Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
The Elder Scrolls Novel: Infernal City Česky
Scarcz
O půl hodiny později stáli na útesu, který se tyčil vysoko nad mořem. „Podívej támhle.“ Úkázala Annaïg.
Glim se zadíval na jih a skutečně to uviděl. Blížilo se to k nim s velkou rychlostí a bylo to obrovský, Pod městem se rozléhal absolutní stín a na několika místech se ze skáli kouřilo. Glim s Annaïg jen ohromeně koukali.
„Glime, už je to skoro tady.“
„Musíme utéct.“ vykřikl Glim.
„Ne, Glime, musíme se na to dostat.“
„Zbláznila si se? Vždyť nás tam nečeká nic jiného než srmt.“
„Teď nebo nikdy.“ Vykřikla Annaïg, rozeběhla se a skočila. Glim zaklel a následoval ji.
O chvíli později dopadli na tvrdou skálu, dokázali to. Stáli na létajcím městě.
„Podívej, támhle je nějaký vchod.“ řekla Annaïg a zamířila rovnou k jeskyni.
Když vstoupili, osvětlila je rudá záře, pokračovali hlouběji do města.
„Annaïg, musíme se vrátit. Mrtví nikomu nepomůžeme.“
„Když utečem tak taky nikomu nepomůžeme.“
„Ale--“
„Tiše, támhle jsou nějaké dveře.“ přerušila ho Annaïg.
Annaïg opatrně pootevřela dveře, hned se ale odvrátila a rukama si zakryla ústa. Glim nahlédl dovnitř a spatřil vedle sebe ležet mnoho těl. Lidí, Argoniani, Khajiti a další, všihni leželi vedle sebe, napojení na nějaký kořen.
„Oni je využívají, čerpají z nich energii.“ zašeptala šokovaně Annaïg.
„To je Hist, nebo alespoň to co se z něho stalo.“ odpověděl Glim.
Náhle se za nimi ozvaly kroky.
„Rychle tudy.“řekla Annaïg a rozběhla se místností s tělama, proběhli dalšíma dveřma a ocitli se v místnosti odkud nebylo úniku.
„Kde to jsme?“ zeptala se Annaïg
Glim se rozhlédl.“vypadá to jako zbrojnice.“
Na zdech byly připevněny držáky se zbraněmi všeho druhu. Kolem stáli figuríny se zbrojema.
Glim si na sebe v mžiku navlékl kroužkovou košili a chopil se skleněného kopí. Někdo se začal dobývat na dveře.
„Teď je řada na nás.“ řekl Glim a postavil se proti dveřím.
Annaig se v dlaních objevila hřejivá ohnivá koule. Dveře se rozlétli.
„Za Black Marsh!!“ zařval Glim a rozeběhl se vstřic nepřátelům a jisté smrti. Kolem ucha mu jen prolétla ohnivá koule.

Upravil/a Whirt dne 04.05.2011 18:26
 
Scarcz
Tak konečně sem po delší odmlce přidávám další část. Tentokrát pravdivou, kdyby se tu ještě vyskytl někdo kdo neví že minulý příspěvek byl pouze aprílový vtip, tak teď už to ví.

Za chvíli dorazili k místu, kde se nad vršky stromů tyčila skála. Byla strmá a ze zdola se zdála nedosažitelná. „Pojď za mnou,“ řekl Glim a za chvilku stál s Annaïg před vhcodem do jeskyně. Uvnitř byla cesta nahoru a místy i schody, na stěnách byly staré malby vyobrazujcí hady a kvetoucí kytky, místy byl do zdi i vyrytý obraz. Na obraze byl napůl Argonian a napůl strom.
„Ty víš, co je tohle za místo?“
„Ano,“ řekl suše Glim a i přes její narážky, víc neprozradil.
Když zdolaly poslední schod vystoupili na vršek skáli, byl porostlý mechem a kapradím. Odtud to vypadalo jako by se nic nedělo. Jako by se jen honili za přeludem.
„Xhu!“ Vzdechl Glim ve chvíli kdy sluneční svit zalil zátoku.
To co pak Annaïg zahlédla jí přišlo jako obří medúza. Se svým mohutným tělem a stovkama malých chapadel. Pak ale uviděla tu masivnost, byla to obrovská skála vytržená ze země.
Před tím si to představovala jako dokonalý kužel, ale tohle bylo plné trhlin a ostrých výčnělků, vypadalo jako by to ještě včera bylo v zemi. Vrcholek byl plochý, podobný tomu na kterém právě stáli, s tím rozdílem že na vrcholku létajcí skáli stáli věže a oblouky a taky podivné třásně, obepínajcí okraj skály jako nějaký krajkový límec. Bylo to jiho-západně od nich, ale plynule se to přibližovalo.
Annaïg to nehnutě sledovala, neschopna slova.
Náhle přerušilo ticho podivné šumění a bzučení. Annaïg chvíli šátrala v kapsách a pak vytáhla malou lahvičku s obrázkem ucha, vytáhla závit a napila se.
 
Scarcz
Z šumu se náhle staly hlasy. Slyšela pláč, výkřiky strachu a bolesti a mumlání v jazyce, kterému nerozumněla. Běhal jí z toho mráz po zádech.
„Co...?“ Snažila se dohlédnout do džungle za ostrovem, odkud zvuky přicházeli, ale přes ranní mlhu a hustou vegetaci, neviděla nic.
Obrátila svoji pozornost zpět k ostrovu a na zářící provazy, které z něho viseli. Mohla to být pavučina, osvětlovaná blesky. Pak si všimla že nevysí, ale vycházejí z centra skály a mizí v korunách stromů. Ze spoda dávali skále stříbrný lesk. Něktaré stoupaly vzhůru, jiné klesaly k zemi, vytvářejcí tak dojem nehybnosti.
Náhle se mezi vlákny začalo pohybovat něco tmavého.
Byl to roj, mohly to být sršni, nebo včeli, ale vzhledem ke vzdálenosti by to muselo být mnohem větší. Vylétali ze skáli a vrhali se dolů, do džungle. Ale pár stop pod ostrovem se rozpouštěli na černý dým, který se snášel na koruny stromů.
„Glime---“ zašeptala.
Otočila se, ale zahlédla jen jak Glim schází zpět dolů po schodech.
„Počkej Glime,“ zavolala za ním, co nejtišeji to šlo, „Musíme tu zůstat, dokud to nepřeletí, něco to vypouští.“
Glim zmizel docela.
Zachvácena náhlou hrůzou se rozeběhla za ním. Dohonila ho hravě, nešel zrovna rychle. Když ho ale chytla, uviděla že jeho oči jsou podivně prázdné.
„Vše se vrací zpět na začátek,“ zamumlal nejasně. Annaïg si alespoň myslela že říkal tohle, protože mluvil Jenem, velice nejednoznačným jazykem. Mohlo to taky znamenat „Vrací se to ke zrození,“ nebo další z mnoha věcí co nedávaly smysl.
„Co se děje, Glime?“
„Zpět..“ opakoval Glim a pokračoval v chůzi.
 
Scarcz
Ještě chvíli ho pozorovala a snažila se pochopit. Pak si uvědomila že křik a pláč se stále přibližují a že jim dochází čas.
Přicházelo to, ať už to bylo cokoliv.
Rychle chytla Glima a praštila ho pod bradu, Glim reflexivně otevřel pusu a Annaïg mu do ní pohotově nalila obsah jedné lahvičky.
Sama se také napila, cítila se jako by polykala ledovou ocelovou tyč.
Svět se zběsile roztočil.
Ne, to oni zběsile rychle vyběli z jeskyně. Za chvíli byli několik kroků od vrcholku a stále zrychlovali. Annaïg zavrávorala a pokusila se chytit Glima za ruku, aby se nerozdělili. Konečně chytla jeho zápěstí.
Získala zpátky rovnováhu, ale stále mířili přímo k létajcímu ostrovu.
„Otočit!“ vykřikla Annïg, ale nic se nestalo a ostrov se stále přibližoval. Zoufale se snažila představit si nějaké jiné místo. Dům jejího otce, v Lilmothu.
Tahle představa zabrala a oni se pomalu začali otáčet, ale Glim se začal smýkat a Annaïg cítila jak její sevření povoluje. Věděla že když se otoči, tak Glima neudrží. Neustále se snažil klesnout někam pod zem.
Vybrala tu nejhlubší trhlinu, kterou viděla a soustředila se na ni. Vítr v jejích uších začal hřmít a Glim polevil, začali opět nabírat rychlost. Zdálo se jako by je něco tlačilo, jako by museli projít sítem a nebýt rozdrceni a pak to přišlo. Stěny černého kamene zakryli oblohu, jako obří plášť. Pocítila jak se jí vrátila hmotnost a svět se ustálil.
 
Whirt
ČÁST ŠESTÁ

Annaïg sebou škubla a pohla svými bolavými končetinami. Její paže se zdáli hubené a křehké, nohy jakoby bez kostí.
Dlaně tiskla proti hrubozrnnému* čediči a všimla si, že spočívá v úpatí svislé rozsedliny, na kterou se zaměřila; zbytky paprsků světla byly sotva k zahlédnutí, poměrně úzké, avšak stoupající po stovky metrů. Z nějakých důvodů si připadala, jakoby byla někde v chrámu a sama obloha byla nějaký svatý obrázek.
Glim ležel opodál, nepatrně otlučený.
„Glime,“ sykla. Ozvěna její hlas odrazila v stísněný nářek.
„Nn?“ Otočil hlavu směrem k ní. Zdálo se, že se do svých očí opět vrátil.
„Zlomil sis něco?“ zeptala se.
Převalil se tak, že usedl a zavrtěl hlavou. „Nemyslím si,“ řekl. „Kde jsme?“
„Jsme na té věci. Na tom létajícím ostrově.“
„Jakže?“
„Nic si nepamatuješ, co?“
„Ne, já-já-pamatuju si, jak šplháme na skálu. A pak…“
Jeho zorničky se rychle roztáhly a smrštily, jakoby se snažil soustředit na něco, co tam nebylo.
„Hist,“ řekl. „Strom. Mluvilo to ke mně, zaslepilo (zaplnilo) mě to. Neslyšel jsem nic jiného.“
„Byl si z toho pěkně mimo,“ přitakala.
„Nikdy jsem se takhle necítil,“ řekl. „Bylo nás tam mnoho, všichni kráčející ve stejném směru, všichni se stejnou myšlenkou.“
„Kráčející? Kam?“
„Vstříc… čemusi.“
„Sem, možná?“
„Netuším.“
„No, my tady jsme. Co ti strom říká teď?“

*netuším, jak jinak by se česky dalo vyjádřit "thick-grained basalt"
Upravil/a Whirt dne 29.04.2011 15:08
 
Whirt
„Nic,“ zamumlal. „Vůbec nic. Nikdy jsem tomu pocitu nepřičítal takový význam. Vždycky byl se mnou, někde v pozadí. Ale teď…“ Zahleděl se skrze světlo. „Říká se, že když se dostaneš dost daleko od Černých Močálů, stěží můžeš slyšet Hist. Ale tohle je, jako když jsem byl odtrhnut od stromu. Ani ševel neslyším.“
„Možná je to něčím na tomhle místě,“ řekla.
„Tomhle místě,“ opakoval, jakoby nevěděl, co říci.
„Dolétly jsme sem,“ řekla náhle.
„Ten šunt fungoval.“
„To ano.“
„Blahopřeju.“
„Ale nejsem si tím tak jistá,“ Zamumlala.
„Tohle je to, co jsi chtěla, ne, být tady?“
„Rozmyslela jsem si to,“ řekla. „Nakonec jsi to byl ty, kdo se sem chtěl dostat–jen ty jsi chtěl jít dolů, dolů na zem. Já chtěla zpátky do města. Byl to kompromis.“
Náhlé prásknutí a závan větru zazněl za nimi a oni se otočili právě včas, aby spatřili hrstku nejasných postav řítících se z několika potemnělých puklin v kamenné zdi. Zpočátku na ni udělaly dojem mávající křídla, ale pak jedna z těch věcí úhledně zakroužila, vrátila se a před tím, než usedla na dlouhé, podrásané nohy, šlehala křídly kolem jejich hlav.
 
Whirt
Podobalo se to můře, třebaže můře její velikosti. Křídla měla vnadná, sametově hebká, tmavě zelená až do černa. Hlava byla pouhou černou lesklou koulí s dlouhou, zlomyslně ostrou jehlicí, vybíhající z obličeje jako nos. Jejích šest nohou, nervózně klapajících po zemi, stály všechny na stejném místě.
Naklonilo se to směrem k Annaïg a vypadalo to, že větří, vyvolávajíc tak slabý melodický šum. Pak to ucítilo Glima.
Nastala chvilka napětí a Annaïg se snažila udržet paniku v malinké krabičce, daleko uvnitř své hlavy.*
Tady není nic k vidění, pomyslela si na jejich počínání. Nejsme vetřelci, nic takového. Narodila jsem se přímo tady, na tomhle místě…
Zamávalo to křídly a odletělo pryč nadpřirozenou rychlostí.
„Co to u Iyortha bylo?“ zavrčel Glim.
„Nemám ponětí,“ odpověděla. Stála a kulhala se ke světlu, kam ty věci letěly. Glim ji následoval.
Jen pár kroků je zavedlo k puklině, která se ukázala být pouhých dvanáct stop široká. Pod ní byl útes, který se zdál být více než kolmý, ten se ve skutečnosti zkroutil a mizel pod nimi.
„Myslím, že jsme někde ve spodní třetině toho kužele,“ řekla.
Dole, byla více vzdálená džungle, kde toho nebylo moc k vidění, ale prostor mezi ostrovem a korunami stromů byl dost živý.
Blízko ostrova byl vzduch plný můro-čehosi, poletujících v nevídaných variacích, jako nějací vzdušní tanečníci. Jak Annaïg zpozorovala, někteří se odloučily od skupiny a skočili rovnou dolů, a když prolétly určitou nadmořskou výškou, náhle se staly nezřetelnými a připomínaly dým, a právě je rozpoznala, jako ty věci, co zahlédla ze skály.
Taky zahlédla zářící praménky, následující létající bytosti dolů, dolů do stromů a pak náhle

*Nevzpomněl jsem žádné české přirovnání, které by k tomu sedlo
Upravil/a Whirt dne 17.04.2011 23:26
 
Whirt
„Co to vidím?“ užasla.
„Myslím spíš na to, co nemůžeme vidět,“ odpověděl. „To, co je dole pod stíny stromů.“
„Obávám se, že jsou tvé domněnky oprávněné.“
Den začal nabírat voskového lesku. Tu a tam kolem nich prolétlo více létavců a občas zahlédly dole, skrze oblaka, cosi se pohybovat, ale mraky se nikdy dostatečně nerozevřely, aby se dalo poznat co.
A pak nevyhnutelně dosáhly rýžových plantáží jižně od Malomůry, konečně mohli prohlédnout.
Poprvé ji dálka oklamala oči a myslela si, že vidí nějaký druh mravence, nebo jiný hmyz, jako by se létavci proměnili v nějakou zemovijnou* formu.
Pak se vzdálenost dostatečně přizpůsobila a ona vykoukala, že většina z pobíhajících byly Argoniané a Lidé, třebaže se tam plazilo velké množství neskutečných hrůz, které musely
Všimla si, že někteří jsou jako Dreughové z jejich knih. Jiní se podobaly mohutným slimákům a krabům se stovkami chapadlovitých končetin, ale pro tyhle neměla žádná jména.
Četný počet z nich směřoval ve stejném směru, ale ostatní se rozbíhaly v rojích. Všechno to bylo neskutečně odtažité a nejasné, dokud se nedostaly do dědiny. Annaïg hádala, že by to mohla být Hereguard Plantation.*

*Překlad jména dodám někdy později
toho důvodu, že mi teď neskutečně blbne počítačnemám moc času na to abych zkoumal každé slovíčko, doufám, že to nevadí, už se blížím tomu abych ten problém vyřešil. Dík za pochopení Wink
 
Whirt
Je tam kousek ještě z předchozího příspěvku - nedokončil jsem odstavec.

Annaig hádala, že by to mohla být Strážní osada, jeden z mála statků, ještě stále běžících, z valné většiny, díky Bretoncům. Viděla skupinku z nich, nahrnutou za barikádou.
Byla to jen chvilka před tím, než začaly bojovat a Annaig přikovala k zemi hrůza. Chtěla zoufale uhnout pohledem, ale bylo jako kdyby už déle nemohla kontrolovat svoje svaly.
Viděla, jak vlna Argonianů a mořských stvůr přetekla přes barikádu, a jako zkalené šípy se můro-cosi vrhly do boje. Kamkoliv dopadly, zářivé praménky je následovaly, nad zemí zastavili tělo a navili se zpátky nahoru. Můry zkrátka zmizely.
Vlna se probojovala, zanechala za sebou těla mrtvých Bretonců a postupovala do vesnice.
Ale pak se mrtví pohnuli. Postavily se na nohy a připojily se k tažení.
Annaig byla pobledlá a ačkoli v břichu neměla nic, co by se mohlo dostat ven, sklonila se a zvracela. Vyčerpalo ji to, ležela, třásla se, neschopna se dál dívat.
„Takže,“ slyšela po chvíli Glima. „Takže tohle je to, co strom chtěl.“
V hlase přítele pocítila zármutek, a přesto jak se cítila, stáhla se zpět na okraj útesu a otevřela oči.
Její první dojem ji opět zklamal. Představovala, přímo viděla Argonianské vojáky, stojící bok po boku, připravené zabít tohoto zkaženého nepřítele jak už jednou měli v minulosti sílu proti Dagonovi. Ale pak její představa dostala co proto.
„Jenom tu tak stojí. Nebojují.“
Glim přikývl. „Ano.“
Vzduch zhoustl létavci a praménky, které je následovaly.
„Nerozumím tomu,“ naříkala Annaig. „Proč strom chce, aby vaši lidé zemřeli?“
„Ne všichni,“ zašeptal Glim. „Jenom Lukiulové. Splynutí* lidé. Poskvrnění. An-Xileel, Vzbouření*, ty odešli. Vrátí se, až bude po všem a každý nakažený Imperiálec unikne.“
„To je šílené,“ řekla. „Musíme něco udělat.“

*Asimilovaní
 
Whirt
„Co? Během tří hodin se v Malomůře všechno živé stane mrtvým. Něčím horším, než mrtvým“
„Podívej, jsme tady. Jsme jediní, kteří mají šanci něco provést. Musíme to zkusit!“
Glim sledoval ta jatka pod nimi ještě několik vteřin a v tu chvíli se Annaïg bála, že se hodlá připojit k jeho lidem.
Ale pak náhle vydal dlouhé, zvlněné zasyčení, čímž projevil odevzdanost.
„Dobře,“ zopakoval v Tamrielštině. „Podívejme se, co můžeme udělat.“
___________________
Opustily okraj skály a vrátily se zpět do rozsedliny. Pukliny, kterými létavci prolítly, byly vysoko a výstup vypadal nesmírně těžce, ale prasklina v ostrově pokračovala zpátky, postupně se svažovala dolů. Denní světlo bylo zanedlouho téměř za nimi, a zatímco je jejich stíny následovaly, byli nakonec zahaleni do úplné tmy. Přála si, měla to předpokládat, aby u sebe měla jednu z jejich nejranějších směsí, tu, která napomáhala vidět ve tmě. Jenže bez jakékoliv řádné přísady nebo vybavení, nebyl žádný způsob, jak ji nyní vyrobit. Stoupání bylo dost snadné, ačkoliv stěny byly dvojnásobkem šířky jejích ramen, proto bylo nadmíru jednoduché udržet ruce na hrubém skalním povrchu. Země byla poněkud nerovná, ale po pár klopýtavých krocích si její nohy začaly dávat pozor.
Slyšela, jak Glim oddychuje, ale potom, co opustily skalní výběžek, nic neřekl, což vlastně bylo jedině dobře, protože nejen že by bylo pošetilé dělat více hluku, než bylo nutné, ale také neměla vůbec chuť mluvit.
Odhadem ušli několik set metrů, když znovu spatřily světlo. Zprvu jen pozlátko na kameni, ale brzy viděli dost, když se znovu rozešli. Také jedna dobrá věc, protože cesta je navedla k jinému útesu.
 
Whirt
Tenhle se rozprostíral na vybouleném břichu hory. Obrovská, ve tvaru, kopulovitá dutina odkryla zem pod nimi, takže mohly ještě jednou vidět zánik Malomůry. Už byly na okraji staré Císařské čtvrti, kde stál její dům.
„Taigu,“ zašeptala.
„Sem si jistý, že utekl,“ zasyčel Glim. „Strom ho nemohl nijak zachvátit.“
Ona jen zavrtěla hlavou, odvrátila zrak a skrz slzami se lesknoucí oči viděla spousty praménků řítících se dolů, až v takovém množství vypadaly téměř jako déšť. Sledovala jejich postup a zahlédla je, zahlédla jich tisíce, v každém koutě a skulině kamene. Nedokázala toho moc rozeznat, *ale zahlédla nepatrné zbarvené kamenné trubice, z kterých praménky vycházely, protože zbytek toho, cokoliv byly, se skrývalo v hemžící se mase, která se zdála být ze stejného materiálu.
Docela dost se podobaly vakům na pavoučí vajíčka, ale byly větší, mnohem větší.
„Tady,“ zamumlal Glim.
Málem na něj zapomněla. Otočila se, sledovala jeho ukazující ruku a všimla si schodů vytesaných do kamene, vedoucích nahoru.
Nebyla tam žádná jiná cesta, kam by se mohli vydat, vyjma cesty zpět, a tak Annaïg vyšla, naplněna náhlým, panickým odhodláním. Musela něco udělat, nebo ne? Kdyby se mohla dostat až tam, odříznout tyhle nezřízené věci, možná by ta hrůza konečně nabrala konce.
Schody se vinuly pár stop nahoru a opět zmizely v jiné puklině. Zrovna tahle byla osvětlená zřetelným světélkováním. Točily se do oblouku prudce k obloze a Annaïg si uvědomila, že si razí cestu nahoru klenutým prostorem. Téměř okamžitě se cesta větvila, ale ona se neustále držela vlevo a po několika bezdechých chvílích se dostaly k stříbrnobílému lanu, vynořujícího se z kamene pod nimi a mizejícího do stropu.
„Vypadá to jako ty praménky,“ zašeptala. „Jen větší.“
„Ne větší,“ řekl Glim. „Vícečetný.“
Při bližším pohledu zjistila, co tím myslí. Lano bylo složeno ze stovky vláken svinutých k sobě.

*Zvýrazněnou část jsem vynechal, nevím, jak ji přeložit do češtiny: She couldn't make out much; they, too, seemed vaguely insectile, but she saw the thin, atd...
 
Whirt
Při bližším pohledu zjistila, co tím myslí. Lano bylo složeno ze stovky vláken svinutých k sobě.
Natáhla k tomu ruku.
„No, to není zrovna chytré,“ řekl Glim.
„Vím,“ odpověděla a snažila se, aby to vyznělo odvážně. Zavřela oči. Dotkla se toho hřbetem ruky.
V hlavě jí něco zašumělo a ona pocítila náhlý závratný nápor.
V tu chvíli viděla, že otvor byl mnohem větší, než lano, které jím procházelo, a byla znovu schopna rozeznat džungli. Pod ní, se lanitá vazba sama rozmotala, posílajíc praménky pryč v každém směru .* Některé z nich mohla vidět, jak mizí tkaninových vacích.
„Když to přeřízneme, hodně z nich dostanem,“ řekla.
„Co tím myslíš „dostanem“? Co si myslíš, že se stane?“
„Všichni jsou tu spojeni.“
„Fajn.“
„Potom, když to přeřežeme…“ Nenašla slova, gestikulovala.
„Myslíš, že to bude to, co celou tuhle věc stáhne k zemi? Zničí tenhle ostrov?“
„Snad. Glime, musíme něco udělat.“
„Říkáš to pořád.“ Povzdechl si. „Čím to přeřízneme?“
„Zkus svoje pařáty.“
Zamžoural, pak vykročil a zkusil se rozehnat drápy po té věci. Zachvěl se a ustoupil zpět, pak jej znovu udeřil s takovou silou, že se lano zachvělo.
Nebylo na tom ani škrábnutí.
„Nějaký jiný nápad?“
„Možná, kdybychom našli ostrý kámen,“ odmlčela se. „Slyšíš to?“
Glim přikývl.
„Xhuth!“

*Jako vždy: Below her, the ropelike structure unwound itself, sending threads off in every direction.
 
Whirt
Někde v průchodu slyšela křičet hlasy, několik různých hlasů.
„Poběž,“ řekla, a vběhla do další větve tunelu.
Pokračovali v běhu, přičemž náhodně probíhali větvením, ale hlasy neustále sílily a v mysli se jí objevily pochybnosti teď, když byli pronásledováni.
Pokaždé, když se naskytla možnost odbočit, pokusila si vybrat cestu, která směřovala dolů, ale ne vždy se jim to povedlo. Hlasy znovu pomalu slábly a Annaig již nemohla dál běžet. Glim ji popadl za ruku a táhl dál, možná co nejrychleji. Když hlasy téměř ustaly, blížile se k dalšímu pletenci praménků. Zastavily se.
Annaig vytáhla ze své postranní kapsy lektvar s neobyčejně svítivou růžovou barvou. Vytáhla dřevěnou zátku, přiložila ke rtům a nepatrně cucla.
Vytřeštěnýma očima zvolala na Glima. „Běž! Běž! Vidím je všude kolem nás!“
Glim, který jejím lektvarům ani v nejmenším nevěřil, se rozběhl a znovu ji chytl.
Slyšely, že hlasy znovu sílili a po několika odbočkách konečně ucítily slabý vítr. Po chvilce příjemného vánku udýchaně vyběhly z tunelu a rozhlížely se, kam dál. K jejich překvapení na ně již někdo čekal.
Bledé postavy v šedých hedvábných hábitech se prázdným chladným pohledem podívaly na Annaig. Ucítila jak ji někdo pevně drží, podívala se na Glima. Ten se neobvykle usmíval a vítězoslavným pohledem se na ni také otočil. „Do Umbrielu!" Vzkřikl a zamířil ke kamennému schodišti, které bylo u výstupu z tunelu.
„Glime, ty jsi to všechno jen hrál? Ty jsi mě zradil?!“ Vykřikla naštvaně.
„Přeci nemůžeme dopustit, aby nějaké vlezlá čarodějka zkazila naše plány!“ řekl a syčivě se obrátil na postavy v šedém. Všechny začaly vřískat, až to trhalo uši.
„Takže celý váš národ jde nyní zničit Tamriel, který už tak je na pokraji zhroucení? To nevíš, kolik toho pro vás udělal?“
„Udělal? Udělal?! To si snad ze mě děláš legraci!“ utrhl se na ni Glim. „Od doby, co se Císařští zmocnily vlády nejsme nic jiného, než otroci! Chceš mi snad tohle nějak vyvrátit?“
Annaig se nadechla, jakoby chtěla něco říci, ale nakonec si to rozmyslela.
Pomalu se blížily, již viděla zvláštní budovy. Měly žlutozelenou barvu a každá vypadala, jako by ji nikdo dlouho neudržoval. Byly pokryté mechem a z jejich střech čouhaly zvláštní znaky. Byly to vlaječky, na kterých byl znak Oblivionu zkřížený se lidským okem.* Annaig netušila, co to má znamenat, pak to uviděla. Velký, do zelena zabarvený vstup do sfér Oblivionu.
„Peryite.“ Zašeptala a věděla, kde její duše skončí.

Upravil/a Whirt dne 04.05.2011 18:26
 
Scarcz
Přesto že běžely každou odbočkou, která směřovala dolů, tak začali neúprosně stoupat.
Tohle přece nemohla tušit. Celý tenhle ostrov byl mimo její chápání. Bylo to skoro i k smíchu.
Jako by chtěli bohové zdůraznit tuhle myšlenku, tunely vyústily k příkré římse, která dole mizela v útrobách ostrova.
Annaïg se zastavila a snažila se popadnout dech. Náhle jí Glim chytil za ruku a vše kolem ní se rozmazalo. Řítili se po příkrém srázu. Překvapení jí vyhnalo z hlavy všechny ostatní myšlenky a před sebou viděla jen bílé světlo. Vše se odehrálo tak rychle, že se jí ani neulevilo, když se Glim něčeho zachytil a prudce se zhoupl dolů pod římsu. Skončili na něčem zaobleném a měkkém.
Byl to jeden ze síťových vaků.
Glim jí vytáhl nahoru, kde byl celý vak zakotvený do skáli. Přikrčili se a zadrželi dech.
Nad nimi se ozval protivný hlas. Pravděpodobně patřil nějakému muži. Za chvíli mu odpověděl druhý, zvláštní hlas. Znělo to jako druh Merishského přízvuku. Zavřela oči a soustředila se.
„- možná jsou už mrtvý.“
„To nemůžeme riskovat, co když je najdou jiní vehrumasové.“
„Kdo je ještě hledá?“
„Utíká nám čas, musíme jít. Zkusíme to tudy.“
Dvojice pokračovala v rozhovoru, ale postupně se hlasy vzdalovali.
Když se hlasy ztratili úplně, Glim se nadechl.“
„Předpokládám že si tomu nerozuměla?“ Zeptal se Glim s nadějí v hlase.
„Pamatuješ jak si se mi dřív smál, že studuju starý Ehlnofex?“
„Myslíš mrtvý jazyk? Pamatuju.“ Viděla jak se mu rozšířil krk, když naprázdno polkl.“ Mluvili Ehlnofexem?“
„Ne tak docela, ale bylo to podobný, rozuměla jsem tomu.“
„A?“
„Někdo nás viděl přilétat. Hledají nás.“
„Kdo?“
„Nevím, kdokoliv tu žije. Bylo tam jedno slovo, kterému jsem nerozuměla. - vehrumas- ale znělo to jako že se nás nesnaží najít jen jedna parta.“
„Skvělý, co teď“
K jejímu překvapení, zrovna věděla přesně co teď.
http://sig.gamerdna.com/quizzes/BARTL/Scarcz.png
 
Scarcz
Zašátrala v kabátu a vytáhla Vrčku.
„Leť do Císařského města,“ řekla potichu a překvapivě klidně holubici, “najdi císařského prince Attrebuse. Mluv jenom s ním, on nám pomůže.“ V mysli si vybavila princovu tvář, kteoru viděla na mnoha portrétech.
Vrčka zavrkala, vzlétla a ladně prokličkovala mezi vlákny.
„A jak nám to pomůže? Proč by se o nás měl zajímat Attrebus?“ Zeptal se Glim.
„Tahle věc se nezastaví u Lilmothu, „ odpověděla mu, „bude to pokračovat skrze celý Tamriel a měl jsi pravdu s tím že to nedokážeme zastavit. Určitě ne jen my dva, maximálně nás zabijou, nebo zajmou, ale pokud přežijeme do doby než Vrčka najde Attrebuse-- „
„Posloucháš se vůbec?“
„--pokud bude naživu alespoň jeden z nás, může Attrebusovi všechno říct. Attrebus má armádu, biitevní mágy a zdroje celého císařství, ale nemá žádné informace o tomhle místě.“
„To nemáme ani my a než Vrčka doletí do císařského města, bude to trvat při nejmenším několik dní, pokud tam vůbec doletí.“
„V tom případě musíme přežít a zjistit co se dá.“ odpověděla.
„Přežít co? Ani nevíme proti čemu stojíme.“
„No tak to musíme zjistit.“
„Mám lepší nápad, chytneme jedno z těch vláken a sjedeme po něm dolů na zem.“
Annaïg se zamračila. „Pohybujeme se moc rychle a navíc bysme dopadli přímo do míst, kde všechno umírá.“
Glim se na ní podíval jako na šílenou a hlasitě povzdechl.
„To si nemyslel vážně?“
„Nemyslel.“ potvrdil Gllim.
http://sig.gamerdna.com/quizzes/BARTL/Scarcz.png
 
Scarcz
Za pomocí vláken, které kotvili celou síť do skáli, sešplhali na nižší římsu, kde byl další tunel. Šli potichu s hlavou plnou předešlých událostí. Znovu se snažili směřovat nahoru a ven, nebo hlouběji do skáli. Zhruba po hodině jim cestu zkřížily již známe kabely, co však již známe nebylo, byla postava, která je olizovala.
Byl to muž a zatím je nespratřil, oblečený byl jen ve volných a špinavých kalhotech. Připomínal člověka, nebo elfa, ale jeho oči byli nepřirozeně zapadlé a velké, měl neučesané a mastné žluté vlasy.
Annaïg nenápadně postrčila Glima zpět, ale v tu chvíli si jich muž všiml a přestal olizovat kabel.
„Slečno!“ Zvolal se stejným přízvukem, který Annaïg slyšela před chvílí. „Slečno, tohle vůbec není to, jako co to vypadá.“
Annaïg na něj jen překvapeně zírala.
„Slečno?“ Zopakoval muž, v jeho očích se zračil strach a rozpaky. Očividně jí považoval ze někoho jiného.
Můž se náhle zarazil, když spatřil Glima.
„Co to tedy je?“ Zeptala se Annaïg co nejvíc povýšeně. „Co to je, když to není to, jako co to vypadá?“
„Paní, doufám že pochopíte, že to co jste viděla opravdu jen tak vypadalo, já jsem opravdu - „
„Neolizoval kabel? Tak to totiž přesně vypadalo.“
Muž přimhouřil oči. „Máte zajímavý přízvuk, některým slovům jsem ani nerozuměl. A ten tvůj společník...“
„Kdo jsi?“ Pokusila se ještě Annaïg zachránit situaci, ale cítila jak se její blafování rozpadá.
„Wemreddle,“ odpověděl muž. „Wemreddle of the Bolster Midden* pokud to opravdu musíte vědět.“ Zvedl prst. „Vy tu ale také nemáte co dělat,“ zprudka mávnul rukou ke Glimovi „ a taky jsem nikdy neviděl někoho jako je on. Vy jste ti jak se o nich mluví, ti z venku, zezdola.“
Podívej, nechceme nikomu ublížit.“ Zkusila to Annaïg.
„Ne, poslouchejte. Neříkal jsem vám že jsem Bolster Midden? Já se nezabývám starostma těch nahoře. Pojďte za mnou, odvedu vás někam do bezpečí.“
„není ozbrojen, můžu ho zabít.“ Zašeptal Glim co nejpotišeji.
„Vždyť si nikdy nikoho nezabil.“
„Dokážu to.“ Odvětil Glim až nezvykle tvrdě.
Wemreddle o krok ustoupil. „Chci vám jen pomoct.“
„Ale proč?“
„Protože nenávidím tohle všechno, nesnáším ty nahoře a vy – vy nám s nima můžete pomoct.“
„Proč to tu tak nesnášíš?“
„Víte něco o tomhle místě? Všechno je tu jiné. Rostliny, kameny i způsob myšlení. Říkají že můžeme létat bez křídel.“
„Něco jsem již viděla,“ odpověděla Annaïg.
„Jsou to mocné znalosti, dost mocné na to, aby změnili spoustu věcí. Tak jdete, nebo ne?“
Annaïg se letmo podívala na Glima, ale z jeho výrazu nedokázala vyčíst žádný názor.
„Tohle může být přesně to, co hledáme,“ řekla mu.
„Nemůžu jít jen tak za ním. Co ti vůbec říkal.“
„Myslím že je s nějakou skupinou, něco jako odboj a chce abychom mu pomohli proti jiné frakci. Můžeme toho využít, stejně jako Irenbis v Cheydinhallu.“
„Irenbis?“
„Irenbis Songblade.“
„To je z knihy, že jo?“
„Je to jediná šance Glime, musíme přeci něco udělat.“
„Hádám že tohle je to něco.“ odpověděl

*Vážně nevím jak to přeložit, fantazii na jména a názvy tu má Whirt.
http://sig.gamerdna.com/quizzes/BARTL/Scarcz.png
 
Scarcz
Kapitola sedmá.

„Co to je?“ zeptala se Annaïg se zadrženým dechem, zápach v okolí byl nesnesitelný a měla pocit jako by jí v plicích hořelo.
„To je Midden, ze čtyř pater Middenů, Bolster má nejbohatší vůni.“
„Vůni?“ Annaïg se musela znovu nadechnout, zápach ještě zesílil.“ Nepopsala bych to zrovna jako vůni, jak daleko to je?“
„Pořád nám zbývá kus cesty. Tobě to nepřijde jako bohatá vůně? Musíš si vychutnat tu složitost, všechny ty vrstvy, kontrast zrání, zhnilotiny a surovosti, tu hloubku a rozmanitost.“
„Já ---“
„Počkej, až tam budeme, tak to pochopíš a určitě to oceníš.“
Annaïg zapochybovala, spíš se jí zavřou plíce a ona se udusí, než aby to ocenila.
Jak pokračovali v chůzi, stěny tunelu začali být uhlazené a potažené něčím zatuchlým, hnijícím a lesklým, vypadalo to jakoby šli střevama nějaké ohromné příšery.
„Co je to za místo?“ Zeptala se.
„Tohle místo?“
„Tohle všechno, celý tenhle létající ostrov, jak to vlastně nazýváte?“
„Jmenuje se to Umbriel.“
„A jaký to má význam? Proč to tu je?“
Wemreddle se zatvářil zmateně. „Je to tu protože to prostě je.“
„Myslela jsem proč to přišlo na náš svět? Proč na nás útočíte?“
„No, já na vás snad neútočím ne? Já jsem jen Bolster Midden.“
„To sice ano, ale proč přišel celý Umbriel?“ Trvala na svém Annaïg.
„Nemám tušení, záleží na tom?“
„Lidé tam dole umírají, musí to mít nějaký důvod.“
Wemreddle se zastavil a zamyšleně se podrbal na hlavě. „To ano, Umbriel potřebuje duše, to není žádné tajemství. Může jít skoro na jakkékoliv místo, ale jestli tě zajímý, proč je zrovna tady, tak ti asi nemůžu pomoct.“
„Myslíš tím že se to prostě krmí?“ Zeptala se nevěřícně Annaïg.
„No, musíme nakrmit spoustu úst.“ Odpověděl trochu ostýchavě.
„Proč se ale stávají--- když sem jdou všechny duše, tak proč se jejich těla stále hýbají.“
Upravil/a Scarcz dne 18.05.2011 16:40
http://sig.gamerdna.com/quizzes/BARTL/Scarcz.png
 
Scarcz
Opravdu to musím vysvětlovat?“
„Pokud ti máme pomoci, tak budeš muset.“
„No tak dobře, podívej. Něco pod náma umře, spřádači duší zařadí duši do řady a pošlou do kabelů. Potom vylétne larva a usadí se v bezduchém těle, potom může sbírat další duše.“
„ty larvy jsou ty okřídlené bytosti se zakulacenýma hlavama?“
„Koukám že už je znáš.“
„Jednu jsem viděla, připadali mi že by byli schopny vraždit samy.“
„Na Umbrielu určitě, ale mimo Umbriel se rozplynou.“
„To jsem také viděla, ale proč?“
„Co proč?“
„Proč se rozplývají?“
„Nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Když skočíš do vody, tak jsi mokrá, stejně tak se rozplyneš když opustíš Umbriel.“
Annaïg si to chvíli přebírala v hlavě.
„A jak to tedy celé začalo? Pokud larvy musí mít nějaké bezduché tělo, aby získali duše, kde vzali první tělo?“
„Nad tím jsem také nikdy nepřemýšlel.“
„A co se vůbec stane s těma dušema?“
„Většina jich jde do ingenia, kde je Umbriel drží a některé jdou do vehrumasu.“
„Vehrumas? Co to je?“
„Místo kde se připravuje jídlo.“
„Kuchyně? Vy jíte duše?“
„Všichni ne, já je třeba nejím, protože nejsem vznešený, ale ti nahoře a samozřejmě samotný Umbriel, no řekněme že mají rádi určité delikatesy.“
„Ty jsi přece lízal ten kabel.“
Wemreddle se začervenal. „To je přirozený, že člověk chce ochutnat, jen malej kousek.“
Annaïg se zmocnilo nepříjemné tušení.
http://sig.gamerdna.com/quizzes/BARTL/Scarcz.png
 
Scarcz
„Ti nahoře, nejsou... Jsi daedra?“
„Co to je daedra?“
„Ty jsi nikdy neslyšel o daedrách? Tohle město tedy nepříšlo z Oblivionu?“
Wemreddle se nechápavě zadíval na Annaïg.
„Existuje šestnáct daedrických princů,“ začala vysvětlovat Annaïg. „ Někteří jsou zlí, jako například Mehrunes Dagon, který se poklusil zničit Tamriel, ještě když jsem nebyla na světě a někteří, jako třeba Azura, nejsou přímo zlý. Někteří lidé je uctívají, hlavně pak Dunmeři. Mimo princů je ještě spoustu nižších daeder, který mohou na náš svět přivola někteří lidě jako svý služebníky.“
„My nesloužíme nikomu. Věděl bych, kdybych byl daedra?“
„Možná ne, jak se jmenuje tvůj nejvyšší vládce?“
„Umbriel.“
„To není jméno žádného z princů,“ uvažovala nahlas Annaïg, „nicméně mám pocit, že princové nemají jen jedno jméno.“
Wemreddle nejevil známky zájmu dozvědět se další inforamce o daedrách a tak Annaïg zmlkla. Měla teď tolik otázek, že nevěděla na jakou se zeptat první a tak místo vykládání převyprávěla jejich rozhovor Glimovi.
„Je to hrozný,“ řekla, „co když to upravdu nemá žádný význam? Co když to ničí náš svět jen proto aby se to udrželo ve vzduchu.“
„Musí to mít nějaký smysl,“ odpověděl zamyšleně Glim, „jinak by se to nespojilo s městským stromem.“
„Třeba se s ním vůbec nespojil. Pokud strom zešílel, jak jsi řikal, tak je možný že si to strom pouze myslí.“
„I to je možné, svým způsobem máš pravdu. Každopádně, když jsme přerušili ty kabely, tak jsme ty duše akorát vypustily do skály.“
„Možná, může to být takhle prosté?“
http://sig.gamerdna.com/quizzes/BARTL/Scarcz.png
 
Scarcz
„Nemyslím si, že to je nějaké jednoduché.“ Odpověděl Glim.
Chvíli pokračovali potichu v chůzi a Annaïg si mezitím v hlavě vše přebrala.
Když konečně došli k Bolster Middenu, viděla že její úsudek byl správný. Nenapadlo jí žádné trefnější přirovnání, než nafouklý žaludek nějakého obra.
A smrad byl nesnesitelný. Glim si mohl zavřít nos a tak mu smrdutý močál nedělal téměř žádné problémy.
Jak se přiblížili, poznala Annaïg, že to není močál a začala chápat Wemreddlovo tvrzení. Na hromadě tu ležely tlející zvířata i čerstvé mršiny, které zaplnili vzduch železným pachem krve. Byli zde všechny možné žluklé oleje a staré zkvašené víno vytvářelo octový nádech. Do toho se mísilo aroma čerstvých bylin smíchaných se shnilou cibulí.
Celý zápach ale dokonale dokreslovali tisíce věcí, které nedokázala identifikovat, některé páchly vyloženě odporně, jiné byli zase spíše mdlé, některé skoro ani nasmrděli, ale Annaïg z nich pálili oči, svědila kůže a když zavřela oči, tak se jí točila hlava.
„Vidíš?“
Annaïg jen tupě přikývla a pomalu se rozhlédla.
Jestli to byl žaludek nějakého obra, tak musel mít několik jícnů, na hromadu totiž neustále dopadali další odpadky z pěti různých otvorů ve skále.
Najednou si všimla že se celá hromada pohybuje.
„Co to je?“ zeptala se.
„To jsou červi, udržují celý Midden v pohybu a tak umožňují aby již zpracovaná část zbytků odtékala do dužní jímky.“
„Dužní jímky?“
„To je místo kam všechno odchází a kde také všechno vzniká.“
Zdálo se že by to bylo na dlouhé vysvětlování a tak se raději soustředila na aktuální situaci.
„Co je tamhle?“ Zeptala se a ukázala k dírám odkud vše padalo.
„Tam jsou kuchyně, co jiného bys tam čekala?“ Řekl a začal postupně ukazaovat na díry. „Aghey, Qijne, Lodenpie a Fexxel.“
„A co tady dole děláte vy?“
„My se tu schováváme, snažíme se být nenápadní. Před dlouhou dobou nás sem poslali, abychom se starali o červi, ale ti se dokážou o sebe postarat sami.“
„A kde jsou všichni ostatní?“
„Vevnitř, ve skále. Přidám se k nim později, ale nejdříve vám najdu nějaké bezpečné místo.“
„To zní dobře.“ Souhlasila Annaïg.
Kolem Middenu vedla úzká římsa, přesto se místy museli brodit kalužema shnilotiny. Celý Midden osvětlovalo matné světlo, ale jeho zdroj nebyl nikde viděn, Annaïg se ho ani nepokoušela hledat, aby se nemusela koukat na to, čím se brodili.
Konečně přišli do malé jeskyně ve které nebylo, kromě pohozené rohože na spaní, vůbec nic.
„Tady počkejte a snažte se být potichu.“ Řekl jim Wemreddle a odešel.
http://sig.gamerdna.com/quizzes/BARTL/Scarcz.png
 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
The Elder Srolls - Skyrim Wiki Skyrim - obecně 56 29.07.2019 13:29
The Elder Scrolls VI Pokec 17 23.09.2018 11:32
The Elder Scrolls V: Skyrim - Postřehy Skyrim - obecně 11 22.04.2017 23:55
Let's play The Elder Scrolls V : Skyrim LordeS LP » Skyrim - Váš svět 90 22.04.2017 23:16
Elder Scrolls historia Skyrim - dotazy, návody,.. 7 03.07.2016 12:48
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 808 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 3226 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 2267 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 1932 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 7756 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 4227 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 3585 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 3586 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4305 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist