro ruce a nohy, jinde bych měl utrum.
Napínal jsem všechny svaly v těle a odolával ranám kamenů, které přistávaly na mých zádech, ale většinu jen dělaly velké rány, když narážely do prken kolem mne. Paže jsem už skoro necítil, když jsem z posledních sil zabral, abych se vytáhl nahoru. Musel jsem být ve výšce alespoň deseti metrů. Trestem za blbý nápad podívat se dolů mi byla rána šutrem do čela od jednoho ze strážných, ale naštěstí jsem spadl dozadu. Začal jsem však po šikmé střeše nebezpečně sklouzávat, tudíž mi hrozilo, že se zřítím do uličky mezi domky. Z takové výšky bych si zpřelámal hnáty, že by mým pronásledovatelům stačil jen zlý pohled, aby mne dorazili.
„Sakra, sakra!!!“ Snažil jsem se svůj skluz zastavit, ale marně. Zbylo mi jen odražení se na poslední chvíli a doufat, že více než dvoumetrovou mezeru přeletím a budu moci bezpečně pokračovat.
První část mi vyšla dobře, když jsem si rozbil hubu o jednu z tašek střechy druhého domu. Neměl jsem však ani čas setřít si krev, když jsem začal zase sklouzávat dolů. Chytil jsem se nejblížší tašky, ale tíha mého těla ji vytrhla a já začal padat dozadu, přímo do obávaní propasti…
„Uf…“ Zachytil jsem se okapové římsy, která se mírně prohnula.
„Tady je!!!“ Ozval se hlas za mnou. Jeden z mých pronásledovatelů bezpochyby vylezl za mnou na střechu a teď se chystal se mnou skoncovat.
Zatímco svaly v mých pažích jako by chtěly prasknout, má hlava se instinktivně otočila, abych zjistil, že na mne pronásledovatel míří kuší, kterou si sundal ze zad. Na obličeji měl masku, tudíž jsem nevěděl o koho přesně jde, každopádně pode mnou v uličce se již shromažďovali strážní s kopími, aby ch se na ně napíchl při pádu, popřípadě aby mne dorazili, kdybych náhodou přežil pád i zásah šipkou. Antoniovci na mne hold nešetří.
„Tohle jsem měl udělat už dávno…“ Samuraj se chystal zmáčknout páku.
Křáp.
Maska se rozbila, omráčený samuraj upustil kuši a sletěl ze střechy na tvrdou zem.
„Jop, měl.“
Ještě jednou jsem zabral rukama a vytáhl se nahoru. Rožnění tam dole bude muset chvíli počkat. No, nakonec se snadné vytrhávání tašek ukázalo jako výhoda, k sundávání zmetků z budov navíc, podle všeho, jsou účinnější než šutry. Nemohl jsem uvěřit, že jsem se v takovém stavu a takové tmě trefil, doufal jsem, že trefím hrudník a vyruším ho, ale trefit se tím jako diskem do toho jeho ošklivého ksichtu a ještě k tomu ho sundat… Musím se pochválit.
No, nemohl jsem si být jistý, že ten samuraj byl ošklivý, ale poté co měl pan taška rande s jeho tváří a po tom tvrdém dopadu na zem, myslím že už žádnou soutěž krásy nevyhraje.
Rozběhl jsem se po střeše, začal jsem uvažovat, kam vlastně chci doběhnout. Utíkat nemůžu věčně a půjde po mě celé město. To je ono, dostat se z města, pokud možno do divočiny, teprve pak bude čas přemýšlet, co dá…
Seskočil jsem asi o čtyři metry níže na střechu kůlny toho domku, na jehož střeše jsem se právě nacházel, což se neukázalo jako zrovna moudré, jelikož nápor mé váhy násobený rychlostí volného pádu nemohla tetchá střecha přežít, tudíž jsem se propadl do kůlny a udělal na střeše díru jak do pr… světa.
Zpětný ráz dopadu mi vyrazil dech, když mne zastavil ponk, na kterém majitel domu pravděpodobně vykonával živnost. Převalil jsem se a sletěl na zem. S těží jsem se sbíral ze země, když tu na stole přistál jeden z městkých strážných, který po mě šel. On měl kliku v tom, že to bylo na nohách…
Než se na mne stih voják zaměřit, zvedl jsem nohu asi do výšky sto dvaceti centimetrů a podkopl mu nohy. Prašil stebou na záda o stůl, aby následně schytal ode mě drtivý kop ze shora patou přímo do hrudníku. Zařval a začal se svíjet bolestí. Ten ještě chvíli nestane.
Vrhl jsem se po slaměné podlaze temnou kůlnou plnou harampádí k oprýskaným dveřím z masivu a vzal za kliku, avšak za nimi nebyla vytoužená svoboda. Další samuraj!!! Antonio na mne poslal snad celou armádu Valencie!!!
Na poslední chvíli jsem v šoku uhnul kataně, která vystarovala ze dveří s cílem mne probodnout, avšak nevyhnul jsem se škrábanci na břiše. V rychlosti jsem přibouchl, čímž jsem samurajovo předloktí skřípnul mezi dveře a futra. Poté jsem urychleně do dveří ještě kopnul, čímž se samurajovo předloktí zlomilo a on upustil katanu. Vytrhl jsem dveře a natáhl mu loktem přes obličej. Maska mu uletěla a spadl na zem. Sebral jsem mu kratší záložní meč a chystal se ho v tom vzteku oddělat. Neudělal jsem to.
Ze země na mne zíraly její dvě modré oči. Své středně, po bradu dlouhé jemné blond vlasy měla zašpiněné od bláta a s bolestivým výrazem v obličeji si svírala zlomené předloktí. Manako.
Byla to má, de facto sestřenka, Nataliina a Konrádova poloviční sestra, Antoniův levoboček. Na rozdíl od většiny levobočků různých významných lidí ji nepotkal bídný osud v sirotčinci. Když Antonio zjistil, že jeho oblíbená kurtizána má malé dítě a trpí těžkou nemocí, rozhodl se zachovat jako chlap a přijal Manako do klanu. Nemusím asi zdůrazňovat, že jeho žena, Konrádaova a Nataliina matka z toho nebyla dvakrát nadšená a opustila ho. Antonio jí, aby se pomstil, znemožnil stýkat se s jejími dětmi.
Manako každý bezpečně poznal, protože na rozdíl od zbytku klanu, stejně jako já, neměla vlasy odstínu hnědé. Já, podle toho co mi říkali, mám vlasy po otci, ale oči po matce, proto každý bezpečně pozná, že patřím mezi Bolmoty, protože nikdo jiný nemá tak moc světle hnědé oči jako my. Je to symbol našeho daru, schopnosti zabíjet démony. Manako tento dar však nezdědila, proto její oči zůstaly studánkově modré.
Byla přijata do klanu jako plnohodnotný člen a Antonio ji měl velmi rád, třebaže byla levoboček. Skoro bych řekl, že víc, než Nataliu a Konráda dohromady. A rozhodně více než mě, pokud ke mně kdy v životě choval i ty nejmenší sympatie. Vždy byla velmi tichá a moc se s ostatními členy klanu nebavila, nepočítaje Antonia, většinu času trávila o samotě v lesích, na hřbitově a podobných místech, kam divní lidé chodí v noci sami, zatímco ostatním by jen při té myšlence stávaly vlasy na hlavě. Třebaže jsme měli podobný osud, osud levobočků, nečistých, nikdy mne neměla moc ráda. Ne že bych jí kdy něco udělal, nebo se do mne navážela jako ostatní příbuzní, ale prostě mi při každé příležitosti, ne vždy slovně, dávala najevo svou nadřazenost a mou ničemnost, podřadnost a postradatelnost. Považovala se za něco víc a snad i právem, protože Antonio silně uvažoval, že místo Konráda bude nástupcem ona, třebaže to bylo proti všem klanovým pravidlům. On si je stejně vždy ohýbal, jak potřeboval, nemluvě o tom, že Manako nezřídka používal jako nástroj na špinavou práci.
Instinkt mi velel ihned pokračovat, ale místo toho jsem si k Manako s mečem v ruce přiklekl.
„Mám pár otázek…“
„Raději zemřu, než abych ti cokoliv řekla!!!“
„V tom případě vyřiďte Antoniovi, že o způsobu, jakým ho za tohle pošlu do pekel, rozhodnu já sám…“ Napřáhl jsem se mečem a Manako zavřela oči, připravena zemřít.
Bodnul jsem do země, těsně vedle její hlavy.
„Tak zatím…“ Doběhl jsem do stájí za městem. Pronásledovatele jsem už snad setřásl. Potřeboval jsem si však zoufale alespoň na pár desítek sekund oddechnout, třebaže to mohla být osudová chyba. Byla jsem však už tak vyčerpaný a promrzlý, že se mi svaly pomalu v těle měnily v železo. Po obličeji mi stále tekla krev z nárazu o střešní tašku, po celém těle mi tekla směs potu a dešťové vody. Nohy se mi samy podlamovaly a cítil jsem, že už nebudu schopen běžet dál ani deset metrů. Síly mne opouštěly a cítil jsem, že se každou chvílí zhroutím. Během útěku jsem díky návalu adrenalinu nic necítil, avšak nyní si náhlý nápor a nátlak na mé fyzické schopnosti při útěku vybíral svou daň… Ne… Nesmím… Se zastavit…
Vtrhl jsem do stájí. Nohy mi okamžitě zalilo teplo, které sláma absorbovala od vlčích těl. Právě naši velcí bojoví jízdní vlci na mne překvapeně zírali a jedna mladší fenka, která byla v nejbližším kotci vedle mě, začala packami škrábat branku a kňučet, nejspíš měla na tuhle denní dobu moc energie a toužilo po tom se projet. Okamžitě mi blesklo hlavou, že si toho vlka „půjčím“, avšak na kotci, stejně jako na několika dalších, byl zámek. Tenhle má soukromého majitele…
Než jsem začal přemýšlet nad tím, jak obelstit zámek, vynořila se ze tmy Natalia. Sestřenka vstoupila do proužku měsíčního světla procházejícího malým zaskleným oknem do tmavých prostor stájí, třímající lesklou kovovou vrhací jehlici připomínala zdánlivě Kuro, bohyni smrti.
„I ty Natalio?“ Vydechl jsem. Ona by byla ten poslední, od koho bych tohle čekal. Sestřenka beze slova napřáhla ruku a vrhla jehlici mým směrem…
Tělo samuraje, který po mě šel zezadu, otevřelo dokořán pootevřené dveře do stání a s jehlicí v krku se zhroutil na zem. Natalia se ke mně vrhla.
„Není čas, potřela jsem tu jehlici paralyzujícím jeden, za nějakou dobu se probere, ale máš další v patách!!! Chtěl jsem tě varovat, Antonio se po návratu z hospody začal chovat divně, ale než jsem tě stihla najít, zjistila jsem, že vydal rozkaz, aby tě zabili. Nestihla jsem se dostat do sídla, abych ti pomohla, tak ti chci pomoci aspoň teď.“
Podíval jsem se na bezvládné tělo u vchodu a pak na sestřenku. V tu chvíli jsem se zlobil sám na sebe, že jsem i jen na sekundu pomyslel na to, že by se obrátila proti mně. Ne, Natalia by se mne zastala i v případě, že by jí to mělo stát život. Zatímco Konrád se mne zastával v mezích svých povinností ke klanu, Natalia žádné meze neměla. Hrozně mne mrzelo, že jsem měl tak málo možností jí to splatit a nevím, zda po dnešku ji vůbec ještě někdy uvidím.
Natalia došla k vratům na opačné straně stájí, než byl vchod dveřmi a shodila z nich závoru.
„Můj přítel dal dohromady partu svých kamarádů, začali hrát opilce a dělat ve městě výtržnosti, což zabavilo stráže, snad se ti jich do cesty nepostavilo příliš. Budou muset zaplatit pokutu, ale pořád lepší, než kdyby tě ten bastard, který se odvažuje označovat se za mého otce, připravil o život. Chtěl se s tebou rozloučit osobně, ale teď bohužel vyřizuje se strážnými zaplacení té pokuty za přestupek výtržnictví. Teď je řada na mě, abych ti pomohla.
Natalia otevřela vrata a poté sáhla do záhybů svého kimona a vytáhla klíče. Poté odemkla kotec právě té fenky, která mne tak nadšeně vítala. V té tmě jsem ji nepoznal… To musela být Nataliina vlčice Fifi!!!
(Ano, hádáte správně, Nataliina ironie nezná hranic)
„Je na tebe zvyklá a jezdit na vlku umíš, doveze tě do bezpečí… Ale dej si pozor, je to jen půjčka, když ji pustíš, vrátí se pak ke mně. Ale teď ji potřebuješ víc než já… Tak…“
Objal jsem Nataliu. Ona mě taky. Byli jsme spíš sourozenci, bez ohledu na skutečnou příbuznost. Mě vždy považovala víc za svého bratra než Konráda a pro mě, jakožto nejbližší osoba v celém klanu, vlastně na celém tom světě, který mi dvacet let mého života chystal pouze utrpení a strasti, jen ona, Natalia, ke mně za celý můj život jako jedna z mála lidí chovala něco jiného, než opovržení a nenávist…. Pro mě byla skoro jako sestra. To ona se mne zastávala, to ona zmírňovala mé utrpení, to ona mi ošetřovala rány… Dlužím jí toho moc, tolik, že se to nedá vyjádřit ani materiálně, ani slovy. Ona to však ví a pomáhá mi, třebaže hodně riskuje. To už je ale celá ona. Udělal bych pro ni bez váhání to samé.
„Děkuji… Nikdy na tebe nezapomenu sestřenko…“ Oči se mi zalily slzami. Venku začínalo pomalu bouřit. Natalia, vždy silná a nebojácná, začala plakat taky, i když jen na chvíli.
„Už běž… Najdou tě… A… Hodně štěstí Alexi… Snad se nevidíme naposledy…“ Utřela si slzy a ustoupila od vrat.
„Ještě jednou děkuji za všechno Natalio…“ Kývl jsem na ni.
„Určitě to není naposledy, slibuji!!!“ Pobídl jsem Fifi a vyjel z vrat do noci, kde již bouřka a liják zuřily naplno a blesky na obloze tančily jako párek milenců na zábavě.
Blížil jsem se k přístavu. K mému štěstí tam zrovna kotvila loď… Snad mne vezmou s sebou… Nedám jim jinou možnost.
SAKRA!!! Ve chvíli, kdy jsem se blížil k molu, jsem koutkem oka spatřil, jak odněkud ze tmy vyběhli vojáci. Nebylo jasné, zda jsou po mě nebo po námořnících, protože ti začali, sotva spatřili vojáky, naskakovat na loď a ani se neobtěžovali těch pár vyložených beden naházet zpět. Začali vytahovat kotvu. Tohle je má jediná a poslední šance, všechno nebo nic!!!
Vjel jsem na molo, vojáci na něj vtrhli chvíli po mě. Řvali ať se zastavím. Zajímalo by mne, který idiot by čekal, že poslechnu.
„Děkuji ti Fifi… Vím, že mluvit nedokážeš, ale nic říkat nemusíš… Natalia bude vědět, že na tebe může být hrdá… Jsi nejlepší vlk Valencie!!! Jen pokud jsem dostatečně dobrým jezdcem, hodným tě osedlat, tak zvládnu to, na co se chystám…“ Pustil jsem otěže a postavil jsem se rozklepanýma nohama na fenčin hřbet. Tělem mi projížděl plamen vzrušení, strach, chlad okolí… Příliš mnoho toho bylo v tu chvíli, kdy hranice mezi přežitím a záchranou byla tenká jako lidský vlas.
To, zda má cesta končí zde, bude rozhodnuto v následujících, vteřinách, které mi zbývají do konce mola. Musel jsem neustále udržovat balanc a snažil jsem se i v té tmě neustále vidět, kde je můj cíl… Kotva.
Na konci mola fenka vyskočila a já se odrazil z jejího hřbetu. Prostištěl jsem vzduchem a natáhl ruce tak, jak to jen šlo. Přivřel jsem oči, když mi do jich začaly pronikat dešťové kapičky…
Trhnutí tak silné, že mi málem zpřetrhalo už tak unavené svaly v pažích a vytrhlo kloubní hlavice z jamech v ramenech mnou projelo ve chvíli, kdy mne zastavila kotva, které jsem se chytil. Fifi žuchla do vody a začala plavat ke břehu. Když vylezla z vody, oklepala se a utíkala za Nataliou pryč, přičemž spokojeně vrtěla ocasem. Jako kdyby věděla, že mi právě zachránila život.
„Sundejte h…“ Ozval se svist a tři vojáci spadli z mola do vody, probodání šípy. Nevěřil jsem svým smyslům. Znělo to jako jeden šíp, nějaký hodně zručný lučištník je musel vystřelit hodně rychle po sobě, protože vojáci to schytali téměř zároveň. Jsem už tak moc vyčerpán, že mne klamou? Mám halucinace, jako kdybych byl na drogách?!
Zvedl jsem hlavu, abych spatřil pár očí nad sebou. Člen posádky. Podal mi ruku.
Ukázalo se, že to je nejpíš žena, temná elfka, soudě podle toho že ruka byla docela tenká. Na ukazováku měla mozol, dalo se usuzovat, že to je velmi zručná lukostřelkyně. Když mne konečně vytáhli na palubu, zjistil jsem, že má na sobě stejnou kápi, jako ten, kdo zabil mého příbuzného v knihovně.
„Alex, Alex, to je mi náhoda, sice jsi nám zkazil obchod, ale to až tak nevadí, to, proto jsme sem přišli jsme už stejně dostali… Respektive, JEHO jsme dostali. Co tu děláš takhle pozdě v noci ve spodním prádle, že by exicibionismus?“
Padl jsem do sedu a opřel se o prkennou nízkou stěnu obíhající palubu. Podíval jsem se do očí své zachránkyni, která si stáhla kapuci. Její středně dlouhé rudohnedé vlasy jsem okamžitě poznal.
Maria?!!!
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
DragonOzzy
Můj bratr
(několik měsíců před Alexovou popravou)

Khanus

Staletí strávená v temné nicotě se jevila jako věčnost. Bylo tomu již celé věky od doby, kdy jsem jako zpráskaný pes opustil Sagurtov a uchýlil se do nicoty, abych unikl hněvu svých pánů, bohů. To že mne Temný rytíř tehdy porazil, bylo selhání. A selhání se nám, nesmrtelným služebníkům, neodpouští.
Staletí jsem byl v ústraní a vše pouze sledoval, potuloval se světy v podobě smrtelníka. Popravdě, ani léta strávená mezi nimi mi nepomohla je pochopit. V podstatě jsem tím pouze zabíjel čas. Ne však dnes.
Po staletích sypání si popela na hlavu mi byla dána druhá šance. Opět mne potřebují. Opět je potřeba rozhodnout, zda je to potřeba zničit. Okamžitě jsem se té možnosti chopil v naději, že mi bude odpuštěno a že smyji svou hanbu. Že tentokrát dostojím svých povinností. Tentokrát však to, co jsem tisíce let dělal každý den jako rutinu, bude přetěžkým úkolem. Já však mám rád výzvy…
Má síla za ty roky ustoupila. Musím ji získat zpět. Stále jsem sice mnohonásobně silnější, než běžný smrtelník, nicméně, ani zdaleka to nestačí na mé povinnosti. Nehledě na to, že mí draci mi možná nikdy neodpustili, že jsem odešel a je tady zanechal napospas. Mnozí odešli se mnou, avšak mnozí chtěli zůstat v tomhle světě, avšak s mým odchodem zeslábli a přišli o část své moci. Draci přestali být považování za ušlechtilá stvoření, strážce stability světů, stala se z nich lovná zvěř, končící na čepelích drakobijců, aby následně jejich těla zdobila nějakému lovci stěnu. Museli se stáhnout pryč z tohohle kontinentu, celou věčnost zde draky nikdo neviděl, protože se mí poddaní, kteří zůstali v Safurtovu, museli ze Zianaru, z našeho domova v dračích horách, stáhnout na chladný severní kontinent Gnord, kde živořili jak se jen dalo. Chladné pláně sotva poskytnou dostatek potravy tvorům jako tito. Ne… Takhle to nesmí zůstat!
Jsem uvězněn v tomhle těle smrtelníka, na přeměnu v draka jsem stále příliš slabý. Avšak to už nepotrvá dlouho…
Zrovna jsem stál na jedné vysoké skále, za mrazivé moci jsem sledoval, jak desítky metrů pode mnou skupinka drakobijců znesvěcuje tělo mého poddaného, černého draka. Tvora, ze kterého by měli mít strach a respekt, zbavovali šupin i masa, přičemž jediným „zločinem“ toho tvora bylo, že hledal potravu, které byl na severu zoufalý nedostatek. Z Dračích hor jsme byli vyhnáni… Je čas si je vzít zpět.
Z hluboka jsem se nadechl. Mé dlouhé temné vlasy vlály ve vzduchu jako stužky, když mi chladný vítr bičoval tvář. Zavřel jsem oči a soustředil se.
„Zaplatíte za to, čo ste urobili nášmu druhu smrtelníci… Pocítíte hnev Khana Ničitela!!!!“
Natáhl jsem ruce k nebesům a stáhl z těla energii, která začala proudit mými pažemi aby se následně přesunula do hrtanu. Vyslovil jsem tiše zaklínadlo, avšak ticho bylo to poslední, co mělo mít za následek.
Chvíli se nic nedělo. Avšak poté začalo tělo mrtvého draka hořet neuhasitelným plamenem a rozplývat se. Hořící kousky popelavých částic vystoupaly vzhůru, aby vytvořily chumel, oblak aerosolu, který začal kroužit za hrozného kvílení kolem drakobijců.
Zaplatí…
Tři samozvaní dobrodruzi chvíli zírali na holé kosti své oběti, avšak ihned poté je očaroval onen oblak, který se po chvíli vytvaroval do podoby dračí hlavy.
Vrhl se na svou první oběť. Drakobijci, mladému muži svázal ruce a nohy a donutil ho, aby dělal to mu přikážu, třebaže byl stále při vědomí.
„Ne, ne!!! Mé tělo!!!“
„Co se to sakra děje?!!“
„Nemohu ho ovládat!!!“ Jedno seknutí sekerou stačilo na to, aby srazil svému společníkovi, vysokému orkovi, hlavu. Třetí drakobijka, lesní elfka, si uvědomila, že to je buď ona, nebo on. I přes přítelovy prosby neváhala a vpálila mu do srdce šíp. Zhroutil se na zasněženou zemi.
Oblak však nezmizel, naopak, vrhl se na ni a spoutal ji končetiny, obdobně jako jejímu příteli. Nohy jí srazil k sobě a ruce do vodorovné polohy od sebe, aby byla vyzvednuta. Připomínala živý kříž.
„NE!!! JÁ NECHCI!!! KDE JSTE KDO?!!! POMOZTE MI!!!“ Začala panikařit a mlít sebou, což mne však nechávalo chladným. To co ji čeká sotva vyrovná to, čím si prošel můj padlý druh.
„Zaplatíte…“
Její nohy se roztáhly a začala nelidsky řvát. První se začalo trhat oblečení, rukávy a nohavice a následně se vzduchem roznesl zvuk párající kůže, svalů a vytrhávání kloubních hlavic z jamek. Dal jsem ruce k sobě a následně jsem je odtrhl, jako kdybych trhal kus papíru.
Elfka se ve vzduchu rozčtvrtila, bezhlavé torzo padlo na zem a krev se vsákla do sněhu. Dokonáno.
„Vidím, že síla se vám vrátila, pane…“ Otočil jsem se. Za mnou stál mladý muž v černém kabátu, podobnému tomu mému, avšak ne tak zdobeném.
„Edgar... Tráviš medzi smrteľníkmi toľko času, že si začal dobrovoľne hovoriť ich ponižujúcou rečou?“
„Prepáčte pán Khan... Ospravedlňujem sa, sila zvyku. Všetko je už pripravené. Traja dračí lordi sa za svitania zletia stretnú na prastarej veži, oznámil som im, že sa možno objavíte. Nemôžem povedať, že boli dvakrát nadšení z vášho návratu. Mnohí vás nazývajú zradcom.“ Vysoký mladík s delšími nadýchanými vlasy vlastně žádným mladíkem nebyl. Tedy pokud počítám lidský věk. Jako drak stárnul velice pomalu, tudíž třebaže byl starý jako deset kmetů dohromady, fyzicky by mu člověk odhadl sotva pětadvacet. Přestože mi byl věrným služebníkem, někdy mne ty jeho manýry vytáčely. Měl být mýma očima a ušima v tomhle světě v době mé nepřítomnosti a on si místo toho často užíval se smrtelnicemi. Neměl jsem to těm holkám za zlé, byl velmi pohledný, tmavé vlasy, ostré rysy, velké tmavé oči. Žádná mu neodolala.
Otočil jsem se směrem k nehostinně vypadajícímu průsmyku mezi skalami Dračích hor. Vydal jsem se k němu. Jen málo tvorů zde mohlo vkročit bez bázně, aniž by měli zdravý rozum. Doufám, že se mezi ně stále ještě počítám.
„Draci, ktorí odišli s vami, vám nepomôžu?“ Zeptal se Edgar, ve snaze držet se mnou krok.
„Aby som splnil svoje poslanie, potrebujem dať dohromady všetkých svojich (svojich je v slovenčine lepšie vypustiť, osobný názor) služobníkov. Či sa im to páči alebo nie. Draci boli vždy stvorenia, ktoré si nárokujú voľnosť, poslúchajú len keď ich nezbytne potrebujú. Kto vie, či ma poslúchnu i teraz...“ Ne že bych se setkání se svými bývalými poddanými bál, ale že bych se zrovna těšil na to, až na mne budou obří ještěři cenit zuby a já budu stát naproti nim s vědomím, že jsem dočasně uvězněn v tomhle smrtelném lidském těle, to bych říct nemohl. Pokud zemřu v tomhle těle. než nabudu své moci, vše se značně zkomplikuje. Musím být opatrný.
„Niektorí z nás sú stále na vašej strane, aj po tých rokoch, čo ste nás opustili...“ Zavřel jsem očí a povzdech si.
„Niektorí, avšak väčšina nie. Potrebujú každého draka, ktorého môžem zohnať. Predložil si trom dračím lordom môj návrh? Aké sú ich požiadavky?“ Vypadalo to, že Edgar váhá s odpovědí. Nejspíš nevěděl, co chci slyšet.
„Jeden z nich, Ulfus chvíľu váhal, avšak nakoniec podľahol mojej diplonacii a prijme vás za svojho pána i teraz. Lady Versea sa mi chcela vysmiať, ale nakoniec dostala rozum, má však požiadavku, jeden z jej drakov bol zajatý drakobijcami, majú v pláne ho previezť na iný kontinent do miestnej gladiátorskej arény, aby ho tam zmasakrovali pri hrách. Drak v aréne má väčšiu cenu ako jeho rozpredané šupiny. Máme ho oslobodiť... A Baltazar...“ Edgar se na chvíli odmlčel a začal usilovně přemýšlet. Ne že by zapomněl, ale hledal způsob, jak to formulovat aby to vyznělo co nejmírněji.
"Čo vravel Baltazar?"
"Baltazar hovoril, že so zradcom ako ste vy sa už nikdy nespojí, len cez jeho mŕtvolu. A svojim drakom oznámil, že ktokoľvek sa k vám pridá, toho si vyhľadá a zabije. Pokojne aj ďalších dvoch lordov. Vzhľadom k tomu, že je z nich najsilnejší, a kvôli vášmu súčasnému stavu najsilnejším drakom vôbec, nie je dobré ho podceňovať. Jediný, kto by sa mu možno eventuálne mohol postaviť je posledný Olfafov drak, Salazar, ale ten pomätenec sa schováva ktovie kde a myslím, že donútiť psa vziať si mačku za manželku by bolo ľahšie, ako ho prijmúť k spolupráci s nami." Edgar zakročil jednou nohou, jako kdyby se chystal uskočit, kdybych náhodou vybouchl vzteky. Chvíli mne to lákalo, avšak… Ne, neudělám to, taková reakce je pod mou úroveň.
"V tom prípade Baltazara zabijem." Řekl jsem s ledovým klidem a ohlédl se kolem sebe na mrazivou, nehostinnou krajinu, ze které přímo sál pach smrti a strachu.
"Pane, nemyslím si, že..."
"Pokiaľ máš iný nápad, sem s ním. Ak nie, choď na prastarú vež a počkaj na príchod dračích lordov. Ja idem vybaviť, čo je nevyhnutné a potom sa utkám s Baltazarom. Či už to bude ťažký boj, ak mám byť hodný návratu k moci, toto bude malá, nepatrná prekážka!" Po těchto slovech se Edgar raději uklonil a ustoupil. Věděl, že slova jsou zbytečná, jediné co může v tuto chvíli udělat je plnit mé rozkazy, zbytek je na mě. Změnil se v draka, vznesl se a letěl pryč. Zůstal jsem v krajině sám, připraven vydat se ke svému cíli. Tak jdeme osvobodit ještěrku…
Došel jsem do průsmyku po zledovatělé pěšince, jejíž okraje lemovaly rostliny tohohle drsného klimatu. Vzduchem vládla meluzína a celkově to vypadalo strašně ponurně. Asi takhle nějak vypadá to, čemu smrtelníci říkají noční můra. Naprosté zoufalství. Pamatuji doby, kdy to tu vypadalo jinak.
Odkopl jsem stranou to, co kdysi bývalo trupem nějakého amatérského dobrodruha a nyní z toho zůstaly jen kosti, a prohlédl si stěnu průsmyku po mé pravé ruce. Tahle bude na rozdíl od té nalevo ideální, skála byla na mnoha místech zvlněná, popraskaná, nabízela mnoho úchytů pro ruce a nohy.
Pro draka by tahle krajina normálně byla snadno překonatelná, avšak já jsem uvězněn v tomhle křehkém těle. Zašplháme si.
Vydrápal jsem se po úchytech až na skálu. Nahoře byl úžasný rozhled, ideální pro vyhledání mého cíle. Odolal jsem pokušení jen tak sedět a kochat se polární září. Zavřel jsem oči a shromáždil v sobě dostatek energie na další kouzlo, které jsem staletí nepoužil.
Vyřkl jsem ho, energie se uvolnila a otevřel jsem rozzářené oči. Nyní můj zrak dokázal odhalit život široko daleko, a na dlouhé vzdálenosti ho rozeznat. Našel jsem drakobijce… Utábořili se v jedné prastarých ruin první civilizace, viděl jsem i to, že mají v řetězech spoutaného draka. To musí být ten, o kterém Edgar mluvil.
Čas na zábavu.
Rozběhl jsem se po vrcholcích skal a začal po nich přeskakovat. Cítil jsem volnost, tu která mi tak dlouho chyběla. Vítr vanoucí proti mně mi kompenzoval ten hladivý pocit, když letíte v dračí podobě. Párkrát jsem málem spadl, ale vždy mne zachránily mé akrobatické dovednosti. Po chvíli jsem překonal na první pohled obrovskou vzdálenost, ocitl jsem se na skále, přímo naproti ruině, kde se drakobijci ubytovali. Tři z nich však byli stále venku. Dva seděli u ohně a jeden obcházel kolem dokola s loučí. Buďto něco hledal, nebo hlídkoval.
Povytáhl jsem ze svých šatů svou zahnutou dýku se zdobenou, vyřezávanou slonovinovou rukojetí. Ostří bylo z jedné strany obyčejné a z druhé pilovité, využitelné k celé řadě chvatů a výpadů, tato zbraň byla stejně stará jako já, odjakživa mne doprovázela, a nyní to vypadá, že po dlouhé době opět ochutná teplou krev.
Počkal jsem si, až strážný bude pode mnou. Seskočil jsem ze skály a zřítil se přímo na něj. Nestihl ani vykřiknout, když jsem mu vrazil zezadu do týla ostří dýky. Prostě jen tak tiše padl k zemi, pravděpodobně si nic ani neuvědomil.
Jeho dva společníci však ano. Lovci v kožených zbrojích vyskočili na nohy a chopili se zbraní.
„Vetřelec!!!“ Zařval mohutný ork a vyběhl na mne se sekerou, zatímco jeho společník, člověk, vytasil krátký meč.
Zelený válečník pozvedl sekeru, aby ze mne udělal dva menší, avšak díky mé rychlosti a mrštnosti brzy řval bolestí, když se do jeho levého podpaží vnořila má dýky. Uchopil jsem topůrko těžké obouruční sekery a vyrval mu ji. Ve stejný okamžik se chystal zaútočit jeho společník, avšak stačil jeden sek nově ukořistěnou zbraní a jeho pravá paže odletěla daleko od zbytku těla.
Překvapený človíček zíral na to, co zbylo z jeho končetiny, zatímco jeho zelený společník si vyrval mou dýku z podpaží. Výměna zbraní. Tahle se mu však vymstí…
„Lučištníci, zabte toho parchanta!!!“ Ozval se hlas z vrchu ruiny, kde se za zdí shromáždili tři drakobijci s luky. Neviděl jsem jim do tváří, protože jim je kryly kapuce a masky přes obličeje.
Orkovu ruku obalil pruh rudé energie. Začal se třást, když bojoval s neporazitelným.
„Co… Co se to sakra děje?!“ V okamžiku, kdy sebral mou zbraň se stal mým poslušným otrokem. Na chvíli. Krutě jsem se zazubil, když jsem ho donutil, aby mi posloužil jako živý štít ve chvíli, kdy na něj jeho tři společníci vystřelili šípy. Byl donucen vrhnout se přede mne, aby násedně s probodnutým srdcem, průdušnicí a žaludkem se zhroutil k zemi.
Jen ten, komu v žilách koluje má krev, může tu dýku použít. Kdokoliv jiný se totiž tímhle krokem nabídne k tomu, abych ho mohl ovládnout. Normálně to chce nějakou námahu někomu posednout mysl, ale pokud se té dýky dotýká, je pro mě skoro jako loutka.
„Teď já…“ Podíval jsem se na žasnoucí lučištníky, kteří začali rychle lovit v toulcích šípy. Natáhl jsem ruce k nebesům a zformoval v nich obrovskou ohnivou kouli. Poté jsem trhl rukama směrem k nim a obrovský výbuch prakticky vyhladil celé vrchní patro ruiny, kde lučištníci stáli. Nikdo z nich nezůstal v kuse v identifikovatelné podobě, natožpak naživu.
Došel jsem ke kovovým vratům. I přes ně jsem slyšel, že se za nimi formuje menší armádička, která si naivně myslí, že pro mne bude nějakou překážkou.

Bylo dokonáno. Celá skupina lovců se již setkala se svými předky a já sešel po schodech do podzemí, kdy draka drželi. Nikdo tam už nebyl. Drakobijci buďto padli mou rukou, nebo rozumně prchli a zachránili si holé životy. Jejich vůdce bojoval statečně, ale hloupě a zbytečně. Z jeho mrtvých rukou jsem vyrval svazek klíčů a měl jsem namířeno k místům, kde skladovali svou kořist.
Drak byl z hrozném stavu, ale stále živý a schopný letu.
Došel jsem až k němu a sňal mu pouta.
„Neboj sa, tvojmu trápeniu je koniec. Avšak, niečo od teba chcem...“
Můj poddaný se na mne povíval a zamžoural. Nemohl věřit vlastním očím.
„Pán Khanus? Čo tu robíte? Vy... Vy ste sa vrátili?“
„Áno... Vrátil som sa, aby draci opäť slobodne brázdili oblohou... A aby tí, ktorí mali tú drzosť na mojich poddaných siahnuť ruku zaplatili..“
Zámek pro mne nebyl problém. To, co by smrtelník musel dlouhou dobu páčit, já pouze utrhl holou rukou. Začal jsem zbídačenému drakovi sundávat okovy.
„Bohužiaľ, rovnako ako ty, i ja potrebujem pomôcť. Odnesieš ma na prastarú vež? Mám tam menšie „jednanie“ s dračími lordmi.“
„Pre vás by som osobne roztrhal lorda Baltazara...“

Osvobozený drak dodržel své slovo a donesl mne na prastarou věž. Tři dračí lordi, Baltazar, Ulfus a Versea spolu s Edgarem na mne již čekali. Obří ještěři si posedali na polorozpadlou kamenitou zeď, která kdysi lemovalo jedno z pater této věže. To však, spolu s časy slávy budovatelů této věže bylo pryč a stavba samotná ve stádiu pomalého, ale nevyhnutelného rozpadu.
Seskočil jsem z hřbetu Verseina poddaného a dopadl na rozpadající se prkenou podlahu. Mírně se v těch místech prohnula a zapraskala, nicméně, tohle tělo ji nedokázalo prolomit.
Lordi seděli vedle sebe na zdi, Baltazar uprostřed a Edgar, v lidské podobě mi šel zrovna naproti.
„Nemáš v sebe ani kúsok sebaúcty, že na svoj chrbát berieš túto špinu?“Odfrkl si Baltazar a krutě se zadíval na mnou zachráněného draka.
„Boli časy, kedy si tejto špine hovoril pane.“Odsekl mladý dráček, obrovský vůči smrtelníkovi, avšak malinký oproti dospělému drkaovi. Baltazar chtěl něco zařvat, ale Versea ho křídlem zadržela.
„Má pravdu. Khanus dodržal svoju časť dohody, takže sa k nemu pripojím i ja. Vráť sa do jaskyne mladý, my ešte máme nejakú prácu...“ Mladý dráček přikývl.
„Veľa šťastia pane...“Pokynul mi, párkrát mávl křídly a letěl pryč. Baltazar na něj nepřestával krutě zírat.
„Tak ako tak, nič sa nemení, stále platí, že ktokoľvek sa k tebe pridá, toho na mieste osobne zabije. Žiadne zjednotenie drakov nebude a nikto sa za teba, okrem tej špiny, ktorá odtiahla s tebou, nepostaví, dohliadnem na to, aby si draci zachovali dôstojnosť!!!“
„Áno, aby dôstojne ďalej živorili v týchto nehostinných miestach na severnom kontinente, aby z nich bola lovecká zver. Výborne Baltazar!!! Keď som ti vtedy ako malej jašterici fackoval, keď si sa hral na najmúdrejšieho, mal som byť opatrnejší. Nafackoval som ti vtedy a nafackujem ti pokojne aj teraz.“ Svraštil jsem obočí. Obrovitý samec se začal z plných plic smát.
„Ty? Veď si tak slabý, že sa ani nepremeníš do dračej podoby!!! Si nič, nula!!! Nula, ktorá bola porazená smrteľníkom, ty, ktorý si nás všetkých sklamal a opustil!!!“Zvuková vlna z jeho výkřiků byla tak silná, že Edgar téměř ztrácel rovnováhu, mě to však pouze mírně cuchalo vlasy. Neměnil jsem výraz v obličeji. Někoho by možná Baltazar vyděsil, ale ne mne, já ho mám už dávno přečteného. Jen dělá velká ramena, když ví, že jsem slabý. Kdybych se tu zjevil ve své plné síle, zhroutil by se na kolena, líbal mi nohy a prosil o odpuštění za to, že se o mě, byť jen slovem, zmínil hanlivě. Ne, takové ve svých řadách nepotřebuji.
„Nebolo by od veci pripomenúť, že toho smrteľníka zoslali bohovia. A už vôbec by nebolo na škodu spomenúť, že TY si svoju úlohu nesplnil. Kvôli tebe a ostatným sa stal temný rytier dosť silným na to, aby ma dokázal poraziť. A keď k tomu došlo, utiekli ste. Bojoval som s ním sám... Takže si daj prekliate veľký pozor na to, koho tu nazývaš zradcom. Zatiaľ čo ja som plnil svoje početné povinnosti a pomáhal udržovať stabilitu tohto sveta, TY si nedokázal splniť to, čo by som s pokojným vedomím zveril mláďaťu! A možno som to tak aj mal urobiť...“ Tvář jsem měl kamennou, ale v duchu jsem se smál. Bylo zábava sledovat, jak to v Baltazarovi hřmí. U draka není moc poznat nálada z výrazu ve tváři, avšak bylo to na něm vidět. Přímo z něj sálal vztek. Tenhle, kdo nedokáže ovládat ani sám sebe chce velet vlastní dračí skupině? Tenhle odpad si nezaslouží být drakem. Tímhle u mne spadl níž než smrtelníci… Co smrtelníci. I ti smrtelníci, kteří tlejí v rakvích pod zemí, jsou pro mne v tuto chvíli víc, než on.
„VYPADNI, KHAN!!! VYPADNU ODKIAĽ SI PRIŠIEL A UŽ SA NIKDY NEVRACAJ!!! A JA UŠETRÍM TVOJ ŽIVOT!!! Naklonil jsem se k Edgarovi.
„Asi si mu zabudol povedať, čo máš v pláne, že?“Edgar se plácl do čela.
„Ja, zabudol som, prepáčte... Asi mu to budete chcieť povedať sám, však?“ Baltazar se zarazil.
„Č...čo máš v pláne?“
„Mám v pláne ti useknúť to tvoju dutú hlavu a prevziať späť vládu nad drakmi či chceš, alebo nie. Keby si v nej niečo mal, držal by si papuľu a poslúchal čo sa ti povie, ale vzhľadom na to, že si znovu ukázal ako veľmi si k ničomu a na ťarchu... Tak to s tebou skoncujem RAZ A NAVŽDY!!!“
Baltazar na mne bez varování vychrlil ledový závan. Odkopl jsem Edgara stranou, aby ho to nezasáhlo a sám udělal hvězdici do boku. Pár pramínků mých vlasů pokryly rampouchy. Tohle bylo blízko.
Versea i Ulfus odletěli stranou a posadili se na skálu, stejně tak Edgar.
„Si blázon, nikto sa mi nemôže rovnať, zvlášť nie ty, v tejto smiešnej podobe!!!“
„Dokážeš to, alebo o tom vieš len kecať?!“Vytáhl jsem svou dýku a zmáčkl konec rukojeti. Tím jsem uvolnil kovové lanko s prstencem na konci, který jsem si navlékl na prst. Poté jsem roztočil dýku nad hlavou.
Baltazar se po mě pokusil cvaknout čelistmi, avšak ve stejnou chvíli mu celou pravou tvář, až po začátek krku, rozsekla má dýka na lanku. Začala na mne doslova pršet krev. Trhl jsem rukou zpět, znovu roztočil lanko a tentokrát ho sekl přes břicho. Ještěr zavyl bolestí a vychrlil na mne pro změnu proud ohně.
Udělal jsem letmý kotoul dopředu a uhnul hlavní vlně útoku. Následný magický štít zabrzdil kouzlo a jeho povolení vyslalo plameny zpět na Baltazara. Můj soupeř se zvedl a uhnul, začal kroužit kolem věže, doufaje že mne takto může ostřelovat, aniž bych na něj dosáhl. Jak naivní…
Má dýka se zapíchla do jeho masa a hák na konci její čepele se zahákl za jednu obrovskou rohovitou šupinu. Baltazar se zasmál, čekal, že mne odnese pryč a shodí z velké výšky, ještě předtím mne mlátí o skály, dokud ze mne nezbude jen krvavá kaše. Ale tohle mu nevyšlo…
„Ako to krucifix... Veď som stokrát ťažší ako obyčajný smrteľník!!!“Baltazar začal být stahován mými silami dolů. Na tváři mi začal hrát krutý úsměv.
„Baltazar, Baltazar... Ja NIE SOM obyčajný smrteľník!!!“Když byl dost nízko, opět jsem stiskl konec rukojeti, lanko se začalo zasouvat a tím mne vyšvihlo do vzduchu až k Baltazarovi. Narazil jsem na jeho šupiny a chopil se jich. S dýkou v zubech jsem přes jeho marné snahy mne setřást vylezl na jeho hřbet.
„Nemáš v sebe ani kúsok sebaúcty, že na svoj chrbát berieš túto špinu?“ Zopakoval jsem Baltazarova slova a zarazil mu dýku zezadu do krku. Porušil jsem mu míchu. Ohrnul a začal klesat k zemi v prudkých spirálách…

Dopad byl tvrdý, smrtelník by to asi nepřežil, ale mne zachránilo kouzlo. Baltazar se už nezmohl ani na prachsprostý nářek. Jenom ležel, změněný do své lidské podoby zalitý krví a díval se na mne.
„Čo chceš... robiť?? Prečo si sa vrátil?!!“ Sípal a z posledních sil bojoval o vyprchávající život. Marně. Kosti měl dozajista polámané, z úst a rozseklé tváře mu tekla krev. Polámaná žebra mu dozajista probodala plíce, protože sotva dýchal a ostatní orgány na tom určitě nebyly lépe.
„To ťa nemusí zaujímať... Jediné o čo sa máš starať je, že JA svoje slovo dodržím...“ Chytil jsem ho za vlasy a začal mu zaživa odřezávat hlavu.
Edgar nakonec dorazil a vynesl mne zpět na prastarou věž. Tam se již shromáždil slušný dav draků všech tří frakcí. Bývalých frakcí. Seskočil jsem z Edgara a následně vylezl na nejvyšší bod polorozpadlé zdi. Zamával jsem zakrvácenou Baltazarovou hlavou.
„JE TU EŠTE NIEKTO? EŠTE NIEKTO MÁ NÁMIETKY VOČI TOMU, ABY SOM SA UJAL TOHO, ČO MI PRÁVOM NÁLEŽÍ? JE TO EŠTE NIEKTO, KTO ODMIETA POSLÚCHAŤ?!“ Mlčení. Doslova jsem slyšel jejich dech, meluzínu a padání drobných kamínků. Přísahal bych, že jsem slyšel i jejich strach. Přímo křičeli hrůzou, tam uvnitř ve svém nitru, ale samotný úžas, že jsem dokázal sprovodit ze světa nejsilnějšího z nich s minimem své síly, je umlčel.
„Výborne, takže sa môžeme pustiť do práce...“ Znechuceně jsem zahodil Baltazarovu hlavu, aby se z více než dvou kilometrové výšky rozmlátila o kamenitou cestu. Musím však zařídit ještě jednu věc…

Došel jsem do míst, kde jsem přišel o svou sílu. Krvavá hora. Tady to vše skončilo… A něco nového začalo. To místo se vůbec nezměnilo. Někde tady je uvězněna duše mého bratra Olafa. Vím, že by nechtěl, abych dělal to, co dělám. Ale to mělo svou logiku, když jeho poslání bylo negací toho mého. Ke všemu musí existovat protiklad, jinak by byla rovnováha ve světě ohrožena.
Olaf stvořitel.
Khanus ničitel.
Když svět o nás dva přišel, začal strádat. Nyní má jenom mě, abych zničil to, co se jinak vyvine v něco velmi špatného. Je třeba začít znovu, je třeba, aby nový stvořitel vytvořil nový, nezkažený svět. Ale to má ještě svůj čas…
Rozhlédl jsem se po plochém vrcholku hory, kde jsem kdysi s Černým rytířem bojoval. Černý rytíř. Seslali ho Olaf a Vesna, aby mne tehdy zastavili od ničení světa, který nakazili démoni svou zkažeností. Svět se zdánlivě uzdravil, ale toho hnusu který sem démoni přinesli se už nikdy nezvabil. Zkaženost, násilí, nenávist, závist, touha po cizím utrpení. Takto si to chtěl, Olafe? Chceš ty smrtelníky zachránit za každou cenu? I za cenu, že se nikdy nepoučí? Ty jsi mrtvý, tobě už to je jedno, ale já mám své povinnosti a dostojím jich!! A tentokrát mne ani Aki nezastaví, třebaže jednám v jejím zájmu. Pokud neudělám to, co mi bylo přikázáno, zhroutí se nejen tento svět, ale i všechny ostatní. Zhroutí se celá realita a řád, jak ji známe. Smrtelníci totiž neví, s čím si zahrávají…
Došel jsem do míst, kde jsem před onou věčností ztratil krev po první rytířově ráně. Krev tam už dávno nebyla, ale na to místo nikdy nezapomenu. Na tu hanbu… Na to ponížení… Na tu bolest způsobenou obyčejným smrtelníkem.
Na tomhle místě jsem ztratil svou moc. Ale zároveň něco získal. Svou dceru Leslie. Sama temnota ji zrodila z mé krve, proto byla taktéž známa jako „Dítě Temnot“ třebaže k něčemu co by se dalo nazvat absolutním zlem měla rozhodně daleko. Lhal bych však, kdybych řekl, že mi nebyla užitečná. Právě naopak. Jsem rád že jsem byl tehdy raněn. Získal jsem svou dceru a také příležitost, abych opět dokázal, že jsem hoden svému postavení…
Poklekl jsem a přiložil dlaně na zem. Má síla, ta kterou jsem ztratil, v té zemi pořád je. Přímo mi protéká mezi prsty. Tímto si ji beru zpět!!!
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
Chell
zauímalu by ma... ako khan zničí ten svet bude musieť zniť aj Leslie?
SOM DIEVČA!! A AK TO NIEKOMU EŠTE RAZ UNIKNE TAK BUDETE LUTOVAŤ!!

Uctievam mopidu daedrickú pani spamerstva.

Zoznámte sa: Alex<3 Mercer, najcharizmatickejší vírus pod virtuálnym slnkom...
http://fc05.deviantart.net/fs71/i/2011/123/9/7/alex_mercer_by_ravenmadwolf-d3fi3ra.jpg
na to že je v podsate mŕtvy vyzerá podozrivo dobre, nemyslíte? Grin
 
DragonOzzy
Chell napsal:
zauímalu by ma... ako khan zničí ten svet bude musieť zniť aj Leslie?


Leslie je nesmrtelná bytost, umí cestovat mezi světy, stejně jako Khanus.

Alex to štěstí nemá.
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
DragonOzzy
Ženy, koření života

Alex


„Vstávej, princezno, je čas na snídani…“ Ozvalo se prasknutí a já se vyvalil z dřevěné bedny, kde jsem strávil dost dlouhou dobu. Přistál jsem na kamenité podlaze a rozmazaným pohledem jsem se rozkoukal kolem dokola. Ty barevné skvrny kolem mne postupně nabývaly tvarů postav. Postav v dlouhých bílých kápích, které na mne mířily zbraněmi.
Poslední co jsem si vybavoval, bylo to, že jsem strávil pár dní plavby na pašerácké lodi spolu s Mariou, akorát těsně před přistáním v císařském městě mi řekla, ať se podívám dalekohledem, zda už vidím maják. V tu chvíli mne někdo vzal přes hlavu tupým předmětem. A to bylo to poslední, co si pamatuji. No, alespoň mi tam dali oblečení, tudíž jsem teď neležel před těmi lidmi v trenýrkách.
Ucítil jsem tlak na hrudi. Jednou rukou jsem si z čela odhrnul mokré vlasy a podíval se na toho, kdo mi šlápl na hrudník. Byla to Maria, ta proradná temná elfka v asasínské zbroji.
„Mario, co to sakra…“ Dívka si přiložila ukazovák ke svým krvavě rudým rtům.
„Mlllllč Alexi… Hezky v klidu a možná tě necháme naživu. Tvé uvedení to stavu bezvědomí byla nezbytná součást tvého transportu zde, nepotřebovali jsme, aby si tě všimly stráže ve městě. A navíc, stále si nejsme jisti, zda nejsi špion klanu Bolmot…“ Při těchhle slovech mne začala drbat na hrudi špičkou svého meče. Nebylo mi to dvakrát příjemné.
„Sakra tobě to nestačilo?!! Vidělas přece, že po mě šli jak po sekané!!! Jak můžu být špionem klanu Bolmot, když mne vlastní klan odepsal!!! Pro ně jsem mrtvý, vkročením na Valencii si podepíšu rozsudek smrti!!!“ Nereagoval jsem možná nejrozumněji, být agresivní v situaci kdy na vás parta pošuků v kápích míří zbraněmi není dvakrát rozumné, ovšem v případě že vás nedávno chtěli odrovnat vlastní příbuzní a strávili jste pár hodin ve velmi pohodlné bedně zmačkaní jak sardinka, to může vaše chování mírně ovlivnit…
Maria mi rozřízla košili. Sakra, další úchyl. Namířila mi na srdce.
„A kde bereš tu jistotu, že my ti budeme pomáhat?“ Nasucho jsem polkl, nevěděl jsem co říct. Nebylo pochyb, že to byla ona, kdo odrovnal strejdu Bertrama. Mé pronásledovatele nejspíš považovala za stráže jdoucí po ní a mě za jejich vůdce… Ehm… I když ji asi trklo, že strážní obvykle nepobíhají polonazí. Kdyby nezaváhala, bezpochyby bych již měl šíp v srdci.
Luskla prsty.
„Áááá já zapomněla, ty sis to doma rozházel a v tom šoku ses vrhl po první naději, ale omyl, ať je tvůj vztah ke klanu Bolmot jakýkoliv, pořád k nim patříš, a klan Bolmot podporuje císaře a císař a my stojíme tak trochu na opačné straně barikády…“ Olízla si rty, připomínala psa, který už dlouho nedostal nažrat a nyní objevil kost s pořádnou vrstvou masa.
„Takže promiň Alexi, jsi pro nás bohužel škodná, i kdybys nepatřil k Bolmotům, jsi cizák a riziko, že dostaneš informace o bratrstvu ven, tudíž tě jen narychlo vyzpovídáme a pak za…“
„Áááá Mário, ženuško moje, jsem tak rád že jsi už zpátky, jaká byla cesta?“ Leonardo. V té době kdy mi kdysi ten úchyl prozrazoval fešné způsoby jak někoho zabít, by mne ani na vteřinu nenapadlo, že jeho hlas uslyším někdy tak rád.
„Promiň drahý, řeknu ti to později, mám tu práci…“ Dva asasíni, kteří byli s Mariou ustoupili Leonardovi. Brýlatý černoch s dredy, oděn do svého pracovního řemeslnického úboru se nade mnou sklonil.
„Alex? Jsi to ty?“ Nevěřil očividně vlastnímu zraku, soudě podle toho jak si začal upravovat brýle.
„Promiň zlato, ale musím ho zapíchnout, povídat si můžeš s někým jiným…“ Maria se mne chystala probodnout. Zatnul jsem zuby a zavřel oči, jelikož jsem byl příliš slabý na odpor, ba i v plné síle bych proti této vražedkyni nejspíš mnoho nezmohl. Čepel se mé hrudi však ani nedotkla.
„Huš huš drahá, na toho mi nesahej. Najdi si jinou věc na bodání.“
„Ale vždyť zničil dýku!!!“ Sténala Maria. Očividně měla vraždící absťák.
„Ale tím, jak ji zničil, mi vnukl nápad jak ji vylepšit. Hele, jestli chceš nutně něco bodat a krájet, jsi připravit oběd, vy dva, určitě máte co na práci!!!“ Odehnal Leonardo svou mírně nepříčetnou manželku a dva asasíny. Poté mi pomohl vstát.
„Ženy jsou sakra nebezpečné, když opustí kuchyni, zvláště ta moje…“ Zavrtěl hlavou Leonardo. Namítl bych, že je sexista, ale právě mi zachránil krk.
„Ehm… Leonardo?“ Začal jsem si zapínat bílou košili, kterou jsem vyfasoval na lodi.
„Áno Alexi?“ Pozvedl obočí můj zachránce.
„Ty jsi u asasínů asi hodně velké zvíře, že tě poslechli ti dva a dokonce i tvá dominantní žena, nebo ne?“ Leonardo, parodující elegantní pány se uklonil.
„Mluvíš s Leonardem de Chanteur, mistrem bratrstva Asasínů pro kontinent Zianar. Ano, jsem něco, čemu ty říkáš „Velké zvíře“ ale mám nad sebou ještě pár lidí, ale s těmi se nejspíš nikdy nesetkáš, sedí pořád jen na prdeli v naší tajné centrále, jsou to staří dědci kteří mají plnou hubu moudrých keců, ale popravdě, vše řídí mistři jako já. Ale nemysli si, že mám méně práce, spíš naopak, musím tu vést organizaci zodpovědně a plnit úkoly oněch dědků, které mi posílají a zastupovat naše zájmy na tomto kontinentu, ale se sortimentem, který nabízí zdejší rekruti, to není lehké…“
Leonardo se otočil a naznačil rukou, ať jdu za ním.
„Není… Leonardo divné jméno pro…“ Nechtěl jsem vyznít jako rasista, ale Leonardo mne předběhl.
„Ano, my černí lidé z kontinentu Edo máme trochu jiná jména, ale na tom mém by sis zlámal jazyk, říkej mi prostě Leonardo. Ale o to tu teď nejde, mám pro tebe nabídku a ty nejspíš nemáš jinou možnost než přijmout.“
Sešli jsme opět po známé cestě do jeho dílny. Sundal ze stojánku na zdi křesadlo a zapálil jím několik loučí, aby bylo vidět na krok. Bordel tam byl pořád stejný, akorát tvořen jiným harampádím. Tentokrát jsme však nešli k ponku, ale ke stolu uprostřed.
„Omlouvám se za nepořádek, ty nákresy posuň na kraj…“ Kopl ke mně židli a oba dva jsme se posadili.
„Vím, že máš bezpočet otázek ohledně naší organizace, ovšem já mám taky pár otázek na tvou osobu. Nebudu chodit okolo horké kaše a řeknu ti, co ti chci nabídnout a co bys měl, pokud máš v plánu dožít se zítřejšího rána, přijmout.“ Zazubil se dredáč.
„Chcete ze mne udělat asasína, že jo? Přetáhnout mne na svou stranu.“ Leonardo se začal smát, jako kdyby byl na drogách.
„No, z části máš pravdu. Ano, chceme tě přetáhnout na svou stranu, chlapče, avšak, asasínem se nestaneš ze dne na den. Trvá roky, než dokončíš výcvik, řekněme, že se z tebe stane… Jak to nazvat… Bratr? Ne ne… Poskok je lepší slovo.“ Zamyslel se Leonardo.
„Vzhledem k tomu že Antonio mi půjde možná po krku i nadále a císařští důstojníci mne znají, tudíž mu dají svou polohu, brzo by mne našel. Jste jediní, kdo mi může zajistit v tuto chvíli bezpečí… Ano… Přijímám…“ Poklesl jsem s představou, jak nekonečné hodiny leštím boty. Leonardo si dal nohy na stůl a zatleskal.
„Výborně. V případě že nás zradíš, nemusíme tě zabíjet, udělá to nepřítel. Normálně dávám rekrutům lhůtu, kdy se musí rozmyslet pořádně vše zvážit, ale tobě očividně nic jiného nezbývá… Takoví jsou nejlepší. A postradatelní.“ Leonardo se zhoupnul na židli, sáhl na podřený ponk a po stole mi poslal skrytou dýku, kožený nátepník se skrytou čepelí, který však nyní vypadal trochu jinak.
„Strávil jsem nad tím celou dobu, co jsem tě neviděl, to jak jsi tehdy zabil toho kupce, jak se ti ta dýka porouchala a z nenadání vystřelila… No, vnuklo mi to nápad. Ale bylo to obtížné. Nicméně, pro mne není nemožné nic.“ Vyzval mne, abych si nátepník nasadil.
„Provedl jsi nějaké vylepšení?“
„Ne jen tak ledajaké, v brzké době si budou všichni říkat, jak to mohli používat bez onoho vylepšení. Sleduj pozorně.“
Prohlédl jsem si čepel. Prstenec na lanku byl pořád stejný ale vypadalo to, že kromě klasické bodací a sekací čepele tam byla ještě druhá, jejíž ostří bylo opatřeno jakousi kotvičkou, nebo jak to nazvat.
„Vzadu, na konci najdeš takovou páčku. Není skoro cítit, ale když do ní bouchneš, tak ta spodní čepel vystřelí.“ Leonardo založil ruce a tvářil se, jako kdyby právě objevil elixír mládí.
„Takže tím půjde střílet čepele na dálku? Trochu zbytečnost pro ty co umí házet nožem, nebo dokonce střílet lukem, ne?“ Leonardo zavrtěl hlavou.
„To není vše. Čepel je připevněná k lanku. Bylo těžké najít systém, aby se navíjelo samo, ale dokázal jsem to. Jedním úderem do páčky čepel vystřelí, druhým se lanko začne zasouvat zpět. Navíc, kotvička způsobí, že čepel uvízne v materiálu, do kterého se zabodne, můžeš se tudíž zahákovat třeba ve stěně budovy a zhoupnout se. Nebo může zasáhnout nepřítele a přitáhnout si ho… Když při zmáčknutí páčky ji zamíříš doleva, kromě zasunutí se uvolní i kotvička. Vymakané že?“
„Nestala se ti při testování nějaká nehoda?“
„Vyrobil jsem celkem pět verzí, ta tvoje je nejnovější. No, nic vážného, vyražený dech, zlomená ruka, vymknutý kotník… Ty to možná přežiješ. Většinu much jsem již vychytal.“
Začal jsem si tu hračku prohlížet.
„Až budeš mít volný čas, vyzkoušej ji. Ale radši v noci, stráže… Řekněme, že pro parkúr nemají moc pochopení.“
Leonardo si dal ruce za hlavu.
„Mno a teď ty otázky. Pročpak se tě tvůj vlastní klan chtěl zbavit? Když jsi tu byl poprvé, nevypadal jsi, že bys měl rodinné problémy…“ Tak ty jsem měl celý život… I když ne až takovéhle.
Pokrčil jsem rameny.
„Prostě jednoho krásného večera se mne pokusil náš patron zapíchnout, nepovedlo se mu to, tak se o to pokusili mí příbuzní… Naštěstí mi sestřenka pomohla utéct, ale naštěstí o tom nikdo neví. Nebýt jí, nejsem tu.“ Leonardo si začal cosi zapisovat.
„Nemusíš mi nic skrývat Alexi… Tvůj klan tě odvrhl, MY jsme teď tvůj klan. Je mi jedno zda nám věříš nebo ne, nic jiného ti nezbývá, ptám se proto, jelikož k tomu mám dobrý důvod… Ehm… Takže tě vůbec nenapadá, proč tě chtěl tvůj patron zaříznout?“
Opřel jsem se lokty o primitivní oprýskaný stůl a podepřel si hlavu, prsty jsem si nahrnul vlasy dozadu a podíval se dolů. Duchem nepřítomen jsem začal uvažovat.
„Možná to bylo kvůli Saskie…“
„Saskie?“ Nechápal Leonardo.
„Má snoubenka, Saskie Tamara Rose-Arbre. Antonio, můj strýc a náš patron, mne s ní chtěl oženit, aby s nimi navázal přátelské vztahy. Nevím to jistě, ale myslím, že měli v plánu vrazit Berucimu kudlu do zad. Jenže… Ta holka byla ztřeštěná, nevydržel bych s ní ani hodinu, aniž bych v žilách neměl nějaké omamné látky. Nechtěl jsem si ji vzít, ale nedal jsem nic najevo… A pak…“ Leonardo zpozorněl.
„Co PAK?“ Dával jsem si myšlenky dohromady. V tom šoku se mi všechny vzpomínky na události té doby rozházely.
„Pak se mne Antonio zeptal, zda si ji opravdu chci vzít. Upřímně jsem mu řekl, že ne… A on na to že dobrá, že zruší svatbu. Vůbec to nebyl on, normálně se po mě vozil a ten den byl na mne milý… Jenže o pár hodin později mne chtěl kuchnout…“
Leonardo si něco zapsal a poté přiložil konec tužky ke rtům.
„A tví rodiče… Jak reagovali?“
„Žádné nemám. Teda, má matka, Antoniova sestra byla vyhnána za to, že měla nemanželské dítě, přesněji řečeno mě… Otce jsem nikdy nepoznal, říkali, že to byl tulák. Provalilo se to však až v mých sedmi letech, Matka totiž v době kdy potkala mého otce přišla o muže, tudíž se mělo za to, že jsem pohrobek. Když se to provalilo, byl z toho skandál a tak, matka musela opustit klan a mne nemohla víz s sebou. A já od té doby dělal Antoniovi poskoka a zbytek klanu se po mě vozil, ale přežil jsem to. Ne že bych nevzdoroval, ale sebemenší vzdor byl okamžitě trestán… Dost brutálně…“ Ukázal jsem Leonardovi svou pravou ruku.
„Radši ani nechtěj vědět, kolikrát jsem měl přeražené prsty. Už jako malé dítě…“
Leonardo se otřásl, jako kdyby jím projela zima.
„Očividně si tě strejda moc nevážil, na to jakou roli si měl sehrát… Ehm… A kdyby ses oženil…“
„Odjel bych z Valencie do Rumportu a už bychom se nikdy neviděli.“ Laonardo se zarazil.
„Tak teď mi je už vše jasné Alexi…“ Zamrkal jsem.
„Že můj strýc je magor?“
„Ne, je mi jasné že se tě chtěl zbavit. Sice mi není ještě úplně jasné proč, ale nejspíš tě chtěl oženit, aby zabil dvě mouchy jednou ranou, přátelské vztahy s Rose-Arbre a k tomu zbavení se nepohodlného člena klanu, myslím, že pak si ale všiml, že nejsi ze svatby dvakrát nadšený. Kdyby ses se Saskie po pár letech rozvedl, nedej bože měsících, jeho snaha by vzešla vniveč. A spojenectví by bylo ohroženo. A dost možná by hraběnka byla na něj dost naštvaná za to, že její dceři dal její synovec košem… Tak si tě proklepl zda se může spolehnout na to, že neuděláš žádnou blbost, když zjistil, že ty tu blbost uděláš, řekl si že mrtvý mu budeš cennější…“
Že mi to nedošlo hned!!! Já idiot!!! Měl jsem tehdy kývnout a z Rumportu pak utéct. Mělo mi být hned divné že Antonio je menší hajzl než obvykle. Teda, divné mi to bylo ale nepřikládal jsem tomu až takovou váhu. Naivně jsem si myslel, že se jednou zachová jako člověk. Měl jsem to přímo před očima, ale nedošlo mi to!!! Málem mne má důvěra stála život.
„Zatím se tu chovej jako doma… Za pár dní pro tebe budu mít první úkol. Řekni Marii ať ti ukáže kde budeš spát…“ Leonardo vstal od stolu.

„Připadám si v té čapce jako idiot…“ Se slepeckými brejličkami na očích a nechutně vypadající čapce, která mi kryla vlasy, jsem s těžkými taškami v rukách následoval Mariu po tržišti. Leonardův první úkol pro mne, dohlédnout na jeho ženušku, když bude nakupovat.
„Hm… Koupím si ještě jedny šaty do zásoby, už jsem si skoro všechny zničila, za chvíli bych doma chodila nahá.“ Zamířila k dalšímu krámku.
„A taky nějaké boty!!! Tyhle už mám skoro prošoupané, jééé podívej na tamty rukavičky!!!“ Upíří vražedkyni se rozzářila očka a začala skoro tančit na špičkách, nevěděla kam skočit dříve. Nebudeme si nalhávat, ať je to sebedrsnější vražedkyně, tam uvnitř je to pořád ženská. Poté mne táhla mimo tržiště do kamenného obchodu s oblečením. Přesněji spodním prádlem. A stužkami. Ta ženská jimi byla posedlá, měla je zapletené ve vlasech, dávala si je do šatů, i na boty. Kupovala je snad na tuny.
Obíhala regály jako nějaká dcerka boháče.
„Ehm… Leonardo nebude nadšený, že tolik utrácíš…“ Upravil jsem si slepecké brejličky a položil si těžký náklad na zem.
„Sklapni.“ Sykla a naklonila se mi k uchu.
„To za co si kupuji šaty, to jsou peníze, o které obírám zavražděné cíle, tak neremcej poskoku!!!“
„Já nejsem poskok, Leonardo mi jen řekl, ať dohlédnu, ať nenakupuješ kraviny!!!“ Maria se zamračila.
„Mlč, ty kravino, a najdi mi kalhotky mojí velikosti!!!“
Poté co jsme jí ukázal bombarďáky, schytal jsem ránu pěstí.
„Proč vůbec musím nosit ty brýle a čapku? Vypadám jak debil!!!“
„Protože vy Bolmoti máte ty blbé rodové znaky, a navíc, hledají idiota, debila nechají na pokoji.“ Zazubila se a zase mne táhla k tržišti. Dnešek bude ještě velmi zajímavý…
Její nákupy spolu se zásobami pro domácnost tvořily neuvěřitelnou tíhu. Není nutno připomínat, že vše jsem nesl já. Ona, s tím že je dáma, se elegantně posadila na lavičku, kde se roztáhla tak, že já se musel spokojit s klečením na dlažbě. Vypadal jsem jak žebrák. Žebrák na nákupech.
„Em… Mario?“ Zeptal jsem se opatrně. Dívka si prohrabávala vlasy a užívala si jarního vánku, zatímco se zavřenýma očima měla tvář nastavenou k modré, sluncem rozzářené obloze.
„Ano Alexi?“
„Není to náhodou něco jako zátěžová zkouška, jako že zkoušíte, zda jsem dost tvrdý na to abych po sobě nenechal šlapat, abych tě udeřil, nebo tak? Jen že k tomu mám docela chutě po dnešku!!!“ Elfka se začala smát.
„Zátěžové zkoušky… Tohle není nějaký cech válečníků človíčku, tohle je organizace zabijáků!!! Tady nejde o čest, slávu nebo tak, tady jde o to zůstat naživu, my nečekáme, až se nepřítel na zemi zvedne, pokud se k nám otočí zády, bez váhání ho do nich bodneme. Něco čemu se říká „čestný boj“ si vymysleli ti, kteří se nedokážou přizpůsobit novým podmínkám. Neber jako ostudu, že děláš to, co se ti řekne… Disciplína je to, na čem všechno stojí a padá…“
Mariina přednáška by pokračovala, avšak najednou zbystřila. Posadila se rovně na lavičce a nenápadně ukázala k jedné hospodě blízko tržiště, před kterou byly lavičky plné štamgastů. Zvláště jeden z nich, oděn co zbroje důstojníka stráží ji zaujal.
„Vidíš ho? Toho plešouna.“ Nadzvedl jsem si slepecké brejličky.
„Toho, kterému odstávají uši a má na temeni brutální jizvu?“
„Jo, přesně ten. Jestli tě nošení nákupů nudí, jdi mu ošacovat kapsy, snažím se o to už dlouho, nosí pravidelně do kasáren nějaké papíry, dnes ráno si vyzvedával u jižní věže nějaký dopis. Přines mi ho a možná ti pomůžu s taškami.“
Ne že by pro mne byly až tak těžké, avšak… Nechtělo by se mi celý den od této ženštiny poslouchat, že jsem srab a taky to byla příležitost ukázat, že jsem k něčemu dobrý a nejsem pro ně pouze příživníkem. Zvedl jsem se ze země.
„Jdeš do toho?“ Pozvedla obočí a začala si svými tenkými prsty s rudě nalakovanými nehty hladit bradu.
„Za pokus nic nedám.“
„Jen svobodu a možná hlavu, ale tu ty stejně nepoužíváš… Tak pá, bav se.“ Zazubila se na mne a začala tiše pozorovat mou snahu, asi jako když necháte tvrdohlavé děcko, aby poprvé v životě dokázalo něco samo, přičemž téměř s jistotou víte, že selže.
Na tržišti s blížícím se polednem začínalo být plno. Třebaže tu panuje znatelně teplejší klima, bylo tu úplně jinak, než když jsem tu byl kdysi od pozdního léta až po téměř konec podzimu. Na jaře je to tu všechno jiné.
Koncem léta, když jsem tu přijel, tu bylo ještě slunečno, teplo a krásně. Právě proto konec léta kolikrát nesu hůř, než podzim. Zima mi sice nevadí, ale kdo by se chtěl s létem loučit? Vždyť je tak krásné, člověk pak v zimě vzpomíná, jaké to bylo, když mohl vyjít ven, aniž by byl nabalený do kožešin, jaké to bylo moci chodit na boso po zemi, aniž by nohy přimrzly, jaké to bylo když všude kolem byly barvy a ne jen sněhově bílá, když stromy ještě měly listy a nesly život, ne jako v zimě, kdy mrtvě připomínají sochy. Chladné vzpomínky na život.
Zima není špatná, ale léto a jaro, to mám nejradši, to mívám vždy nejvíce energie. Podzim je taková předzvěst, že se blíží doba, kdy všechno usne. V podstatě to je jako lidský život, na jaře se probouzíme do života, jako příroda děláme dětské krůčky a stále sílíme, v létě jsme na vrcholu sil, to je mládí, pak přijde podzim, a následně zima, stáří a smrt. Právě proto konec léta nesu hůř než samotnou zimu a podzim, protože to je něco jako konec období, kdy jste na vrcholu sil. Stále je hezky, stále je teplo, stále jste silní, avšak sami víte moc dobře, že dlouho už to nepotrvá a to vás zachmuří, třebaže víte, že před příchodem zimy a stáří máte před sebou ještě celý podzim, jenže právě ten podzim je taková cestička, kdy jde všechno z kopce. V podstatě konec léta je taková nemoc, smrtelná nemoc která vás postupně oslabí a nakonec zabije, jenže v době kdy se o ní dozvíte jste ještě v pořádku a necítíte se, že byste umírali. Jenže… Už to nepotrvá dlouho.
To samé se dá říct o samotném císařství. Jenže to už má své léto dávno za sebou a současný stav, utrpení prostého lidu, občanská válka, neustálé snahy elfů ovládat císaře, ty podrazy, které jsem viděl od hraběnky a Antonia… Ne, tohle je už podzim. Blíží se něco strašného, ta nejkrutější zima, chladnější, než když před pěti sty lety řádili démoni… Snad se nám podaří přinést další jaro. Jinak v chladu a bělobě usneme navždy.
Strážný, kterého jsem měl obrat o dopis, se spíš než o okolí zajímal o svůj korbel piva. Podle všeho nebyl tento den první, možná to nebude až tak těžké. Kapsařinu jsem nikdy nepraktikoval, ale nikdy není pozdě začít. Dopis mu čouhal z kapsy jen potáhnout…
Teorie by šla, ale praxe už ne. Stál jsem za ním, „nenápadný“ snad deset minut, párkrát jsem se pokusil o odcizení psaní, avšak pokaždé jsem si to raději rozmyslel, protože jsem
už-už viděl, jak mi naštvaný plešoun rozbíjí půllitr o hlavu a řve, co se mu hrabu v kapsách.
Uprostřed mého váhání se objevila nečekaná spása. Mladá náctiletá holka, nevysoká, vyžle, se středně dlouhými spirálkovými uhelnatými vlasy a pihami… Počkat, tu přece znám!!! Ta z hospody a tržiště, jak mi její ožralá kamarádka natáhla pěstí!!!
Začala toho chlápka šacovat, jako kdybych tam nebyl, úplně mne ignorovala. Potom mi to došlo. Ty slepecké brejličky…
Dívka se podle všeho vyznala, v kapsách se hrabala, jako kdyby to byly její kalhoty a strážný přitom nejspíš nic necítil. Za pár minut mu sebrala měšec a pár cenností. Chystala se pryč.
„Psst…“ Poklepal jsem jí na rameno, když se plížila pryč. Otočila hlavu.
„Áááá promiňte, pane slepče, já zapomněla, počkejte, dám vám almužn… Moment, jak to že jste mne viděl?!!!“ Museli jsme vypadat opravdu komicky, vést takový hovor, ovšem podle všeho si nás nikdo nevšiml, ani nezaslechl, protože plešoun se věnoval moku dál, jako by se nechumelilo.
„Protože nejsem slepec…“ Zašeptal jsem a trochu posunul brejličky, aby viděla mé oči. Dívka zaklela tak potichu, že jsem nadávku mohl rozeznat snad jen z pohybu úst.
„Krysaříci v kapse, o těch jsem už slyšela, ale mít na hlídání falešného slepce?!! Dáš mi aspoň náskok?“ Zamračila se. Zavrtěl jsem hlavou.
„O to tu nejde, řekněme, že potřebuji něco z tvého úlovku.“ Procedil jsem koutky úst. Dívka si povzdychla.
„Kolik?“
„Jak to kolik?!“
„Kolik peněz chceš, abys mne neprásknul.“
„Nechci peníze, potřebuji ten dopis, co mu číhá z kapsy.“ Teenagerka překvapeně pozvedla své výrazné obočí, ale beze slova vyhověla. Opět, hladce a nenápadně, v klidu, jako kdyby sahala do své kapsy. Strážný nasával dál…
„Díííky…“
„Opravdu nechceš žádné pe…“
„Ne děkuji, teď jsme si vlastně kvit.“
Oba dva jsme se odplížili od laviček u hospody do postranní tmavé uličky, teprve tam jsem si sundal brejličky i čapku. Okamžitě mne poznala.
„Vy jste ten…“
„Kdo vám zachránil krk při hospodské rvačce a tvá kamarádka mi za to natáhla pěstí, vyřiď jí můj pozdrav, Sumi.“ Dívka se začala při vzpomínce na incident chichotat.
„No, měla trochu nalito, pak vás nějakou dobu hledala, aby se mohla omluvit a poděkovat, ale nebyl jste k sehnání, Alexi.“ Pousmál jsem se.
„Byl jsem mimo pevninu, ale teď tu budu chvilku dýl, už to tak vypadá.“
„Kde bydlíte?“
„To bohužel nemůžu sdělit, můj hostitel… Ehm… Nemá rád návštěvy.“ Musel jsem rychle vymyslet výmluvu, když jsem si uvědomil, že jí toto asi říkám moc. Ale pokud sama nemá dobré vztahy se strážnými, dost možná to bude cenný spojenec.
„Áha, chápu. Každopádně, kdybyste chtěl vidět mou kamarádku, mimochodem, jmenuje se Laura, tak často bývá u mě v kovárně, mám ji asi dvě ulice od přístavní čtvrti. Poznáte ji snadno, jediná budova, ze které se pořád kouří. Občas tam chodí za mnou poklábosit, však znáte, my ženské. Můžete se stavit na čaj. A kdyby něco, můžu mít „náhlou zakázku“.“ Mrkla na mne. Asi si myslela, že jsem se do její kamarádky na první ránu zamiloval. No, nebyla špatná, ale ta rána do zubů mi mírně zkazila první dojem.
„Určitě se někdy stavím, na viděnou.“ Zamával jsem dopisem a poté ho schoval do záhybů oblečení, nasadil si čapku i brejličky. Vydal jsem se beze slova zpět za Mariou, která už nervózně podupávala nožkou o dlažbu, zatímco plešouna, když jsem kolem něj procházel, jsem slyšel silně klít a nadávat, kdo že se mu to hrabal v kapse. Prvním podezřelým byli štamgasti v hospodě a všechny obvinil z krádeže, ale ti se tomu, kvůli jeho podnapilému stavu, jen smáli, zvláště poté, co zjistil, že nemá na placení. Hostinský mu proto zabavil zbraň a vykopl ho se slovy: „Bez peněz, do hospody nelez!!!“
Došel jsem, předstírající slepotu, k Marii a podal jí nenápadně dopis. Ta se jen uculila a schovala ho.
„Nedostatečná Alexi, nedostatečná. Za flirt se ti strhávají body, nákup neseš všechen sám. No, ale abys neřekl, že jsem svině…“ Její malá ručka a nástroj zkázy v jednom vklouzla do tašky a vytáhla jedno jablko.
„…vezmu část nákladu na sebe… Tak, a hybaj domů.“ Jemně mne nakopla a sama se zakousla do ovoce.

Er-forma

Hlavní město Valencie incident zaznamenalo, ale nikdo přesně s jistotou nevěděl, co se děje. Patron klanu a vládce provincie, Antonio Bolmot, raději pouze oznámil, že po ulici běhal polonahý opilec. I tomu největšímu hlupákovi by došlo, že po obyčejném opilci, který se nápadně podobal Alexovi, by asi Antonio nevyslal své elitní samuraje a zvládla by jej obyčejná městská hlídka. Navíc, na opilce se pohyboval až příliš jistě. A který obyčejný člověk by dokázal přemoci samuraje, ještě k tomu v podnapilém stavu? Třebaže to bylo kdekomu divné a tu a tam se něco šuškalo, nikdo nevěděl nic jistotou a nikdo se v tom nehrabal Ono „hrabání“ totiž mohlo kdekomu způsobit „nehodu“.
Nikdo nic netušil… Až na samotný klan Bolmot a jeho nejbližší poddané.

Byla to už nějaká doba. Antonio seděl ve své, oproti ostatním relativně luxusní ložnici na posteli. Tohle teď dělal většinu času, jelikož lékař mu kvůli jeho noze zakázal, aby se moc namáhal. Měl štěstí, sice mu prasklo pár vazů, ale bude ještě chodit. Takových zranění už měl… Stejně kvůli těm bojům, které zažil, může na sportování dávno zapomenout. To ho netrápí. Ale… Jak mu ten kluk mohl jen tak proklouznout?
Příliš ho podcenil. Myslel si, že neozbrojený mladík, takové štěně, proti němu, veteránovi mnoha bitev, pro kterého je katana téměř součástí těla, nemá šanci. Měl. Vlastně může být rád, že ještě dýchá. Kdyby Alex nezachoval chladnou hlavu, dost možná by ho ta noha už netrápila. Mrtvého může trápit máloco.
„Tady máš obklad tati…“ Zlatovlasá dívka se nad ním sklonila a obložila mu nohu vlhkými hadry. Příjemně to zachladilo a bolest částečně ustoupila… Chlad. Ještě před pár týdny by nebylo problém sehnat sníh. Nebo ještě lépe, nejraději by tu nohu nacpal do díry vysekané do ledu, pokrývající zamrzlé jezero, tam moc to koleno pálilo!!!
„Díky děvče…“ Stařík se pousmál a pohladil svou dceru po vlasech.
„Měla bys odpočívat, sama jsi raněná…“ Ukázal na její ruku, přivázanou k dlaze, kterou teď měla na šátku pověšenou kolem krku. Dívka se na chvíli odmlčela, podívala se na pěst a sevřela ji. Místo zlomu kosti začalo neuvěřitelně bolet, ale ona to na sebe nedala ani znát. Musí překonat tu bolest, nesmí být slabá, nesmí přece znovu zklamat svého otce!!!
„Promiň, otče… Nepodařilo se mi ho zabít, nějakou šťastnou náhodou…“ Antonio jí dal prst na její bledě růžové rty, dokonale ladící s její od přírody bledou pletí.
„Nemluv tak. Dělala si, co si mohla. Jsem rád, že tě nestihl zabít. Kdybych ztratil ještě tebe…“ Dveře do ložnice se otevřely. Antonio chtěl začít nadávat, proč mu strážný neohlásil, že tu někdo míří, avšak poté zpozoroval, že se jedná o jeho děti, Konráda a Nataliu.
„Zdravím děti… Tak co?“ Antonio se pokusil o křečovitý úsměv, který mu byl opětován Konrádovým pohledem, kde se mísil strach s odtažitostí, zatímco Natalia dělala skoro, jako kdyby tam její otec nebyl.
„Ehm… Mí muži prohledali les, po Alexovi není ani památky, dost možná uprchl dále do divočiny, avšak, daleko neuteče… Řekl jsem jim, ať ho opatrně chytí, ať mu neublíží a dovedou zpět, kdo ví, co do toho kluka vjelo…“ Antonio, Manako i Natalia se zarazili. Konrád snad neví, o co jde? Antonio byl asi až příliš důkladný, co se týče úniku informací, až tak, že jeho vlastní syn si myslel, že Alex jenom utekl z domova. Každopádně, raději ho nechat při tom.
„Promiň tati, za to asi můžu já.“ Zasténal úzkostlivě dlouhovlasý mladík s bradkou.
„Vyprávěl mi o té svatbě a já si z něj dělal legraci, nějak jsem mu asi vnukl myšlenku že by se tomu mohl vyhnout, pochopím když mne budeš chtít za to nějak potrestat, hlavně si nevylévej vztek na Alexovi, je mladší než já, ještě nemá rozum a smysl pro povinnost a věrnost vůči klanu…“
…povinnost vůči vlastnímu klanu, rodině, nejbližším, kteří mu chtěli chladnokrevně podřezat krk jako seleti. S tím seletem by ovšem měli daleko větší soucit.
Právě tohle Natalii blesklo hlavou. Antonio chvíli váhal s odpovědí, Manako se ho už chystala sjet za to, že je hlupák a nepochopil rozkaz a že z Alexe chtějí pouze hlavu, avšak Antonio ji zastavil.
„Neboj, synu, nezlobím se, já sám nebyl jiný. Pokračujte v pátrání. Hlavně ho doveďte v pořádku, ale kdyby se moc bránil, víte co dělat… Neboj, trošku ho sjedu, udělám divadlo, ale jen proto, aby si takové lumpárny pro příště rozmyslel.“ Postarší muž se zazubil. Konrád se uklonil a vydal se na odchod, s ním i jeho sestra, která svému otci věnovala pouze pár nevraživých pohledů, tu však Antonio zastavil.
„Ty ještě zůstaň děvče… Chci s tebou mluvit.“ Natalia na chvíli zavřela oči, pokynula Konrádovi, aby šel. Poté zasunula dveře a stále se zavřenýma očima si povzdychla a otočila se směrem ke svému otci. Ten, s pomocí své druhé dcery Manako vstal a opřel se o berli. Teprve pak Natalia otevřela oči.
„Kolikrát si říkám, že bys měl být hercem… Konrád ti to žere i s navijákem… Snad jsi nedoufal, že ti uvěřím, byť jen na vteřinu…“ Natalia se podívala na dveře. Dívala by se kamkoliv, jen ne do očí tomu parchantovi!!!
Tatami pod jejím otcem zavrzalo, Manako se rozčílila a její bledá tvář zrudla v lících.
„Jak se to opovažuješ mluvit s vůdcem klanu!!!“
„Tak jak se mluví s vrahem, děvkařem a jeho mazlíkem.“ Odsekla bruneta a konečně se podívala na otce.
„Jak se daří slečně Saskie, když její snoubenec zmizel?“ Zeptal se trochu ustaraně Antonio.
„Líp, než kdyby ho dostala naporcovaného na stříbrném podnose. Pořád mi brečí v mém pokoji a básní o jeho překrásných očích a havraních vlasech. Tse… Pro ni bys ninju neměl?“ Manako začala zápasit sama se sebou, aby své nevlastní sestře nezabodla dýku do obličeje, do břicha, nebo prostě nevyškrábala oči. Jak si to dovoluje mluvit k jejich milovanému otci!
Antonio chtěl svou dceru pohladit, avšak Natalia uskočila a povytáhla katanu.
„Nepřibližuj se!“ Antonio se zastavil a zíral na ostří.
„Nač s sebou nosíš doma zbraň?!“
„Jen pro případ, že bys chtěl udělat zase další čistku mezi příbuznými!!!“ Zavrčela.
„Myslím to vážně, dotkni se mne a máš ji v břiše!!!“ Nevypadala, že vtipkuje.
„Ale ty jsi má dcera…“
„A Alex je tvůj synovec, což není o moc míň. Možná ti to dojde, když řeknu, že to je DÍTĚ TVÉ VLASTNÍ SEST…“ Nataliina hlava sebou šubla na stranu. Zůstala tak chvíli. Na její tváři se začínal objevovat obtisk Antoniovy ruky. Ne že by jí to nějak zvlášť bolelo, byla zvyklá na horší bolest, ale překvapilo jí to. Teda… Tak napůl. Věděla, že si dovolila mnoho, ale jak sakra měla vyjádřit vztek, který na svého otce měla!
„Neoznačuj tu KURVU za mou sestru!!!“ Antoniovy oči naplnil vztek. Natalia vrátila hlavu, s mírně pootevřenými ústy na svou polohu. Teď měla opravdu chuť ho tady na místě popravit.
„Uvědom si, s kým mluvíš a kde je tvé místo!!! Já jsem vládcem Valencie a tohohle klanu, já rozhoduji, co jak bude, když něco rozkážu, uděláš to bez přemýšlení a bez diskuzí. Řekl jsem, že Alex je zrádce, tak je to zrádce. Budeš s ním jednat jako se zrádcem a nebudeš se ptát proč! Nemysli si, že jen proto, že jsi má dcera, tak s tebou budu jednat jinak a že tě budu šetřit! Víš, že výchovné pohlavky mne bolí více než tebe a že chci pro tebe, pro Valencii a pro klan jen to nejlepší. Alex si dovolil příliš!!! A pamatuj, jen díky tomu že ta děvka, má sestra, vypadla, jen díky tomu jsem vládcem já a Valencie vzkvétá. Vlastně bych měl být oslavován za to, že jsem tu toho zkurvysyna dvacet let trpěl!!!“
Natalii se honily hlavou tisíce myšlenek. Nevěděla co na to říct. Ne že by jí Antonio přesvědčil. Ale přesvědčivý argument a totální blábol má jednu věc společnou. Nevíte jak na to odpovědět. Proti argumentu nemáte protiargument a dáte dotyčnému za pravdu. Proti blábolu… Co zmůžete proti blábolu? Řeknete dotyčnému, že se mýlí? K čemu. Člověk, který vypustí takový blábol, nechce znát pravdu. Nechce o ničem diskutovat. On uznává jen tu svou pravdu a tu vám tluče do hlavy. V podstatě s vámi jedná jako s dívákem, sledujícího nějakou frašku, který začal vyrušovat. Jako s divákem sledujícího tu nejstupidnější divadelní hru, který je nyní kamenován za to, že hezky od plic řekl, že je stupidní. Natalia se v téhle situaci nacházela.
Všichni ví, že Antonio si vymýšlí. Všichni ví, že Alexova „zrada“ spočívá v tom, že má vlastní hlavu. Všichni ví, jak to s tou „kurvou“ bylo. Že ta „!@#%§“ je právoplatná vládkyně Valencie, které vrazil nůž do zad její vlastní bratr. A že ten „bastard“ žádným bastardem není. Všichni z klanu to ví, ale nikdo to neřekne nahlas. Ona by mohla, ale co to pomůže? Antoniův názor to nezmění. Lidi lze změnit, pokud přiznají chybu a CHTĚJÍ se změnit. Pokud vás poslouchají. Pokud si uvědomí, že to, co dělají, je špatné. Jenže, jak přinutit k něčemu takovému někoho, kdo má takovou moc? Někdo, na koho nikdo nemůže?
Vždy byla to rebelující dítě. Konrád se stal tím, co z něj Antonio chtěl. Poslušného psa, co udělá, co se mu řekne. Konrád, ten kdo si vsugeroval, že co Antonio považuje za správné je správně a co on sám považuje za správné je špatné. Ale ona ne. Rebelovala. A rebeluje do teď. Ale už ví, kde jsou meze a co může. Ne že by k tomu parchantovi, jehož krev jí proudí v žilách chovala byť jen špetku respektu, ten ztratila už dávno, už dávno ve svém otci nevidí vzor, to spíš odstrašující příklad. Ne… Ona to dělá z rozumu. Ona je rebel, ale ne idiot. Nebude se vrhat do náruče smrti jen proto, aby zemřela jako svobodná. Ona chce žít jako svobodná. Alespoň jak dlouho a jak moc to půjde. Měla utéct taky…
Teď je tu jako v kleci. Může klást svému otci odpor, ale docílí možná tak toho, že ji označí za „zrádkyni“ a nechá zlikvidovat. Takové štěstí jako Alex mít už nemusí. Co zmůže ona, sebeschopnější samurajka proti všem ostatním? Ne, tudy cesta nevede. Svou část splnila, pomohla Alexovi, jak jen mohla, a díky tomu může klidně spát…
Beze slova se otočila, stále s nepříčetným výrazem v očích a škubavým nutkáním v ruce, kterou držela rukojeť. Vysunula dveře do Antoniovy ložnice a vydala se pryč. Už na toho hajzla neztratí ani jedno slovo navíc, než bude nutné. Antonio, sám ochromen tím, co právě řekl, na ní chtěl zavolat, ať se vrátí, vymýšlel omluvu, ale už bylo pozdě. Už léta bylo pozdě…
Dívka zahnula za roh, kde se ujistila, že ji nikdo nevidí. Tam propukla v pláč. Opřela se o stěnu a sesula se na zem. Ať se tváří jako sebesilnější bytost… Musí brečet. Musí to ze sebe dostat, jinak se zblázní.
„Stalo se vám něco paní?“ Anna. Ta mladá služka, která tu byla se Saskie. Poklekla k ní.
„Nic… Jsem v pořádku…“ Natalia rychle utírala slzy.
„Jen mi něco…“
„Spadlo do oka? To se stává často… Nebojte se, nikomu to neřeknu. Můžu?“ Natalia pokynula. Dívka si sedla vedle ní a vzala ji za ruku.
„Moc vaší kultuře tady na Valencii nerozumím, ale už vím, že i vy samurajové jste lidé a že i vy máte emoce. Tedy s prominutím, ti z vás, které za lidi můžu označit…“ Poklesla.
„Je to kvůli Alexovi, že?“ Služebnin dotaz způsobil, že Natalia zpozorněla.
„Nemusíte nic říkat ani se bát, mě taky chybí… Taky mi to přijde podezřelé, ale co já zmůžu? Jsem služka, mám sloužit, ne klást dotazy a předvádět své hypotézy…“
„Zmůžeš toho asi tolik co já…“ Natalia stále plakala. Anna ji objala.
„To bude dobré, je to silný mladík. Ví, jak přežít. Co já zjistila, pokud přežil zacházení tady… Divočina pro něj bude hračka. Nebojte, slečno, to bude v pořádku…“
Natalia měla hlavu v Anině klíně. Naposledy ji tak měla, když se loučila s matkou. Jak moc ji to chybí…
„U mě se můžete svěřit, u mě se můžete vybrečet, dokud jsem tady. Já to nikomu neřeknu, a i kdybych chtěla… Bude mne někdo poslouchat? Mne, prostou služku?“ Hladila Nataliu po jejích dlouhých vlasech.
„Anno…“ Vzlykala Natalia.
„Kvůli tobě poprvé v životě lituji, že nemáme žádné služebné…“
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
DragonOzzy
čte to vůbec někdo? -_-"
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
Norbi
úprimne ? Grin neviem sa k tomu dokopať konečne si to prečítať Grin
You can kill yourself, or die trying...

http://scontent-v...e=5678314E

Aint no party like a Time Lord party, cause a Time Lord party never ends !

http://24.media.tumblr.com/tumblr_lfzax5zuSU1qfxioto1_500.jpg
 
hRDLA
Já si to přečtu, až to bude komplet.

https://s25.postimg.org/o42h2pf5b/ezgif_2_11ca8ddcc3.gif
 
DragonOzzy
hRDLA napsal:
Já si to přečtu, až to bude komplet.


vzhledem k tomu že to vše co jsem aktuálně postl je zatím takový úvod tak si ještě počkáš GrinD Ale tato verze bude mít i ilustrace. Akorát nevím zda to tu budu postovat s ilustracemi, páč mám v plánu to někdy vydat GrinD A pak by si to nikdo nekoupil Grin
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
DragonOzzy
Poslední požehnání

Er-forma


„Útok na císařova vojáka je útokem na samotného císaře!!!“ Řval člen městské stráže hlavního města, když chytil pod krkem asi dvanáctiletého kluka. Jeho kolega se zatím snažil zastavit krvácení z předloktí tím, že si kusem látky orvané z rukávu omotával ránu.
„Ten malý parchant mne kousnul!! Dej mi toho zmetka ať se s ním vypořádám!!!“
„Mariko, uteč!!!“ Křičel pihatý klučina na svou starší sestru, dívku rané dospělosti, kterou před chvílí kousnutý voják obtěžoval. Dívka však stála jako přimrznutá u kamenné zdi kupeckého krámu a se strachem v očích sledovala scénu.
„Prosím neubližujte mému bratrovi, udělám, co budete ch…“ Voják s ovázanou rukou přistoupil k dívce a udeřil ji tak, až upadla na zem. Košík s jablky jí vyletěl z rukou a plody se rozkutálely všemi směry. Jedno z nich však zastavila okovaná bota. Ruka v kožené rukavici jablko zvedla.
„Ehm…“ Oba dva vojáci se zarazili a otočili se. Lorenzo. Císařův syn!
„Co se to tu děje?“ Znuděný dlouhovlasý krasavec se zakousl do ovoce.
„Trestáme tohohle spratka za útok na městskou stráž a tuhle děvku učíme, kde je její místo!!!“ Řekl naštvaně voják, stále držící pod krkem vzdorujícího kluka.
Lorenzo pozvedl obočí, dal si zhruba vše dohromady, ale neměl v úmyslu jakkoliv zasahovat. Zatím.
„Pokračujte…“ Zahodil nakousnuté jablko přes zábradlí do řeky, protékající městem. Dívka s otiskem pěsti na tváři se pokusila vstát, avšak voják jí šlápl na záda.
„Chcete si taky užít, veličenstvo?“
Lorenzo se pousmál a vydal se ke svým podřízeným. Voják držící kluka sebou ale náhle trhl. Upustil klučinu a chytil se za krk.
„Au co to sakra…“ Vytrhl si z něj asi patnáct centimetrů dlouhou kovovou jehlici. Z jejího konce odpadla kapka krve, která se rozprskla o zámkovou dlažbu ulice. Voják protočil oči a v bezvědomí sebou praštil o zem.
Všichni zvedli hlavu. Na střeše domu, u kterého stáli, klečela postava, zahalená od hlavy až k patě. Prakticky jí skrz černou látkovou kuklu na hlavě šly vidět jen oči. Oděné měla těsné tmavě rudé kimono, nohy omotané černými obvazy a obuta byla do sandálů s odděleným palcem a pevnou patou. Na rukou měla rukavice bez prstů a předloktí kryly lehké nátepníky z kůže.
„Aha, takže to jsi ty ten… „Mstitel lidu“ jak ti říkají…“ Lorenzo se zazubil a vytasil mohutný obouruční meč, který nosil na zádech. Na rukojeti měl fialový diamantový znak svého rodu Beruci.
„Podle mne jsi obyčejný výtržník, který si tím něco kompenzuje, přesvědčíš mne o opaku?“ Šlechtic se nedočkal slovní odpovědi, místo toho na něj, i strážného vyletělo snad tucet vrhacích nožů… Kunaie. Dost specifický typ, ty nikdo v císařství nepoužíval. Musel to být někdo z kontinentu Edo, tam přece ninjové vznikli.
Mladý šlechtic se ohnal mečem, většinu kunaiů vykryl, jen dva mu sklouzly po prsním pancíři. Jeho společník stihl včas sebrat štít. Záhada, jak dokázal ten maskovaný magor hodit tolik nožů naráz. Musí to být někdo fakt dobrý…
„Jdi dolů a per se jako chlap!!!“ Zařval Lorenzo. Mstitel lidu ho ale jako kdyby poslechl a seskočil. Chlapci a dívce pokynul, aby utekli. Voják a Lorenzo se ho zatím snažili vzít do kleští. V úzké uličce mezi řekou a řado domů to nebude lehký boj.
„Budeš mít tu čest, skončit rozsekán či probodnut nejlepším šermířem Zianaru…“ Maskovaný rebel vytasil dva krátké rovné temné meče, broučené jen z jedné strany. Dost se podobaly katanám Bolmotů, až na to že nebyly zahnuté a o dost kratší. Těžko ale mohl patřit k nim, Bolmoti jsou přeci na straně císaře!
Než stihl Lorenzo zareagovat, protivník se na něj vrhl. Měl neuvěřitelně rychlé pohyby a uhýbal všem sekům i výpadům, které Lorenzo podnikal, ve skutečnosti měl co dělat, aby neschytal ránu. Konečně pořádný protivník!!!
„Jak se opovažuješ vztáhnout ruku na šle...“ Mstitel lidu se ohnal jednou rukou za sebe a přesekl vojákovi topůrko halapartny. Uhnul do boku Lorenzovu výpadu a kopem do boku přímo do vojákova hrudního pancíře ho odhodil na stěnu domu, do které narazil. Voják si vyrazil dech a padl k zemi.
Maskovaný bojovník schoval jeden meč. O co mu jde? To mu chce dát najevo, že je tak dobrý, že na něj dva nepotřebuje, když je ten amatér ze hry? Jeho chyba, skončí v tratolišti krve!!!
Lorenzo se rozmáchl, s cílem protivníka rozseknout v pase, avšak ten mu chytil rukojeť meče v mezeře, mezi jeho rukama, kde ji držel. Pak se dvakrát ohnal mečem, pokaždé prorazil pancíř a jemně škrábl mladého šlechtice po trupu. Trochu to zabolelo, ale nebylo to nic, co by neustál. Poté ho udeřil rukou, ve které držel meč loktem přes obě předkloktí. Tím donutil Lorenza meč pustit. Mstitel lidu trochu odstoupil. Třímal nyní jak svůj krátký meč, tak Lorenzův longsword. Ten ale právě v tu chvíli upustil na zem a kopl jej směrem k raněnému protivníkovi.
„Ty parchante, nemysli si že mne můžeš jen tak poní…“ Šlechtic se chystal sáhnout po meč, ale najednou ztuhnul. Jako kdyby nemohl ovládat své tělo. Úplně ztěžkl a padl k zemi. Ta čepel byla potřená nějakým svinstvem!!!
V dáli uslyšel zvuky dopadajících bot městské stráže, která se přišla podívat, co je to za hluk.
„Co se vám stalo, pane?!! Jste raněn?“ Poklekl k němu strážný, Lorenzo ho však odstrčil. Už pomalu přicházel k sobě, toho svinsta se do něj asi nedostalo tolik.
„Nečumte tak a zabijte toho parchanta!!!“
„Kterého pane?“ Nechápal strážný, jehož druhové zatím probírali své kolegy.
„Jsi snad slepý? Přece tohoh…“ Lorenzo otočil hlavu. V půlce věty se zamlkl. Na místě, kde ještě před chvílí stál jeho protivník, totiž nikdo nebyl. Vypařil se. Z čista jasna…
Vypadá to, že si s ním užije ještě hodně tréninku.

„Máš více štěstí než rozumu…“ Muž ve středních letech se díval z okna svého domu na místo, kde se Lorenzo sbíral ze země.
„Už můžeš vylézt, jdou pryč.“ Přesto však pro jistotu zatáhl závěsy.
„Děkuji, pane, ale neměl byste kvůli mně ta riskovat…“ Ninja si schoval jeden z mečů. Vyhublý vrásčitý muž však zavrtěl hlavou.
„Jak ty mě, tak já tobě. Pomáháš nám přežít tyto časy. Jelikož tady jsme sami, mohu asi hezky od plic říct, že městská hlídka se chová jako dobytek… Tedy ne, beru to zpět, dobytek je užitečný, neměl bych ho urážet. Pojď za mnou, vyklouzneme zadem.“ Vyzáblý švec s tmavými vlasy, tu a tam už prošedivělými, vtáhl ninju dovnitř, sotva se Lorenzo zhroutil na zem. Měl obavy, že začnou domy prohledávat, avšak nakonec se tomu tak naštěstí nestalo.
William, tak se nečekaný spojenec jmenoval, byl švec s poměrně velkou rodinou. Teda, bývala velká. Z jeho šesti dětí nyní žily pouze tři, druhou polovinu skosily nemoci a hladomor, které v císařství panovaly. Člověk by si řekl, že v hlavním městě to bude lepší, ale chyba lávky. Naopak, zde byla sociální situace únosná snad nejméně. Potravin byl pro všechny dostatek, avšak jedním byl dáván přebytek a jiní si mohli dovolit, jen aby přežili. Často ani to ne. Pamatoval časy, kdy tomu bylo jinak.
Ani těch pár ekologických katastrof, ani sucha, ba ani ta válka s elfy před téměř dvaceti lety je nezničila tak, jako tomu bylo teď. Jenže tehdy byl jiný císař, jiné poměry, jiný stav a soudržnost mezi lidmi. Válka proti elfům, kteří tehdy po předchozím císaři Merkuciovi požadovali odstoupení provincie Zamarie, což nakonec vyústilo ve válku, byla strašlivá. Ale přeci jen, trvala jen něco málo přes rok. Jak dlouho už se vleče tato válka?
Ano, i za války se Silenijskou federací byl hlad. Když je válka, vše se zastaví a jde na armádu. Ale tehdy to lidé dokázali pochopit. Přeci jen to byla obranná válka. Válka Warthů, vládnoucí frakce Silenijské federace, proti Zianarskému císařství. To všechny provincie táhly za stejný provaz. Válka to byla hloupá a nesmyslná, ale pokud chtělo císařství přežít, bránit se muselo. Přeci pro to důvod byl. Ale tahle válka, která probíhá teď, je dvakrát hloupější a bezčetněkrát zbytečnější, válka, ve které bratr vraždí bratra. Vojáci, kteří kdysi stáli společně proti elfům, nyní stojí proti sobě.
William často srovnával bídu tehdy a teď. Tehdy se lidé dělili o to málo, co měli, aby si společně pomohli vše přečkat. Šlechtici pomáhali chudým, pravda, dělali to spíš, aby měli komu vládnout a aby pro ně někdo pracoval. Ale přeci si jen lidé navzájem vypomáhali, jak jen mohli. Císař Merkucio sám dával ostatním příklad tím, že pár nemovitostí ve vlastnictví svého rodu poskytl lidem bez domova. Jenže teď už tu není žádný Merkucio. Je tu Orlando Beruci. Jedni hladoví, zatímco druzí jí až moc. Jedni pracují, dokud jim nekrvácí ruce, druzí jezdí po slavnostech. Kdyby byl svět skutečně spravedlivý a odměňoval práci, jak se náleží, dělníci by byli bohatší než sám císař a současní boháči by žebrali. Tak to ovšem nefunguje. Chudí si už málokdy pomáhají, spíš se perou o to, co jim zbylo. Vojáci už nebojují za vlast, bojují za peníze. Alespoň ti na císařově straně.
Upřímně, co si Orlando myslel, že se stane? Když Warthům, na které i po válce lidé hleděli jako na nepřátele, nabídl jako projev usmíření Zamarii. Dal tím najevo, že před lety vojáci umírali zbytečně. Ještě měl tu drzost si pozvat místodržícího a vojenského velitele Zamarie, generála Vladimíra Karenina, zvaného Hawk, k sobě do paláce, kde jim dal rozkaz, aby oznámili lidem Zamarie, že musí opustit své domovy, aby se tam nastěhovali elfští osadníci a posádka musí složit zbraně a bez boje odejít. Čekal, že Hawk, který Zamarii za války tak urputně bránil, svolí?
Jak tomu přesně bylo, nikdo neví. Říká se, že místodržící odmítl a Orlando jej dal zatknout. Hawk svého pána ovšem bránil holýma rukama a jednoho strážného zabil. Když jeho stráž uslyšela zvuky boje, pustila se do boje s palácovou stráží a v nastalém zmatku Hawk, místodržící, spolu s většinou doprovodu šťastně uprchli. Hawk poté sebral každého vojáka, kterého v Zamarii měl a elfské vojáky, připravené zabrat provincii, odrazil. Orlando následně vyslal armádu, aby Hawka zajala a přivedla, ovšem ta, místo toho aby se s Hawkem pustila do boje, přeběhla na jeho stranu. Třebaže má císař vojáků stále víc, na Hawkově straně stojí většina veteránů a navíc, mají motivaci bojovat až do poslední kapky krve. Císařští bojují pro žold. Zamarie vyhlásila nezávislost a následně válku Orlandovi, s tím, že nepřestanou bojovat, dokud jej nesvrhnou. O pár měsíců později Hawk zabral i Azurové pobřeží, ovšem poté se postup zastavil, císařští se nyní se Zamarijci perou převážně v provincii Asturie a nevypadá to, že by chtěli přestat.
Co to však zajímá jeho, prostého ševce? Kdyby alespoň měl co do huby, ale císař téměř vše cpe do armády. Potřebuje ji silnou, proto taky utiskuje lid, aby ho ani nenapadlo se vzbouřit, protože to by bylo to poslední, co by potřeboval…
William opatrně otevřel zadní dveře svého domu.
„Děti ještě spí a má žena prodává na tržišti, běž před nádvoří našeho sídliště, zdejší lidé ti nic neudělají, můžeš jim věřit.“ Ninja spolu s ševcem vyšli na nádvoří, ze všech stran obehnané domy, kde sídlilo mnoho chudých rodin. Jen malá cestička vedla do ulice města. Uprostřed onoho sídliště kněz rozdával jídlo chudým.
Když si obyvatelé sídliště, vyhublí otrhanci, všimli ninji, nevydali ani slovo, spíš s úžasem zírali. Sbíhali se kolem a potichu mu děkovali, avšak nikdo jej nezastavoval.
Švec ho provedl kolem kněze, obtloustlého muže v bílém rouchu s pleškou, pravděpodobně kněz Bělboga.
„Áááá Mstitel lidu, konečně tě poznávám.“ Duchovní s malými očkami a přátelskou tváří natáhl ruku. Ninja si ho chvíli prohlížel.
„Neboj, nic ti neudělá. Je to člověk jako my. Jen má víc štěstí.“ Řekl s úsměvem William. Ninja knězi opatrně podal ruku.
„Kdybych byl mladší, štíhlejší, silnější a obratnější, věz, že bych byl první, kdo by skákal po střechách s tebou.“ Tlustý muž s milým ohledem dal misku s polévkou jedné vyhublé holčičce, kterou pohladil po špinavých rozcuchaných vlasech.
„Každý bojujeme, jak můžeme… I v těžkých časech je místo pro soucit ne?“ Kulatý mužík se usmál.
„Kdybych jedl vše, co nám dávají a co si můžu dovolit, neprošel bych dveřmi.“
William však ninju chytil za rukáv.
„Rychle, ať nás nechytí stráže… Nikomu ani muk chlapi, jasné?“ Okolní lidé přikývli.
„Bez obav, sám se strážím vyhýbám radši obloukem. Lidé spíš budou řešit co do huby, než na tebe práskat…“ Řekl jeden ležící chlápek ve špinavé otrhané košili s krátkými zrzavými vlasy a jemný strništěm, sedící u stěny jednoho domu.
„Na práskání strážím mají čas ti, kteří žerou až moc… Ti, kteří mají peníze a nemusí se hnout…“ Chlapík začal žvýkat stéblo trávy.
„Ale no tak, každý svého štěstí strůjce. Bohatí si museli své jmění přeci vydělat ne? Nespadlo jim jen tak z nebe.“ Zastavil se kněz. Zrzek jen zvedl svou vyhubnou hlavu s protáhlým obličejem. Jeho zapadlé oči byly plné zoufalství.
„Otče, ono to není tak jednoduchý… Ono se to řekne zbohatnout prací, jenže já pracuji od nevidim do nevidim a bohatý se necítím… Naopak čím víc dřu, tím míň mne platí. A když prakticky kromě práce nic nedělám, jen občas si odpočinu… Kde mám brát čas na to, přemýšlet o tom jak zbohatnout? To bych zdechnul hlady. Ne, nechci být bohatý, nechci nosit drahé oblečení… Oni ať si zůstanou bohatí, nechci z jejich majetku nic, brát někomu něco co mu náleží právem by byla krádež, ale… Chci jen ze života něco mít, jako kdysi… Tohle je jen práce, spánek… Akorát toho prvního začíná být až moc… Jsem dělník, jsem lidská bytost, z masa a kostí, ale pro ty, kdo mne zaměstnávají, pro ty jsem pouze obyčejný materiál, se kterým mohou dělat, co chtějí… Ne, oni nás jako lidské bytosti nevidí…“

Alex

Dalších pár dní byla docela nuda. Ale aspoň mi nikdo nešel po krku, měl jsem co jíst a kde spát. A nuda taky nebyla, asasíni, kteří byli zrovna u Leonarda, měli až moc zbraní, které potřebovaly vyčistit od rzi a jejich oděvy potřebovaly zašít spoustu děr. Byla legrace sledovat Mariino překvapení, když zjistila, že chlap umí šít.
Zrovna takhle jednou večer, když jsem zašíval poslední kus oblečení, Leonardo seděl u stolu naproti mně a pročítal si dopis, který jsem donesl. Pořád dokola.
„Je to… Nějaká šifra?“ Na chvíli jsem přestal šít. Leonardo mi papír kupodivu podal.
„Podívej se sám…“
Odložil jsem niť a začal číst. Byl to dopis nějakého udavače, seznam jmen lidí, kteří měli být zatčeni. Údajně za šíření bouřlivých nálad vůči císaři.
„Už tak se popravuje o sto šest… A teď ještě nasadí práskače? Mezi lidi? S takovou v císařství za chvíli nikdo nezbude…“ Leonardo si dal ruce za hlavu a zhoupnul se na židli dozadu.
„To vysvětluje proč ten strážný to psaní tak usilovně hledal… Myslíš, že těch práskačů je víc?“ Leonardo zavrtěl hlavou.
„Dopisů jako jsou tyto, jsme už měli mnoho. Člověk by řekl, že v tak velkém městě musí mít donašečů desítky, ale, stejné písmo, stejná přezdívka. Je to pořád jeden a ten samý člověk. A to těch lidí dohodil už stovky. Musí to být někdo málo podezřelý, ale zároveň někdo kdo těch lidí zná hodně. Logické, nebude podplácet každého, navíc někdo kdo v tom nemá praxi by se prozradil. Tento člověk to dělá už roky…“ Leonardo tápal.
„Ale přesto tento dopis není jen dalším z mnoha.“
„Proč?“ Podíval jsem se na šéfa.
„Třetí odstavec…“ Řekl, aniž by se na mne podíval. Sklopil jsem zrak opět k papíru.
„Svou odměnu si tentokrát laskavě vyzvednu osobně, poté co tu předchozí posel „ztratil“, zadarmo ani kuře nehrabe. Nejlépe to bude na plese, tam to půjde nenápadně a bude tam hodně lidí.“ Leonardo luskl prsty.
„Ukáže se. Dokonalá šance, jak zjistit jeho totožnost… A teď mi vrať ten dopis, znovu ho zapečetím…“ Zaváhal jsem.
„Opravdu ho chceš poslat? Odsoudíme tím ty lidi, kteří jsou zde napsáni, na smrt.“ Leonardo zavrtěl hlavou.
„O to jsem se postaral… To co čteš je kopie. Přepsal jsem to a napodobil písmo. Ta jména jsou falešná, taktéž adresy. Už jsem několikrát slyšel klít strážné, že se ten práskač spletl sám o sobě. Nikdo nic nepozná. Musíme ten dopis doručit, jinak jim to začne být podezřelé a navíc nedojde k tomu setkání. Stačí to tomu strážnému akorát vrátit do kapsy… Bude si myslet, že ho prostě jen nemohl najít. Snad.“
Pousmál jsem se při myšlence na Sumi.
„Vím moc dobře jak to zařídit…“

„Ukrást dopis, vrátit ho zpět… Máš teda divná přání, ale co, za to že si mi dělal krytí jsem ochotná vyhovět…“ Sumi, která mi začala tykat, se zrovna se mnou vrátila z dalšího obstarávání „vedlejších příjmů“.
Její kovárna byla nevelká kamenná budova, s plechovou střechou, pláty však byly na pár místech proděravělé, zrezivělé či vytrhané, tudíž musely být opraveny přitlučenými prkny, některé však už trouchnivěly.
„Podrž…“ Drobné stvoření mi podalo pytel s „nálezy“ a otevřelo dveře. Byly opravdu masivní, řekl bych, že těžké snad tolik co ona, ne-li víc. Použité dřevo podle všeho kvalitní, ale dle toho, že byly mírně zakulacené, jsem tipoval, že se jednalo původně o kus boku lodi, jejíž trosky tato dívka pravděpodobně někde našla. Improvizace některých lidí nezná mezí.
Vešli jsme dovnitř.
„Tak jsem zpět Lauro, podívej, koho jsem potkala ve městě.“ Zavřel jsem dveře a chystal se následovat Sumi. V tu chvíli jsem ale jakoby přimrzl ke kamenité podlaze kovárny, třebaže tam bylo, díky výhni, docela horko.
To je ta dívka, která mi před pár měsíci dala do zubů. Ne že bych se začal bát, ale… Vyrazila mi dech její krása. Jako kdyby to byl někdo jiný, ano, poznával jsem ji, ale teď mi přišla krásnější než tehdy.
Dívka s vlasy rudými jak liščí srst seděla v zadním rohu kovárny, nedaleko dveří, za kterými byl Suminin skromný byteček. Na sobě měla potrhanou zašpiněnou zástěru, ale sama byla čistá, což dávalo znát, že ty šaty má na sobě nejspíš jen z pracovních důvodů. Dlouhé vlasy měla spletené do dvou culíků, stažené zelenými gumičkami, dokonale ladícími s jejíma zelenýma očima.
Vypadala jako spojení ženské něžnosti ale zároveň síly. V své jemné ručce třímala štětec, ve druhé paletu. Pracovala totiž na nějakém obraze.
„Ehm… Ahoj. Ty jsi Suminina pomocnice v kovárně?“ Sumi se začala smát, Laura, aniž by se na nás podívala, jen stěží zadržovala smích.
„Ta sotva. Až jednou budu chtít podpálit svůj dům, nechat ji ať zmrzačí sebe sama a zničí mi nástroje, tak klidně. Ale mám v plánu zůstat ještě nějakou dobu naživu.“
Nemohl jsem ji spustit z očí. Sakra, já se asi zamiloval…
Položil jsem Sumininu tašku s úlovky na pultík, za kterým pravděpodobně jednala se zákazníky. Šel jsem se podívat na Lauřin výtvor.
„Ty… Ráda kreslíš?“ Měl jsem co dělat ať mluvím srozumitelně. Oslovit hezkou holku není nikdy lehké. Zvláště když vám dala kdysi do zubů. Laura se konečně podívala, kdo jsem. Naše oči se střetly. Zarazila se stejně, jako před chvílí já. Skoro upustila štětec. To byla ze mne tak překvapená?!!!
„Moment ty jsi ten…“
„Alex, ten, kterému jsi rozbila tehdy hubu, poté co nás zachránil z hospody, kde ses zlila jako starý kmet.“
Dívka vstala od obrazu a podala mi ruku.
„Těší mne a omlouvám se, já jsem Laura.“ Neustále si mne prohlížela, jako kdybych byl mramorová socha. Asi mám šanci!!!
„Ále, to nemusíš řešit, já jsem už schytal takových ran.“ Laura se mi zadívala dlouze do očí.
„Ehm… Jaké že je tvoje příjmení?“ Uvědomil jsem si, že jsem ho tehdy Sumi neřekl. To bylo zatraceně dobře, třebaže jsem v tu dobu ještě nevěděl, že se mi tak trochu překroutí vztahy s příbuznými a rozkecávat teď všem své jméno by nebyl dobrý nápad. Ale stejně… Kolik Alexů asi po císařství pobíhá? Jenže jaké si vymyslet příjmení?
„Chanteur.“ Řekl jsem nakonec.
„Chanteur? Nejsi do rodiny s tím hodinářem Leonardem?“ Tak hodinář jo? Dobře se maskuje.
„Ehm… Jo, je to můj… Otec.“ Laura i Sumi se na mne podívaly jako na blázna.
„Ale vždyť on je…“
„Jsem adoptovanej.“
Ani jedné z nich to očividně nepřišlo jako uspokojivá odpověď, nicméně, dále se po mém původu už neptaly.
„Ehm… Nedáš si… Čaj?“ Zeptala se Laura stydlivě. Jo!!! Stydí se přede mnou, to znamená, že jsem určitě zapůsobil!!! Možná nejsem v nabalování holek až ta ztracený!
„Klidně, pomůžu vám ho připravit, doma na Valen… Ehm, chci říct, Leonardo ho pije pořád a musím mu ho neustále připravovat, jsem na to už pomalu expert…“ Laura se však začervenala a drápla jednou rukou po Sumi a druhou po klice od dveří do jejího bytu. Sumi chtěla něco říct, ale Laura ji vtáhla do bytu.
„Ne, ne, ty jsi návštěva, zatím se pohodlně usaď a já udělám čaj, Sumi pomůže…“ Zabouchla rychle dveře.
Je ze mě nervózní. Myslím, že jsem na dobré cestě!

Er-forma

„Můžeš mi laskavě říct, co to do tebe sakra vjelo?!“ Sumi se dívala, jak Laura zamyká dveře.
„Vypadá snad jako úchyl?! Nebo je ženatý a myslíš si, že si sem jde zašpásovat? Přísahám ti, že je neškodnej, byl moc milý a ani na vteřinu se nechoval, jako kdyby mne chtěl sbalit. Pokud je ženatý, tak je určitě věrný své man…“ Laura Sumi zacpala ústa.
„O to nejde. Všimla sis těch jeho očí?!“ Sumi si odtáhla kamarádčinu ruku.
„Jo, jsou krásné, proto si na ně pořád zírala?“ Laura se plácla do čela.
„Budu ti říkat „Blesku“. Nápověda, vidělas už někdy někoho s takovou barvou očí? Tak moc světle hnědou?!“ Sumi se zamyslela.
„Ehm… Ne? Co na tom sejde, taky jsi jediná, kdo má takový odstín zrzavých vlasů široko daleko, i když u tebe to je logické, protože…“ Laura si povzdychla.
„Je to BOLMOT ty kozo!!! Příbuzný jednoho z těch, kteří mi zabili rodinu!!! A ještě se přeřekl, když říkal, odkud pochází, řekl skoro Valencie!“ Sumi převrátila oči.
„Ty toho naděláš. Ne všichni Bolmoti prý žijí na Valencii, někteří odtamtud odchází, když dospějí. A co on může za to, že nějaký jeho příbuzný je magor, prosím tě, jen z toho nedělej krevní mstu dvou rodů, zaprvé z tvého rodu jsi už jenom ty a za druhé, takových kravin je plná literatura!“ Laura se zazubila.
„To možná ano, ale je dost pravděpodobné že on bude vědět dost informací, jak se k tomu příbuznému dostat. Na Valencii jsem v životě nebyla a on to tam určitě zná.“
„A proč si myslíš, že ti to řekne?“ Ušklíbla se Sumi.
„No… Co ho třeba mučit?“
„Je to kus chlapa, je sice hodný, ale v sebeobraně, nepochybuji, že by s námi vytřel podlahu.“
„A co tak ho omráčit? Vzít něčím přes hlavu?“ Zrzavá dívka začala zkoumat pánvičku.
„NESAHEJ NA TO!!! Na čem asi budu pak vařit ty chytrá? A navíc, právě jsem uklidila!“
„A co tak mu dát paralyzující jed do čaje a pak ho mučit dokud nám to neřekne?“
Sumi se plácla do obličeje a povzdychla si.
„Na to zapomeň blbko. Sotva narazím na hodnou, přátelskou tvář, hled bys ji mlátila, trávila a kdo ví co ještě. Nech ho na pokoji a najdi si vlastního Bolmota!!!“ Laura poklesla. Její sadistické choutky budou pro dnešek neuspokojeny.
„Tak dobře, pojď, jdeme udělat ten čaj…“

Alex

Zdálo se mi, že zpoza dveří slyším, jak se baví. Možná o mě, proč by taky nechtěly, ať jdu s nimi? Asi jsem ti toho o sobě v tu chvíli moc myslel, ale když si vás holka prohlíží jak nějaké umělecké dílo, nespustí vás z očí a červená se při konverzaci s vámi a pak si něco šušká s kámoškou, tak buď se jí líbíte, nebo jste ji šokovali, ať už dobře nebo špatně, ale mě nějak znechucená nepřišla. Určitě se bavily o mně!!!
Dveře se otevřely a holky vstoupily. Laura nesla na dřevěném podnosu poškrábanou a pomačkanou kovovou konvičku, urychleně jsem vstal a vzal jí ho, ať se s tím nemusí tahat. Ve stejnou chvíli vešel do kovárny trpaslík se sebevražednými sklony, ten který tehdy vyvolal v hospodě bitku.
„Sedněte si někde vy dva, já tu mám zákazníka.“ Pokynula nám s úsměvem Sumi.
„Máte tu moji sekeru už zpravenou?“ Dívka přikývla.
„Jdete právě včas, je jako nová. Taky jsem vám vyměnila topůrko, bylo už nalomené, trochu ho vytužila a nabrousila pořádně ostří...“ Dívka se sehnula pod pult a vytáhla z tama obouruční sekeru, dlouhou skoro jako ona sama. S úpěním ji položila na pult. Trpaslík na ni jen překvapeně koukal, jako šlechtický synek na drahý dárek.
„Krucipísek ženská, to je sekera jak pro krále, co jste s tým mým pahýlem udělala?! Tohle vám budu splácet ještě dva roky!!!“ Trpaslík žasnul a zároveň zoufal.
„Abych byla upřímná, z té původní sekery na téhle není už skoro nic. Leckterý kovář by tu předchozí vyhodil a za levný peníz by trpaslíkovi koupil lacinou na tržišti a obratem mu ji prodal za desetinásobek jako něco, co jej ani není hodno, ale já jsem vždy férová. Nejlepší reklama je dobře odvedená práce, nemyslíte?“ Mužík s dlouhými vousy, spletenými do copů vzal sekeru do svých svalnatých rukou.
„No, asi jsem neměl tu sekeru používat jako provizorní krumpáč ale na to, k čemu byla určena. Jenže to ostří se ztupilo a zdeformovalo tak jako tak, kdybyste tak věděla jak pevné kosti ta havěť v dolech má. Víte, bez Zamarie nemá císařství své zdroje železné rudy, tak museli otevřít jako náhradu doly v císařské provincii nedaleko města, avšak, ty doly jsou bohaté nejen na železo, ale taky na potvory, před kterými byste vy lidé utekli i kdyby byly na obrázku. Ale co, v dračích horách to bylo horší a tahle práce je alespoň dobře placená. Musím o vás říct kámošům, ostatní kováři jsou škrtilové a na nás trpaslíky hledí jako na nižší bytosti, vždy nás šidí. Původně nám zbraně kovali orkové, ale ti tu byli jen na krátkou dobu, pracovat na stavbě, teď se vrátili zpět do Bělhorska. Myslím, že vám dohodím více kšeftů, protože další tak šikovnou kovářku najít, to by byla dřina. Bohužel tu nemám moc hotovosti, berete drahé kameny?“
Trpaslík Sumi podal modrý drahokam.
„Tyhle šutříky jsou pro nás prakticky odpad. Nenažereš se jich, zbroj z nich nevyrobíš, někoho, kdo by je koupil, jsem zatím nenašel. Ale dá se jimi tu a tam platit…“
Sumi vzala drahokam do ruky a namířila s ním k oknu proti slunci. Chvíli ho kontrolovala a nakonec schovala do kapsy. Chudák trpaslík, za tento šutr by si koupil nejméně dvě další sekery, ale co, jiný kovář by mu řekl, že chce ještě přihodit.
„Ujednáno, je vaše. A dávejte si na ni příště pozor!“

Já s Laurou jsme to celé sledovali, když trpaslík odcházel.
„Sumi je hodně dobrá kovářka že? Kde se to naučila?“ Laura pokrčila rameny.
„Ona je takový všeuměl, vyrostla jako sirotek na ulici, zatímco jiní žebrali a brečeli, jak se mají špatně, ona se toulala kolem řemeslnických dílen a sledovala, jak se co dělá. Už jaké malé dítě neustále něco vymýšlela a vyráběla. Pravda, trvalo roky, než dokázala realizovat to, co si vzala do hlavy, ale časem byla stále lepší, a jak vidíš, kovařina jí nedělá problém. Sice jí hodně pomohlo, že dělala výpomoc jednomu staříkovi, který tu vlastnil kovárnu před ní a tak trochu se jí ujal, tedy spíš jí občas dal za tu pomoc nějaké jídlo. Když umřel, předal jí rozpadající se chatrč a Sumi z ní do roka udělala to, co vidíš teď.“
Začínal jsem to stvoření obdivovat.
„Asi nebylo snadné to opravovat ve dvou.“ Řekl jsem se sklopenou hlavou a pozoroval svůj šálek.
„Zvláště s takovým nemehlem jako Laura, co pořád jenom maluje.“ Zahihňala se pihatá dívka, když mířila k třetí židličce u stolku, u kterého jsme seděli.
„Kdybyste náhodou vy dvě potřebovaly chlapskou pomoc, tak víte na koho se obrátit.“ Pousmál jsem se. Sakra, tím že jsem řekl, že jsem u Leonarda, jsem prozradil své bydliště. Jestli to Maria zjistí, stáhne mne zaživa z kůže.
„To bych ti neradila, ty naše rozhovory by tě přivedly do blázince.“ Pousmála se Laura.
Dostal jsem nápad.
„Hele, vy tu už asi bydlíte delší dobu… Jsou císařovy plesy přístupné veřejnosti?“ Sumi se zamyslela.
„Není žádné omezení jak se tam dostat, pokud vím, nemusíš mít hezké šaty, otrhance tam nepustí.“
„Máte v plánu tam jít?“ Eh, hloupá otázka, dívky však začaly přemýšlet.
„Možná ještě vyhrabu někde nějaké šaty…“ Zamyslela se Laura.
„Jo a co já?“
„Nějaké ti půjčím.“ Odvětila kamarádce zrzka.
„A tou sukní, co potáhnu po zemi budu za sebou zametat, že?!“ Ušklíbla se Sumi.
„Nějak to pořešíme. Ty tam půjdeš?“ Podívala se na mne Laura.
„Snad.“ Pousmál jsem se.
„Je to už dlouho co jsem na takové slavnosti byl, víš jak, nemůžeme si to moc dovolit.“ Popravdě by zajít na ples v době mého života na Valencii nebyl problém, stačilo by na lodi si zaplout do císařského města, nebo do jiné velké metropole. Jenže my Bolmoti místo s dámami v šatech vždy tančili raději s katanou v ruce a jako tanečního partnera jsme měli banditu či nestvůru.
Leonardo stejně na ten ples někoho pošle, protože tam bude šance zjistit práskačovu totožnost, tak proč bych tam nemohl i já? Asi po hodině strávené s dívkami jsem se vydal domů. Rozloučili jsme s tím, že se snad potkáme na plese.
Mám to já dneska ale kliku!!!
Doběhl jsem rychle domů. Bylo totiž už odpoledne a já byl docela dlouho pryč, přičemž Leonardo nejspíš nečekal, že mi vrácení dopisu potrvá dlouho. Každopádně, ten chlap byl pohodář, nikoho moc nebuzeroval. Od toho má svou ženu. Ta na mne čekala na ulici ve svém prostém, nenápadném oblečení. V jedné ruce třímala sklenici s nějakou červenou tekutinou, ze které upíjela. Pochybuju, že to je víno.
„No to je dost, že jsi tady, potřebuju vytřít schodiště a zalátat večerní šaty. Jdeme na ples.“
„S tím šitím šatů ti nepomůžu.“ Opřel jsem se o zeď vedle ní. Maria si usrkla „vína“ a překvapeně se na mne podívala.
„Ehm… Popelka se nám bouří?“
„To, že Popelka umí zašít díry na prodřených kápích, neznamená, že umí látat luxusní šaty své ošklivé sestry. Tam se to musí umět. To je macecha Leonardo takový škrt, že ti nekoupí jiné?“ Maria mi dala pohlavek.
„Neurážej mou krásu blbečku. Eh… No více šatů by se našlo, ale modré mám jen tyhle jedny. A Leonardo řekl, že půjdeme v modrém, ať to ladí. Měla jsem ti to vzkázat, má zrovna zákazníky, co si myslí, že je poctivý a nevinný hodinář…“ Upírka dopila.
„Sáákra… Hele nastav ruku, trochu to štípne.“ Nasadila psí oči.
„Ehm…“ S náznakem odproru jsem nastavil ruku. Maria vytáhla z jedné ze svých vysokých bot s podpatkem dýku, kterou mne trochu řízla do předloktí.
„Je to dost nechutný, víš to?“ Zamračil jsem se, když si ta mrcha vychutnávala mou krev.
„Nekecej nebo tě vezmu do tepny.“ Odsekla temná elfka.
„Ehm… Takže ty s Leonardem půjdete na ples?“ Raději jsem změnil téma. Dívka přikývla.
„Áno. A ty taky. Leonardo ti půjčí nějaké své starší šaty, sice jsi trochu vyšší, ale snad ti sednou. Jemu byly trochu velké, co si pamatuji. Ale nemysli si, že se tam jdeme bavit, čeká nás práce. Budeme lovit práskače.“ Maria se opět napila.
Vešel jsem dovnitř.
Zaslechl jsem jakési cvakání. Prostou chodbičkou s nízkým stropem jsem došel do místnosti, kde Leonardo míval zákazníky s hodinami, tam však za pultem stál Grog, obrovitý ork se hrabal ve strojku hodin a co chvíli nadával.
„Jak to ten kripl dělá…“
„Ehm… Grogu?“ Poťukal jsem na futra. Zelenáč zvedl hlavu. Kromě nás tam už nikdo nebyl, vypadá to, že zákazníci se staví pro hodiny až zítra.
„Co je?“ Ork začínal být mírně nepříčetný ze své práce, nejspíš měl chuť něco rozflákat. Radši ty hodiny než mou hlavu.
„Kde je… Leonardo?“
„Stříhá se, s dredama ho jeho stará na ples nepustí. Tseh, ty plesy… Orkské kmenové zábavy jsou lepší, tak se prostě ožereme a pak celou noc proš… protančíme.“ Díval jsem se zdlouhavě na Groga.
„My orkové… Strašně rádi… Tančíme. Víc než cokoliv jiného.“ Raději jsem se od toho „tanečníka“ vzdálil a vydal se za cvakáním.
Leonardo tam seděl na židli, půlka jeho dredů už byla pryč, druhou polovinu hlavy pokrývaly krátké vlasy. Podle všeho se i oholil, protože místo klasického strniště měl nyní bradku spojenou s knírem.
„Zdravím Alexi, už se ti doneslo, že půjdeme na zábavu?“ Řekl otočený zády ke mě. Nechápu, jak mohl vědět, že jsem to zrovna já. Chlápek, který ho stříhal ani nemrkl. Prostě stříhal dál, jako kdybych tam nebyl. O trochu vyšší chlap než já, jednotlivé hnědé krátké vlásky mu trčely všemi směry jako hřebíky. Vypadal docela mladě, neměl víc jak o pět let víc, než já. Od pravého obočí, přes spánek až na lícní kost se mu táhla jizva, ale jinak to byl docela fešák… ve srovnání s Grogem, nebo Antoniem. Jeho hnědozelené oči se mi nevěnovaly ani na zlomek vteřiny, jenom pobíhaly pohledem sem a tam po Leonardově hlavě
Obličej měl neuvěřitelně klidný, skoro bych řekl, že musí mít ochrnuté obličejové svaly.
„Hotovo…“ Poplácal Leonarda po rameni.
„Alexi, seznam se s Raněvským mladším, ale můžeš mu říkat Raněvský, jeho táta je stejně v Zamarii. Na tvých prvních akcích ti bude dělat mámu.“ Takže Zamariec? Mělo mne to podle stavby těla napadnout. Půdovní obyvatelé Zianaru, Bělhorci a Zamarijci, kterým se dohromady říká prostě „Zianarští“, totiž oproti císařským, kteří tvoří majoritu lidské populace daleko silnější a svalnatější těla. Jenže Zamarijci zrovna s císařstvím válčí ne? No, ptát se na to jak se dostal k asasínům asi není tak úplně na místě…
„Mámu?“
„Bude dohlížet na to, ať se vrátíš v kuse, nemyslel sis snad že na něco takového tě pošleme samotného, když budeš ještě nezkušený?“ Leonardo si prohrábl své nové vlasy.
„Jsem Bolmot, vycvičili mne k boji jako samuraje, dejte mi katanu a nemusíte se bát.“ Pokrčil jsem rameny. Leonardo se ale jen pousmál.
„Příliš mladý, příliš mladý. Alexi, tady to chodí jinak. Nemůžeš někam vběhnout a vymlátit to. Nepřežil bys. Ne, tady mají plno stráží na každém rohu, tohle není turnaj, ani soubojové hřiště, tohle je bitevní pole. Jeden špatný krok a…“ Raněvský si přejel ukazovákem po krku.
„Budeš dělat hezky to, co ti tady Raněvský řekne, je to v zájmu tvého přežití… A teď pojď, podíváme se, jaké ti můžu půjčit šaty. Půjdeme tam maskovaní, jako že jsme rodina, takže si začni zvykat na to, že mi říkáš tati.“ Leonardo se zazubil.
„Už je to dááávno co jsme s Mariou byli na takové zábavě, posledně to byla svatba, měli jsme zapíchnout ženicha za to, že zákazníkovi přebral nevěstu. Občas se hodí vydělat si nějaké peníze bokem, když zrovna neplníme zájmy řádu, že ano… Můžeš si tam pozvat nějaké děvče.“
Ano Leonardo, vlastně se už stalo. Rovnou dvě.

Er-forma

„Leslie? Jsi doma?“ Dveře byly odemčené. Laura vystoupala po rozvrzaných schodech do toho, co by se dalo nazvat obývacím pokojem a jídelnou v jednom, spojeného s kuchyní. Za dveřmi zaslechla vysoké hlasy, jak si neustále nějak nadávají nebo se postrkují. Jeden z nich patřil určitě Leslie, ale ten druhý?
Opatrně otevřela dveře.
„Ehm… Leslie, neruším?“ Spatřila bytost, která ji vychovávala, jak sedí u jejich malého rozpadajícího se dřevěného stolku na židli, vedle ještě jedné dívky, kterou však neznala. Měla na sobě červené kimono, to bylo nejzvláštnější, protože to tady skoro nikdo nenosil. Měla dlouhé černé vlasy a štíhlou postavu. Hihňala se Leslie, která… Držela její štětce a čmárala na její plátno na jejím stojanu!!!
„Sakra jak to ta holka dělá?“
„Trénink děvče, trénink…“
„Neříkej mi děvče!!!“
„Jsem starší než ty…“
„Tak dobře stařenko… Ehm, ahoj Lauro, ne nerušíš.“ Dívka v černých šatičkách se začervenala a zazubila.
„Co jsem provedla, že przníš mé štětce?!!“ Zděsila se Laura při pohledu na „obraz“.
„To je kachna na rožni, nebo postižený rytíř?“
„Měl to být drak.“ Sklopila hlavu Leslie. Laura se podívala na hosta.
„Ehm… Omluvte mou nezdvořilost, tady Laura, těší mne, kdo jste sakra vy?“
Dívka s výrazným obočím se kupodivu neurazila, pouze vstala a uklonila se.
„Jmenuji se Aki-Haru…“
„Aki? Nejmenuje se tak náhodou jedna bohyně?“ Pozvedla obočí zrzka. Leslie si začala jednou rukou mnout čelo.
„Víš… Aki měla trochu mentálně zaostalé rodiče a ti jí dali to jméno, protože si mysleli, že bude jako ona. Taková… Inkarnace boha nebo co.“
„Mysleli si, že jsem Avatar.“ Usmála se Aki. Laura si parodicky roztáhla oči.
„To kvůli těm šikmým očím?“ Leslie chtěla své svěřenkyni něco říct, ale ta s klidem odpověděla.
„Můj otec… Měl takovou zvláštní dědičnou nemoc, proto si mne lidé často pletou s obyvateli jihu kontinentu Edo.“ Laura si stále hosta prohlížela jako bytost z jiného světa, nicméně po chvíli se obrátila na Leslie.
„Ehm… Sumi by potřebovala půjčit šaty, půjdeme na císařský ples, máte podobnou velikost.“ Lelie začala zuřit.
„NENÍ TO PLES, ALE BÁL!!! NA BÁLU SE NOSÍ MASKY, NA PLESE NE!!! JAK DLOUHO TĚM IDIOTŮM BUDE TRVAT, ŽE TO POJMENOVALI ŠPATNĚ?!!“
Laura se na chvíli zarazila a otočila se k odchodu.
„Ehm… Vidím, že nejsi zrovna v náladě, jen… Jak moc se musí člověk nudit, aby začal řešit takovéhle věci?“ Leslie si povzdychla.
„Počkej tady, jdu slečně obstarat časy pro kamarádku…“ Leslie se vydala ke dveřím.
„Děláš, jako kdybych byla chodící půjčovna…“ Zamračila se temná dívenka, když vešla s Laurou do její ložnice.
„Pořád chodíš v těch černých šatičkách, tak na co je tak moc potřebuješ?“ Nechápala zrzavá dívka.

Vzhledem k tomu že Leslie, jakožto nesmrtelná bytost, nebyla tak úplně člověk, spánek a jídlo byly pro ni potřeby spíše symbolické. Ani ona sama nevěděla, zda vůbec dokáže zemřít hlady, nebo vyčerpáním. Zkoušela už jednou, jen tak z nudy, sto let nejíst, ale spíš než hlad ji nakonec přemohla chuť. Spánek taky nepotřebovala, byla bez něj jednou v kuse padesát let, ale celou dobu ji tam někde vzadu v hlavě kousala touha se vyspat. Ne že by byla unavená, ten pocit znala jen minimálně. V podstatě nikdy nebyla svým tělem nebo podvědomím naplňovat potřeby smrtelníků, ovšem, za ta staletí strávená mezi nimi zjistila, že jejich naplňování může být celkem příjemné. Paradoxně to, co pro smrtelníka je samozřejmost a naprostá rutina, to pro ni byla vždy zábava a něco čeho se nemůže nabažit
Možná proto ze všech kusů nábytku milovala nejvíce svou postel. Na první pohled obyčejná pryčna, prostá, primitivní, snad i dělníci mívali lepší. Ale pro Leslie to bylo lože, kterým by nepohrdli ani bohové.
V maličké místnůstce, do které proudilo světlo pouze maličkým střešním okýnkem se zamlženo skleněnou tabulí, byla jednoznačně na první pohled patrná relativně velká skříň. Zvláště pro tak malé stvoření jako Leslie.
„Tak se podíváme co bych mohla půjčit…“ Leslie odněkud ze šatů vylovila malý stříbrný klíček a odemkla stříň. Když ji otevřela, Laura si myslela, že omdlí. Skříň byla doslova NACPÁNA šaty.
„Ehm… No, něco by se Sumi mohlo líbit, neznám její vkus tak dobře jako ty, ale…“ Leslie sundala tři šaty i s věšáky.
„Tyhle tři kusy jsem už nějakých deset let neměla na sobě, může si je nechat, stejně se mi nelíbí.“ Dívka se podívala s tázavým výrazem na Leslie.
„Já si hledám příležitostné práce, Sumi, která je ve věku, kdy by jí z většiny měli život rodiče, nám finančně vypomáhá a ty… Ty máš peníze na takové kvantum šatů?!!!“
„To jsem si nekoupila, to je dárek od táty. Neměla jsem to srdce to prodat.“ Pokrčila rameny dívka v černém.
„Ty…Máš tátu?“ Laura složila šaty po Sumi. Leslie protočila oči.
„Neeee vylezla jsem z díry, jasně že mám tátu!!! To že jsem nesmrtelná bytost neznamená, že nemůžu mít rodinu!!!“
„A kdo je tvůj táta?“
„Khanus Ničitel, slyšelas někdy o něm ne? Je to hodně velký borec, ničitel světů.“ Lelie si blaženě prohrábla vlasy. Nejspíš na tátu byla hrdá.
„A tvá máma?“ Leslie se křečovitě usmála a přivřela oči.
„To je kapánek diskutabilní. No co se týče těch šatů…“
Leslie jedny zrovna vyndala ze skříně.
„Každý rok mi na mé narozeniny jedny pošle, nehledě na styl, cenu nebo barvu, mám ale podezření že některé z nich pochází od jeho zvrhlých služebníků hele, tyhle určitě patřily nějaké kněžce, kterou napadl vlkodlak. Mají na několika místech takové díry jako by po drápech, ale vypadá to stylově. Myslím ale, že některé kousky bych ti radši neměla ani ukazovat, byly by pro tebe pohoršující…“
Obě dívky vyšly z Lesliina pokoje. Aki byla pryč.
„Kam zmizela?“ Rozhlížela se Laura.
„Co já vím, ta pořád někde mizí.“ Pokrčila rameny Leslie.
„Ona… Asi taky není tak úplně normální člověk, že ne?“ Leslie chtěla něco říct, ale ozvalo se praskání a rachot. Po ulici přejížděl vůz tažený koňmi. Laura koutkem oka zahlédla jeho náklad.
Odsouzení na popravu. Mezi nimi byl i švec William. Lesliina svěřenkyně upustila šaty na zem.
„To… Ne…“ Leslie se zadívala na Lauřin výraz. Bylo jí hned jasné, co se jí honí hlavou.
„Ano na to…“
Laura se otočila a utíkala ven. Leslie se jen plácla do čela a povzdychla si.
„Nechápu, jak ses mohla dožít dvaceti…“

„Tito muži se dopustili zrady a podněcování vzpoury proti mému otci, císaři Orlandu Berucimu, z principu prevence viny nechť je vykonán trest smrti oběšením!!! Dejte jim poslední požehnání!!!“ Mladý princ Lorenzo, oděn do zdobené kovové zbroje s fialovým pláštěm, barvy rodu Beruci, pokynul pravou rukou, na jejímž prsteníčku měl prsten s fialovým drahokamem ve tvaru znaku svého rodu, knězi.
Ten se vydal po vysoké plošině, na níž všichni odsouzenci stáli bok po boku. Jednalo se většinou o obyvatele chudinské čtvrti, dělníky, avšak, byl mezi nimi i jeden kupec a dokonce i, nyní již bývalý, důstojník městské stráže.
Tlustý muž s pleškou, oděn do bílého pláště začal odsouzeným žehnat svěcenou vodou. Zastavil se u Williama a zrzka s krátkými vlasy. Se smutným výrazem v očích k nim pošeptal:
„Je mi to líto Williame… Slibuji, že s tím nemám nic…“ Švec však zavřel oči a zavrtěl hlavou.
„Věděl jsem, že tento den jednou přijde. Jsem na smrt připraven… Jen prosím… Postarejte se o mou ženu a děti…“ Zrzek byl duchem nepřítomný, pouze se klepal, po tváři mu tekly slzy a sám pro sebe si hekavým, koktavým a trhaným hlasem sám pro sebe odříkával motlitbu.
„KATE, KONEJ SVOU POVINNOST!!!“
„Neee!!!“
Laura se prodírala davem diváků, kteří se na náměstí shromáždili. Než si ji však stihl Lorenco všimnout, někdo ji stáhl zpět do davu. Natáhla v poslední chvíli ručku k Wiliamovi.
„Ne…“ Vypustila ze sebe tichým zasténáním, když se jí oči zalily slzami.
William si jí všiml. Ale nic neříkal. Pouze se na posledních pár sekund svého života naposledy usmál.
„Už mu nepomůžeš!!!“ Obrátila ji k sobě Leslie a podívala se jí do očí.
„Ale on…“
„Nemůžeš nikdy zachránit všechny!!! On se rozhod ti pomoct, věděl, jaká rizika to nese. Ale TY jsi v tuhle chvíli příliš důležitá na to, aby tě chytili. Co chceš dělat? Nemáš masku, ani zbraň. Jen bys tam vtrhla a byla chycena. Nebo zabita rovnou. Myslíš, že tohle by chtěl?“ Chtěl něco říct, ale přísný pohled temné dívky jí zkrotil.
„Vybral si sám…“
V tu chvíli se ozvalo křupnutí. Kat zatáhl za páku a skupina odsouzených propadla. Někteří si zlomili vaz okamžitě, to byli ti šťastní. Ty méně šťastné čekalo několikaminutové beznadějné kopání nohama do prázdna. A pomalé zadušení…
Tím však nic neskončilo. Lorenzo pokynul dvěma vojákům a následně promluvil k davu.
„Připomínám, že v případě podněcování vzpoury či šíření proticísařovských nálad či jiné vlastizrádné činnosti, platí presunkce viny. A vlastizrada je trestána smrtí. Stejně tak v případě kohokoliv, kdo vlastizrádci poskytne úkryt nebo mu jakkoliv pomůže na útěku před spravedlností. To samé platí i o takzvaném „Mstiteli lidu“ zločince a hrdlořeza, který narušuje stabilitu říše a ztěžuje práci našeho milovaného císaře, který se snaží nám všem přinést co největší blaho… Jestli náhodou stojíš v tom davu, tam někde bez masky, věz, že muži, kteří byli dnes popraveni, byli zabiti z části kvůli TOBĚ!“
Tahle slova Lauru bodala do srdce jako nůž. Leslie ji musela doslova držet, aby neudělala nějakou hloupost. V tu chvíli na pódium donesli dva strážní mrtvé tělo v bílé kápi. Asasín. Shodili ho na dlažbu mezi lidi.
„Všichni hlupáci, kteří si budou myslet, že na vládce mohou vztáhnout ruku, aniž by ušli trestu, dopadnou stejně!!! Tihle „bojovníci za svobodu“ budou v brzké době vypátráni a zlikvidováni!!! Rozchod!!!“
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
DragonOzzy
Po sto padesáti letech další kapitola:


Sestřička

Er-forma

„Draku, připrav se na svou smr… Ehm…“ Odvážný rytíř vtrhl do nejvyšší komnaty nejvyšší věže starého opuštěného zámku, kde podle zvěstí místních měla být zlým drakem vězněna půvabná princezna. Místo toho nalezl akorát luxusně vybavený pokoj s postelí, který jako kdyby nepatřil ke zbytku hradu, který byl v určitém stádiu rozpadu.
V oné luxusní posteli ležel mladík s nadýchanými vlasy a vedle něj přírodou možná až příliž obdařená děva, která se k němu tulila.
„Neumíš klepat, debile?“ Zamračil se Edgar.
„J…Já se omlouvám, pane, hledám draka a princeznu.“ Zakoktal se rytíř a upustil meč.
„Jsou přímo před tebou. Teda, akorát jsem zrovna v lidské podobě, v podobě ještěrky bych se tu tak trochu nevešel…“ Edgar do sebe obrátil sklenici vína, jehož láhev stála na nočním stolku.
„Ale… Ty prý způsobuješ to, že v téhle zemi ubývá panen!!!“ Mladý rytíř zmateně pokukoval kolem sebe. Edgar přikývl.
„Jo, protože po setkání se mnou už pany nejsou.“
„A zlatý poklad? Poklad, který střežíš?“
„Vybavil jsem si za něj byťák. A teď padej, mám tu ještě práci!!!“ Edgar hodil po rytíři sklenici, která se však roztříštila o dveře, které hrdina v šoku zabouchl.
„Šmírák jeden…“ Princezna se přitulila ke svému „vězniteli“ a začala ho hladit po hrudi.
„Myslíš, že naši uvěří, že jsi mne zase unesl? Už potřetí v měsíci a že mne zachránil náhodný hrdina, který nechtěl odměnu?“
„Jestli budeš jednou v jiným stavu, tak si hold hrdina tu oděnu vybral sám a předem.“ Uchechtl se Edgar, za což schytal od své milenky něžný pohlavek.

„Pamatujte, můj táta není žádný „hej nebo počkej“ je to NĚKDO tak se k němu chovejte s úctou, věřte mi, NECHCETE ho nas*at.“ Leslie, oděna stejně jako Laura i Sumi v šatech, čekaly před domem na ulici na odvoz.
„Poprvé v životě pojedu v kočáře!!!“ Radovala se Sumi, Leslie však nevydala moc nadšeně.
„Jak dlouho jste se s tátou neviděli?“
„Dvě stě… Tři sta let? Já nevím, století sem, století tam, pro bytosti jako my čas moc velký význam nemá… A hele, už jede.“ Ulice se mírně zatřásla pod náborem těžkého kočáru, který se vyřítil ze zatáčky ulice chudinské čtvrti. Místní obyvatelé jen nevěřícně zírali na tu parádu, protože něco takového v zapomenutém koutu jako tenhle jen tak znovu neuvidí.
„Zastav. Tyvole zastav!!!“ Ozval se křik zevnitř kočáru. Krasavec u otěží zabral a koně se zastavili.
„Ugh… Jako poskok ujdeš ale jako kočí jsi K NIČEMU!!!“ Dveře se rozletěly a vystoupil vysoký muž s knírkem a bradkou, dlouhými černými vlasy v culíku a zelenýma očima. Byl velmi podobný Leslie. Že by snad…
„Ehm… Omluvte tady Edgara, za ty stovky let co žije jako létající ještěrka a obšťastňuje generace mladých panen, se neráčil naučit se ovládat otěže….“ Elegantní muž oděn v tmavě modrém kabátku, ladícímu k Lesliiným šatům si jí najednou všiml.
„Aaaah holčičko moje, nečekal bych, že tu skutečně budeš, dlouho jsme se neviděli, pojď ke mně!!!“
„Tatiii!!!“ Leslie, po vzoru náctiletých dívčin skočila otci do náruče.
„Ty si nám vyrostla…“
„Blbej vtip tati.“ Zamračila se Leslie.
„Máma s vámi nejede?“ Koukala Sumi za Khana.
„Já nemám mámu.“ Koukla směrem k Sumi Leslie.
„Jinak tati… Ehm…“
„Ano, odpusťte mi mou nezdvořilost, Khanus jméno mé. Ničitel světů, ale buďte té lásky a nikde to nerozkřikujte… Jinak, Leslie má pravdu, nemá matku v pravém slova smyslu, slyšeli jste legendu o černém rytíři drakobijci ne?“ Edgar sestoupil z místa kočího a otevřel dívkám dveře.
„Vypadáte skvěle, jako vždy slečno Leslie.“
„Odpal úchyle…“ Odsekla dívka a zamračená se posadila. Když byli všichni na místech, Edgar pobídl koně a kočár se rozjel. Povoz sebou co chvíli házel, Laura a Sumi děkovaly bohům, že ráno nic nejedly.
„Pokračuj tati…“ Pozvedla obočí Leslie.
„No, pokud vás to zajímá…“ Podíval se na dívky Khanus.
„Docela ráda bych věděla, odkud se to stvoření vzalo.“ Pousmála se Laura.
„Pokračujte. S bytostí jako vy se člověk nesetká každý den.“
„Ty máš co mluvit…“ Leslie vytáhla malý vějířek a začala se ovívat. V kočáře bylo nesnesitelné vedro a i přes pár větracích otvorů až moc vydýchaného vzduchu. Aspoň že ta sedadla byla pohodlná.
„Když jsem s ním bojoval, utrpěl jsem zranění…. No a bohyni smrti, Kuro, přišlo jako dobrý nápad z kapek mé krve zrodit… Toto.“ Khanus, vysmátý od ucha k uchu začal Leslie drbat po hlavě ve vlasech, což se jí očividně moc nelíbilo.
„A to se tam objevila… Hned takhle? V téhle podobě?“ Khanus zavrtěl hlavou.
„Ne, zrodila se jako novorozeně. Do šestnácti let stárla normálně. Ale pak se její stárnutí zastavilo a objevily se její schopnosti. Umí prakticky to samé co já, ale nemá dračí podobu. Ale za to zvládá pár věcí, co normální drak ne. Její životní cesta… To je příběh sám o sobě.“
Leslie se dívala z okna. Z ničeho nic si povzdychla.
„Ach jo, vždy si mi sliboval, že se jednou povezu v kočáru, jako z Popelky, jak si mi vyprávěl tu pohádku… Ten kočár z cibule, koně vyčarovaní z myší…“
„Budeš se muset spokojit s ukradeným kočárem a koně od bezhlavých jezdců. Teda, bezhlaví byli, až když jsem odjížděl.“ Sumi po Edgarových slovech zbledla.
„Dělám si srandu, přepadli mne banditi na koních, tak jsem je zmlátil a ukradl jim koně… Teda spíš půjčil bez úmyslu vrátit.“

Alex

„No, nevypadáš až tak špatně, sice, jsi o něco robustnější než já, ale ty šaty se už nošením trochu roztáhly a stejně mi byly předtím velké…“ Leonardo mi ukazoval, jak se oblékají ty společenské šaty. Popravdě, oproti kimonům které jsem nosil celý život, bylo tohle docela vědecký projekt.
„Jak v tom panebože může někdo chodit…“ Díval jsem se na modrý kabátek, nohavice a po kolena vysoké kožené boty, do kterých mne Leonardo navlékl.
„Doufám, že tančit umíš.“ Sledoval mne brejloun opřený o stěnu.
„Věř mi nebo ne, ale během likvidování banditů, lovení zvířat a těžkých prací jsem se to poskakování a směšné pohyby, kterým se tady říká tanec, nenaučil. Ale nějak to zvládnu.“
Vyšli jsme z místnůstky, kde jsme se připravovali, na chodbu. Členové řádu zrovna odpočívali a hleděli si svého, celý tento dům byl v podstatě optickým klamem, zvenku to působilo jako nevelká, opuštěná ubytovna pro dělnickou třídu, avšak uvnitř to bylo propracovaným komplexem, kde byli tito zabijáci ubytovaní a kde dostávali instrukce. Přímo na očích a přesto dokonale skryti.
„Mario, jsi připravena?“
„Ano zlato!!!“ Temná elfka seběhla po schodech, oděna do modrých večerních šatů. Ve vlasech jí vlály modré stužky různých odstínů. Asi na ně měla nějakou fetiš.
„Vypadáš báječně.“ Objal ji Leonardo a políbil na tvář. Ten chlap má ale odvahu.
„Ty taky, ladíme dokonale k sobě, budeme vypadat konečně jako muž, žena a…“ Podívala se na mne.
„Náš ošklivý, zdegenerovaný adoptivní potomek.“
Jako nějaká kontesa se vydala po schodech dolů.
„Zvykni si na to, že mi budeš říkat…. „Mami“.“ Zazubila se.
„Babi by bylo vhodnější.“ Facka.
„Ještě jednou a máš zaracha!“ Mezitím se ze zadní chodby vynořil Grog, oděn v ponižujícím krajkovém oděvu kočího. Jeho pohled mi jasně říkal: „Prosím, zabij mě“.
Leonardo si nasadil klobouček a poťukal elegantní hůlkou o podlahu.
„Babi, zdegenerovaný potomku, Grogu, jedeme spojit příjemné s užitečným.“

Vyšli jsme před dům, Grog někam odskočil a za chvíli už po ulici rachotil kočár.
„Wow, nevěděl jsem, že jsi tak prachatý. Tos vrátil všechny Mariiny prázdné lahvičky od parfému?“ Další pohlavek.
„Já zapomněl, ty vlastně žádný nepoužíváš.“ Maria už chystala tesáky, ale Leonardo ji uklidnil.
„Alexi, nesmíš být k ženám takový.“
„Zdůrazňuji to k ŽENÁM, žena je něžná křehká milá bytost, kterou chce každý ochraňovat, jenž se v krevsající zuřivou nebezpečnou bestii mění jen párkrát do měsíce, zatímco Maria jí je pořád.“ Leonardo podal Marii vycházkovou hůl a ta mě s ní přetáhla přes hlavu. Dobře, už budu radši držet hubu.
„Ano, ženy jsou proměnlivé a nepředvídatelné, zatímco mužská demence je konstantní..“ Zavrčela Maria.
Kočár zastavil. Byl tažen robustní svalnatou kobylou.
„To je nějaký plnokrevník? Vypadá to, že je dobře šlechtěný.“ Zeptala se Maria.
„Ne, to je Henrieta, orá normálně sedlákům za městem pole, stačilo jim podstrčit nějaký menší úplatek a dovolili mi ji si na jeden den půjčit. Tato kráska toho má za sebou opravdu hodně, ale je odolná a vydá za tři plnokrevníky.“ Řekl Leonardo a nastoupil.
„Plnokrevníci jsou dobří. Hlavně česnekovou omáčkou.“ Olízl se Grog. Včerejší večere… No, říkal jsem si, že kuře chutná trochu jinak.
„Kočár jsem našel vybulený v lese, pravděpodobně původní majitele přepadli lu!@#%§, soudě dle těch krvavých fleků, chlapci to vyčistili, avšak můžete ještě tu a tam narazit na špínu, krev či kousky chrupavek, dejte si pozor, kam si sedáte.“
Interiér kočáru skutečně zdobily nahnědlé fleky zaschlé vyčichlé krve, někdo to tu nejspíš před nějakou dobou pořádně rozjel. Ani pečlivé drhnutí nedostalo pryč všechno.
„Hyjéééé.“ Zaburácel Grog a pobídl kobylu. Kočár se rozjel směrem k císařskému paláci.
„Jo abych nezapomněl, tady máte masky.“ Leonardo mě a Marii jednu dal a sám si ji nasadil.
„Podobnou nosívají samurajové do boje.“ Prohlížel jsem si to svou.
„Když umřít, tak stylově.“ Zazubila se maria.

Později…

Konečně jsme dojeli k paláci. Grog nás vyložil u vchodu a někam se i s kočárem ztratil. Snad nejdeme zpátky pěšky.
Sotva jsme opustili chudinské a dělnické čtvrti, vše se změnilo. Čtvrť kde bydlela běžná buržoazie působila malebně, avšak když jsme přejeli most a vjeli na městský ostrov, kde bydlí místní šlechta, ta nejbohatší ze Zianaru… Jako bychom se dostali do jiného světa. V kočáru jsem mlčel, ignorující Mariiny stížnosti na nepohodlí a horko. Seděl jsem a zíral. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího, než architektoniku tohohle prastarého města. Právě v tomhle centru právě kdysi dávno, před více než půl tisíciletím vládli elfové, tehdy ještě divokému a neprobádanému Zianaru. Klan Bolmot je oproti císařství a vlastně i staré elfské říši starší, avšak ani ty nejkrásnější budovy Valencie se s tímhle nemohly měřit.
Viděl jsem tak ohromné stavby, jako kdyby je snad stavěli obři. Většina z nich ještě pamatuje elfské osadníky. Právě tohle je původní jádro starobylého města, právě tohle je to jediné, co přežilo tu katastrofu, kvůli které elfové odešli. Warthové jsou možná šovinisté, když tvrdí že elfové jsou nadřazená rasa, ovšem to, co jejich příbuzní před stovkami let vytvořili zde, si obdiv zaslouží. Popravdě, mnoho zdejších to bere jak samozřejmost, ale já, prakticky venkovan vyrůstající v divočině, jsem se nemohl vynadívat. Bylo to výtvorem geniálních architektů a přečkalo to tolik let, přičemž budovy stále vypadaly, jako kdyby je včera dostavěli. Ale to nejdokonalejší… To nejúžasnější byl palác. Bohatě zdobená budova, ale přitom symetrická. Kopule v jeho centru byla z barevného skla, z dálky jsem to neodhadl, ale nejspíš vytvářející nějaký obrazec. Po obvodu měl palác několik věží, a celou řadu soch a rytin, které zobrazovaly jevy jak z dob mýtických, až po nedávnou minulost. Císař má hold nádherný barák. Nejvíc mne zaujalo to, že v jedné části kopule má mít císař své komnaty, s balkónem, ze kterého je boží výhled na moře. Přesně na tu stranu, kam zapadá slunce, aby jej mohl pozorovat. Tohle vidět a umřít.
Třebaže císařská čtvrť leží na ostrově a je kolem dokola ještě obehnána pevninou, z jedné strany je to k moři velmi blízko, ale doky které má císař nejblíž nejsou ty obchodní a vojenské, u kterých je čtvrť chudinská, ale jen takový minidok, pro vzácné hosty.

„Kterej debil navrhoval tu dlažbu?!! Nejméně dva týdny si nesednu!!!“ Naříkala Maria, když jsme se blížili palácovou zahradou po malé cestičce ke vchodu do paláce.
„V klidu zlato, a nezapomeň, jsme tu kvůli povinnostem. Musíme se dívat po komkoliv podezřelém, kdo bude v blízkosti velitele stráží, kdokoliv z nich může být práskač. A ty Alexi…“ Leonardo po mě hodil pohledem.
„Co mám na starost já?“
„Nepřekážej a pokus se taky něco vypozorovat, ale pochybuji, že nováček jako ty něco zaznamená, každopádně se můžeš dnes něčemu přiučit. Jinak se dobře bav. Na další takovou zábavu se jen tak nedostaneš.“ Zazubil se Leonardo ve chvíli, kdy nám strážný u hlavního vchodu pokynul, abychom šli dál.
Taneční sál byla velká obdélníková místnost, v jejímž středu byla ve stropě kulovitá vysklená výseč, jejíž barevné sklo tvořilo erb rodu Varien. Beruci se očividně ještě neměl k tomu to předělat.
Většina hostů už byla zde. Všichni oděni v tom stylu ala Saskie, jen méně šíleně. Smetánka celé říše urazila celé desítky kilometrů, aby se mohli nasoukat Berucimu do zadnice, jak hluboko to jen půjde.
Hudebníci se zatím jen rozcvičovali, ale pár párů už tančilo. Jiní zase seděli u stolů mimo taneční prostor a kecali o těch svých šlechtických starostech. Asi jsem na špatném místě.
„Jak vypadá velitel stráží?“ Zeptal jsem se.
„Je to hodně vysoký a štíhlý chlap, věk bych typovala tak na pětatřicet.“ Řekla Maria.
„A má lahodně vypadající krční tepnu…. Ale to ty nepoznáš, no, co bych ti o něm ještě… Nechodívá oholený, má strniště a středně dlouhé tmavě hnědé vlasy, bude tu pravděpodobně se svým kolegou, velitelem palácové stráže, dohlížet na pořádek. Velitel palácové je naopak takový menší, řekla bych o půl hlavy menší než ty a je to zrzek. Ale ten tě nezajímá…“ Maria by pokračovala, ale někdo mi poklepal na rameno. Laura? Ano je to ona!! I přes masku jsem ji poznal! Místo dvou culíků měla nyní spletený krásný cop a na sobě měla docela, v porovnání s ostatními, odvážné červené šaty. Byla to fakt výzva dívat se jí do očí.
„Smím prosit?“ Usmála se.
„Promiň, mám tu prá…“ Maria mne popostrčila. A zazubila se. No co, zapokus nic nedám.
„Eh… Upozorňuji, že nejsem dobrý tanečník.“
„Já taky ne. Doufala jsem, že mě tomu přiučíš.“
„Já?!!“
„Leonardo je prý hodně dobrý tanečník, myslela jsem, že syna by to naučil.“ No, naučil mne něco jako „tanec“ akorát že při tom „tanci“ se mrzačení a bolest „partnerovi“ působí záměrně.
„No… Můžu se o něco pokusit, ale nechci ti šlápnout na nohu.“
„Nějak takhle?“ Slyšeli jste, že tlak roste s klesající plochou, něco jako dámský podpatek? Je to pravda.
Zatnul jsem zuby a roztáhl ústa do křečovitého úsměvu.
„Ano, nějak… Takhle…“
„Hele, nemehlo, pusť mě k tomu, ukážu ti, jak se tančí…“ Ozval se dívčí hlas za Laurou. Ta jen protočila oči a pustila na své místo o dost menší dívku v elegantních a zároveň roztomilých černých šatičkách, s černou rtěnkou na rtech. Vzala mě za ruce. Vlasy měla kráké, do podkovy, měly barvu… Jako ty moje?!
„Není to tak těžké, když se do toho obuješ, sleduj…“ Dívka se zarazila, když spatřila můj obličej. Doslova ztuhla na místě. Pustila mé ruce.
„Udělal jsem… Něco špatně?“ Zeptal jsem se s obavami, ale dotyčná zavrtěla hlavou a stále na mne nechápavě zírala.
„Neviděla jsem tě náhodou už někdy?“
„Kdy?“
„Včera večer.“
„Ehm… Kde?“
„V zrcadle.“ Chvíli jsem nechápal, co tím dívka myslí, ale pak mi to došlo. Její oči měly sice jinou barvu než ty moje, ale měla velmi podobné obličejové rysy. Byla mi hodně podobná.
„Ty jo, Leslie, když jsem ho viděla poprvé tak mi to nedošlo, ale jak vás vidím spolu, tak je ta podoba jasná.“ Laura si držela bradu, jako kdyby dumala.
„Jako bratr a sestra, ale to není možné, protože Leslie je přece…“
„Drž hubu…“ Sykla k ní menší dívka nevraživě. Zrzka to kupodivu nevzala nijak urážlivě, jen pozvedla obočí a ušklíbla se.
„Řekni mi, až budete hotoví…“ Otočila se a šla pryč. Ty dvě se asi hodně dobře znají.
Podíval jsem se na Lauru a pak zase na Leslie. Ta si mne pořád prohlížela jako sochu.
„U Gorgana… Že by… Jak se jmenují tví rodiče?“ Řekla najednou.
„Maria a Leonardo Chant…“
„PRAVÍ rodiče!!! Na mne tu habaďůru hrát nemusíš!!!“ Svraštila obočí a stiskla mi ruku. Na to, jak byla drobná, měla pořádnou sílu. Skoro jako kdyby mi pouhým stiskem dokázala rozdrtit předloktí. A možná že i jo.
„Matka se jmenuje Camillia Bolmot, ale naposledy jsem ji viděl, když jsem byl malý. A tátu jsem nikdy nepoznal. Ale prosím, nerozkřikuj tu nikde, že jsem z rodu Bol…“ Leslie mne táhla k jednomu ze stolů.
„U Gorgana já to věděla!!! Pojď, máme si hodně co říct!!!“
„Ale já…“ Leslie mi sevřela předloktí tak pevně, že kdyby přidala byť jen minimálně, měl bych kosti na prach. Kde sakra tak malé stvoření bere tolik síly?!!
„BUDE TO?!“ Ještě že mě takto nevidí Laura.
Leslie mě dovedla k jednomu ze stolů, u kterého seděl nějaký, na pohled asi čtyřicetiletý, muž s dlouhými havraními vlasy a modrýma očima. Stejně jako Leslie. Vlastně na ni byl dost podobný… A tím pádem i na mě. Co se to tu sakra děje?!
Přisunula ke mně židli. „Sedmi si.“
Ne až tak úplně dobrovolně jsem si sedl.
„Ehm… Zdravím. Kdo jsi?“ Podíval se nejdřív na mne a pak na Leslie.
„Ty bys to měl vědět nejlíp tati!!!“ Tati… Takže to je její otec? A jak jsou tedy příbuzné s Laurou? Nebo je to jen kamarádka jako Sumi?!
Chlap si mne chvíli prohlížel a já jen mlčel. Leslie mi držela ruku na rameni, skoro jako kdyby chtěla zabránit případnému pokusu o útěk. Snažil jsem se mu nedívat do očí, jeho pohled mne hřál a mrazil zároveň a já vůbec netušil proč.
„Že by to byl doopravdy on?“ Zeptala se Leslie spíš sama sebe než otce. Ten si na chvíli složil ruce pod bradu, jako kdyby nad něčím dumal.
„Řekl, že jeho matkou je Camillia Bolmot takže…“
„Je jediný způsob, jak to zjistit…“ Chlap mi z ničeho nic drápl po ruce. To že měl sílu tak stokrát větší jak Leslie asi není třeba zmiňovat. V šoku jsem ani nestihl zareagovat a cuknout rukou zpět, třebaže by to nemělo valného smyslu, když mi ji strčil nad svíčku přímo do plamene.
„Páli ťa to?" Promluvil na mě z ničeho nic tím tajemným jazykem, o kterém jsem si celý život myslel, že mu rozumím jen já.
„Ne, jen to trochu hřeje…“ Řekl jsem sám překvapeně.
„Takže to je pravdy…“ Pustil mi ruku a já ji samým překvapením stáhl zpět.
„Takže SI môj syn!!!!“ Leslie pozvedla obočí.
„To sis za celý život nevšiml, že tě nepálí oheň?“ Stále jsem neměl úplně zpracováno v hlavě to, co chlap řekl a tak jsem ze sebe vyklopil: „Nevím jak ty, ale nikdy jsem necítil potřebu strkat ruku do ohně!!!“ Poté jsem se podíval na muže, který mi ještě před chvílí skoro utrhl ruku. Leslie si sedla celá vyjevená vedle něj.
„Co jste myslel tím… Že jsem váš syn?“
„Že ty jsi jeho babička, co asi!!! Hele, Alexi, nebo jak táta říkal. že tě pojmenoval, musíš vědět že…“ Chlap dívce z ničeho nic zakryl ústa dlaní. Začala se mračit a svěsila ruce.
„Strejda, patron klanu říkal, že můj otec byl tulák…“
„Antonio? Ten starý vořech toho nakecá…“ Dal z jejích úst ruku pryč chlápek.
„A proč jsem teda nežil s vámi? A kde je vlastně máma?“
„Protože on je…“ Chlap Leslie zase zacpal pusu. Podíval se na ni a svraštil obočí, jednou rukou měl stále podepřenou hlavu.
„No… Pro začátek si tykejme, přeci jen, jsi můj syn. Říkej mi tati…“ Leslie začínala být nepříčetná.
„Řekněme, že jsem šlechtic, z ne až tak známého, avšak relativně mocného rodu, taková šedá eminence a to s tvou matkou byl… „Románek“, jo takhle bych to nazval. Avšak, chtěl jsem si ji vzít…“ Uvolnil Leslie ústa, ta začala z hluboka dýchat, skoro se začala dusit.
„A co se tedy pokazilo?“
„Její příbuzní byli žabaři, co chtěli, aby si vzala nějakého usmoleného napudrovaného blbečka ze smetánky zdejší šlechty. Vykázali ji z domu. No a já z toho či onoho důvodu si ji nemohl nakonec vzít, tak jsem jí aspoň daroval zámek, můžeme ji někdy navštívit… Co já vím, proč jí nedovolili tě vzít s sebou, ale ujišťuji tě, že tvá matka finančními problémy netrpí.“ Otec se poté napil z poháru, který měl před sebou.
„Hm… Pil jsem už lepší, Orlando nemá moc dobrý vkus…“ Zavrtěl hlavou. Leslie se na něj z neznámého důvodu celou dobu mračila. Takže nejsem bastard?!! Nejsem levoboček? Jsem šlechtic?!! On i Leslie měli na sobě dobře vypadající oblečení, takže chudáci to určitě taky nejsou.
„A…“
„Co synu?“ Chvíli jsem váhal, jak formulovat otázku.
„Proč si mi dával ruku nad svíčku a co je to za jazyk, kterým si na mne mluvil? Nikdo jiný mu nikdy nerozuměl a občas když jsem jím promluvil tak…“
„Je to dra…“ Otec opět Leslie zakryl ústa.
„Víš, stejně jako většina jiných aristokratických rodin, i náš rod si odnes nějaký ten defekt, ten náš spočívá v tom že nás nepálí oheň, máme… Otupělá smyslová čidla na oheň, ano… No a taky… Ten jazyk... Víš, máme takovou mozkovou vadu, vrozenou, která to způsobuje, samovolné mluvení nesrozumitelnou řečí a taky nám to trochu nějak propojuje mozkové centrum umožňující kouzlit, proto samovolně tím jazykem občas uvolníme kouzlo, tady tvá sestra má extra těžký defekt, zabíjí co druhou větou, proto jí musím zakrývat ústa.“
Leslie se opřela lokty o stůl, předklonila se a zajela si prsty do vlastů.
„Co teď budeme dělat?“
„Užívat si bál?“ Pozvedl obočí táta.
„MYSLÍM S NÍM!!!“ Ukázala na mě.
„Jestli mě nechceš u sebe doma kvůli rodině tak to pochopím, já klidně zůstanu u Marii a Leonarda…“ Sklopil jsem oči na podlahu. Táta mi dal ruku na rameno a usmál se.
„Neboj, je to jen dočasné, naše sídlo je zrovna v menší rekonstrukci, brzy se tam uvidíme, dám ti pak vědět.“
„A… Jak se vlastně jmenuješ tati?“ Leslie už se chystala něco říct, ale nakonec si to rozmyslela a jen sledovala, co zazní.
„Khanus.“
„Moment, ale není Khanus náhodou…“
„Ááááno, Khanus je drak ničitel, podle něj mi mí rodiče dali jméno, měli na draky řekněme… Fetiš. Škoda že již nežijí, v dnešní době by se jich nemohli vynadívat.“ Pozdechl si táta a napil se.
„A jak se vůbec mají tam na Valencii?“
„Jsem tak trochu na útěku, sdtrýc mne chtěl oženit s napudrovanou fuchtlí, já řekl ne, a tak se mne pokusil zabít. Jo a přežívám teď u sekty zabijáků, pro které musím pracovat aby mne nevydali městským strážím, protože nevím, protože po mě jdou jak Rose Arbre tak Bolmoti.“ Leslie vykulila oči ale Khanus mne jen poplácal po rameni.
„To je můj kluk. Zabijáci jsou moc hodní, že mi pohlídají syna, zatímco budeme opravovat sídlo.“ Ten chlap, podle všeho můj otec, mi nepřipadal zrovna normální. Každopádně lepší než strejda, který po vás jde s katanou. V trenkách.
„Už jsi s ním hotová?“ Ozval se za mnou Lauřin hlas. Otočil jsem hlavu. Zrzavá kráska stála přesně za mnou. Pousmála se na mne.
„Máš čas na… Taneční lekci?“ Podíval jsem se na tátu.
„Běž synku…“ Leslie se lekla a hodila na něj naštvaný obličej. Ta holka je asi fakt nemocná.
„Ahááá takže… Vy dva…“ Ukázala ukazovákem na mě a na Leslie střídavě.
„Jste sourozenci?“
„Áno, je můj ztracený syn…“ Předstíral Khanus dojetí.
„Ale mají každý jinou matku, jeho matkou je Camillia Bolmot a její… Však víš.“
Tentokrát jsem měl chuť tátu přizabít já. Za chvíli bude o mém původu vědět celé císařské město!
„To je zajímavé.“ Pousmála se Laura.
„O Valencii jsem hodně slyšela.“ Doslova mne vytáhla ze židle a vtáhla do tančícího davu. Jako zázrakem jsme nesrazili žádného nafintěného človíčka.
„Jak dlouho jsi tam byl?“ Dívala se na mě stále s tím svým úsměvem. Snad to nikomu nevykecá. No, už nemá cenu lhát. Chvíli jsem zvažoval odpověď, ale pak jsem si řekl, že radši budu mluvit pravdu. Nevypadala jako někdo, kdo nepozná, když člověk lže.
„Skoro celý život. Ale odstěhoval jsem se. Nevycházím moc s příbuznými.“ Byla překvapená a trochu posmutněla.
„Stalo se mezi vámi něco?“ A sakra, co mám zamaskovat? To že jsem si měl vzít živoucí panenku, které jsem obšťastnil služebnou, že se mnou vlastní strýc jednal jako s největším hnusem nebo to že se mne pokusil v jednu noc skoro celý klan zavraždit?“
„Nerad… Nerad o tom mluvím, řekněme rodinné neshody. Moc mi nevyhovoval život, který pro mne měl můj strýc nachystaný…“ Tak-tak, nelhat ale ani neříct celou pravdu. Laura dala najevo, že chápe.
„A o Valnecii ti nevadí mluvit ne? Víš, já v životě nevytáhla paty z císařské provincie, a tam to prý vypadá úplně jinak než tady.“ Tančení šlo najednou jakoby samo, když jsme kroky úplně ignorovali.
„Jak to popsat… Z většiny je neosídlená. V podstatě divočina. V zimě je tam chladno, že kouř přimrzá ke komínům a v létě cítíš, jako kdyby ses rozpouštěla. Ale zase to má své kouzlo. Ale císařská provincie taky, je to tady takové… Snesitelnější, nemusíš tu neustále dávat pozor na počasí a na přírodu. Nikdy nevíš, co tě kde může sežrat. A to nemluvím o banditech.“
Zrzka se trochu zarazila.
„Ale ve městech je bezpečno ne?“
„Ve městech ano, tam ti garantuji, že si nikdo nedovolí ukrást ani kamínek z cesty. Můj strýc, Antonio, patron klanu a vládce Valencie, dokonce u jedné fontány dal na malý sloupek postavit zlatý pohár, ze kterého se kdokoliv může napít vody. Za celou jeho vládu tam ten pohár ještě je.“ Nemohl jsem si nevšimnout, že po vyslovení jména Antonio se nějak zarazila. Sice hned poté byla zase v pořádku a já na to už neupozorňoval, ale připadalo mi to dost zvlášní. Má z toho jména trauma nebo co?
„Chceš se ještě na něco zeptat? Rád ti to povím, jen že jsem nenarazil na moc lidí které ta země tolik zajímá.“ Dívka přikývla.
„Ten… Antonio….“
„Ano?“
„Jaký je to vládce? Mají to tamní rádi? Chodívá mezi ně?“ Kromě toho že to je egoistická svině schopna pro svůj prospěch udělat cokoliv docela v klidu.
„Bolmoti vždy chodívali běžně mezi lidmi, nevím jak ti to vysvětlit, ale my v podstatě něco jako palác nemáme jen takové sídlo. Žádní sluhové a tak, jsme vychováváni v drsných podmínkách. Dokonce nás jako malé posílali pracovat mezi poddané abychom věděli co je to práce.“ Laura byla docela překvapená.
„Takže… To se neukazuje pouze na promenádách a tak? Uprostřed svých strážců?“
„V podstatě on ani žádné nemá, klan Bolmot má sice své samuraje, ale ti jsou jen taková elitní část armády. Platí takové nepsané pravidlo, že každý Bolmot by se měl umět ubránit sám. A jak říkám, místním strážným nic neuteče. Antonio si své samuraje jako ochranku bere snad, jen když jede na nějaké oficiální návštěvy.“ Možná to vypadalo, jako že ze mne tahá informace, ale neřekl jsem nic, co by nebylo obecně známo a co by jí neřekl kdokoliv pocházející z Valencie. Tak či tak, jestli toho dědka někdo v brzké době sejme, mě ho líto nebude.
Moc jsme se zapovídali, tak že jsme nedávali pozor na lidi kolem sebe. Do někoho jsme vrazili.
Byl to postarší muž s velkým šedivým knírem v zeleném obleku se svou drobounkou ženuškou s poněkud výstředním účesem. Začal jsem se spěšně omlouvat, ale stařík jen zavrtěl skloněnou hlavou, řekl cosi o způsobech dnešní mládeže a zmizel v davu.
„Je už noc…“ Řekl Laura s úsměvem. Všiml jsem si, že se dívá na prosklený strop.
„Vždycky se těším, až vyjdou hvězdy. Mám v pokoji okno s dobrým výhledem na oblohu, ale dneska jich asi moc neuvidím.“ Dostal jsem debilní nápad, ale zároveň jediný, jak na tu holku zapůsobit. Vlastně jsem ani nepočítal s tím, že na to kývne.
„Hele, máš strach z výšek?“

„Kdyby nás tu tak chytili…“ Začervenala se zrzka, když jsem jí pomohl nahoru. Ano, říkal jsem, že to byl debilní nápad. Vykradli jsme se ze sálu na chodbu a vylezli oknem na vnější stěnu paláce. Laura se ukázala jako dobrá lezkyně, hravě využívala různých úchytů, kterých zdi nabízely bezpočet, člověk jen musel umět hledat. Kdo ví co je ona vůbec zač. Nenapadala mne snad jediná dívka, která by na něco takového přistoupila. Dobře, možná Natalia, ale ta by potom ještě chtěla z té výšky skákat do zahradního jezírka.
„Pozor ať nezhučíš…“ Opatrně jsem našlapoval po šikmé části střechy a držel se Laury za ruku, jednak abych ji držel, kdyby uklouzla a jednak abychom se o sebe navzájem opírali.
„Nic tak šíleného jsem v životě ještě nikdy neudělala. V jaké že to jsme výšce?“
„Desetkrát tolik na to, aby z nás při pádu toho moc nezůstalo. A neboj, jsem střízlivý.“ Dodrápali jsme se až na rovnou část střechy, asi deset metrů od skleněné kopule. Padli jsme na záda vedle sebe a oddechli si. Vylézt takovou výšku nebyla sranda.
„Nebojíš se?“ Podíval jsem se na ni. Dívka jen otočila hlavu směrem ke mně a usmála se.
„Ne když jsem s tebou. Cítím se, jako kdybych té kopě svítících teček byla najednou blíž.“ Vánek jarní noci nás oba hladil po tváři. Ti dole neví o co přicházejí, sebenádhernější ozdoby nejdražších paláců jsou nic, ve srovnání s obyčejnou noční oblohou, nabízející se každému a zadarmo.
„Zdá se mi, jako kdybych tu už někdy byla…“ Zašeptala. Chtěl jsem se zeptat co tím myslí, ale zdálo se mi, že si to řekla spíš pro sebe. Oba dva jsme sledovali jako omámení tu krásu.
„Slyšel jsem, že kdesi na severu, na kontinentu Gnord, bývá k vidění polární záře. Takový pruh barevné energie. Většinou zelené, ale prý bývá i modrá nebo červená.“ Dívka si dala ruce za hlavu a sledovala hvězdy.
„To musí být krása… Ale jak to asi vzniká?“
„Dokud žil na Valencii jeden starý čaroděj, umřel asi před pěti lety, jako malému mi to vysvětloval. Prý to není žádná magie, ale má to co dělat se sluncem a jeho zářením. Prý si to máme představit jako kdyby planeta, na které žijeme, měla kolem sebe nějakou ochranu, štít, nebo tak něco. Ten štít většinu toho záření odrazí, ale na pólech, severním a jižním, je slabý, tudíž to záření přeci jen pronikne a prý to pak nějak reaguje se vzduchem nebo tak něco… A tím to prý vzniká. Strašně rád bych to někdy viděl na vlastní oči…“
„To já taky. Dost jsi mne tím navnadil, asi se mi o tom bude zdát. Den a modrá obloha není špatný, všechny ty barvy okolo, ale noc… Noc je prostě moje. Má mnoho tváří, noc může být hrozná a strašidelná, temná a ponurá, ale taktéž může být krásná jako tahle. Ale lidé v noci radši spí nebo ji jen tak protančí jako ti pod námi. Třebaže to je šlechta a boháči, nezdá se mi, že by byli kdoví jak šťastní. Že je prý ten život nudí. Kdyby si někdy jen tak vylezli na střechu a podívali se na tu krásu… Hned by byli na světě radši.“ Představa, že by ten stařík, do kterého jsme před chvílí omylem vrazili lezl za námi na střechu mi připadala přinejmenším úsměvná. Ale bylo by docela hezké tu mít společnost toho starého pána a jeho drobné stydlivé ženušky, sednout si do kroužku s vínkem, sledovat hvězdy a debatovat o krásách přírody. Možná i Maria by v tu chvíli přestala být taková mrcha a její srdce by pookřálo, i když ona asi v noci radši prokusuje tepny pouličním grázlům. Nebo třeba… „Sestřička“ Leslie nebo táta. Máma… No, musím si vystačit s Laurou. Ale… Je to tak lepší. Mám ji tady aspoň na chvíli pro sebe.
„Na co myslíš?“ Zeptala se mne znenadání. Nevěděl jsem jak odpovědět.
„Jestli neodpovíš do deseti vteřin, budu to brát, jako že myslíš na mě.“ Zahihňala se. Díky za tu tmu, nepůjde vidět, že se červenám. To se na samuraje moc nehodí.
„Když počkám pět, bude to bráno, že zrovna vyplňuješ mou hlavu jen z poloviny?“ Otočil jsem se k ní. Ona zase na mne.
„A co vyplňuje tu druhou?“ Ukázal jsem na oblohu.
„Víš co to je za souhvězdí?“ Dívka zavrtěla hlavou.
„Akiin vějíř. Ukazuje se jen jednou za třicet až padesát let. Normálně má být v tomhle prvním jarním měsíci jít vidět souhvězdí kentaura, ale je vidět vějíř bohyně života. Bývá vidět tak dva-tři dny maximálně. Pak zase zmizí. Není moc lidí, kteří ho viděli za život dvakrát. Měli bychom si tedy tento pohled užít. Mnozí lidé věří, že Akiin vějíř věští nějakou těžkou zkoušku nebo volbu. Růže její sestry, Kurinina Růže, zase předvídá změnu.“
„Odkud to všechno víš?“ Podívala se na mne překvapeně.
„To víš…“ Pousmál jsem se.
„Párkrát jsem byl jako dítě poslán pomáhat hvězdáři. Uklízet, vařit mu a tak. Je to už starý muž, který na Valencii šel hledat klid. Někteří lidé ho mají za věštce nebo staršinu, ale on taková tvrzení odmítá. Spíš je velmi moudrý, možná proto za ním lidé chodívají z celé provincie pro rady, nebo se prostě vyzpovídat. Žije na své observatoři sám už desítky let, kdo ví, zda je to tak úplně člověk, protože prý pamatuje i mého pradědečka. Ty měsíce co jsem u něj dohromady strávil, mi zaručily, že budu nadosmrti znát všechna souhvězdí a jejich fáze, významy a podobně zpaměti.“
„Měl jsi určitě krásné dětství.“ Usmála se. Já nenápadně sklesl. Krásné. Některé věci krásné byly. Hraní si s Nataliou a Konrádem a těmi pár kamarády, které jsem měl. Dny strávené s čarodějem nebo hvězdářem, kteří mi byli takovými dědečky, když svého pravého dědečka, Markuse Bolmota, jsem v podstatě neznal. Krásné bylo učení se pracovat, učení se bránit slabé, lovit, stopovat. Pomáhat tetě Valerii v domácnosti, dokud od Antonia neodešla. Ale mé dětství nebylo jen o tomhle. Bylo to taky psychické týrání ze strany většiny příbuzenstva. Pohrdání okolím a oslovení typu „bastarde“ „levobočku“, nebo „špatná krev“, „žebrákův synu“. Bylo to taky bití, když jsem udělal cokoliv špatně. A špatně neznamenalo něco zkazit, špatně znamenalo odvést něco jinak, než naprosto dokonale. A kolikrát ani to ne. Kolikrát prostě jen Antonio potřeboval si na někom vylít zlost a tak sáhl vždy po mě. Mé dětství bylo také spaní ve skladišti místo pokoje. Mé dětství bylo nemít dlouhou dobu ani vlastní postel. Mé dětství bylo ukrývat se po nocích v temných koutech našeho panství a schoulený do klubíčka se zavřenýma očima doufat, že mne Antonio nenajde, to bylo pokaždé, když si potřeboval vylít zlost. A to bylo často. Snad nikdy pro mne neměl upřímného milého slova ba ani pohledu. Tehdy jsem byl ještě malé, slabé dítko, neschopno se bránit… Ale to už dnes neplatí…
Mé dětství mělo, jako všechno, dvě strany mince, avšak, nehodlám Lauře ani sobě kazit tuto krásnou chvíli tím, že budu nastavovat tu špatnou. Nechám Lauru přitom… A radši i sebe. Nechci žít s těmi špatnými vzpomínkami. Chci si odnést to dobré.
Mé zamyšlenosti si Laura nejspíš všimla.
„Myslím, že vím, jak zařídit, abych tvou hlavu vyplňovala úplně.“ Pohnul jsem očima směrem k ní, ale to už byla nakloněna nade mnou. Nevěděl jsem, co chce dělat, ale pak mne z ničeho nic políbil na rty. Ty její byly tak něžné, že jsem si přál, aby tam zůstaly co nejdýl. Přál jsem si, aby ten okamžik trval navždy. Abych byl pořád s ní na nějakém krásném místě, bez starostí, bez útrap, které mne ještě před chvílí sužovaly a s příchodem rána zase sužovat budou. Ale teď… Teď ne. Teď jsem šťastný a sní. Je tohle to, čemu Konrád a Natalia říkali láska?
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
EldeR
Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
DragonOzzy
Sluha boží

Laura

„To bylo něco.“ Dopadla jsem konečně nohama na zem. Alex zrovna zavíral okno, kterým jsme se vrátili do paláce.
„Neušpinila sis šaty?“ Zeptal se a sám se začal oprašovat, aby nikdo nepoznal, že jsme byli pryč.
„V pohodě… A kruci…“ Všimla jsem si, že mám zlomený nehet. Sumininina několikahodinová práce se zdobnou manikůrou byla ta tam. Ne že bych z toho byla, bůh ví jak nešťastná, ale Sumi mne za tohle sjede. Dřela se s tím jak mezek.
„Stalo se něco?“ Podíval se na mě. Pan pozorný. Zavrtěla jsem hlavou.
„Kámoška mi dělala nehty, docela se s tím nadřela, jeden jsem si teď zlomila, bude naštvaná. Ale neboj, ona to přežije. Snad. To má člověk za to, že leze ve večerních šatech po stěně paláce. Hold lidé jako my mají trochu jinou představu o zábavě než ti puritáni kolem nás.“ Pousmála jsem se na něj. Zatím nic netuší.
Prohodili jsme pak ještě pár takových hezkoučkých frází, šlo vidět, že je ze mne celý pryč. Lehčí než jsem si myslela. Mám to. Konečně klíč k tomu koho hledám. Bude spolupracovat. Otázka, zda dobrovolně.
Vydala jsem se do tanečního sálu zpět k Sumi. Ta zrovna flirtovala s nějakým šlechtickým synkem. Sotva jsem se k ní ale přiblížila, někdo mne odtáhl stranou. Nebudu tu teď s někým trsat jako idiot, to si neumí o tanec aspoň říct?!
Ruka mi však byla zadržena. Táhla mne totiž Leslie. Třeba že je to stvoření menší než já, má ohromnou sílu. Kdo by se taky divil, když ví, co je zač. Netvářila se zrovna nadšeně. Vlastně to vypadalo, jako kdyby mne chtěla samým vztekem sežrat.
„Co to mělo sakra znamenat?“
„Co?“ Měla jsem obavy, že vím co tím myslí… Okamžitě taky svraštila obočí a začala se ještě více mračit.
„Nedělej ze mě blbku!!! Vím moc dobře žes byla pryč s mým bráchou!!! To, aby jste si vy DVA něco začali, je to poslední co potřebuji!“ Protočila jsem oči.
„Vždyť tys měla za svůj život tolik úletů, že…“
„ALE NIDKO Z NICH NEBYL TO, CO JE ALEX!!!“
„No kdybys spala s Alexem tak by to bylo mírně úchylné, a navíc, on není na lolitky, takže…“ Myslela jsem, že mi Leslie vyškrábe oči.
„Mluvíš, jako kdybys ho znala od narození, donedávna si nevěděla ani, že existuje.“ Leslie mne pustila. Poté se opřela o kamenný sloup podpírající balkón obružující sál a založila ruce. Sklopila hlavu a podívala se stranou.
„Já... Já o něm věděla celou dobu… A vím co je zač. Věř mi, jeho osud… Pochop to, záleží mi na tobě a vy dva byste se neměli…“ Povzdychla si.
„Nikdy předtím jsem neměla sourozence. Sumi je z deseti dětí, sice je teď sama, ale žažila s nimi podstatnou část života. A já? Zkus žít tisíc roků sama, jen občas s tátou a najednou máš bratra… Nevěděla jsem jak se k tomu postavit, táta původně plánoval že ho vychovám já, ale… Nezvládla bych to.“
„Mě si zvládla.“ Dala jsem jí ruku na rameno.
„Pro mě si byla vždy spíš kamarádka než dcera nebo sestra. Nikdy jsem nikoho moc blízkého neměla. Celé věky jsem trávila o samotě a jen tu a tam jsem se zapletla do nějakého úletu nebo intrik, v podstatě jsem historickými událostmi Sagurtovu jen prolouvala a bavila se na účet smrtelníků. A najednou… Zodpovědnost.“
„Neboj Leslie.“ Zazubila jsem se.
„Nebudu s ním nic mít.“ Má „pěstounka“ se na mne podívala.
„Slibuješ?“
„Ano…“ Měla jsem co dělat abych zadržela smích. Nebudu s ním nic mít Leslie, jen tvého bráchu kapánek zneužiju…

Alex


„Ahoj Mario, jak si užíváš ples?“ Upírka, stojící stranou od tančícího davu se založenýma rukama se na mne podívala.
„Nějaký slušný tentokrát ne? Že by to bylo tou zrzkou, se kterou sis hrál na horolezce?“ Zarazil jsem se.
„No nečum tak blbě, nechals tam otevřené okno a jsi na několika místech ušpiněný, ty hadry můžeme rovnou spálit, Leonardo je už stejně neobleče a ty je ještě dlouho nebudeš potřebovat.“ Trapná chvíle.
„Ehm… Jak pokračuje hledání práskače?“ Maria si povzdychla.
„Bídně. Zkoukla jsem už snad celý sál ale nikdo se nechoval podezřele. Potřebuju se napít…“ Odstrčila mne a namířila si to k nejbližšímu stolu. V tu chvíli mne napadlo udělat to samé, jenže sotva jsem udělal pár kroků, během prodírání se davem jsem na zemi spatřil zlatý záblesk. Mince. Sebral jsem ji. Mám to ale kliku… Cinknutí. Další?
Podíval jsem se před sebe, tančícími dvojicemi se prodírala tělnatá postava v bílém rouchnu, ke mně otočená zády. Právě jejím směrem ležela další mince. Postava se pohybovala těžkopádně, ne však zrovna pomalu. Popravdě, měl jsem co dělat, abych ho, teda alespoň podle vzdechů to byl chlap, dohnal.
Zdálo se mi, že postava s každým krokem „zacinkala“, a to i přes hudbu. Další mince už sice nevypadly, ale nemohl jsem si nevšimnout že dotyčný si přidržuje zvláštním způsobem vyklenuté břicho, teda spíš bok. Jako kdyby měl jeden bok tlustší než druhý…
Dostal jsem zvrhlý nápad. Trhnul jsem dlaní a z rukávu mi vystřelila dýka. Jestli se mýlím, bude hodně krve, jestli ne, odhalím ho. V prvním případě bude až moc velký nával na to, aby věděl, kdo ho v tom davu bodnul.
Začal jsem co nejrychleji a pokud možno nejméně nápadně odstrkovat dvojice před sebou a snažil jsem se dohnat postavu v rouchu. Nesměl jsem ho nechal opustit dav, jinak je mé krytí v háji!
Přiskočil jsem a ve chvíli, kdy jsem si byl jistý, že nesejmu nikoho jiného, jsem se ohnal dýkou. Ta narazila na překážku, ale ne na takovou, jaké jsem se bál. Zacinkalo to kov o kov. Sotva jsem dokonal pohyb, hned jsem dýku trhnutím ruky schoval. Po zemi se s rachotem složeného z mnoha cinkání rozsypaly zlaté mince s pečetí Zianarského císařství.
Konečně jsem toho chlapa viděl. Tlustá tvář, malá prasečí očka, pleška a krátký široký lesklý nos. Toho chlapa jsem znal. Bělbogův kněz, párkrát jsem ho už potkal, když jsme tu ještě jezdili párkrát s Konrádem trénovat stráže. A podle všeho, on poznal mě.
Lidé kolem nás stihli a sledovali zlato na podlaze. Kněz nevěděl co říct a tupě na mě zíral, nejspíš tušil, že za to můžu já, roucho bylo jasně proříznuté a ne roztržené, ale nemohl ani za boha přijít na to, jak jsem to udělal.
„Charita že?“ Ukázal jsem na podlahu.
„P…Přesně tak synu, milodary našeho milovaného císaře, bude s nimi naloženo, jak nejlépe bude možno pro chudé, císař však při své dobrotivosti chtěl zůstat v anonymitě…“ Mám tě, práskači!
Kněz se beze slova s pocitem trapnosti vytratil s tím málem, co se nerozsypalo po podlaze. Náhle jsem ucítil něčí ruku na svém rameni. Byl to Leonardo.
„Myslím, že je čas jít domů, „synáčku“.“ Přikývl jsem.
„Zajdi za Grogem, vyřiď mu, ať připraví kočár, já zatím řeknu Marii, ať dá pozor, aby nám ta stopa nevychladla…“
Vydal jsem se pryč ze sálu. Mohl bych toho kněze sledovat a zabít ho na místě, kde by to bylo nejméně nápadné, ale Leonardo to nejspíš nechce uspěchat. Nakonec, Maria dohlédne na to, aby se nám z dohledu jen tak neztratil, tudíž se nebojím, že toho plešouna vidím naposledy. Pro dnešek moje čepel zůstane suchá. Pro dnešek…
Víc než mentální příprava na to, co mne určitě v horizontu několika dnů čeká, mi hlavu opět naplnilo vyrovnávání se s novým zjištěním svého původu. Můj otec je šlechtic. Nejsem bastard. Ne že by mi na „modré krvi“ nějak extra záleželo, ale hlavní je to, že konečně cítím, že k někomu patřím. Nemohl jsem se dočkat až sestru i otce poznám blíž. Ovšem, to bude ještě chvíli trvat, mám své povinnosti…
Život se mi změnil v řádu týdnů. Utíkám před svou minulostí, hodně lidí mi jde po krku. Jediný kdo ví, kdo doopravdy jsem jen Leonardo, otec a Leslie. Mariu můj původ nějak moc nezajímal. Je však jasné, že mi Antonio dost možná půjde po krku. Zároveň se Laura nesmí za každou cenu dozvědět celou pravdu, stačí už to, že ví o mé Bolmotské krvi. I když, to bych asi tejně dlouho neutajil.
Vydal jsem se k východu. Těsně před ním jsem se však ještě jednou otočil směrem do sálu. Stála za mnou Laura.
„Už odcházíš?“ Podívala se na mne smutně. Zavřel jsem oči a přikývl. Vrátil jsem se k ní. Nemohl jsem odejít jen tak bez rozloučení.
„Dneska je toho už na mě trochu moc… Ale strašně rád bych tu zůstal, kvůli tobě, ale víš jak, Leonardo jinak nedá, ten starý mrzout se dnes ještě chce až do půlnoci hrabat v hodinách a potřebuje někoho, kdo uvaří večeři.“ Vzal jsem ji za ruku.
„Věř mi, na to, aby mu vařila jeho manželka, ho mám až moc rád.“
„Kdy se zase uvidíme?“
„Tak dlouho co vydržím bez pohledu na tebe. Což znamená asi tak dlouho co bez vody. Nejdřív co to jen půjde.“ Laura se usmála a objala mne. Dala mi hlavu na hrudník. Tak takový úspěch jsem fakt nečekal.
„Ale raději bychom někde kde je klid a kde bychom byli sami… Na místech jako je tohle je moc rušno…“ Pohladil jsem ji po vlasech a taky ji objal.
„Neboj, krásko, zapracuji na tom…“ Políbil jsem ji na tvář, ale z ničeho nic mne někdo chytil za límec a táhl pryč.
„Nerad ti kazím milostný románek, ale než bys byl hotovej, já bych dojel třikrát do Rumportu a zpět…“ Zamručel Grog. Dívka se při pohledu na obrovitého orka, jak mne táhne jako matka neposlušného smrada, začala smát. Stihl jsem jí v ten trapný moment už jen zamávat.
„Kazíš mi domlouvání rande!!!“ Zamrčel jsem směrem ke Grogovi. Ten ale jen zavrtěl hlavou a vyvedl mne z paláce.
„Konec hraní Alexi, čeká nás práce…“
Leonardo čekal u kočáru vedle něj stál civilně oblečen Raněvsky, s batohem na zádech. Kde se vzal, nebo co tu dělal, to nemělo smysl řešit. Mistr řádu se poté podíval na mne.
„Doufám, že tě ta tancovačka moc neunavila. Dneska se asi moc nevyspíš.“
„To ten kněz, že jo?“ V tu chvíli z kasáren palácové stráže vyjelo asi tucet jezdců směrem do města. Těsně kolem nás.
„Áno. Možná si to nepostřehnul, ale kapitán palácové stráže byl po tvém malém „představení“ celý bez sebe a zalarmoval jednotku těch nejlepších, aby toho kněze následovali. A taky poslal kurýra, ještě nevíme kam, ale asi to bude mít taky nějakou spojitost. Každopádně bez obav, Maria se o toho zmetka postará. Vy dva…“ Ukázal na mne a Raněvského.
„…se však postaráte o pana pánbíčkáře, něco mi říká, že v tomhle městě nezůstane dlouho. Raněvský má s sebou v batohu kápě, v tomhle by se ti bojovalo docela těžko, navíc, v kápi tě neidentifikují. Hlavně to nepodělej, ber to jako test. Dneškem ti končí flákání, povýšil jsi na poskoka.“ Leonardo naskočil do kočáru.
„Hej!!“ Zavolal jsem na něj. Šéf jenom pootočil hlavu.
„Ano?“
„Maria měla toho kněze sledovat, dá nám vědět, kam zamířil?“ Leonardo kývl.
„Stopuje teď dvě osoby naráz, ale, není to žádná amatérka. Pokud dostane toho kurýra, bude na vás čekat na místě, kam tě Raněvský vezme.“ Poté už Grog pobídl koně a ztratili se ve tmě.

„Hezký vohoz…“ Prohlížel jsem si černou kápi.
„Osobně mám tuhle barvu nejradši, na bílé je moc vidět krev…“ Utrousil kolega, když jsme vyšli z opuštěné uličky, kde jsme nechali batoh s oblečením.
„Moment, porozhlédnu se, dávej bachaa dole…“
„Dole?“
Raněvsky začal šplhat po improvizovaných úchytech na jedné ze stěn uličky. Za chvíli byl na střeše a rozhlížel se. Uslyšel jsem nadávku v Zianarštině.
„Ty palácové stráže toho hajzla neměly střežit, každý se vydal jinou uličkou a zalarmoval městskou stráž. Spodem se nikam nedostaneme. Půjdeme po střechách. Doufám, že nemáš strach z výšek.“
Vyškrábání se na barák, díky strejdově „tréninku“ když mě pronásledovala jeho osobní stráž, nečinilo až takový problém. Po chvíli se ale objevila jedna nepříjemnost.
Začalo lít.
„Dej si bacha, teď to bude klouzat…“ Raněvksky se v dřepu, opřený o komín rozhlédl ze střechy po okolí. Zajímalo by mne, jak mohl vůbec něco vidět, byla totiž tma jako v pytli.
„Ti jezdci už určitě zalarmovali všechny stráže v téhle čtvrti, ale nevypadají nějak extra v pohotovosti, ale co bys čekal od téhle party volů. Z ničeho nic se napřímil.
„Pokud na sebe neupozorníme, dorazíme na místo bez problémů. Drž se za mnou a neudělej žádnou blbost!!!“ Rozvěhl se a přeskočil na střechu druhého domu. Chvíli mu trvalo, než vyrovnal postoj, ale poté se otočil na mne.
„Na co čekáš?“
Pořád lepší, než když jsem tehdá zdrhal před strýcovými poskoky, ale zlomit si obě nohy, páteř nebo fraktura lebky, ani jedno z toho neznělo jako zrovna dobrý plán na večer.
„Doprdele…“ Nadechl jsem se a pokusil se na několika málo metrech střechy nabrat rychlost. Odrazil jsem se, jenže díky mým ne zrovna bohatým zkušenostem s lezením po barácích jsem neletěl tak úplně rovně, dopadl jsem na střechu jen jednou nohou a ta se mi ještě na mokrém povrchu tašky smekla, tudíž jsem sletěl přímo před dům. K mému štěstí jsem nepadal až tak velkou vzdálenost, jelikož tam bylo lešení, ze kterého jsem ale pak stejně sletěl, k mému neštěstí se zrovna pod tímto lešením bavili strážní o tom, s kým si to po šichtě půjdou rozdat.
Dopadl jsem zády na dlažbu a vyrazil si dech. Déšť stále sílil. Bolest mi projela nárazově celým tělem, ale její slabší verze se ještě nadále držela na místě, tudíž v té chvíli se vstání ze země, nebo i nějaký jiný pohyb jevil jako nadlidský úkol. Budu se ale muset přemoct, chci-li přežít následující sekundy.
„Co to sakra bylo?!!!“ Jeden ze strážných se nade mnou sklonil.
„Už je zákaz vycházení, musí to být nějaký zloděj.“
„Je mrtvej?“ Dotyčný do mne chtěl bodnout halapartnou, aby se přesvědčil. Zatnul jsem zuby a i přes bolest zabral za všech sil, kopnutím odrazil halapartnu od svého těla a trhnul pravým zápěstím. Z rukávu mi vystřelila skrytá čepel.
Využil jsem momentu překvapení, ale v mrákotách jsem pořád ještě nebyl tak úplně schopen mířit. Dotyčného jsem však dokázal bodnout do stehna, podle vodotrysku krve, který mi zasvinil obličej jsem nejspíš trefil tepnu.
„Zdechni!!!“ Strážný za mnou se nejspíš napřahoval aby mne vrátil zpět na zem, stihl jsem však jeho kolegovi ještě vytrhnout meč z pochvy a uhnout, tudíž ostří halapartny se nešťastníkovi zaseklo mezi krk a rameno, tudíž ho vodorovně rozpůlilo až k hrudníku.
„Henry já…“ Voják ještě zpracovával fakt, že odrovnal vlastního, což mi dalo čas vypořádat se s třetím, hromotlukem, který se po mě chtěl ohnat sekerou dlouhou jak celá moje paže. Bylo jasné, že jestli mne tímhle trefí, budu na dva menší.
Tíha zbraně naštěstí sehrála svou roli, když se mi povedlo kotoulem do boku uhnout ostří zbraně. Sekera zařinčela o dlažbu zrovna ve chvíli, když jsem mu ukořistěným mečem sekl zezadu do nohy. Chlap zařval bolestí a chtěl se po mě znovu ohnat, ale než se pořádně rozmáchl, probodl jsem mu biceps. Upustil topůrko, načež jsem ho probodl skrz na skrz a skopnul na zem. Tohle hovado mi dalo teda zabrat.
Poslední strážný sáh po rohu, ale nebylo mu to nic platné. Přistála na něm postava v černém plášti, srazila ho k zemi a probodla mu skrytou dýkou krkavici. Raněvsky. Nadřízený se na mne podíval. Čekal bych od něj nepříčetný pohled za to, že jsem na sebe upozornil, jenže tenhle chlap emoce snad neprojevoval. Pořád vypadal, jako kdyby měl ochrnuté svaly v obličeji. Mrtvolně klidný výraz.
„Budeme mít kliku, jestli tohle neslyšelo celé město. Není čas ukrývat těla, jenom je zatáhni do uličky a pokračujeme. Jestli se na místě setkání neukážeme včas, Maria bude nepříčetná. A věř mi, tu ženskou znám až moc dobře a tu nechceš vidět nasranou…“

„Kde sakra jste?!!! Čekám tu na vás už věčnost!!!“ Maria chodila kolem obřího zvonu zvonice, v jejíž věži jsme se sešli. S kapucí přes hlavu, skloněnou hlavou a zamračeným výrazem působila ještě méně příjemně.
„Tady mladej…“ Raněvsky, který zrovna přelezl malou zídku, ze které trčely trámy, na kterých stála stříška zvonice.
„Měli jsme kapánek zdržení, ale nic vážného…“ Leonardova žena si mne změřila od hlavy až k patě.
„Já říkala, že s tebou jsou jen problémy!!! Jestli chce mazlíčka, má si Leonardo pořídit psa, nebo…“
Chystal jsem se protočit oči nad jejími kecy, ale Raněvsky ji nečekaně přerušil.
„Až potom paní „Věčně nespokojená“, teď máme práci. Chytilas toho kurýra? Víš, kam ten kněz šel?“ Maria mi věnovala ještě jeden jedovatý pohled, sklopila a hlavu a povzdychla si.
„Ten kurýr byl falešný, měl u sebe prázdný pergamen, Beruci jich asi poslal několik, aby zmátl případné atentátníky. Ale toho kněze jsem vystopovala, není v chrámu, to by asi byla od něj blbost, jelikož tam bychom ho hledali. Zamířil do Walterova pivovaru, víš, ten co nedávno zkonfiskovali Bělbogovi kněží poté, co byl majitel popraven za proticísařské výroky… Vypadalo to, že má na spěch, ale před vchod postavil stráže. Kdo ví, proč mířil právě tam a prostě nevypadl z města, vypadá to, že tam má skrýš pro své „poklady“, víš-li, co myslím. Pokud si pohnete, možná ho ještě zastihnete…“ Maria poté bez rozloučení vylezla ze zvonice na střechu a dlouhými a rychlými skoky se ponořila do tmy deštivé noci.
„Tak pivovar… Začíná to pěkně smrdět, něco mi říká, že pan farář si nešel pro své zásoby lahváčů…“ Podíval jsem se na Raněvského, který už také opouštěl zvonici.
„To ne. Ale pokud jo, beru si šedesát procent z nich. Jsem šéf.“
Když jsme však dorazili na místo, zamrazilo nás v zádech. Před pivovarem leželo na deštěm zmáčené dlažbě, na nádvoří před vchodem, asi tucet strážných. Každý z nich měl v krku zabodnutou jehlici.
„Vypadá to že, tu byl někdo před námi.“ Řekl Raněvsky a zadržel mne před slézáním na zem.
„Mohou tam být pasti. Dávej pozor, kam šlapeš.“ Oba dva jsme seskočili na dlažbu nedaleko těl. Raněvsky se k jednomu s nich sehnul a začal ho kontrolovat.
„Nejsou mrtví. Přinejmenším tenhle ne. Vypadá to, že ty jehlice byly potřeny nějakým paralyzujícím jedem, dotyčný je asi nechtěl zabít.“ Náhle se ozval tlumený hlas a výkřik. Přikradli jsme se k oknu.
Skrz naprasklou skleněnou tabuli jsem spatřil našeho hledaného kněze, jak se zlomeným nosem v jedné ruce třímá meč a druhou drží pod krkem spoutaného… Ninju? Dotyčný měl ruce spoutané nad hlavou provazem k trámu, který podpíral střechu.
Nejspíš neúspěšný pokus o vraždičku.

„Věděl jsem, že si pro mne jednoho dne přijdeš, ale upřímně jsem od někoho, kdo přemohl v souboji prince Lorenza, čekal trochu vynalézavosti. Kdo vlastně jsi, he? Ten mladík z plesu? To je jedno, nezajímá mě tvá pravá identita, zajímá mne, co mám oznámit nadřízeným. Kdopak tě poslal? Bolmoti? Rose Arbre? Nebo snad tomu mizerovi Hawkovi narostly koule?“ Obtloustý chlápek ninju udeřil. Asi nebude tím, za koho se vydává. Nebo možná je skutečně knězem, ale dle toho jak profesionálně a s jistotou držel kord, řekl bych, že jeho minulost bude o něco zajímavější, než čtení náboženských textů a organizace pěveckého sboru plného usmrkaných ministrantů. Jak ninja padl do jeho zajetí, to jsem ani já, ani Raněvsky s jistotou nedokázali odhadnout, ale asi to bylo tak-tak, vzhledem ke knězově přeraženému nosu.
Ninja po úderu opět tlumeně vykřikl. Podle hlasu se jednalo nejspíš o ženu.
„Tak co? Jestli ti to stále nedošlo, tady se rozhodujeme mezi rychlou smrtí a pomalou, bolestivou HNUSNOU smrtí. Pokud mi řekneš, kdo tě najal, podříznu tě jako svini a budeš to mít rychle za sebou. Pokud ne… Tak to tady celé zapálím. Ale tebe přímo ne. Ne, nechám hezky plameny, aby to tady celé pozřely. Aby ses pomalinku dusil kouřem a aby pomalu tvé tělo shořelo, od kotníků až k pasu, bude to trvat dlouho, jakožto upalovač kacířů mám v tomhle praxi!!! Vypadnu z tohohle města tam, kde mě tví kamarádíčci v životě nenajdou a tohle mé doupě shoří se všemi důkazy na popel, i s tebou!!!“
„Co uděláme, šéfe?“ Podíval jsem se jedním okem na Raněvského a druhým sledoval kněze. Ne že bych toho ninju znal, ale nechat si před očima zabít potencionálního spojence asi nebude dobrý nápad.
„Vtrhneme tam. Ale ne dveřmi, to čeká, může na nich mít past. Vlezeme tam okny…“ Řekl Raněvsky a odebral se k jednomu z nich.
„Tak bude to? Máš přesně deset vteřin na…“
Kněze i ninju překvapil zvuk praskajích oken, když jsme oba vtrhli do místnosti. Proskočil jsem oknem, udělal kotoul a postavil se. Bez váhání jsem se na práskače vrhnul s vytasenou skrytou dýkou na zápěstí, ale chlápek zareagoval moc rychle. Chystal jsem se mu probodnout hrudník, ale tlusťoch jediným máchnutím meče odrazil čepel, tak-tak mi neusekl ruku. Než jsem stihl udělat něco dalšího, chytil mne za kápi, přitáhl si mě k sobě a dal mi ránu čelem do obličeje. Setmělo se mi před očima a já padl na zem, spatřil jsem už jen to, jak kněz bere ze stojanu na zdi louči a hází ji na zem. Teprve teď jsem si uvědomil, že po celém areálu, který kdysi byl varnou, nyní spíš vyklizenou kůlnou plnou beden s knězovými nakradenými a zkonfiskovanými věcmi, které nestihl sbalit, je rozlitá hořlavina. Místnost během chvíle zachvátily plameny.
Musel jsem být v bezvědomí snad jen okamžik. Raněvsky a jeho už ne tak klidná tvář byla totiž to první, co jsem v místnosti zalité plameny spatřil. Snažil se mne probrat.
„Alexi!!! Zvedej se ze země kůže líná!!“ Není nad přívětivá slova.
„Utíká nám!!!“ Pomohl mi na nohy. Po knězi už nebylo ani památky, kdo ví, proč se ho nepokusil zastavit, ale asi byl stejně úspěšný jak já.
„Vezmi s sebou toho ninju a dostaňte ho!!! Já se pokusím zachránit tolik důkazů, kolik jen půjde!!!“ Ještě stále s rozmazaným výrazem před očima jsem se rozhlédl. Oheň se šířil velmi rychle a hala byla ne nepodobná peklu. Teplota drasticky skákala o desítky stupňů a vzduch byl pomalu užírán. Ninja ležel na prkenné podlaze, přimáčknutý trámem.
Vytasil jsem skrytou čepel a přeřízl mu, nebo spíš jí, pouta. Poté jsem odvalil trám.
„Nevím co je tvůj důvod, ale myslím, že si můžeme navzájem vypomoci. Souhlas?“
Maskovaná dívka přikývla.

Vyběhli jsme zadním vchodem a naše rozpálená těla pokryl příjemný chlad deštivé jarní noci. Právě včas, za polorozpadlými stájemi se totiž kněz chápal otěží koňského spřežení táhnoucí naložený vůz krytý plachtou. Navíc tam měl šest dalších vojáků na koních jako doprovod.
„Ten parchant si dává nějak záležet, aby neumřel chudý…“ Řekl jsem, když jsem se marně rozhlížel po dalším koni.
„Nemá tam zlato… Má tam naložené zatčené ženy, zlodějky, dívky, které rodičům zabavili kvůli dluhům, nebo ženy obviněné z kacířství. Chce je unést a prodat pirátům, kteří je prodají do bordelů…“ Opravila mne ninja. Obchod s lidmi.
Dívka vrhla kunai na jednoho jezdce. Určitě byl něčím potřený, protože strážný okamžitě spadl ze sedla a ninja vyskočila místo něj. Já taktéž použil svou dýku, tentokrát čepel na lanku, kterou mi předváděl Leonardo. Zasáhl jsem jednoho vojáka do zad a strhl jej na zem. Doběhl jsem ke koni a naskočil. Čas dohnat ten vůz!!!
„Držte je dál ode mne!!! Ten, který zabije kteréhokoliv z těch dvou, dostane kteroukoliv z těch žen!“ Křikl kněz na své stráže.
Kůň mne kupodivu poslouchal. Na boku sedla jsem objevil pouzdro s malou kuší a šipkami. Tohle by mi mohlo pomoct…
Blížili jsme se k bráně. Stráže nějspíš kněze znaly, protože mu stačil jen pokyn rukou, aby mu otevřeli, bohužel pro něj, nestihli bránu zavřít dost rychle na to, aby nepustili z města zároveň i nás.
Vyjeli jsme do noci na dlážděnou cestu vedoucí z císařského města. O kol vozu prskala voda a sílící déšť značně zhoršoval viditelnost. Dešťové kapky mi padaly i přes kápi přímo do tváře a s drobnými nárazy se rozbíjely.
„Zalarmujte hlídky na cestách!!!“ Ozval se hlas a jeden z jezdců začal okamžitě troubit. Byl sice za chvíli umlčen šipkou od ninji, ale i tak to museli slyšet stráže široko daleko.
Tři zbývají. Sáhl jsem po kuši a jednou rukou řídil koně, který uháněl jak šílený. Nejsem dvakrát zkušený jezdec, tudíž jízda bez držení, řízení koně jen stehny, pro mne byl nadlidský úkol.
Začal jsem natahovat kuš. Na poslední chvíli jsem se sklonil před větví stromu rostoucího podél cesty a následně jednou rukou zamířil.
Šipka vyletěla, ale nikoho netrefila. Proletěla těsně pár centimetrů kolem jednoho jezdce, který se mi chystal tuhle laskavost oplatit. Kruci!!
Vyvlekl jsem jednu nohu z třmene a pověsil jsem se za jeden bod koně, přižemž jsem se přidržoval uzdy. Šipka o zlomek sekundy později proletěla jen kousek nad koňským hřbetem. Hned jsem se vyškrábal zpět.
Kůň mezitím záhadně dohnal vůz, byl jsem přímo vedle toho, kdo na mne před chvílí střílel. Soudě podle výkřiku a rány o zem ninja sundala svou kuší dalšího.
„Chcípni už!!!“ Jezdec místo kuše tasil krátký mečík a začal se jím po mě ohánět. Stále s jednou nohou mimo třmen jsem se zaklonil, aby ostří jen těsně minulo mé krční tepny.
„Zamítá se.“ Byl jsem už blízko a přímo vedle něj. Volno nohou jsem vojáka kopl do podpaží natažené ruky s mečem, čímž sletěl ze sedla přímo pod zadní kolo vozu, které jej s křupnutím přejelo. Stále s jednou nohou ve třměni bylo tělo dál taženo zpomalujícím koněm.
„Hlídková rozhledna!!“ Zařval kněz. Chystal jsem se vytáhnout z pouzdra výbušnou šipku, kterou bych odpálil posed dřevěné stavbičky, ale poslední jezdec měl lepší nápad. Střelil do jedné z podpůrných nohou rozhledny a spolu s knězem pobídli své koně až za meze vyčerpání. Mezi námi se opět vytvořila mezera, kterou padající věž přehradila.
„Sakra!!!“ Ozval se hlas ninji. Já však měl stále kuši nabitou výbušnou šipkou, kterou jsem poslal do překážky. Výbuch vytvořil úzkou, ale průjezdnou mezeru. Nepřátelští koně už byli vyčerpáni, začali zpomalovat. Už jsme je doháněli.
Když jsem byl už na dosah ruky od vozu, poslední jezdec střelil mého koně do krku. Začal plašit, vylo jasné, že mne shodí. Nechal jsem kuš být a jediné, co jsem vzal s sebou, byl jeden z vrhacích nožů, které byly v pouzdérkách na sedle. Bylo jasné, že kůň, třebaže ránu přežil, bude plašit a za chvíli mne shodí, proto jsem vysunul nohy z třmenů a dřepl si na sedlo, držíc křečovitě uzdu. Tohle bude něco.
Dřív než mne stačil jezdec střelit kuší, přeskočil jsem na vůz. Konstrukce pod plachtou mne zadržela, začal jsem hmatat kolem sebe něco, čeho by se dalo chytit, zatímco v druhé ruce jsem třímal nůž.
Odpor vzduchu při té rychlosti byl ohromný, sotva jsem se držel. Bylo jasné, že pokud povolím, sletím a nejspíš se zabiju o dlažbu, která mne rozmlátí na kaši. Posouval jsem se jen po decimetrech dopředu k postroji, jehož otěže třímal právě kněz.
„Na co čekáš?! Zabij ho!!!“ Poslední jezdec měl už nabitou kuši. Namířil na mne a chystal se zmáčknout páku…
„Doháje!!!“ Vojákovi vyletěla kuše z rukou a rozmlátila se o dlažbu. Ninja byl pozadu, ale dokázala mu zbraň trefit kunaiem. Já zatím, stále se přidržující jednou rukou konstrukce, kterou jsem nahmatal pod plachtou, jsem se pokusil napřímit, jak to jen šlo, spíš v dřepu jsem po jezdci mrštil vrhací nůž. Trefil jsem se tentokrát velmi dobře, přímo do obličeje. Dotyčný m věnoval jen vyděšený pohled, když se v posmrtném záklonu řítil z koně.
Oběma rukama jsem nahmatal poslední oblouk kovové konstrukce pod plachtou a přitáhl se. Kněz nejspíš nezpozoroval osud svého posledního ochránce. To jsem si alespoň myslel.
„PROČ UŽ !@#%§ NECHCÍPNEŠ!!!“ Zaburácel tlustý muž s pleškou, když zajel ke kraji silnice, kde mne do obličeje udeřila větev. Náraz mne srazil z vrchu povozu a já se řítil vstříc kamenné dlažbě a několika měsícům zotavování se z dolámaných kostí.
Naštěstí jsem však těsně před dopadem chytil kus konstrukce. Zavěsil jsem se na bok vozu. Oběma nohama jsem se zapřel o vůz a jednou rukou se přitáhl, jelikož kněz se mne snažil setřást tím, že jel blízko kraje cesty. Chtěl dosáhnout toho, abych narazil do jednoho ze stromů a pokud možno, spadl pod kola.
„Mě nedostanete červi, tohle jsem dělal v době kdy jste ještě nebyli na světě, já neskončím takhle, já si zasloužím něco víc než tohle, já…“
Téměř oslepený kapkami deště jsem nasadil poslední síly, které mi v namáhané ruce zbyly. Nahnul jsem se co nejvíc to šlo dopředu směrem ke spřežení… Kněz byl na dosah…
Má čepel se zaleskla na měsíčním světle. Spatřil jsem zoufalství v jeho očích. Bylo pozdě.
Ostří zmizelo v jeho žebrech. Celé tělo ochablo, naklonilo se na stranu a sletělo na dlažbu. Dopadl s velkou ránou.
Zvažoval jsem, že se přehoupnu k otěžím, ale ninja tam už byla. Nejspíš dohnala vůz z druhé strany a přeskočila, jakmile kněz vypadl. Zastavila koně. Je po všem. Alespoň jsem si to myslel.
Vyčerpaná paže vypověděla službu a já se pustil. Jak velká blbost to byla, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem si vyrazil dech o dlažbu. Chvíli jsem jen tak ležel a zíral na oblohu zalitou hvězdami, ze které na mne padal, nyní už docela příjemný deštík. Konečně jsem se zvedl.
„V pořádku dámy?“ Došel jsem k vozu. Sedělo tam asi tucet prostě oděných žen, vypadaly vyděšené k smrti. Kdo by taky na jejich místě nebyl.
„Mlčení znamená souhlas, ukažte, přeríznu vám pouta…“ Unesené se ke mně s výháním posunuly a jedna po druhé začaly nastavovat ruce.
„Co teď s námi bude? Do města se vrátit nemůžeme…“ Podívala se na mne asi třicetiletá žena s čerstvou modřinou na pravé tváři, oděna ještě v pracovním obleku pekařky. Ti parchanti se s ní nejspíš nemazlili a odtáhli ji uprostřed šichty. Kdo ví, jak dlouho byly v tom pivovaru vězněny a co vše jim ten hajzl udělal, nebo chtěl udělat.
„Doporučoval bych vám jít do provincie Rumport. Tam císař nemá až tak velkou moc. Přes Asturii do Zamarie bych to neriskoval, probíhají tam boje a je to daleko. Jestli některáz vás umí ovládat koňské spřežení, do zítřejšího odpoledne byste již měly být za hranicemi císařské provincie. Vzhledem k tomu že Beruci potřebuje většinu vojáků na frontě, cesty moc hlídané nebudou. Nebojte, ztratíte se tam, navíc, poté co je váš únosce po smrti, nebude po vás nikdo pátrat. Pokusím se nějak dát vašim rodinám vědět, že jste naživu a v relativním bezpečí…“ Žena na mne kývla. Chtěl jsem si ještě promluvit s ninjou, ale ta již u otěží nebyla. Uslyšel jsem sténání a kroky…
Rozběhl jsem se za zvukem. Spatřil jsem kněze, jak se těžce zraněný plazí pryč. Přestože díky polámalým kostem a díře v plíci musel trpět jako zvíře, dostal se hodně daleko. Ninja jej ale už dohnala, kopla do něj, aby se převalil na záda. Stoupla mu na obě předloktí, aby na ni náhodou nevytáhl skrytou dýku, klekla si na něj a začala ho mlátit do obličeje pěstmi.
„Jaký to je pocit? Když jsi teď bezmocný, bezbranný, vydán na milost? Jak se cítil Wiliam? Jak se cítily ty ženy, když jsi je osahával?! Tvé špinavé pracky už nikdy nikomu neublíží ty svi…“ Tlusťoch plivl dívce do tváře zakrváceno slinu. Dostal další ránu pěstí, která ho stála pár zubů, v ústech, které už tak připomínaly spolu s obličejem spíše krvavou kaši.
„Blázni… Myslíte si, že jste udělali to, co by pošetilci nazvali dobrým skutkem… No tak, ukonči to!!! Má smrt stejně nezastaví zájmy mých pánů!!! Svůj účel jsem plnil a plnil jsem jej dobře. Ještě měsíce po mé smrti se bude kdokoliv bát říct cokoliv proti císaři!!!“
„Donášet na své sousedy, přátele… Udávat je, jen pro peníze, a abys shrábnul jejich majetek!!! Prodávat manželky a dcery svých obětí do bordelu? Takhle si představuješ službu císaři?“ Ninja se poté podívala stranou a setřela si slinu z tváře.
„Jak jsem Beruciho právě mohla nazvat císařem… Tseh…“ Kněz se začal smát. Smích spíš doprovázen bubláním krve a sténáním bolestí připomínal spíše pářící se vačice.
„Hlupačko… Naivko… No co, říct ti to můžu, alespoň budete něco vědět a pro mé pány bude daleko větší zábavou vás porazit a pak zaživa stáhnout z kůže. Beruci… Ten je mi volný. Peníze, děvky… To je pro mne vedlejší. Já sloužil vyšším cílům. Díky TOMU budu jednou oslavován jako hrdina.“
„Obávám se, že mezi bardy se nenajdou ti, kteří by obézního plešouna měli za vzor…“ Postavil jsem se vedle těch dvou. Čepel jsem nechal vytasenou.
„Stále vtipnější… Já dal svému životu smysl. Smysl, že jsem se zapojil do budování nového světa. Svůj úkol jsem dokonal. Udržet císaře Beruciho u moci, aby mí páni mohli konat svou povinnost bez vyrušování. Mí páni… Kteří konečně nastolí věk blahovytu a dokonalý svět… Svět, ve kterém budou jen silní a slabí budou zničeni… Slabí, slabí musejí zemřít, aby silní měli šanci přežít!!!“
„Výborně, něco mi říká, že jeden slaboch tu má zrovna na kahánku…“
„Tím co nazýváte soucitem a péčí o nemohoucí, tím se pouze brzdíme. Tak jako z mnoha zasetých semen jen ty nejsilnější se jednou změní v květiny, tak stejně i jen z těch nejsilnějších budou silní jedinci. Tak jako příroda slabé jedince hubí, aby přežili ti nejsilnější, a aby jen ti nejsilnější plodili silné potomky, tak budou ti slabí zahubeni a bude nastolena vláda nadřazené rasy, před kterou se my, jejich věrní služebníci budeme třásti!!! Až budou svrženi bohové, bytosti, jež si s námi zahrávají a nenechávají nás projevit svou velikost a genialitu!!! Až bude nastolena vláda skutečného a jediného božstva, pak poznáte že JÁ měl pravdu. Elfové to mají v krvi. Všichni to ví. Mají v krvi pocit nadřazenosti. Je to něco čeho se nelze zbavit, nelze to umlčet. Nelze umlčet pravdu! Nelze si hrát na to, že my jsme stejně dokonalí jako oni!!! Elfové jsou vyvolená rasa, jež převezme otěže nad tímto světem!!!“
Protočil jsem oči.
„Už mne vážně přestává to jeho tlachání bavit holka. Neskončíme to?“ Ninja se na mne podívala.
„Udělej co je nezbytné…“ Poté se podívala na kněze.
„Jsi šílenec…“ Vstala a odstoupila.
„Já jen říkám pravdu, jež si nikdo nechce přiznat… Pravdu, která bolí…“
„Tvé kecy určitě nebolí tak jak tohle.“ Vrazil jsem mu dýku až na doraz do hrtanu. Okamžitě začal chrčet a třást se v křečích. Protočil oči tak, že šlo vidět jen bělmo.
„Přichystej tam na druhé straně pro své šéfy příjemné přivítání, smutno ti tam totiž určitě nebude!!!“ Trhl jsem rukou do strany, čímž jsem mu prakticky rozřízl celý krk. Vytryskl proud krve, který však po chvilce ustal. Bylo po něm.
„Dokonáno. Díky za pomoc, zas někdy…“ Schoval jsem dýku. Ninja mne však zastavila.
„Žádné „zas někdy“ už nebude. Tohle bylo jen krátkodobé jednorázové spojenectví asasíne. Oba dva jsme chtěli totéž, avšak jinou cestou a za jiným účelem.“
„To se ti to kecá, když nejsi spoutaná a nehrozí ti grilovačka, co? No, kromě tvého hlasu další důkaz že jsi ženská…“ Zavrtěl jsem hlavou a šel dál. Ona mne však zastavila slovy:
„Já se snažím vyhnout zabíjení. Nikomu z těch, které jsem dnes nějak zasáhla, jsem nezpůsobila zranění smrtelné. Jsou zranění, ale zotaví se. A možná si uvědomí chybu.“
„Tihle? Dokud jim budou sypat prachy tak nikdy. Podřízli by vlastní matku, kdyby za to měli dostat zaplaceno.“ Otočil jsem se na ni.
„Mýlíš se. Jsou to taky jen lidé. Lidé jako my. Plní rozkazy. Vstoupili do armády, aby živili rodiny. Protože jako dělníci by trpěli v bídě a hladovění. To, co čeká rodiny těch, jejichž životy jsi dnes ukončil. Já se snažím zachránit všechny… Jak ty, kterým je ubližováno, tak ty, kteří sešli se stesky na špatnou stranu… Chápeš to moc jednoduše.“ Pozvedl jsem obočí.
„A co když se někomu z té „špatné strany“ nechce pryč? Co když mu to vyhovuje? Možná to TY chápeš vše moc jednoduše. Ne každého je možné zachránit. Jsou tací, kterým dáš půl svého chleba a oni ti pak vrazí kudlu do zad, jen aby získali tu druhou půlku. Můj vlastní strýc se mne pokusil zabít, protože jsem se odmítl vzdát svobody v jeho prospěch. Zachránila bys i jeho? Nebo toho kněze? Víš ty, co vlastně chceš?“ Ninja sklopila hlavu a povzdychla si. Já se vydal zpět. Musím nějakým způsobem najít cestu za hradby.
„Ženský…“

Když jsem se konečně dostal za hradby a zamířil domů, začínalo už svítat. Ulice se zalévaly světlem a kohouti kokrhali. Pouliční rafani začali nahánět kočky. Lidé brzy vylezou do ulic. Raněvsky mne čekal v jedné opuštěné uličce, kde jsme nechali šaty.
„Tak co?“ Podíval se na mne.
„Pánbíčkář dostal své poslední pomazání. Mám toho Leonardovi co říct, ale nejdřív se musím pořádně vyspat. Ten plešoun toho nemálo vykecal, než jsem mu udělal novou díru na dýchání.“
„Já zase zachránil, co se dalo z papírů… Vše si schovával. To místo bylo zlatý důl… Ale hele… Příště trochu… Diskrétnosti ano? Nevím, jak ses tu dostal, ale stráže nemluví o ničem jiném. Každopádně… Dobrá práce. Na, dej si, tohle jsem tam zachránil.“ Raněvsky mi podal láhev piva. S vděkem jsem ji přijal a pořádně si loknul.
Tohle byla sakra, sakra dlouhá noc!!!
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
DragonOzzy
Pro zájemce:

Khanův Návrat byl letos v červenci dopsán, má to celkem asi 180 A4

Kdo chce poslat ve Wordu, ať písne do soukromých zpráv.
PS: Je i pár ilustrací
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Ozzy: KHANŮV NÁVRAT (plná verze) » Skyrim - Váš svět 1 09.04.2015 23:32
Černota - Návrat ke kořenúm - Bug Archív zodpovězených dotazů 8 05.03.2014 13:36
Návrat k hraní a otázky s questy. Archív zodpovězených dotazů 3 25.02.2014 17:42
Návrat k Oblivionu The Elder Scrolls IV : Oblivion 23 21.09.2013 22:06
Zaseknutý Quest- Návrat z minulosti Archív zodpovězených dotazů 19 15.08.2012 15:26
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 2195 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 5411 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 3470 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 2908 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 9638 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 5329 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 4630 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 4604 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 5545 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist